Příběh Rytíře III
Část třetí: Trentonský potok

 

Třetí den pochodu lesem, třetí den bez zamhouření oka. Kolem jen neprostupná divočina, víčka znavená stálou bdělostí se hlásí o své právo spánku. Dnes, za soumraku, by už měli dorazit do tábora králem svolané armády. Bagal se již sotva drží v sedle, stejně jako všichni kolem. Muži na vozech podřimují s opratěmi v rukách, celá kolona se plahočí jako by závodila se šnekem. Ospalou atmosféru podtrhuje šero lesa, jehož vysoké koruny stromů propouštějí jen střípky slunečních paprsků.

Občas Bagala probere zařehtání blízkého koně, jinak už ničemu nevěnuje pozornost. Myslí jen na odpočinek. Na spánek, klidně na vojenském slamníku, hlavně spát.
Další zařehtání koně probere jen na chvíli. Pozvedne hlavu před sebe. Tu v dálce spatří světlo. Světlo na konci nekonečného lesního tunelu. To musí být začátek plání vedoucích k horám. Tam někde už čeká odpočinek. Tam někde bude tábor shromažďujícího se vojska. Konec stromoví se blíží, les řídne každým krokem. Najednou se Bagal ocitne na kraji. Ocitá se na rozhraní hlubokého neprostupného lesa a širokých planin. Místo planin ale vidí nekonečné město, hemžící se tisíci postav mnoha národů i ras. Město ze stanů a přístřešků pro koně. Konečně, vojenský tábor.
Dojedou až na volné prostranství, určené pro jejich oddíl a lidé z vozů začínají stavět stany. Nejdříve pro vojáky, když ti jsou spokojeni a ulehají, staví i sami sobě. Bagal ulehl do stanu na rozprostřenou slámu a oddal se hlubokému a ničím nerušenému spánku.

Spal celou noc a den. Až nazítří navečer se probudil. Zjistil však, že nebyl jediný, kdo takto naložil s odcházejícím dnem. Obešel pár míst, zkontroloval vše, aby bylo dle jeho představ, a vydal se do stanu kapitána Drna.
Ten ležel na svém polním lůžku, a pročítal nějaké listiny.
"Dobrý den, pane. Jdu se optat, potřebujete-li něco od mých mužů." začal Bagal konverzaci.
"A, Bagale. Vítej. Ne, děkuji. Vaši lidé se o moje starají vzorně. Dnes jsem mluvil s králem, byl rád, že jsme dorazili tak brzo. Vojsko se slézá velice neochotně."
Drn vstal z lůžka, popošel ke stolu a nalil si z vaku svůj roh až po okraj vínem.
"Vojsko je sice veliké, skoro deset tisíc pěších a tři tisícovky jízdních. To ale nestačí. Král má velké plány"
Bagal poznal, že Drn má trochu upito. Možná se potřebuje vyzpovídat ze svých starostí. Rozhodl se, že ho nechá mluvit. Sám byl zvědav, co se děje kolem.
"král má velké plány", pokračoval Drn po chvíli, " mám obavu že příliš veliké. Na loupežnou výpravu je nás moc, na pokoření barbarů zoufale málo."
"Pane ", osmělil se Bagal, " mohu se zeptat?"
"Jistě", pousmál se Drn a notně si přihnul.
"Proč jdeme proti těm, jak jim říkáte, Barbarům?"
Drn se na Bagala podíval velice nechápavě, jako by se ptal proč je kolo kulaté.
"To myslíš vážně, nebo si ze mě zkoušíš?"
"Ne pane, opravdu nevím co proti nim král má. Já o nich nikdy nic neslyšel."
Drn se pousmál.
"To se často nevidí, člověk nezatížen minulostí, nevidící přítomnost a neřešící budoucnost." Drn se s úsměvem na rtech zadíval na Bagala. Tím úsměvem, možná tím, že byl Drn již trochu podnapilý, zkrátka Bagal postřehl, že kapitán není takový mladík, za jakého ho považoval. Zřetelně rozeznával léta zapsaná v jeho tváři, viděl křivky které neviděl dříve. Viděl tíhu prožitých let, ale též zvláštní světlo v jeho očích. Pod tím vínovým oparem bylo něco, co Bagala přitahovalo, a zároveň děsilo.
"Copak je bagale, bojíš se mě?"
"Nevím pane," odpověděl Bagal nečekaně pravdivě.
Drn se otočil zpět k vínu.
"Jednosto a dvacet dva."
"Co prosím?"
"Sto dvacet dva let. To jsi chtěl vědět."
"Ale já…" zakoktal se Bagal.
"Ale notak, vím to. Vím, že ti připadám mladší než jsem, ale cítíš, že jsem starší než vypadám. Cítím z tebe nejistotu."
"Promiňte pane."
"Sedni si", ukázal na malou stoličku.
"Řeknu ti, proč jsme tady. Co nás sem přivádí. Tos chtěl vědět, ne?"
Místo odpovědi zaujmul Drnův host stoličku a dychtivě poslouchal. Měl již dost nevědomosti. Chtěl znát, chtěl vědět…

"Říše. Království jež znáš, jež tě vychovalo a jež tě chrání. To království, které teď drží pohromadě, navenek silé a nezničitelné je tu ve skutečnosti krátce. Není tomu ani padesát let. Ale vše začíná mnohem dříve, v dobách kam lidská paměť nesahá. Kdysi dávno, než lidé přišli na tento svět, brázdili svět nohy lehké jako vánek, paže silné jako ocel, tváře sličné, vlasy zlatavé, stříbrné, měděné, oči moudré a hluboké. Byl to národ, jež miloval přírodu. Národ, jež sám z přírody vzešel. Uměl mluvit se zvířaty, brát na sebe jejich podobu, uměl rozmnlouvat se samotnou matkou přírodou. Byl to lid Litherien, znáš je z bájí."
"Elfové" vykřikl nadšeně jako malý kluk Bagal.
Drn se pousmál, obrátil do sebe zbytek vína.
"Elfové. Ano, snad i tak se jim říká. Tito elfové zde žili a pomáhali přírodě v jejím rozkvětu. To vše až do doby, kdy přišli první lidé. Lidé. Někteří dobří, někteří se stínem na duši. A právě na to mnozí z lidu Litherienu doplatili. Lidé jsou slabí, a tak touží po moci. Záviděli Elfům jejich sílu, moudrost, nesmrtelnost. Ano, příroda je za jejich služby obdařila nesmrtelností. Ani ona sama nemohla ukončit jejich pouť. Ovšem člověk ano.
Ale našli se i tací z lidí, kteří pochopili Litherienské. Tací, kteří s nimi začali žít v harmonii, a dokonce se stávalo, že se s nimi spojovali. Stávalo se to vzácně, ale… …stávalo. Lidé vzešlí z těchto spojení měli dar od matky přírody dlouhého života, schopnosti rozmlouvat s přírodou a žít s ní v souznění. Těmto lidem se říkalo Druidi."
Drn se na chvili odmlčel, a zadíval na dno prázdného rohu. Doplnil ho po okraj ze ztenčujícího se vaku vína, pořádnými doušky se napil, a pokračoval.
"Netrvalo dlouho, a lidé z měst začali chtít víc. Víc surovin, víc moci, víc území. Začala válka, která trvala dlouho. Většina z Elfího lidu v ni položila své životy, zbytečně. Lidé vítězili. Ne uměním, ne moudrostí. Počtem a silou.  Kde stávaly lesy plné zvěře objevovala se města, kde stávala města vznikaly pouště. Svět se měnil, moc rychle, než aby matka příroda mohla něco udělat. V jejím jméně zůstalo v boji jen pár Litherienských a lidé, kteří viděli v matce přírodě svůj život. Ty vedli Druidi, jejich kněží a vládci. Vše zkončilo před mnoha lety, kdy byl vyhlášen mír. Byly uzavřeny dohody. Lid lesů, jak se jim říkalo, a lidi začali žít pohromadě. Nějakou dobu to fungovalo. Až do chvíle, než přišel na lidský trůn oten našeho krále, Galibald V. Dobyvatel. Začal, říkal tomu reformy. Heh, sprostej teror lesních lidí. A tak začalo všechno nanovo. Lidé tomu říkali "Povstání Druidů". A začali prohrávat. Ztráceli osady, města, tvrze i pevnosti. Pak se ale něco stalo. Jeden z Druidů byl zajat, a nenašel dostatek síly k odporu. Zradil. Vyzradil tajné setkání velkého množství Kněží i Vládců lesních lidí. Ti byli pochytáni a popraveni. Tím válka skončila. To bylo před padesáti lety. Dneska zbytek z lesních lidí žije za horami v posledních původních lesích našich zemí. A my, kteří jsme zničili Litherienské, jim říkáme Barbaři"
Drn se zhluboka nadechl.
"To je důvod proč jsme tady. Dokončit práci králova otce. A teď mě nech, chci být sám."

Bagal pořádně nechápal ani polovinu z toho co drn řekl. Snad ani chápat něchtěl, proto raději vstal, pozdravil a odešel. Co už neslyšel byla poslední Drnova věta: "Zrádce, Derentin Zrádný…"
Po Bagalově odchodu Drn padl na své lůžko a oddal se hlubokému spánku opilců.

Stan vedle stanu, přístřešek vedle přístřešku. Velké stanové město, město budoucích hrdinů nebo mrtvých? Kdo ví? Bagal se procházel mezi stany, potkával vojáky různých profesí, občas prohodil pár slov s některým. Stále mu však v hlavě zůstávalo to, co řekl Drn. Nevěděl, co z toho byla pravda, co opilecké řeči. Znal Elfy z bájí, nikdy však neslyšel nikoho, že by o nich mluvil. A lesní lidé? Odjakživa to byli barbaři. Vždy nelítostní a krvežízniví, tvorové představující zlo. Ale co Drn říkal znamená, že zlo je vlastně Král. Král, všichni ti vojáci tady… tím i on sám. Ale Drn taky. Proč by tady tedy byl? Ale také proč by to říkal? Bagal měl plnou hlavu otázek, a žádnou odpověď. Nevěděl čemu věřit, a čemu ne.

Za dva dny se vojsko sešlo v plném počtu. Nebylo to tolik, kolik si král představoval, ale i tak byla síla značná. Třetí den byly stany strženy a armáda se vydala na pochod přes hory. Při odchodu Bagalova družina míjela vrata tvrze, kde přebýval král. Zahlédl ho v bráně sedícího na koni jak přehlíží vojáky pochodují pod ním. Král. Šlechetné úmysly, nebo kruťas? Kdo ví… Bagal vše pustil z hlavy a věnoval se jen svým povinnostem.

Vojsko cestovalo průsmykem v horách, dříve používaným pro obchod. Zůstala zde pevná a široká cesta z dávných dob, nyní obtěžkaná vojenskými okovanými botami a kopyty koní královské armády. Cesta půsmykem trvala dva dny. Počasí bylo klidné, ostatně zde bylo oproti horským výškám kolem vždy mírné. Třetí den k ránu vojsko vyšlo z hor a pokračovalo po cestě krajinou, již Bagal ještě neviděl. Stromy byly řídce rozseté, avšak jejich síla, jejich velikost byla nezměrná. Nikdy takové stromy neviděl. Kmen by muselo obejmout deset chlapů, aby spojili své ruce. Dosahovaly velikosti i tří stromů jemu známých na sobě. Nepředstavitelné, neuvěřitelné. Jeho nadšení a obdiv neznaly mezí.
"Pane nižší Hejtmane, pane!"
Bagalo to volání probralo.
"Pane. Pan Drn nechá poroučet, hlídky objevili nepřítele příliš blízko. Máte zůstat zde. Bude asi bitva, dřív než kdokoli čekal."
"A co zbroj a zbraně? Kdy se chtějí připravit?"
"Na to nebude čas pane, budou muste bojovat jak jsou. Vojsko se již formuje."
Posel otočil koně a uháněl zpět dopředu.
"Musejí bojovat s tím co mají, není čas!"
Bagal dlouho nepřemýšlel, nechal vozy srazit k soubě do kruhu, koně dovnitř. Shromáždil své lidi, některé poslal do okolí jako hlídky, ale ne moc daleko, aby je mohl včas stáhnout.
"Co teď, pane?" zeptal se mladý člen jeho družiny.
"Nevím, počkáme co se bude dít."
A dělo se…

Hlídky v horách dávno vojsko zaregistrovali a upozornili všechny kmeny v dosahu. Ty shromáždili bojovníky s cílem napadnou vojsko dřív, než se připraví k boji. To se povedlo jen částečně. Armáda se sice seřadila do bitevních šiků, ale po cestě v horách byla převážná část vojáků jen v cestovním, bez zbrojí a jen částečně ozbrojená. Na předních liniích se začalo bojovat, započala krvavá bitva, jež mohla ovlivnit osud celého vojska. Ale o osudu vojska se rozhodne tam, kde by to nikdo nečekal. Ne v první linii, ale v týle…

Bagal sledoval přípravy ochranného kruhu. Určil pro jeho místo prostranství, z jedné části chráněné potokem, z druhé strany širokou plání. Překavpivě vše trvalo jen několik minut. Kruh se skoro uzavřel, Bagal nechal jen malé místo pro průchod z kruhu ven. Uprostřed byly sehnáni koně, aby byly v co největším bezpečí. Vše bylo hotovo. Každý čekal, co se bude dít. Bagal seskočil z koně, dal ho odvést k ostatním, a šel si sednout k potoku. Napil se chladivé vody tekoucí z hor, a pak do ní ponořil své nohy, aby jim dal osvěžení a odpočinek. Z nedaleka slyšel řev bitvy, věděl, že tam nedaleko směrem přes planinu se bojuje bitva, věděl, že tam někde teď umírají lidé, ale tvářil se jako by se ho nic netýkalo. Jak tak seděl, díval se přes potok ke stromům. V těch místech byly stromy hustěji u sebe. Tu zahlédl jak se něco mihlo mezi kmeny. najednou z lesa vyjel jedna z jeho hlídek.
"Pane Hejtmane, blíží se pohroma. Nepřátelské jezdectvo objelo bitevní pole, a chystá se udeřit na naše šiky zezadu. Jsou mi v patách, proženou se tudy."
"Zrovna teď když je mi tak příjemně", zaklel Bagal. "Dobrá, svolej ostatní hlídky, kolik máme času?"
"Několik minut pane", muž kopl koně do slabin a uháněl pro ostatní muže rozestavené kolem.
"No, a co teď? Co budeme dělat?"
Bagal se vrátil mezi vozy. Přemýšlel. Jezdectvo, roznese nás na kopytech. Když je nezastavíme, napadnou frontu zezadu a bude po vojsku, i po nás. Tu dostal spásný nápad.
"Kopí!!", zařval z plných plic. Vemte kopí z vozů, zabodněte je do měkkých břehů potoka. Zbytek se ozbrojte. Vemte si zbroj i zbraně z vozů co si nevzali naši vojáci."
Jeho muži na něj koukali vystrašeně, nikdo se ani nepohnul.
"Sakra chlapy, pohněte se. Když nic neuděláme je po nás, když se pokusíme máme šanci."
Pet set hlav na něj koukalo s nerozhodnými výrazy. Nevěděli, co si maj myslet. Nikdy před tím nebojovali, nešli sem bojovat. Byli přeci nováčci, zde určení pro zásobování, ne pro boj.
Bagala popadla zuřivost. Vyskočil na plošinu vozu, výraz v jeho obličeji se úplně změnil. Vystouply na povrch rysy, jež dříve nebyly. Rysy hrozivé i rozhodné zároveň. Ti co byli nejblíže dostali strach už z jeho výrazu.
"Tak hnete se, nebo vás mám nakopat!!??"
To nebyl hlas toho mladého Bagala, kterého všichni znali jako kamaráda z výcviku. Byl to hlas úplně někoho jiného. Muže pevného, rozhodného a…
…a velkého vůdce.
Celým davem projela vlna nadšeného výkřiku.
"Bagal! Bagal! Bagal!" znělo pětisty hrdly naráz. Ruce všech vylétly do vzduchu.
"Hurá!!!!"
Bagal si vychutnával ten pocit. Zažíval ho poprvé, nemohl se ho nabažit. Ale věděl že musí.
"Tak rychle do práce, připravíme jim přivítání!"
Všichni se pohli, začali brát dlouhá kopí z vozů, zabodávali je do břehu potoka a upevňovali kameny.
Z dálky už byl slyšet řev barbarů, ženoucích své koně právě jejich směrem. "Rychle, pospěšte si. Ozbrojte sebe!"
Každý z mužů si vzal kopí do ruky, meč k pasu a brnění kolik jen mohl v té rychlosti na sebe navléct. Všichni udělali šik podél potoka. Pět mužů vždy za sebou v zástupu. Sto mužů v každé řadě. První kopí v potoce tvořili přední linii. Muži v prvních řadách sklonili kopí před sebe a vytvořili druhou řadu. Muž d druhé řadě popožil svoje kopí na rameno prvního, a tak to šlo dále. Těchto pět řad vytvořilo pro jízdu smrtelného ježka. Bagal stál ve prostřed prvé řady, v jedné ruce kopí, v druhé velký oválný štít. Mezi stromy se zableskly první stíny jezdců. Jeden za druhým začali vyjíždět ze stromoví, nejdříve po jednotlivcích, pak celá vlna. Jejich jízdu doprovázel strašlivý řev, deroucí se z jejich hrdel. Mávali oštěpy nad hlavou a plným triskem se blížili k potoku.
"Sémknóut!", zavelel Bagal. Vojáci v první linii se přitlačili blíže k sobě, štít na štít, kopí vedle kopí.
Jezdci v prvních řadách se v trysku srovnali a vytvořili zeď, jež se řítila neuvěřitelnou rychlostí. Ženoucí se koně, tvořící jednolitou zeď, hurónský řev, mávání oštěpů i zvedající se prach zakrývající vše co je za prvními jezdci, to vše působilo na nováčky strašlivě.
Bagal zahlédl strach v očích kolem.
"Vydržte, nesmíte se hnout!"

První kopí zapraskala. Ohromná masa první vlny jezdců najela pa připravená kopí v potoce. Některé koně zasáhly kopí přímo do krku, ty se plašili a shazovali jezdce, jiní prošli kopími v potoce nezraněni a skokem přes potok je překonávali. Zde naráželi na kopí odhodlaných mužů. Jeden kůň za druhým padali pod hrozivými bodlinami ježka. Zeď kopí nezraňovala jenom koně, ale i jezdce. Jeden po druhém padali jako zralá jablka. Do tohoto zmatku narazila do první vlny vlna druhá. Začal zmatek mezi jezdci. Další vlny zastavovaly, bojovníci seskakovali z koní a přelézali zraněné a mrtvé koně pěšky, aby se dostali k obráncům. Většina kopí byla zlomena. Bagal viděl, že přes koně přechází vlna za vlnou pěších.
"Na meče!!", zavelel. Tasil svůj meč a v čele první vlny, za hromového pokřiku, se vrhl na barbary právě překonávající potok. Obě masy se do sebe zaklesly. Začala bitva muže proti muži. Bitva tváří v tvář. Bagal začal jednat instinktivně. Uskakoval ranám, kde mohl, sám ránu zasadil. Vzbuduly se v něm zvířecí instinkty lovce. Díky obratnosti zabíjel, díky síle zraňoval, díky přehledu se vyhýbal nebezpečí. Obtočil se kolem nepřítele, jednou rukou mu podržel čelo, mečem podřízl hrdlo. Bezvládné tělo padlo k zemi. Bagal zvedl ruce k nebi…
"Úááá!!"
Jeho řev se rozléhal celým bitevním polem, přehlušil zvuky celé bitvy, rozběhl se do všech stran.
Otočil se a hledal nový cíl. Všiml si barbara, co řezal sekyrou do štítu jeho vojáka, choulícího se pod ním. Rozběhl se, a strhl barbara k zemi. Nohou přišlápl ruku se sekerou k zemi, a probodl jeho břicho. Z úst se mu vyvalila krev. Bagal byl jako vyměněný, jako by vůně krve probudila v jeho duši ďábla, zvíře, predátora… řezníka.

Král sledoval bitvu z vyvíšeného prostranství. Vše šlo dobře, nepřítel doteď nenasadil jízdu, což dávalo jeho armádě výhodu. Postupně se v krvi utopily tři útoky barbarů. Jeho oddíly už byly unavené, některé notně prořídlé, ale linie bitvy se držela nezměněna. Ještě chvíli, a barbaři se stáhnou. Krále mrzelo, že se jeho muži nestihli připravit do plné zbroje. Kdyby se to podařilo, mohla být tato bitva krátkou záležitostí.
"Vaše veličenstvo, našli jsme jízdu nepřítele", vyrušil krále z rozjímání posel.
"Ano? A kdepak?", zeptal se nevzrušeně král.
"Obešli naše šiky z boku a napadli týl, vaše veličenstvo. Vozy se zásobami, podpůrné jednotky a tak."
"COŽE?!"
Krále zpráva šokovala.
"Pošlete tam naše rytíře. Pojedu v čele. To by byla pohroma, kdyby nám padli do zad. Rychle pánové, jedeme!"
Král, samotný král v čele svých železných pánů,  rytířů celých v brnění, od hlavy, až k patě, cválal tryskem k místu hlášeného přepadu svých zásobovacích vozů. Pod kopyty koní se třásla zem. Težká jízda, chlouba jeho armády.
Vyjeli mírný kopec z bitevního pole, a ocitli se na planině. Tisíc nejlepších rytířů království nevěřilo svým očím. Před potokem byly v kruhu sražené vozy, v potoce ležely mrtvoly barbarských jezdců i koní, a za potokem zuřila nelítostná bitva. Můži od zásob? Vždyť to nejsou žádní vojáci, jsou to mladíci a lidé bez výcviku. Jen hrstka, snad několik stovek držela nápor několika tisíc barbarů, stále se tlačili další a další. Ale těch pár stovek drželo potok v celé délce, kde bylo možné přebrodit. Takový pohled nikdo z nich nezažil, ač to často byli ostřílení vojáci. Král zavelel, těžká jízda přebrodila potok a vjela do bitvy. Barbaři, když viděli rytíře – tisíc rytířů v plné zbroji, obraceli se na útěk. Celý obchvat byl zmařen. Královi rytíři začali s pronásledováním. Z bitvy se stal hon na zajíce. Bagal unaveně poklekl na koleno. Vojáci kolem něj začali jásat a objímat se. Děkovali králi za záchranu.
Král však chtěl znát jméno toho, kdo udělal z boje neschopného oddílu vojáky, kteří zachránili průběh bitvy.
"Nižší hejtman Bagal Výsosti. Támle" ukázal jeden z vojáků. Král popojel až ke klečícímu Bagalovi. Ten nemaje sílu jen pozoroval, jak se k němu blíží. Seskočil z koně, chvíli si Bagala prohlížel, a pravil:
"Čin, který si dnes udělal nechť je navždy zapsán v srdcích všech. Povstaň, Kapitáne Bagale, veliteli královských kopijníků!"
Bagal z posledních sil povstal, a král ho objal. Všude kolem propukl jásot. Bitva byla vyhrána v místech brodu, ne na planině. Brodu přes Trentonský potok…

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. J. Hons

    Celkově se mi celý příběh líbí, je to dobře pojaté. A i se dobře čte. Pár věcí bych ale opravil – určitě hrubky (ale těch je čím dál tím míň, chválím), pak hned ve druhém odstavci se mi moc nelíbil výraz "zařehtání koně" – tam by podle mě sedělo spíš "zaržání", to se většinou používá… Ještě větu "To myslíš vážně, nebo si ze mě zkoušíš?" bych opravil, ale to je jenom maličkost. Hlavně bych ale asi nenechal vojáky tak rychle skandovat Bagalovo jméno, spíš až po bitvě – anebo aspoň během ní – mě osobně by šílený výraz ve tváři velitele moc nenadchl – to až když bych věděl, cože to ten týpek dokáže…:)

Leave a Reply