Příběh Rytíře
Část druhá: II. Sbohem Otče

Zapadající slunce ozařovalo celou krajinu do oranžové barvy, stíny se prodlužovaly a ohlašovaly příchod noci. Mladý muž seděl na mírném náspu pod palisádou a pohlížel do dáli před sebe. Opravdu se díval do dáli, nebo procházel očima mezi tou spoustou mečů, v půli čepele zaražených do kypré země? Mezi spoustou mečů, jež značily hroby jeho kamarádů, i jemu neznámých vojáků tvrze. Vzpomínky na uplynulý měsíc někde za horami, tam v dálce, naháněl mravenčení po celém těle. Kdo by ještě před měsícem řekl, že místo oslav bude pohřbívat zůstavší spolubojovníky. Lehounký vánek zvedal obláčky prachu, a možná z nich, možná nejen z nich, vyloudily se mladému kapitánovi v očích slzy. Pomalu stékající po tvářích smývaly prach a špínu usazenou na obličeji. Jeden měsíc, doma u otce nekonečná doba, zde tolik zvratů. Jeden měsíc…
"Kapitáne!"
Mladý Kapitán se probral ze svého snění, otřel slzy do rukávu, a otočil hlavu za hlasem.
"Kapitáne, támhle!"
Voják stojící na ochozu palisády ukazoval kamsi do slunce. Kapitán pohlédl tím směrem, snaže se rozpoznat cokoli zvláštního. Zaostřil oči do dálky, a již rozpoznával. Několik teček na obzoru, několik bodů. Hýbou se? Nehýbou?
Kapitán se vymrštil do stoje, rukou chráníce oči snažil se přečíst z té dálky více. Ale pořád viděl jen tečky na oranžovém pozadí zapadajícího slunce.
"Vzbuď ostatní Pelrime, ať se připraví. Může to být kdokoli."
Pelrim srozuměn s rozkazem začal sešplhávat po žebříku z ochozu palisády a běžel do tvrze vzbudit ostatní. Mladý velitel mezitím vběhl branou zpět do bezpečí tvrze a začal ji zavírat. Ihned co vrata dosedla do své pozice, poohlédl se po něčem, co by nahradilo závoru. Našel kus solidní fošny a vrazil ji do držáků obou křídel, čímž vyrobyl jakousi závoru. Ihned začal šplhat na ochoz, dychtivý i bojící se neznámého.
"Pane, ostatní tu budou hned. Nesu nějaké luky a toulce se šípy, co zůstaly ve zbrojnici."
"Výborně Pelrime, ale doufám že nebudou potřeba."
To už se ze dveří tvrze vyhrnul zbytek jeho družiny. Stáli tam čtyři muži jeho kdysi stohlavého oddílu. Čtyři poslední, jež zbyli. Byla na nich rozpoznat rozespalost mísící se s vysokým stupněm nechápání, co se vlastně děje.
"Rychle všichni nahoru!" zavelel mladý kapitán.
Trvalo jen mžik, a všech pět mužů stálo na ochozu palisády o dívalo se směrem odkud se blížily tečky z obzoru. Sice pomalu, ale blížily. Nebylo jich mnoho, nejvíce deset, ale přesto mohly znamenat pohromu. Každý držel v ruce luk, u nohou připravený toulec šípů, a u boku zbraň. Někteří měli meč, Pelrin měl palcát, a Grim měl vedle toulce jeho válečné kladivo. Všichni čekali, co jim uchystal osud za další zkoušku…

 

 

 

"Další!" pronesl už značně vychraptělým hlasem starý voják.
"Bagal pane, syn mistra řezníka Johnase"
Voják sedící za stolem jen ledabyle pokývnul, že jméno je zaneseno, a ukázal směrem do další místnosti. Bagal tím směrem vykročil.
"Stůj!" ozval se znovu voják za ním.
Bagal se ohlédl.
"Copak je?"
"Ty jsi syn starýho Řezníka Johnase z Midmooru?"
"Ano, jak to… Vy znáte otce?"
"Jakpak bych ho neznal! Starýho Řezníka. Běž dál, nekoukej tady , běž!"
Bagal jen udiveně pokračoval v započaté cestě. Nešlo mu do hlavy, odkud může znát tenhle skoro vysloužilec jeho otce. Zbytek náboru prošel jak ve snách, jen stále přemýšlel o tom vojákovi, a hlavou mu hučela věta "Jakpak bych ho neznal! Starýho Řezníka!". Nechápal, nemohl pochopit, ale cítil že za tím něco bude. něco, co neví a asi se neměl dovědět.
A tak začal Bagalův první seznamovací den s vojenskou rutinou. Trénink s dřevěným mečem proti kůlu, střelba z luku do slaměného strašáka, pochod celé jednotky, prostě vojenský dril. Vše dělal tak nějak automaticky, přirozeně, a ve střelbě dokonce vynikal nad ostatní. Neušel pozornosti velitelů cvičebního dvora…

Po asi týdnu nekončícího drilu na cvičném nádvoří se blížil večer jako každý jiný. Noc na ubikacích. První měsíc vojny je učiněné peklo. Než pustí nováčky do města, musejí celý měsíc tvrdě cvičit a trénovat. Měsíc neznají nic jiného, než cvičební dvůr a svoje ubikace. A právě jeden takový nudný večer ucítil Bagal nutnou potřebu ulevit svým potřebám. Sebral se tedy, že si zajde na cimbuří hradeb (ostatně jako se to dělávalo běžně, rovnou do řeky). Při cestě zpět zaslechl rozhovor za zavřenými dveřmi. Věděl, že se poslouchat nemá, nikdy dříve to nedělal, ale teď nemohl odolat. Prostě musel.
"Ale jo, všim sem si ho. Je dobrej, má hbitost a dobře mu to střílí. S mečem vydá za tři chlapy."
"Tak to je von, syn Johnase."
"Nekecej, ten už musí bejt mrtvej. Kdy já ho viděl naposled? To bylo snad na tý slavný popravě. Jó, to bude vono. Tehdá se měl houpat jako poslední. Všichni se už vrtěli, jen von měl štěstí. Von a ještě jeden. Posel se zprávou, že král padl přišel na poslední chvíli. Měl to ale štěstí, bastard. Vod tý doby jsem o něm neslyšel."
"No, tak ten Řezník, ten byl tady dalších pět let v kobce, než ho pustili jako neškodnýho starocha. A to je jeho syn."
"Nekecej, vždyť by mu muselo bejt…. pět.. dvanáct… šest… moc let. To už by musel vypadat jako mrtvola."
"Pětadevadesát rovnejch, kdy ty se naučíš počítat?"
"Pěta, pěta… devadesát pět?", v Bagalovi to hrklo, "Sakra, to je dost."
"No věř mi člověče. A pamatuješ na tu sudbu?"
"Nó, něco si pamatuju"
"Tak věř že bude zle. Nesmí se dovědět kdo byl jeho otec. Kdyby to věděl, nikdy by sem nešel! Sakra, to je situace."
"To jó, to bude průser až to někdo zezhora zjistí. A padne to na nás!"
"Mám nápad. Od koho se to může dovědět? Od jeho otce a od nás. My to neřekneme, tak zbývá otec."
"Zabít ho? Ses zbláznil? Víš co by se stalo? Nestačilo ti to peklo jednou?"
"Ale kuš, nikdo se zabíjet nebude. Aspoň ne tady. Pošleme hezky synáčka do královy armády. Tím bude od otce, a bude pokoj."
"To je fakt, král schání na to jeho tažení na sever vojsko. Naše město musí taky přispět. Tak přispějeme jím."
Bagala zamrazilo v zádech. Mluví se o něm a jeho otci? Ne, to nemůže být pravda. Z myšlenek ho vyrušily kroky na schodech. Rychle zaběhl za roh a co nejrychleji se vrátil na ubikaci. Ale ten rozhovor, celou noc mu nedal spát.

"Vstááávat!! Tak sakra vstávejte bando líná…", začíná nový den.
"Všichni do slavnostního, přijde sem místokrál. Tak pohyb pohyb, nástup na dvoře, ale jedu jedu…"
Bagalovy zněl tento řev jako vzdálené hučení vodopádu uprostřed lesů. Nevnímal ho, jen strojově plnil pokyny. Netrvalo ani deset minut, a celá jednotka odvedenců, mladých branců byla na prostranství nastoupená a připravená. Notnou chvíli tak stáli, čekajíc co se bude dít. Najednou se před nimi ve zdi otevřela branka a vešel místokrál s doprovodem osobní stráže ve slavnostním. Zastavil se před první řadou, lehkým mávnutím odbyl hlavního cvičitele, který se nažil podat jakž takž nějaké hlášení co by obsahovalo alespoň jedno selé slovo a kde by věta nekončila "ééé", "ehm", "já"…
"Vojáci", začal vznešeně místokrál. "Jeho veličenstvo král sbírá vojsko pro tažení na severní země." Tak jako vždy, i dnes poskytne naše město králi pomoc. Město mu posílá 500 kopijníků a 500 můžů k podpůrným oddílům a zásobování. To budete, vzhledem k nízké vycvičenosti vy. Přeji Vám mnoho stěstí a hodně kořisti v tomto tažení."
Místokrál se otočil k vrchnímu cvičiteli. Řadami to mezitím zašumělo. "Vy můj milý, určete velitele. jednoho z nich. Vás ne, vy tu se svými lidmi zůstanete!"
"A… ano vaše výsosti. Vím o jednom z nich. Jmenuje se Bagal pane, šikovnej, umí s mečem, dobře střílí…"
"Mě je to jedno. Nebudou bojovat, budou u vozů. A hlavně budou u krále, ne u mě. Prostě vyber!"
"Ano pane"
Než stačil cokoli ze sebe vysoukat, místokrál i s doprovodem zmizel a dveře branky se za ním zapadly.
"Bagale, po nástupu přijď za mnou, ostatní rozchod na ubikace a balit! Zítra jedete!"
Davem to opět zašumělo. Už zítra? Co to má znamenat? Mají sloužit městu, ne králi! Co budou dělat ve válce?

Bagal se vydal za velitelem. Byl zvědavý co se doví. Velitel mu pokynul, aby ho následoval. Šli, Bagal o krok za velitelem jak se sluší, až k místu včerejšího poslechu. Prošli dveřmi a vešli do pracovny velitele cvičiště.
"Zavři Bagale."
Dvaře zapadly. Velitel si sedl za těžký dřevěný stůl, chvíli se hrabal v papírech, pak něco napsal a chvíli si výtvor prohlížel. Trvalo snad věčnost než se konečně obrátil na Bagala.
"Takže, tady máš listinu pro výstrojáka. Zajdeš tam hned odemne. Dostaneš uniformu nižšího hejtmana. Budeš mít na starost tu bandu. Tvojim nadřízenym bude velitel kopijníků kapitán Drn. Jinými slovy, od nás jde tisíc lidí. Pět stovek vojáků pro boj. Těm velí právě Drn. Bude tvojim nadřízenym. Pamatuj, pokud ti dá rozkaz, musíš ho poslechnout. Jsi jeho pravá ruka u pomocnejch sborů. Ty budeš mít právě na starosti. Dostanete 100 vozů se zásobami. Vaše starost jsou ty vozy a stany našich vojáků. Ne boj. Jasný?"
"Ano, vše chápu, ale proč my?"
"Když výprava zkrachuje, budeme potřebovat opravdové vojáky. Ne nováčky. Když uspějete, bude mít místokrál podíl na vítězství. Chápeš? I ty nepřijdeš zkrátka, neboj."
"Ano" řekl zklesle Bagal. Bylo mu jasné, že jdou buď do nudné otročiny pro "vojáky", nebo na jstou smrt téměř bez zbraní mezi zásobovacími vozy kde nemají nepřátelé žádné slitování.
"Dobře, teď běž. Zítra se odjíždí."
"Ano…"
"A Bagale?…"
"Ano?", Bagal se otočil ve dveřích zpět.
"Raději nic, hodně štěstí."
"Díky pane."

Těžký padací most dopadl do svých míst. Spojil pevnostní část Haraku s městskou. Na obou stranách se otevřela gigantická vrata bran, padací mříže zachrastily svými řetězy. Cesta byla volná. Z pevnosti vyjel na koni kapitán Drn, za ním tři jezdci se standartou města, místokrále a krále, poté několik jízdních kopijníků. Za nimi začaly na most dopadat první kroky těžkooděných pěších kopijníků. Pochodovali ve slavnostních uniformách. Celí v zářící železné zbroji, na prsou znak Černého draka, místokrálův erb. Hlavy pokrývaly nablízkané přilbice s chrániči nosu, tělo schováno pod vrstvou kožené podložky překryté hrudními a zadními pláty brnění. Ruce i nohy pokryté chrániči, zkrátka celí ze železa. Přes most jich přešlo čtyři sta. Za nimi vyjel z brány Bagal na koni ve své nové Hejtmanské uniformě. Toho následovala dvouřadá kolona vozů tažených po čtyřech koních a vzadu, za vozy, běželi další čtyři koně na volno přivázáni ke každému vozu. Celý průvod uzavíral opět šik těžkých kopijníků v počtu jednoho sta. Zkrz město postavená cesta, lemovaná vojáky z posádky, byla doslova obležena tisíci zvědavci. Tu létali měďáky pro štěstí, tu květiny svému milému na rozloučenou, a snad někdy… …na shledanou.
Bagal se snažil ze svého místa na koni najít otce. Jak by se jinak dověděl že musí odjet. Ví to vůbec? Neviděl ho, nikde po celé cestě městem.
Blížili se k městské bráně a mostu přes řeku. Bagal si jen pro sebe zašeptal: "Sbohem otče… já se vrátim…" Na jeho tváři se objevila slza. "Slibuju, já se vrátim…"

Jeho otec seděl doma, za stolem. Popíjel víno a zahleděně se díval do plápolajícího ohně v krbu.
"Vím, vrátíš se…", pronesl do ticha.

První zastávka průvodu byla asi po pěti mílých. Těžcí kopijníci složili svou zbroj na vozy, nasedli na koně a celý konvoj mohl pohodlně vyrazit na shromaždiště armády, týden pochodu odtud u pohraniční tvrze Killmagad. Bagal přehlédl svou kolonu, a nepřítomným výrazem sledoval krajinu kolem sebe. Čekala ho dlouhá cesta…

 

 

 

Na pláň pod tvrzí padla temnota. Bylo težké rozeznat postavy blížící se k nim. Kdyby bylo světlo, viděli bychom je velice dobře, ale takto? Stále jen body, obrysy postav ve tmě. Postavy se zastavily asi padesát sáhů před branou tvrze. Kapitán se rozhodoval, co udělá. Rozhodnutí přišlo samo.
"Haló, je tam někdo? Máme raněné, potřebujeme pomoct. Máme ty barbary v patách. Haló!!"
Kapitán vzal louč, zapálil jí a hodil před tvrz.
"Kdo jste?"
Do chabého světla louče vstoupila postava v roztrhaném šatu. Na několika místech měla ještě připnutou zbroj.
"Jsme vojáci jeho veličenstva. Pomozte nám."
"Jo, jsou to naši" řekl Pelrim.
"Dobrá, otevřeme bránu, Pojďte dovnitř" houkl kapitán přes palisádu. Sledoval jak Pelrim s Grimem otvírají bránu, luk stále připraven ke střele. Branou začali procházet první. Kapitán sklopil luk.
"Jsou to naši" zašeptal.
Branou prošly bez tří tři desítky zbídačených mužů. Někteří měli rány, chabě obvázané. Téměř nikdo neměl celou zbroj, zbraně měla taky jen hrstka.Poslední z můžů se zastavil u Pelrima.
"Kdo vám velí?"
Pelrin ukázal hlavou směrem ke kapitánovi. Ten mezitím slezl dolů.
"Jsem hejtman královských lučišníků. Tohle je zbytek mých mužů a pár co se k nám přidalo z různých jiných oddílů. Bylo nás mnohem víc, ale chytli nás v průsmyku v horách jezdci a zmasakrovali nás drtivou většinu. Kdo jste vy? Kolik vás je?"
"Jsem kapitán lehkooděnců. Je nás tu pět pane. Bylo nás více, ale ostatní si vzaly hory jako daň přechodu. Vyhýbali jsme se průsmyku právě kvůli těm jezdcům."
"Ach ano, už vím kdo jste. Teď vás poznávám… Statečný člověče" usmál se hejtman."
Všichni ranění se ubytovali v tvrzi. Ta je stavěná pro sedmdesát mužů posádky, takže pohodlí měli. Kapitán vyprávěl Hejtmanovi v jakém stavu tvrz našli, o jejich cestě a osudu, Hejtman zase o své cestě smrtí až oba k ránu unaveni usnuli.

"Pane! Pane! Probuďte se!"
Mladý kapitán jen ztěží otevíral oči a snažil se zapnout myšlení.
"Pane! Pane!" lomcoval s nim Grim. "Pane, honem ven!"
Kapitán se rychle zvedl a vyběhl na dvorek tvrze jen tak spoře oblečen. Tam viděl shon jako na tržišti.
"Co se děje?"
Přistoupil k němu hejtman.
"Ráno dorazili další utečenci. Čtyři desítky. Dvaasedmdesát."
"Cože?"
"Dvaasedmdesát nás tu teď je. Ale ani to nás neochrání."
"Co se sakra děje?"
Ten shon na tržišti nebylo nic jiného než barikádování brány a nošení zbraní a šípů na ochoz palisády. Hejtman se jen pousmál.
"Jen se podívejte kapitáne. Jsme bez naděje."
Kapitán rychle vylezl na ochoz, kde se už tísnili další. Z toho pohledu mu zatrnulo. Desítky, stovky, tisíce vojáků na obzoru. Obrovská řeka, jež jakoby vznikala táním hor. Malé potůčky se vlévaly do jené řeky obrovského vojska. Zpěv, ten nesrozumitelný barbarský zpěv. Děsil už jen tím zvukem. Pohled, při němž umírají všechny části těla. Pohled jenž nedovolí mluvit.
"Proboha…", hlesl kapitán.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Šaryk

    Říká se, že je lepší nejdříve chválit a poté vytýkat, udělám to trošičku jinak. Zatím jsem četla pouze 1. a 2. díl, ale po dlouhé době mne opět něco zaujalo (nemluvím teď o povídkách na mfantasy, ty čtu velmi ráda "na dobrou noc"). Jen mi občas vadilo špatné odsazení odstavdů a dějových linií, což kazilo celkový dojem. Občas jsem se musela vracet o pár řádků, abych si ujasnila, co kam patří. Ale budiž.
    Jelikož už jsem něco přečetla, vím, jak je těžké najít nějaký nový námět. V každém případě ten Tvůj mne zaujal (ačkoliv se opakuje) jakýmsi osobitým přístupem a řekněme odlišnostmi co se děje týče. Přišlo mi, že Bagalův otec příliš nesouhlasí s osudem svého syna, což jsi mi však ve druhém dílu vyvrátil. Bohužel jsi mi však celkový dojem občas kazil chybějícími písmenky a i nějakou tou hrubkou. Na druhou stranu, od toho jsou tu korektoři. Těmi jsme však zatím my a opravdu by sis měl dát pozor na překlepy. Až budu zase u tiskárny, vytisknu a přečtu si 3. díl Jsem zvědavá, jakým

  2. J. Hons

    Příběh začíná dostávat spád, docela se těším na nějakou pěknou bitvičku… I když, podle toho co píšeš, to spíš bude bitva jako blázen… Tím líp! O pravopisných chybách už nic nepíšu, sice se to trochu zlepšilo, ale… no pořád tam jsou:(

Leave a Reply