Příběh rytíře
část I. Psanec

 

 Chlad noci se vkrádá hluboko pod kožešinu, vlezlý a nezastavitelný. Studený vítr šlehá do tváří, neúnavně bičuje jakýkoli kousek nechráněné kůže. Jako by se ostří dýky klouzalo po líci a zařezávalo hluboko do masa. Všude kolem sníh, hluboký, mokrý sníh. Ztěžuje každý krok a vyčerpává poslední zbytky sil. Každé zvednutí nohy, každý pohyb vpřed je těžší a těžší. Chvílemi některá z postav upadne, ale opět se snaží vstát protože ví že jinak přijde věčný chlad, věčná temná smrt. Nezastavit, nepolevit, neusnout. Stále znovu zvedat těžký balvan na noze a přiblížit se o krok k cíli. K cíli? Jakému cíli? Těchto pár lidských trosek, těch několik postav v moři bílé masy bojuje v noci, v neznámých horách o holý život. Zbylo jich pár, sotva tucet. A není tomu ani rok, co opouštěli brány Haraku a vadávali se vstříc slávě a poctám dobyvatelů, největší a nejskvělejší armáda jakou kdy slunce i jakýkoli smrtelník spatřil. A dnes? Z celé armády zbyl jen necelý tucet štvanců, snažících se pokořit hory Drevaru a uniknout pronásledovatelům. Jezdcům na koních, projíždějícím údolí po pohodlných cestách, vlkům jejichž vití je slyšet každou hodinu blíže a blíže, a nakonec uniknout smrti. Té která je pronásleduje v tolika podobách, neůnavně čekající na nejmenší zaváhání. Necelý tucet duší ztracených ve světě bílého temna…

 

 Harak, městská pevnost ležící na ostrově obtékaném rameny řeky Adny byla založena za dávných časů barbarských velmožů, kdy ještě lidé žili spjati s přírodou, a lesy křižovali mocní druidi pečující o vše živé. Tehdy stála v těchto místech osada, položená uprostřed bažin a mokřad. Už tehdy byla známá svou nedobytností, pýchou, mocí a bohatstvím. Dnes pevnostní město Harak svírá prstenec hradeb tvořený čtyřmi stupni opevnění z bílého kamene. Střechy věží září do dálek zlatavou barvou a už jen pohled bere jakékoli slovo od úst. Do úzkých uliček městské části se vměstná na patnáct tisíc "stálých" obyvatel všech povolání, ras a cílů života. V době trhů se počet rozroste až na jednou tolik. Ostrov samotný při odmyšlení všech staveb připomíná kapku v půli přeťatou. Město je samo rozděleno na dvě části. Severní část ostrova zaujímá vojenská pevnost Harak-ak-un s palácem místokrále, jižní půlka "kapky" je osídlena městskou částí, přičemž obě jsou odděleny uměle vykopaným příkopem a tvoří vlastně dvě samostatná opevnění. Harak spojuje s okolím čtveřice mostů stavěných z kamene stejného původu jako hradby. Navíc obě půle města spojuje oboustraný padací most se záchytnými pilíři uprostřed. Asi půl druhé stovky sáhů od jižního cípu Haraku se nachází druhý, malý ostrov. Na něm je položena tvrz Harak-bel, dostupná jen pomocí přívozu. Slouží jako vězení, mučírna a popraviště v jednom. Odejít z tvrze jinak než přívozem je nemožné. Proud obou zde se potkávajících se ramen nabírá na síle a blíží se k Harakským vodopádům. Jsou jen třicet metrů vysoké, ale ještě nikdo z útíkajících nepřežil. Pád na špičaté, vodou vymleté skály neskýtá příležitost k delšímu životu.
 
 Zde, ve městě Harak, hluboko v srdci  městské části, se za jasného úplňku narodil chlapec. Jeho otec, řezník, měl z jeho příchodu na svět nezměrnou radost. Ihned v něm viděl pokračovatele jeho řemesla, nástupce jeho cesty. Ale musí v Adně uplynout ještě mnoho vody, než se chlapec bude moci ujmout řemesla, než hoch dospěje…

Matka ležela na lůžku, klidně oddychovala. Komnata ložnice byla malá, vybavená jen manželskou postelí, několika almarami a truhlicí. Dnes přibyl nový kus nábytku, kolíbka. Nasládlým vzduchem jež vnikal otevřeným oknem byl provoněn celý pokoj, zpod přikrývek se neslo pravidelné oddychování čerstvé rodičky, v kolíbce ležel ped chvílí narozený chlapec, pečlivě zabalený do uzlíčku. U něho seděl pyšný otec, jdnou rukou kolíbal kolíbkou, druhou si hladil své majestátné vousy a občas na chvíli vyndal z úst dýmku. Tvářil se spokojeně, velmi spokojeně. Pohled na malý spící uzlíček ho nedokázal nasytit, jeho radost byla nezměrná. Po tolika letech syn.
Někdo tichounce zaklepal na dveře. Pomalu se otevřely a do místnosti nastrčila hlavu děvečka.
"Pane, máte v síni návštěvu. Mistr tkadlec odvedle."
Pán domu pozvedl svou hlavu směrem odkud přišel ten tichý hlas.
"Ehm, cože? Ach ano, řekněte že ihned přijdu."
"Ano pane."
Dveře se neslyšně zavřely a otec se ještě hodnou chvíli díval na svého syna, než se zvedl a šel uvítat hosta, pravda, v tuto pozdní noční hodinu, ale přeci přátelé jsou vítáni kdykoli. Potichu zavřel dveře, došel na konec chodbyčky a točitými schody sešel do síně.
"Zdravím tě příteli" přivítal svého dávného souseda, "copak tě přivádí v tuto pozdní hodinu?"
"Právě jsem se vrátil z cest a slyšel jsem tu novinu. Prý máš syna, a tak spěchám gratulovat", v pod pláště vytáhl malou krabičku. "Přemýšlel jsem, jaký dar mu přinést. Nakonec jsem na trhu koupil toto."
"Děkuji ti Kilmade, nevím co říci…"
"Nic neříkej a otevři Johnasi."
Johnas, pyšný otec něžně přejel prsty víko dřevěné krabičky. Malá dřevěná krabička velikosti dospělé dlaně, jen sotva na palec hluboká. Její hlazení navodilo Johnasovi příjemný pocit, cítil šimrání dřeva, cítil jak k němu promlouvá síla života v tom dřevu, cítil jeho růst v době malého semenáče, cítil sílu mladého stromku toužícího po výškách, cítil statnost hrdého stromu… To vše jen v této krabičce, malé, pro člověka bezvýznamné, obyčejné krabičce.
Pomalu dosáhly jeho prsty okraje víka, jemně zabral a bez téměř bez odporu odklopil víko. Krabička obsahovala kus jemného sametu, tajícího zabalený předmět. Johnas se podíval na Kilmada.
"Vim co co je tvůj dar. Děkuji ti, bude synovi předán ve správnou dobu příteli."
Muži si navzájem pohlédli do očí, výraz jejich tváří by rozplesal srdce nejednoho kameníka. Jejich kamenné, neměnné grymasy by mohla závidět leckterá socha.
Ale nehybnost tváří, zavřená ústa a zkamenělá těla nejsou znamením mlčení. Oči, nástroj pro ohmatávání bez rukou, pro ochutnávání bez chuťových buněk, mohou slyšet bez uší, mohou mluvit bez řečí. Oči, jež jen někteří dovedou využívat i jinak, než jen k dívání.
Stoupající napětí v místnosti začalo zahánět stíny do koutů, svíčka na stole zářila jako plamen několika pochodní. Hustota vzduchu stoupala závratnou mírou…
"Ještě jednou děkuji. Bude mu předán v pravý čas. Ne dříve, ne později.", stíny náhle opět získaly noční převahu, hustota vzduchu klesla na běžnou hranici. Oba muži si podali ruce, rozloučili se a Kilmad odešel.
Johnas stál uprostřed místnosti, zahleděn na krabičku. Přejížděl samet konečky prstů, laskal skoro každé vlákno, každou nitku. Cítil obsah v něm uložený, cítil jeho tvary, jeho váhu, jeho moc.
Po chvíli sešel do sklepa, zavřel za sebou dveře své vinotéky a strávil tam celou noc, až do rána. Oslavoval? Možná…

 

 

Začalo svítat, a jako s přicházejícím světlem pomalu přicházel i vítr, nejdříve vánek, sílící každým paprskem nového dne, až dosáhl síly temné, studené bouře. Byl den, a přesto byla noc, temná bílá noc. Měli před sebou posledná vrchol hor, za ním, někde v neprostupné zdí sněhové opony začínají jižní země. Teplé planiny táhnoucí se až k moři. Tam je jejich domov, jejich království. Mladý muž se zastavil na okraji horské ztezky. Pohled dolů, hluboko z útesu někam na dno soutězky naháněl strach. Někde tam hluboko pod neproniknutelným sněhovým běsněním tušil dno. Odstoupil od kraje a ohlédl se po družině. Pět zbídačených trosek těžce šlapalo po ztezce několik kroků za ním. Hory si vzaly svojí daň, vyčerpání, únava chlad. V noci útok vlčí smečky… to vše prořídlo počet utíkajících. Čekaly je ještě dlouhé hodiny pochodu sněhem, navátým po kolena, místy sahjící i mnohem výše. Těžká vyčerpávající dřina výstupu, posledního výstupu těchto hor. Najednou se začala ztezka svažovat, jak šli dále vítr ustával a oblaka sněhu se zklidňovala až… přes mraky prosvitlo slunko, studené, nehřející, ale přesto slunko. Vystavili mu tváře ve snaze zachytit sebemenší dotyk tepla. Cítili se být cíli na dosah, cítili že zbývá jen pár kroků, jen několik metrů. A přeci tomu tak nebylo, čekalo je ještě několik mil klesání až ke kořenům hor, a planiny severních stepí. Nevěděli kde jsou přesně, ale tušili blízkost bezpečí, blízkost domova. Síly v pažích jako by se obnovily, už to nebyli trosky choulející se do kožešin, už to byli opět statní muži prorážející si cestu nekonečnými sněhovými zábranami. Ali i sněhu ubývalo, jak se blížili k planině. Cesta dolů k základům hor byla rychlá, rychlejší nežli sami čekali. Sních ubíval velice rychle, tuhle vykoukly i první květy sněženek. Ano, už jsou blízko domovu.
Ztezka se vlévala do hlavní horské silnice. Bezpečné a pohodlné i v zimě, ne však pro ně. Pro štvance, pro nepřítele. Tedy ne zde. V horách ano, zde už byli na svém území, zde už byli téměř doma…

 

 

Voda v řece Adně plynula rychle, stejně jako kolem všeho utíkal čas. Můžete si říci, že čas a voda neplynou stejně. Plynou, tedy po pravdě záleží na úhlu pohledu. A též na matematické rovnici přímé úměrnosti mezi plynutím času a plynutím vody, která je nepřímo závislá na podmínkách světového klimatu a rychloti stárnutí planety, což je další přímá úměrnost. Toto jsou ale úvahy starých mágů. My se shodneme, že voda a čas plynou stejně rychle, vzhledem k člověku. Doplním jen že vzhledem k jepici je voda i čas nepostřehnutelným pojmem a vzhledem k horskému masivu je čas a voda šnekem vedle klusajícího koně skal.
Inu, čas utíkal, lidé se v haraku rodili, umírali, zabíjeli, okrádali, veselili a prováděli mnoho dalších, čistě lidských činností, včetně dospívání. Mezi mnoha uličkami, v domácnosti starého řezníka dospíval jeho jediný syn.
Již od mládí velmi světácky proháněl děvečky na dvoře, nezůstala před ním žádná sukně nevyhrnutá, čeledíny v živnosti předháněl silou a zručností práce s noži a sekyrami. V patnácti letech mohl měřit síly s dospělým mužem, zkrátka rostl jako z vody. Tedy z horské vody, voda z řeky Adny by asi nebyla pro růst úplně vhodná. Jeho dětství probíhalo vcelku normálně, rvačky a šarvátky s kamarády odvedle, práce v obchodě kde se učil řemeslu, to vše jako malé kolečko uprostřed točícího se soukolí městského života.
Blížil se den jeho dospělosti, den osumnáctých narozenin kdy se z chlapců stávají muži, kdy začínají novou etapu života. A tak čekal mladého Bagala, syna Johnasova, obřad příjmání v paláci místokrále lorda Arguna. Díky statusu svobodného města, jež Harak získal před mnoha lety od krále za věrné služby při povstání druidů, mohl nejen vybírat mýtné, vypisovat vlastní daně, a pořádat trhy, ale také musel udržovat vlastní armádu. Vydržování jen profesiální armády by bylo příliš drahé, proto byly zavedeny povinné odvody chlapců kteří dosáhli osumnácého roku života na dvouletou službu. Tito mladíci byli využívání na hlídání městské části opevnění, dozor nad pořádkem ve městě a nočního života. Placení profesionálové v řadách městské armády (opravdu můžeme mluvit o armádě, jelikož se skládala ze dvou sborů-odvedenci (o počtu dvou tisíc mladých mužů) a vojáci (jejich počet byl též dva ticíce), k tomu oddíl pěti kohort jezdců po sto mužích. Dohromady bylo ve měste k dispozici půl pátého tisíce mečů, což už opravdu můžeme považovat za armádu.
Bylo brzy ráno, čtvrtý den měsíce srpna. Dnes, o poledni se bude v pevnosti konat odvod schopných mužů, jež poprvé nebude Bagal sledovat jako divák, ale zůčastní se. Ležel a převaloval se v posteli, nechtělose mu vstávat. Vychutnával poslednímy doušky přílemné hlazení měkkých dek, naposledy na dlouhou dobu se převaloval po sametových prostěradlech. Zítřejší noc už stráví v kasárnách, kdoví na jakém lůžku. Pamatoval si dobře, jak vysloužilí veteráni vyprávěli o vojenských pryčnách, jež se podobají vězeňským. Loučil se s domovem, s lahodnou vůní dřeva linoucího se odevšech koutů-to jak se jeho matka pečlivě starala o lesk a čistotu domácího krbu. Věděl, že toto vše bude brzy vzpomínkou. Snad poprvé v životě si se zájmem prohlížel každičkou almaru v místnosti, každičkou truhlici. Ohmatával očima každý trám držící strop nad jeho hlavou, každičký ohyb který zanechal před mnoha lety mistr tesař. Byl tak zaměstnán vším co nikdy předtím nevnímal, že si ani nevšiml pootevřených dveří, do kterýcj nakukovaly hnědé svítivé oči. Všiml si jich, až když zabrouzdal obdivovat práci zdobených dveří.
"Lakro. co tady děláš?"
"Přišla jsem se rozloučit" zašeptala Lakra a vstoupila do místnosti. Potichu zavřela dveře a začala si Bagala prohlížet, jako by ho nikdy předtím neviděla.
"Víš, budeš mi moc chybět Bagale, nevím jak to tady bez tebe ty dva roky vydržím."
"Ale nech toho, za měsíc si najdeš jiného a na mě ani nevzpomeneš" mávl Bagal rukou.
"Tohle neříkej, to není pravda" vyštěkla Lakra a svit jejích očí se změnil ve vzdor. "Tohle není pravda. Já miluju tebe, a nikoho jiného!"
Bagal jen pohodil hlavou a svalil se zpět na lůžko. Tohle už Lakra nevydržela, vrhla se k němu a začala ho líbat.
"Sakra, co teď" pomyslel si. "Její objetí je příjemné, ono tedy pokaždé bylo její objetí příjemné, ale teď se nehodí. Nesmějí nás načapat naši, já se musím připravit, otec se mnou chtěl před odchodem mluvit, matka jistě taky. Co budu teď dělat?" Bagal se snažil vymyslet způsob úniku před jejím strachem ze samoty. "Že by mě přeci milovala? To ne, to není možné. To jenom tak říká. A stýskat se jí nebude. Ne po mě, spíše po přítomnosti u mě kdy se vyhýbala práci a procházelo jíto. Ale proč ne, i mě to bylo příjemné, ale teď? Co teď?" Gagal začínal být zoufalý. Co budu dělat.
"Lakro", jemně dívku odstrčil, "poslouchej mě". Zadíval se jí jejích hnědých planoucích očí. "Já, já…" hledal slova, jimiž by to vše ukončil. Najednou zaslechl kroky na schodech. "…někdo jde!" Rychle pryč. Lakra se zvedla od Bagalova lůžka a začala panikařit. Vtu se otevřely dveře a vstoupil Bagalův otec.
"Dobré ráno synu…" najednou se Johnas zarazil. "Copak tu děláš?" Otočil se na Lakru..
"Já, já, já jsem, tady.."
"Přišla se mě zeptat jestli něco nepotřebuji s sebou otče" skočil jí do řeči Bagal.
"A-ano" pípla Lakra.
"Dobrá. Teď běž do kuchyně, paní tě potřebuje. A ty se oblékni. Za dvě hodiny musíš vyrazit a ty jsi ještě v posteli".
Lakra vyklouzla z pokoje a uháněla si to do kuchyně se slzami na krajíčku.
Bagal chtě nechtě vstal, ustrojil se, jen tak nalehko – je přeci léto, zašel do kuchyně něco pojíst a po snídani se šel rozloučit. Matka mu nachystala vak potřeb, jež se mu budou, alespoň dle jejího mínění hodit. Při loučení ho objala, políbila na čelo a rozplakala se.
"Bagale", začal otec rozvážně. "Čekaj tě dva roky služby. Pamatuj, neudělej žádnou hloupost, ale taky se do ničeho nežeň. Ať se ti noc nestane, bude tě ještě potřeba.
"Neboj otče, dám na sebe pozor" odvětil Bagal a vyrazil vstříc povinnostem ve službách místokrále. Otec ho ještě hezkou chvíli pozoroval ze vrat dvora, než se mu ztratim mezi lidmi. Blafal svoji dýmku, jež obvykle nosíval na koženém řemínku kolem krku.
"Ironie, že příteli" pronesl hlas vedle něj. Johnas se otočil za hlasem. Starý přítel tkadlec ze sousedství.
"Ano ironie. Ani nevíš jak mě to trhá srdce. Posílat vlastního syna do služby těm, proti kterým naši otcové bojovali na smrt. Těm, jež nám vzali naši půdu, donutili žít zde…", povzdechl si starý Johnas.
"Neboj, on se vrátí". Kilmad uchopil Johnase za rameno.
"Toho se nebojim, jen mám ztrach, aby ho nezblbli. Aby nebyl na jejich straně".
"Straně? Vždyť ani neví že dvě strany jsou bratře…"
"Bratře…",zasnil se Johnas, "tak už mi léta nikdo neřekl…"

 

Skupina psanců se blížila k bodu jejich záchrany, k pohraniční tvrzi Lokar jež střežila jako jedna z mnoha hranice království. Již ji měli na dohled, blížila se pomalu ale přeci. Již nechybělo mnoho, rozeznávali každý záhyb palisády, rozpoznávali bránu, z půli otevřenou. To je jistě čekají. Jistě si jich všimli. Rozeznávají postavy na ochozech dřevěnych hradeb. Mávají jim, ale oni jen mlčky stojí. Vcházejí na dvůr tvrze, již jsou doma. Bagal vykročil k první postavě, opřené  o trám přístřešku. Uchopil vajáka za rameno… Ten se sesul k zemi. Teď teprve Bagal zpozoroval podříznuté hrdlo. Tvrz byla dobyta, ne déle než před dvěma dny. Proboha. Vždyť máme být v bezpečí! Pět duší, opět zlomených a na dně sil si našlo místo na spánek. Už nemohli dál. Už toho bylo moc…

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Ekyelka

    Souhlasím se zbytkem komentářů – v obou případech. Skutečně by to chtělo obětovat jednu noc navíc a před zveřejněním si povídku přečíst, vychytat mouchy a podobně, protože pak to je úplně o něčem jiném. 🙂
    A také jsem zvědavá na pokračování – ačli liduprázdná (no dobře, mrvá) pevnost tu už nejednou byla, naposledy v Dolů mezi mrtvé Simona L. Greena. No, uvidíme, jak se s tím popereš. Držím palečky, Dennisi!

  2. J. Hons

    Moc se mi líbí ty dvě dějové linie – mám pocit, že dílo, které by s nimi takhle pracovalo, jsem tu ještě neviděl. Vypadá to dobře, nicméně záleží na tom, jak se spojí později dohromady… Ale věřím, že to dopadne dobře. Asi bych trochu omezil popisy, vím, že to většinou čtenáře spíš odrazuje – ale pokud jsou důležité pro děj – budiž, nic nenamítám. Co mě ale zarazilo, jsou hrubky – Dennisi, ve tvé práci je takových chyb, že hned za první dvě stránky bys dostal ve škole pětku… A to strašně kazí celkový dojem. Zkus to, prosím, opravit:)

  3. Epic

    souhlasím, je zde hojně zastoupena tzv.: "krása češtiny", celkově se mi styl líbí. rovněž souhlasím s tím, že začátek je takový nějaký odrazující, nevím proč. Kromě tohohle, občasné absence čárek a trošku zavádějícího názvu je to skvělá povídka pro začátek, těším se na pokračování.

  4. Slim

    Bylo to pěkné, nenapadá mě, co bych vytknul. Až na ten začáte, mohl být trochu svižnější, už sem chtěl pomalu přestat číst po prvním odstavci, ale překousl jsem to a pak už to šlo. Sice stále moc nechápu tu druhou dějovou linii, ale to se asi objasní.
    Tak fajn, jen tak dál. Těším se 🙂

Leave a Reply