Byl teplý letní podvečer. Blížila se jasná, vlahá noc, noc jako stvořená pro milence, tuláky a lupiče. A – kromě toho – někde i pro upíry.
        Cizinec v tmavém plášti, sedící na ztepilém koni divoké jižní rasy, zvolna dojel k prvním domkům malého, nenápadného městečka, ležícího pouhé tři dny cesty od královského sídla. Městečko na první pohled vyhlíželo stejně jako kterékoliv jiné městečko téhle polohy a velikosti – ospale a klidně. Vlastně – až moc klidně, uvědomil si cizinec. Asi… Asi to bude přece jen pravda.
        Pobídl koně a vjel do prázdných ulic. Ne, nevládl tu klid – ze všech stran se ozývalo rytmické bušení kladiv. To lidé na noc zatloukali dveře a okenice svých domků. Báli se. A měli věru proč se bát – poslední dva měsíce totiž v jejich městě řádil upír.
        Cizinec, veden intuicí, dorazil před místní hostinec, přivázal koně k jedné ze skob, zatlučených k tomuto účelu do průčelí a zabouchal pěstí na dveře. Nic. Ticho. Cizinec stál a čekal. Byl trpělivý. Ostatně, trpělivost byla jednou z nezbytných vlastností člověka, provozujícího jeho řemeslo.
        „Kdo je?“ ozval se po hodně, hodně dlouhé době ustrašený hlas z nitra budovy.
        „Já,“ odpověděl cizinec, „já, Krinian.“
        „Vážně? A jak vám mám věřit?“
        Cizinec pokrčil rameny. Byl si jistý, že ho ten člověk pozoruje nějakou skrytou špehýrkou a tak jeho gesto nebylo bezúčelné. „To záleží jen na vás. Já můžu kdykoliv odjet.“ Myslel to vážně. Bylo více míst, na kterých ho potřebovali a kde by si o něm nedovolili pochybovat ani náhodou.
        „Máte… máte můj dopis?“ napadlo toho uvnitř. „Ukažte mi ho!“
        Ještě že jsem ho neztratil, pomyslel si Krinian a zalovil v záhybech svého pláště. Vytáhl pergamenový svitek, rozvinul ho a zamával jím přede dveřmi. „Tady je.“
        „Je to váš dopis, ne?“ dodal po pár vteřinách, během kterých bylo ticho. Dveře hostince zaskřípěly a pomalu se pootevřely. Vyhlédl z nich pár zapadlých očí, kolem nichž se rýsovaly temné kruhy. Ten člověk už se hodně dlouho nevyspal, došlo Krinianovi.
        „Ukažte,“ natáhla se ze dveří třesoucí se ruka a uchopila dopis. „Ano, je to on,“ ozvalo se úlevné vydechnutí. „Takže vy jste ten Krinian?“
        „Jistě. Jsem to já. Ehm…, pustíte mě dovnitř?“
        „Ale ano, ano, pane, samozřejmě…“ Dveře hostince se otevřely dokořán, aby vzápětí zabouchly a obě postavy pohltily do nitra hostince.
        „Mám strašný hlad,“ podotkl cizinec, když se usadil za dlouhým dubovým stolem, zjizveným nesčetnými nárazy korbelů a hlav méně zdatných hospodských rváčů. „Po cestě mi docela vyhládlo.“ Hostinský byl najednou ochota sama a mohl si nohy uběhat, aby splnil všechna jeho přání. Husičku zařízl, mohutný korbel piva natočil a zatímco se husa opékala v kuchyni na rožni, domácí uzené jako předkrm donesl. Cizinec baštil uzené, zajídal ho světlým chlebem a zapíjel výborným místním pivem a mlčel. Hostinský už to ticho nevydržel a zadíval se mu přímo do obličeje. „Tak takhle tedy vypadá lovec…“
        Krinian z rodu lovců neodpovídal. Byl na pochlebování zvyklý – naučil se je pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Věděl, že ho mnoho lidí zná a snad i obdivuje, ale nevšímal si toho. Popravdě řečeno si toho ani všímat nesměl – lovec, který uvěří své výjimečnosti a nadřazenosti nad ostatními, ztrácí schopnost soustředit se a dělá spoustu chyb, aniž by si jich byl vědom. Kořist mu pak uniká. A v případě lovce upírů, jako byl Krinian, se stává často kořistí on sám. Což není nikterak záviděníhodné.
        „Kde se objevuje?“ zeptal se až poté, co společnými silami spořádali husu. Teď byl nasycen a mohl se pustit do pátrání.
        „Je nějaké zvláštní místo, kde útočí nejčastěji?“
        Hostinský rozhodil bezradně rukama. „Ne. Není – a – víte, on se dokáže dostat úplně všude. nepomáhá ani zabednit dveře a okna – už kolikrát jsme našli vysátého člověka právě v zabedněném domě…“
        Krinian se zachmuřil. Ač bytost nepatřící do tohoto světa, upír byl přece jen stoprocentně hmotný, byť ho ovládaly zlé mocnosti. Nebyl to duch, aby procházel zdí… Nejspíš zde bude mít co do činění se zvlášť rafinovaným parchantem. To je ovšem dost nemilé…
        „Nebyla nikde žádná škvíra? Nebo… nevedly do těch domů tajné chodby?“
        „Ne, pane.“ Hostinský zavrtěl hlavou. „Víte, my si myslíme,“ – zarazil se – „no, ne že bychom se považovali za takové odborníky, jako jste vy, ale… prostě si myslíme, že ten upír se proměňuje v netopýra a dostává se dovnitř komínem. Proto teď raději zabedňujeme i komíny…“ Hleděl na Kriniana trošku vystrašeně – kdoví, zda ho svou drzostí, že si dovolil mít vlastní názor, neurazil…
        Na Krinianově tváři ani hlase se však nedala pozorovat žádná změna k horšímu. Naopak – trochu se pousmál. „To vůbec nemusíte,“ řekl. „Upíři se nikdy v nic neproměňují, příteli. Jsou to jen zlem ovládaní lidé.“
        Hostinskému se ve tváři zračily silné rozpaky. „Jak se ale potom dostává dovnitř?“ zeptal se. „Bednění nebylo nikdy porušeno, ani v nejmenším…“
        „Na to snad přijdeme spolu,“ přerušil ho Krinian, „teď bych ale chtěl vidět oběti, které jste dosud nalezli. Kde je máte?“
        „Pojďte za mnou,“ řekl hostinský a odvedl ho na rychtu.
        Bylo jich dvanáct – magické číslo, napadlo Kriniana, ale to zde nejspíš nebude mít žádný zvláštní význam.
        Mrtvoly – neboť jejich život byl poměrně profesionálně ukončen vetknutím hlohového kůlu do srdce a oddělením hlavy od těla, ležely vedle sebe na zemi v temném, klenutém sklepě pod rychtou, ve kterém míval místní rychtář sudy s vínem z jižních zemí. Už jen míval, protože rychtářovo bezhlavé tělo, s kůlem trčícím z hrudi, leželo na čestném místě. I poté, co ho museli zabít, se k němu místní chovali uctivě. Býval to dobrý rychtář.
        Zabít upíra, který se právě stal upírem, tedy čerstvě vysátého člověka, není problém. Takový člověk ráno nevstane a přes den leží a nehýbe se, nemá na to dost síly – tu načerpá až v noci. Zpočátku nechápe, co se s ním děje – a v tomto období je jeho zneškodnění nejsnazší. Zabít takového upíra dokáže i idiot. Zabíjet čerstvé upíry učil Kriniana jeho otec už v době kdy mu bylo pouhých třináct let. Stačilo k němu jen přijít – samozřejmě ve dne – a pak buch, buch a dřevěný kůl byl na svém místě. Zlikvidovat zkušeného upíra, který je přes den zalezlý na skrytém místě a přes noc vysává ostošest, je asi tisíckrát těžší. A že se právě zde, v tomto městečku, jedná o velmi zkušeného upíra, to bylo jasné. Proto místní obyvatelé povolali Kriniana, aby jim pomohl. Dopis napsal hostinský, který po rychtářově smrti jako jediný dokázal jakžtakž psát. Neuměl to sice nijak dobře, nicméně k tomu, aby vzbudil Krinianovu pozornost, to stačilo. A to bylo hlavní.
        Krinian si mrtvá těla důkladně prohlédl. Neshledal na nich zvláštního, po probodení kůlem a stětí začínala vykazovat mírné známky rozkladu, což bylo v pořádku. Pouze při ohledávání krčních partií se poněkud zarazil. Charakteristické vpichy upířích tesáků byly nějak jiné, než obvykle, byly.. No ano! Vpichy byly příliš blízko u sebe a byly příliš drobné, špatně znatelné. Co to má znamenat, podivil se Krinian v duchu, ale nahlas neřekl nic. Snad – snad je tím upírem dítě, pomyslel si. Dítě s velmi, velmi jemnými a ostrými zoubky? Tak tohle je opravdu záhada…
        Venku mezitím nastala noc a on se rozhodl přespat v hostinci a s pátráním začít až druhý den ráno. Už když spolu s hostinským kráčeli k rychtě, vytipoval si několik možných upířích úkrytů a ty hodlal prohlédnout jako první.
        „Dostanu u vás nocleh,“ spíš konstatoval, než se zeptal. Hostinský kývl. „Ale samozřejmě, pane. S nikým se ve svém domě nebudu cítit bezpečněji, než s vámi. Opravdu. S nikým jiným,“ opakoval a mnul si přitom své mozolnaté ruce.
        Krinian dostal ten nejlepší pokoj. Jak jinak. Pokoj se nacházel v prvním patře, zatímco hostinský spal ve své komůrce v přízemí.
        „Ráno budeme vstávat hned za kuropění,“ upozornil ho Krinian. „Budeme mít plné ruce práce.“
        „Ano, pane,“ uklonil se hostinský. Lovec vzal do jedné ruky zapálenou svíčku ze žlutého vosku a do druhé láhev červeného vína a šel na kutě. Než se uložil k spánku, několikrát si důkladně přihnul. Rád si dal pár doušků červeného vína před spaním.
        Ležel na posteli, převaloval se – a nemohl usnout. To se mu nestávalo příliš často. Pouze, když byl rozrušený, nebo když něco tušil…
        Ale ano, měl pro nespavost velmi dobrý důvod. Před očima se mu stále znovu a znovu promítaly otisky upířích zubů na lidských hrdlech, podivné otisky, jaké ještě nikdy nespatřil. A to bylo co říci. Krinian během svého dosavadního života zlikvidoval už pěknou řádku upírů…
         Nechme to na ráno, řekl si a snažil se uklidnit a usnout. Počítal ovečky… Už – už zabíral, když vtom jeho pozornost upoutal jakýsi zvuk. Posadil se na posteli. Co to bylo?
        Zvuk se ozval znovu – a trochu zesílil. Krinian vytáhl zpod polštáře stříbrnou protiupíří dýku, kterou už nejednomu upírovi přeťal nit jeho života.
        V rohu místnosti se cosi pohnulo. Cosi tmavého… Krinian seskočil z postele a vrhl se tam – načež se s úlevou rozesmál. Ne, nebyl to žádný číhající upír. Jen velká zrzavá kočka, která v jednom kuse předla. Zřejmě patřila hostinskému a když šel nahoru po těch rozvrzaných schodech, přišla asi s ním. A ten zvuk – to bylo samozřejmě obyčejné kočičí předení.
        „Čičiči,“ zavolal na ni, když opět ulehl a schoval dýku pod polštář. Kočka se líně protáhla, došla až k posteli a hupla k němu.
        Krinian měl kočky rád – už od dětství. Doma vždycky mívali dvě nebo tři.
        Jak tak ležel a hladil kočku, která příjemně předla, začal se propadat do dřímoty. Klimbal, usínal… Až usnul.
        Probudil ho divný pocit. Takový zvláštní dotek na krku – pichlavý a přitom nesmírně příjemný… Pomalu otevřel oči – kočka byla zakousnuta do jeho hrdla a hladově sála jeho krev. Stále přitom předla.
        „Ne! To ne!“ zařvalo to v něm a ruce mu automaticky vystřelily k hrdlu. Jenomže… Byly strašně těžké a on byl tolik, tolik slabý a vysílený… Nedokázal s nimi hnout o víc než několik palců. Pak mu klesly zpět na přikrývku.
        To snad ne, uvědomoval si malátně. On mě dostal… Jak jsem byl naivní! Ale kdo to kdy slyšel, aby upír byl kočka? Anebo snad kocour? Tím si sice nebyl vůbec jist, ale v tuto chvíli to ani nebylo důležité. Kdysi, uvažoval, kdysi se musel najít upír, který byl velmi vyhládlý, ale nedokázal narazit na člověka. A proto vysál kočku… Kdoví, jestli mu to pomohlo, ale jedno je jisté – z té kočky se stal naprosto regulérní upír. Místní lidé tak vlastně měli pravdu – svým způsobem se upír přece jenom může proměňovat. Škoda, že tohle už nikdy nikomu neřeknu, pomyslel si. Zítra ráno mě najdou se stopami upířího kousnutí na hrdle a zabijí mě. Vrazí mi kůl do srdce, do úst mi nacpou česnek a useknou mi hlavu… A kočka bude dál mimo podezření. Znovu zkusil sáhnout po sající kočce – ne, tentokrát nezvedl ruce ani o píď. Nemělo to cenu.
        Asi bych se měl bát, napadlo ho. Jenomže… Vždyť je to jedno.
        A tak tam jen tak ležel, nechával ze sebe vysávat další a další krůpěje krve a bylo mu to všechno jedno.
        Hostinský, který ho šel za kuropění vzbudit, tak zažil dost nepříjemný šok. Následující noci ale kočka dostala i jeho. Jak jen litoval, že Kriniana vlastnoručně zabil. Měl by si alespoň s kým povídat…

        duben 1999

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Gangleri

    Tak … tohle je první věc, kterou jsem od tebe četl. Pokud můžu hodnotit, tak jednoznačně za 1 🙂 Má to děj se smyslem pro detaily, je v tom originalita, proti které vůbec nejsem – podle mě si člověk může napsat a vymyslet, co chce, ale musí to nějak logicky vysvětlit a odůvodnit. Myslím, že tedy velmi zdařilé dílko s překvapením na závěr 😉

  2. tucna

    Bylo to dobré. Místy trochu "neohebný" sloh ale zajímavé. Musím tě pochválit za jednu věc a tou je logika. Jako jeden z mála jsi mě vážně potěšil – lidé si zabednili komíny. Fajn…Jenže by bez krbu umrzli, tak jsem začal povídkou brouzdat zpět nahoru…až k první větě "Byl teplý letní podvečer." 😉 A k otázce vampyrismu – nevím proč by nějáký upír nakazil zrovna kočku (myslím tím proč by to dělal), a hlavně – lovec se cítil zesláblý. To znamená že už musel přijít o SPOUSTU krve. Když uvážíš že má dospělý muž něco přes 5 litrů, kam by ta kočka takové ohromné množstcí dala?
    Jinak vážně zajímavé a napínavé. Jen tak dál

    • Akoba

      Třeba to byl Garfield. Ten toho sní hodně 🙂 Ne, ale teď vážně. Člověk je ve vážném ohrožení už když přijde o litr (někdy i méně) krve, takže teoreticky by to ta kočka zvádnout mohla. Ach jo, už bych měl na ty zdravotnické kurzy přestat chodit, leze mi to na mozek 🙂

      • tucna

        Máš pravdu, počítal jsem s menším množstvím než litrem. A ten litřík by velká kočka asi fakt zvládla… :o)

  3. Akoba

    Skvělé! Kočka jako upír. To se velmi povedené. Začal jsem to tušit tak v půlce povídky, že to bude nějaké zvíře a pořád jsem přemýšlel, je to potkan, nebo nějaká lasička, nebo kočka a ta to nakonec byla. Povedené, líbilo se mi to. Možná kdybychom to začali rozebírat do detailů a v konečné fázi by mohl být upírem třeba i komár, tak to by teprve začal ten pravý čardáš. Ale nebudu to tady dál rozebírat, povídka se mi líbila a každý nový nápad je dobrý. Takové ty konzervativní názory na to, jak má vypadat to nebo ono, nemám moc rád a spíše se mi líbí, když mám v psaní nebo čtení volnost.

Leave a Reply