Uplynuly celé tři dny, od doby kdy začali hledat. První den se vydali na místo masakru, Marius ještě nikdy neviděl tolik krve. Všude se válely lidské ostatky, vnitřnosti, doběla ohlodané kosti. Marius se pozvracel, byl zvyklý na ledascos, ale tohle bylo příliš. Napravo od mýtiny, kde ležely ty ohyzdnosti byli kůly s lidskými hlavami a někdy i s celým tělem.

 

 

      Marius teď pochodoval vedle Publia a živě diskutovali. „Nevěřím, Helena by s tebou nikdy nešla, vždyť je to ta nejdražší holka v celým Římě!“ Zařval Marius a oba se bouřlivě rozesmáli. „Ticho! Kde si zatraceně myslíte, že jste! My někoho pronásledujeme, stačí, že se tady pohybuje několik stovek chlapů, nemusíte tady zbytečně řvát! Jasný!“ Okřikl je Gaius Porcius.

 

 

       Uběhlo dalších několik nudných hodin, kdy sledovaly stopy. Marius byl v zadním voji, tak nikdy neviděl jaké stopy sledují, teprve dnes po třech dnech se dozvěděl, že stopy jsou asi dvakrát tak velké jako lidská noha. Podělil se o to s Publiem. „Cože, to by museli být nějací obři!“ Odvětil Publius vystrašeně. „Slyšel jsem, že někteří Galové, ti z nejsevernějších zemí jsou o polovinu vyšší než my.“ Řekl voják co šel nedaleko od nich. Marius si takového muže v duchu představil, ano, byl by to tvrdý nepřítel a pokud by byl tak svalnatý jako většina seveřanů… Marius by se s ním nechtěl setkat.

 

 

       Najednou, zničehonic se z předního voje začaly ozývat výkřiky. Marius si uvědomil, že někdo pravděpodobně zneškodnil hlídky, jinak by je nemohli nikdy překvapit. Ale kdo útočí? Odpověď přišla brzy, ze strany, kde by je normálně varovaly hlídky se vyřítily obrovská monstra. Marius nikdy nic takového neviděl, mělo to zelenou zrohovatělou kůži, bylo to dvakrát vyšší než dospělý muž, ze spodní dásně jim čněly dva obrovské tesáky a ty oči, hnědé oči žhnoucí obrovskou nenávistí ke všemu živému. I výzbroj byla pro Maria neznáma, kromě kroužkových košilí měli helmy s rohy po stranách a obrovské meče s širokým ostřím, někteří měli válečné sekery, ovšem dvakrát větší než byli ty lidské. Marius slyšel vykřikující spolubojovníky. „Démoni z pekel! Bohové se od nás odvrátili! Zpropadení Galové, co to na nás seslali!“ Popravdě Marius vůbec netušil jak by měl proti něčemu tak obrovskému bojovat, na výšku i šířku to bylo téměř dvakrát tak velké jako on. Viděl muže, kteří se pokoušely bojovat, jeden z odvážných vojáků nastavil štít proti úderu sekery, ta však štít i jeho hlavu rozpůlila vedví. Jiný voják sekl do stehna monstra, to se však s brutální silou ohnalo po útočníkovi a odhodilo ho o několik metrů dál. Maria popadl obrovský vztek, cítil jak se mu do žil vlévá síla a pak jen vnímal jak běží s napřaženým mečem proti bestiálnímu nepříteli. Mozek mu dobře radil, aby stejně jako většina jeho spolubojovníku začal utíkat, ale mozek teď nebyl pánem. Krvavý rej mu zatemnil mozek. Meč zabodl hluboko do stehna jednoho z monster, vytáhl dýku a bodl jí do druhého stehna. V poslední chvíli se mu podařilo nastavit štít proti úderu obrovského meče, síla té rány ho však odhodila dozadu.

 

 

 

* * *

 

 

 

 

 

      Nejprve uslyšel zpěv ptáků, poté si teprve všiml podivných hlasů. Otevřel opatrně slepené oči, ostré slunce mu probodávalo sítnici. Když se rozkoukal začalo mu docházet co se vlastně stalo, musel při boji ztratit vědomí. Kde je ale teď? Co to je za hlasy? Marius zdvihl hlavu, spatřil zelené monstrum jak se baví s jiným, nerozuměl jim ani slovo, celá řeč se sestávala jen z písmen u, g, a, r. Marius si vzpomněl na Publia, kde je? V hlavě mu teď vířilo nespočet myšlenek, naposledy ho viděl utíkat s ostatními, předtím než tak zbrkle zaútočil. Rozhlédl se do stran, vedle něho leželo několik dalších římských vojáků, všichni ještě spali nebo byli v bezvědomí. „Ugara ug ru ra!“ Marius nad sebou spatřil ohyzdný obličej zeleného monstra, něco podivného říkal, pak ho vzal pod krkem a hodil o zem. Marius se nezmohl na jakoukoliv obranu, tvrdě dopadl na zem, zaslechl prasknutí a ucítil prudkou, bodavou bolest v koleni. Potom omdlel.

 

 

 

* * *

 

 

 

     Měsíc posílal stříbrné nitky k zemi, noc byla prozářená jeho svitem a světlem hvězd. Vítr se proháněl korunami hlubokých lesů a liboval si ve své nespoutanosti. Les pod příkrovem temnoty zvážněl, nebyl zdaleka tak veselý jako ve dne, vypadal děsivě. Desítky tajuplných zvuků a tvarů, které vytvářela tma. To vše pociťoval a slyšel Arvern, starý druid sedící na louce uprostřed lesa. Byl hluboce zamyšlený. Co to ve své bláhovosti provedli? Jak mohli věřit, že jim takový krok pomůže? Věděli dobře, že otevření portálu může stejně dobře způsobit zkázu jako spásu. A teď? Je pravda, že Římané byli rozprášeni, ale na světě se díky nim objevila mnohem větší hrozba. Strašlivý Orci! Nemilosrdní bojovníci lačnící pouze po krvi, povolali je z jiného vesmíru díky prastarým rituálům a s pomocí síly země, ale za jakou cenu? Teď celý svět zotročí, podrobí si svět, protože jim se nemůže nikdo postavit, žádná lidská armáda! Arvern položil hlavu do dlaní, jeho dlouhý prošedivělý vous se dotkl země. Jedině! Jedině, že by jsme znovu otevřeli portál a našli spojence proti orkům!

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. J. Hons

    rád bych si ho jednou přečetl vcelku, ale mám pár poznámek – hlavně ohledně pravopisu. Odstraň chyby s i/y, je jich tam docela dost… A taky "monstra se vyřítily" – to je úplně špatně, to přece má být "monstra se vyřítila". Taky – a nejen u tebe – se mi ve fantasy povídkách moc nelíbí používání slova portál, zní mi v textu moc moderně… Ale to už může být jenom subjektivní pocit, na kvalitu textu by to vliv mít nemělo.

Leave a Reply