Souhvězdí

Gaila a Dalen seděli společně na voňavé trávě, jen několik málo minut chůze od Heloriova tábora. Mladý král si před chvílí promluvil s druidem, a podařilo se mu přesvědčit nedůvěřivého starce o jeho loajalitě a pokoře, a také o tom, že na lesní lid nechce útočit. Už nikdy nechce útočit… Po nějaké době se mu Heloria přece jen podařilo přemluvit, a čaroděj ho nechal jít, kam se mu zlíbí – tolik ho nadchla Dalenova čest. Navíc mu četl myšlenky, jakoby je někdo psal jasně a čitelně na bílý papír, a věděl, že Dalenovy úmysly nejsou špatné.

Ukázalo se, že Gailino zranění nebylo tak hrozné, jak se zdálo. Se schopností kořenářek, bylinkářek, mastičkářů a ošetřovatelů se rána neuvěřitelně rychle zahojila. Ne sice docela, ale alespoň už nekrvácela.

Tráva byla měkká, příjemně chladivá a vlhká. Každou chvíli viděl Dalen kolem široce rozevřených pestrobarevných květů poletovat veselé motýly, a v jednom kuse slyšel rozverný zpěv ptáků. Jakoby ti malí okřídlení tvorové zpívali skladby jen pro motýlí tance. Jen pro svit pomalu se sklánějícího slunce. Jen pro Gailiny krásné oči. Jen pro ně dva.

„Je tu krásně,“ poznamenala dívka a s úsměvem očima bloudila po louce a lesích v dáli. „Dlouho jsem neměla chvilku klidu. Bylo teď hodně starostí okolo té bitvy…“

Dalen nevěděl, jestli se v jejím milém hlase mihl náznak vyčítavosti, tak jako tak se ale zastyděl a sklopil hlavu. „Nevím proč…“ řekl tiše, „člověk něco udělá, a teprve potom o tom začne přemýšlet.“ Rychle ale své pochmurné myšlenky zahnal. „Proč si kazit tak nádhernou chvíli výčitkami?“ řekl spíše k sobě, než ke Gaile.

Přikývla. „Na druhou stranu, život v té záplavě tmy občas přináší i radostné události.“ Po této větě pohlédla Dalenovi zpříma do očí. Co to v nich zahlédla? Štěstí, jistě. Několik výčitek, samozřejmě. A vzrušení? Lásku? Dalen se od ní rychle odvrátil. Uvědomil si, že pohled čarodějky vidí dál, než jen na povrch. „Znovu jsme se setkali, například,“ dodala Gaila.

Dalenovi zběsile bušilo srdce. Gaila už stejně zjistila, co k ní cítí. Jak by mohl ukrýt ten plamen? Ale ona? Kéž by si tak aspoň na okamžik mohl propůjčit její umění, jen na chvilku, aby zjistil, zda dívka cítí totéž!

„Podivné,“ poznamenala Gaila, a se zvukem jejího hlasu se Dalenovu srdce rozbušilo ještě více, „vždycky jsem si myslela, že lásky z dětství jsou jen pouhým krátkodobým rozmarem…“ Dalen se na ni podíval. Neměl co skrývat. Snad… snad taky… „Přesto mě Helorius učil, že věci, o kterých jsme přesvědčeni, jsou občas úplně jinak.“

„Měl pravdu?“ Dalenovo srdce, jakoby málem vyskočilo z jeho hrudi. Co se to děje? Před bitvou strach nemá, dokáže se podívat do očí i démonovi. Ale nedokáže čelit pohledu jedné krásné čarodějky? Zbabělče! pomyslel si. Tvé myšlenky jsou před ní průhledné jako sklo.

„Pokaždé, když něco řekl – i tentokrát,“ přikývla Gaila.

„Miluju tě, Gailo,“ vydechl Dalen. A stejně, jako kdyby na zem upustil těžký balvan, jeho tělo zalila hřejivá úleva. Dokázal to.

„Já vím.“ Gaila se vesele usmála. Dalen radostí vyskočil a objal dívku tak prudce, až ji povalil na zem. Se smíchem ve tváři, štěstím v duši, a láskou v srdci nevěděli oba, co dřív.

Sotva se ale zase posadili, vyrušilo je rozpačité odkašlání. Dalen sebou trhl a ohlédl se. Spatřil jednoho z Heloriových mágů. Ač v jeho očích čekal pobavení, viděl v nich smutek. „Stalo se něco?“ zeptala se Gaila mága starostlivě.

„Pan Helorius…“

„Stáří se konečně ozvalo. Teď se připojím k tisícům svých moudrých společníků. Tam, na obloze…“

„Ne,“ zašeptala nešťastná Gaila a potlačila slzy. Seděla v Heloriově stanu, u jeho lůžka, vedle ní stál Dalen, jehož ruka spočívala na dívčině rameni. „Ještě ne.“

„Ale ano. Budeš to, má drahá, za mě tady muset převzít. Připojím se…“ Helorius ztěžka oddechoval. V tváři ale nebyla hrůza, ani nic podobného. Dokonce ani klid. Zračil se v ní dychtivý úsměv. „Na obloze,“ vyrážel ze sebe přerývavě, „vedle souhvězdí… souhvězdí Mocného čaroděje…“

„Ale vždyť… kdo nás všechny bude učit, když ne vy?“ vyhrkla Gaila. Dále se jí pláč nepodařilo zadržet, a slzy se jí z očí řinuly jako dva potůčky horké, slané vody. Cosi jí svíralo hrdlo, v krku jí pálilo a zároveň bolelo.

„Ty, Gailo… ty už ses naučila vše, co jsem znal. Jsi… moudrá a můžeš… můžeš mé vědění předat dál,“ bylo vidět, že vyslovení každého slova už Heloriovi způsobuje námahu. „Byl jsem tady dlouho… hodně… dlouho. Zasloužím… zasloužím… odpočinek. Pozoruj, Gailo, nebe. Skrývá naše… životy a…“ Gaila pevně sevřela starcovy ruce. Zavřela smutné oči, a dále se pláči nebránila. Otřásala se vzlyky, ale donutila se ještě okamžik vydržet… okamžik, než druid dopoví… „… a naši smrt. Budu… vás hlídat, mé děti. Vládni… spravedlivě… Gailo.“ Jeho ústa zůstala pootevřená. Tělo rychle chladlo, ze stále ještě otevřených očí se vytrácel jas. Helorius zemřel.

Gaila mu prsty lehce přejela po víčkách a zavřela tak jeho oči. Opřela se o Dalena a vzlykala. Vzlykala nad ztrátou člověka, který byl součástí celého jejího dosavadního života. Ano, zaslouží si odpočinek. Kolik mladých a nerozumných lidí už vychoval? Byl naživu mnoho generací. Teď na nás bude pohlížet z nebe.

Čarodějka vyšla ven ze stanu. Obloha už výrazně potemněla, začaly vykukovat první hvězdy. Vedle Mocného čaroděje, pomyslela si, a nepatrně se usmála, a to nám říkal, že dva mocní se na obloze nesnesou!

A tak stála, a pozorovala nové hvězdy, které se objevovaly. Mezi prvními bylo i osm jasně zářících, které vykreslovaly druidovu postavu. A svítily tak nádherně, že vypadaly jako osm malých měsíců. Tam, na nebi, vedle souhvězdí Mocného čaroděje, budou zářit navždy…

Po několika měsících smutku se srdce lesního lidu začala znovu rozsvěcovat radostí. Zprvu sice Dalenovi nedůvěřovali, když se ale rozneslo, že samotná jejich nová paní, krásná Gaila, ho má ráda natolik, že se rozhodla pro konání svatby, počáteční odstup rychle opadl, a Dalena už na Salvoně vítaly jen hřejivé a upřímné tváře. A tak bylo svazku přáno, nic nebránilo mladému páru, aby své životy spojil navždy.

Nekonala se velká svatba, jak by se na hlavní čarodějku Salvony a krále lidí asi slušelo. Byla to ale svatba obdařená štěstím a láskou, a to bylo to hlavní, co mohla slavnost mít. Pozváni byli jen nejbližší přátelé.

Gaila ale přecejen vyhověla přání lidu, a ihned po obřadu se konal svatební průvod po velké cestě. Obyvatelé Salvony už netrpělivě vyhlíželi novomanžele, poprvé se zde také objevil celý zástup Dalenových poddaných, přicházejících v míru. Ženy se se zápalem hádaly, jaké barvy budou Gailiny šaty, muži se snažili dostat co nejblíže k okraji cesty, aby lépe viděli, děti rozčileně přešlapovaly, v rukou svírajíc koše plné kvítí.

Když se v dáli konečně objevil šťastný pár, dav propukl v nadšený jásot. „Sláva Gaile! Sláva Dalenovi!“ křičeli všichni z plných plic a jeden přes druhého. Děti ze svých košíčků plnými hrstmi vyhazovaly růžové a bílé kvítečky, dívenky tiše obdivovaly Gailinu krásu, chlapci zase Dalenovu statečnost a čest, vyzařující z něj do všech stran.

Tímto šťastným manželstvím zajistili Gaila a Dalen mír a přátelství obou národů…

Dalo by se říct, že všichni žili šťastně a spokojeně až do smrti. Pravda, tohle se asi může stát jenom v pohádce, říkáte si, ale já myslím, že pokud člověk v sobě to štěstí má, a pokud se snaží ze všeho vzít to lepší (a věřte, že ve všem se „to lepší“ dá najít), pak opravdu může žít téměř „šťastně a spokojeně až do smrti“… A když už přecejen má před očima jenom černou tmu, díky bohu za to, protože… dokážete si představit bílou bez černé?

 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Hawk

    Já vážně smekám, až teď jsem tohle dočetl a fakt se mi to líbí, poslední část je možná to nejlepší, co jsem zatím od tebe četl. Krásně popsaný emoce a tak, bezva! předposlední část-vyprávění Dalena- moc mi to nepřipomíná něčí vyprávění, ale tento problém mám i u sebe, takže nemám co mluvit, jinak ty píšeš vážně uplně profesionálně 🙂
    proti happyendům nic nemám-pokud nejsou nějaký trapný, ale tohle bylo vážně pekný

Leave a Reply