Šíp

Led? Ne, to přece není možné! Co by tady dělal? Jako voják snad, ale vždyť má panovnickou korunu! Král? Tomu nevěřím. Gaila se z toho šoku nemohla vzpamatovat. Led… tady. Král! Nemohla se pohnout a hleděla stále do těch studánkově modrých a stejně ustrnulých očí, jako byly ty její. Jakoby někdo neviditelnými stuhami táhnul její pohled pořád stejným směrem.

V tom momentě Gaila nedokázala myslet vůbec na nic kromě nepochopitelného setkání se starým přítelem. Samozřejmě v této situaci nemyslela na iluzi, proto ji nemohla udržet, takže se Ceronův oddíl vyprostil z pasti, a spěchal do boje k Dalenovi a Heloriovi. A přesně v ten moment, kdy se iluze přerušila, a udivení Ceronovi vojáci zamířili nejkratší cestou za Dalenem, vykřikla Gaila bolestí. Doposud nehybná dívka se skácela se zoufalým zaúpěním k zemi. Zasáhl ji šíp.

Jako kdyby se toho v jednom okamžiku nestalo už dost, Dalen náhle procitl do reality a uvědomil si, co se vlastně děje. „Přestaňte!“ vykřikl jak nejhlasitěji dokázal, ale ani to nedokázalo přehlušit řev bitvy. S obdivuhodnou cílevědomostí a chladnou hlavou popadl trubku ležící na zemi u nohou mrtvého trubačského vojáka. Byla zbarvena krví a blátem. V neuvěřitelné rychlosti po ní Dalen hmátl a zatroubil několik tónů, ohlašujících konec nebo přerušení bitvy. Majestátný zvuk trubky se rozléhal s několikanásobnou ozvěnou po celé Salvoně. Bitva utichla. Nechápaví vojáci a čarodějové se zarazili a pohled všech spočinul na špinavé trubce spočívající v Dalenových rukou.

Ceron dorazil. Zamračil se a čekal. Co se stane? Proč Dalen přerušil boj? Vzdává se snad? „Cerone,“ obrátil se na něj udýchaný král, „odveď mou armádu zpátky na Elwor. Něco mi zaclonilo mysl, krve už bylo prolito dost. Dnes i ve Válce.“ Více nebylo potřeba říkat. Ceron s radostí splnil rozkazy doufaje, že Dalen se s Heloriem se svými diplomatickými schopnostmi už nějak dohodne.

Léčitelé nelenili. Na nosítka nakládali všechny zraněné, a to nejen čaroděje, ale také Dalenovy vojáky. Rychle uložili i Gailu, a protože Dalen měl také několik krvácejících ran, kdosi ho popadl za ruce, někdo jiný za nohy, a než se nadál, octl se v malém stanu na lůžku. Tam mu jen vyčistili rány, ale hned jej nechali o samotě, protože zraněných bylo mnoho, a většina z nich vážněji než mladý král.

Sotva Dalen zjistil, že ho nikdy nehlídá, zvedl se s menšími obtížemi z postele a spěchal hledat Gailu. Napadlo ho, že by mohla být v Heloriově stanu, jakožto jeho dobrá žačka. Vzpomněl si totiž, že velela jedné skupině čarodějů. Zamířil proto do na pohled největšího a nejvíce zdobeného stanu.

Byl sytě červený, na rozdíl od ostatních žlutě zbarvených stanů, a byly na něm vyšité nejrůznější výjevy z bitev a legend. Dalen si však stan nijak zvlášť neprohlížel. Ani ho neudivilo, že vchod nestřeží strážníci, a ihned vstoupil. Helorius ve stanu nebyl, nejspíš pomáhal léčit opravdu vážná poranění. Dalen viděl pouze Gailu, svlečenou do půl těla, jen s plátěnou bílou látkou ovázanou kolem ňader. Na pravém rameni měla hlubokou, ale pečlivě vyčištěnou ránu. Byla při vědomí.

Dalen k ní přistoupil a ještě jednou si pozorně prohlédl její obličej. „Gailo…“

„Lede!“ dívka se pokusila zvednout, ale král ji zadržel se slovy, že by teď se zraněným ramenem neměla příliš hýbat. „Jak…“

„Uklidni se, musíš odpočívat,“ přerušil ji rázně. Měl chuť ji obejmout a propuknout v pláč ze neočekávaného shledání, ale nebyla k tomu příliš vhodná chvíle. Proto jen upřímně poznamenal: „Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím. Mám radost.“

Gaila se usmála. Ostatně nemusela nic říkat – to, jak se zatvářila, povědělo Dalenovi poměrně dost. Po chvíli ale přecejen promluvila. „Lede,“ na okamžik nemohla odtrhnout pohled od těch důvěrně známých, ale zároveň tolik vzdálených modrých očí. Bývala v nich jen bezstarostnost a trochu hloupá unáhlenost. Z toho dávného nyní Gaila viděla jen matné útržky, i přes poměrně krátkou dobu. Pomyslela si ale, že Dalen se za těch osm let hodně změnil. Snad první dojem, ale přece…

V tu chvíli si uvědomila, že stále hloupě civí na ty modré oči – pro ni jako čarodějku tolik průzračné a neskrývající myšlenky. Začala přece něco říkat… co jen to chtěla? Nemohla si vzpomenout.

„Ano, Gailo?“ pousmál se Dalen, když už mu připadalo, že mlčení trvá příliš dlouho.

„Lede, řekni mi… jak je možné, že jsi králem? Povídej mi co se přihodilo za těch osm let, co jsme se neviděli! A jak to, že tě všichni znají jako Dalena…?“ Gaila konečně vydechla.

„Nevím jestli zrovna teď…“

„Prosím.“

Co všechno dokáže hlas ženy, navíc dobře známé ženy a čarodějky, ke které ani sám nevíš, co vlastně cítíš? Dalen podlehl tomu nevinnému kouzlu a s pobaveným úsměvem začal vyprávět.

„Tehdy, když válka začala, nás všechny povolali k vojsku. Nejprve mě přidělili k nedůležitému oddílu mladíků od patnácti do sedmnácti let. Náš vůdce, jakýsi Lanero, byl přítelem starého krále. Když se schylovalo k první bitvě, promýšlel Lanero taktiku. Protože ale příliš dobře neznal nepřítele, rozhodl se, že založí vojenský tábor poblíž bojiště, a bez zvláštní strategie bude spoléhat na naše schopnosti. Slyšel jsem jeho konečný verdikt, ale nepřipadal mi příliš moudrý, vzhledem k tomu, že jsme ani nevěděli, jak velká armáda bude stát proti nám. Požádal jsem tedy o slyšení u Lanera, a navrhl jsem mu svůj plán.

Nápad, že necháme stany uprostřed louky prázdné, a budeme předstírat, že nás nepřítel dostihl nezastižené, se Lanerovi velice líbil. Dál už uvažoval sám: bylo jasné, že nepřítel, který uvidí nechráněný tábor, ho nejspíš v noci napadne, a jakmile zjistí, že je pustý, bude jeho armáda zmatená a nechráněná ze všech stran – výhoda louky. Pak na ně můžeme snadno zaútočit, ať už se štěstí obrátí na stranu naši, nebo jejich.

Po výhře v této bitvě mě čestný Lanero představil starému králi jako „statečného a vynalézavého hocha“. Král si mě nechal u sebe a přijímal mé rady a nápady. A protože každá bitva opatřená mou a královou strategií pro nás dopadla dobře, udělal ze mě král hlavního vojevůdce. Také v soukromí a politice jsme si se starým králem dobře rozuměli.

Protože král se oženil jen s jednou ženou, která mu přes všechno úsilí léčitelů a bylinkářek nedala jediné dítě, odkázal mi král před smrtí trůn a vládu. Pak, po pěti letech té hloupé války, vydechl naposled. Přísahám, že jsem nikdy o trůn nestál – a právem, protože bys, Gailo, netušila, jak je všechna ta politika složitá. Bratr zabíjí bratra, aby se dostal k moci, manželské svazky se uzavírají jen proto, aby si panovníci mezi svými zeměmi zajistili mír…

Toto těžké břímě ale spadlo na mne, musel jsem se tedy nelehkého panovníkova úkolu zhostit. Přijal jsem panovnické jméno – Dalen, už šestnáctý v pořadí – což ale bylo to nejmenší. První, co jsem udělal, bylo zrušení války. Pak jsem se snažil přestát všechny ty pokusy o vraždu, ať už z osobních či politických důvodů.

A teď? Do mého života znovu nakouklo světlo… nalezl jsem ztracenou přítelkyni. Možná nejen přítelkyni…“

I kdyby chtěl, Dalen už nemohl pokračovat. Do stanu vešla stařena v dlouhém tmavém hábitu a držela všelijaké pytlíčky s bylinkami. Musela to být stará žena, která už od života vůbec nic nečeká, pomyslel si o hodinu později Dalen ve svém stanu, když si vzpomněl, že ji jeho přítomnost u Gaily vůbec nevyvedla z míry. Zkrátka mu jen pokynula, aby je nechal osamotě, aniž by vydala jedinou hlásku. Dalen si ani nestačil všimnout, jak se Gaila tvářila. Kdo ví? Zítra ji musí zase vidět, a zeptat se pro změnu jí, co ta léta prováděla.

To ale neměl ani tušení, že se vše vymkne z rukou, a obrátí se úplně jiným směrem. Život si zkrátka putuje, kam se mu zachce, ani ho nenapadne ptát se předem těch, kterým byl darován…

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

  1. J. Hons

    že se mi v ději pár věcí opravdu nelíbí – kromě již zmíněné stavby sídla z jednoho z předchozích dílů mě teď dost zaráží fakt, že by se vůdce jedné ze znepřátelených nepozorovaně dostal do velitelského stanu druhé strany – buď by byl zastaven stráží, ale spíš si myslím, že by ho prostě zajali… Tohle mi prostě nesedí. Ke stylu výhrady nemám, jenom tyhle nesrovnalosti mě trochu zarážejí.

  2. Gangleri

    Mno – mě osobně připadá, že když to porovnám s těmi prvnímy povídkami, tak si se hodně zlepšila (tím však nechci říct, že ty na začátku nebyly dobré!! Jen chci říct, že píšeš čím dál lepší) Já tomu nemam co vytknout, možná jen to, že to vydáváš moc rychle za sebou… možná by bylo lepší udělat trochu delší časový odstup mezi vydáváním jednotlivých dílů 🙂 (ale ze mě si příklad neber :-)) !!
    No, takže zravim a říkám "good" a těšim se příště…

Leave a Reply