„Takže, zabil jste panu
Darbiovi krávu?“
„Nezabil! Vsadili jsme se…“
„O krávu?“
„Ne! O to že dokážu sestřelit
jablko z hlavy jeho krávy. Já to dokázal a mu se nechce platit, tak vymyslel
tuto nechutnou lež!“
„A jak vysvětlíte, že byla
kráva pana Darbia nalezena mrtvá? Nemusím doufám dodávat, že se šipkou v
hlavě.“
„To já nevím!“
„Nevíte. Já vám to povím.
Někdo jiný, zabil krávu pana Darbia šipkou, zrovna na té louce a v tentýž den,
kdy jste s ním uzavřel sázku o sestřelení jablka z hlavy toho zvířete. Mám
pravdu?“
„Moment, to tedy nemáte. Já po
ní nestřílel na louce, ale když byla přivázaná pod stříškou nedaleko jeho stavení!

„Můžete to dokázat?“
„Jistě! Pokud vím, kráva na
louce okusuje trávu. Udržet ji tam v klidu tak dlouho, aby nehýbala hlavou
skutečně není v silách člověka, pokud by ji zrovna nedržel. A to tedy Darbius
rozhodně nedělal!“
„Pan Shenalor žije jako statkář.
Prosím aby povstal. Pane Shenalore, je možné udržet krávu na louce v klidu,
alespoň na takovou chvíli aby bylo možné sestřelit kuší jablko z její hlavy?“
„Pane soudce, páni“ uklonil se
na všechny strany „Kupříkladu má kráva rozeznává několik příkazů. Stůj, běž,
přeskoč, zabuč, lehni. Tedy má odpověď zní ano. Ano je to možné.“
Mirtai zrudl „A jste si pane
statkáři jistý, že rozeznáte krávu od psa?“
Sálem se rozezněl dušený smích
„Děkuji pane Shenalore,
posaďte se. Můj rozsudek zní takto: Pan Mirtai zabil v bezduché sázce krávu
pana Darbia. Všichni svědkové se shodují na tom, že mu pan Mirtai krávu
záviděl. Zároveň všichni potvrzují, že pan Mirtai nepatří zrovna k dobrým
střelcům. Z těchto výpovědí a z faktu že se pan Mirtai nepřiznal, odsuzuji jej
tímto…“
„Svědkové? Já jsem ani jednoho
z těch lidí nikdy neviděl! Co je to za hloupost volat na krávu rozkazy, lidičky
to neslyšíte tu hromadu výmyslů?“ rozkřičel se Mirtai po přísedících.
„…k trestu smrti“.
 

 

Do místnosti, vybavené
nádherným nábytkem, koberci a zlatými artefakty s drahými kameny, vešel vysoký
svalnatý muž. „Hotovo. Mirtai byl odsouzen, chcípne na šibenici jako pes“.
„Výborně. Nezapomeňte naznačit
lidem, že byl proces naše práce, ať se jeho jméno očistí. Zaplaťte svědkům a
statkáři.“ mluvčí se opřel do pohodlného křesla a pokynul muži k odchodu.
„A pane?“ otočil se ve dveřích
„Do města přijel neznámý chlap. Nikdo z našich ho nikdy neviděl, mám ho
pozorovat?“
„Ano Rebone, ano.“
 

 

Pozdní slunce házelo cáry
stínů přes členité střechy domů královského města. Vzduch byl prosycen
květinovou vůní a chmýřím z pampelišek. Hejno vran kroužilo nad domky, které
ohraničovaly úzkou, slepou uličku. Člověk spící dole krákání neslyšel. Člověk
spící dole měl šipku zabodnutou v krku. Na první pohled zřejmá oběť Araneidů,
už osmá tento týden.
Bratrstvo nabíralo své členy z
řad známých a mocných lidí. Díky této strategii vládlo obrovským bohatstvím,
které jim dávalo absolutní moc nad děním ve městě.  Nepohodlné zákony byly upravovány soudci
přímo při jednání, nepohodlní lidé umíraly na šibenicích, nebo na ulicích.
Vraždy méně vlivných a tím pádem méně důležitých lidí, kteří mohli zemřít rukou
někoho jiného než kata, měla na starosti druhá část bratrstva. Ta byla tvořena
tichými vrahy, zloději i mistry boje s těžkými zbraněmi. Araneidé byli trnem v
oku krále. I přes použití veškerých prostředků nedokázal vypátrat byť jen
jednoho člena. Mrtvoly se objevovaly, jakoby zázračně a beze svědků. Nikdo
neznal sídlo ani celkovou sílu bratrstva. Král proto shromáždil nejlepší mozky
a nejšikovnější ruce do kultu Ledbarů. Jak jména a tváře členů, tak samotná
existence byla tajná. Ledbarové dostali za úkol jakýmkoliv způsobem zničit
bratrstvo Araneidů a vrátit město zpět pod vládu krále.

 

 

Mirtai křičel na dav lidí po
celou dobu, co ho dva do půl pasu svlečení pacholci táhli k šibenici. „Lidičky,
pomozte mi! Vždyť já nic neudělal!“ Hlas mu zeslábl až pod tlakem oběšního
lana. Když se tělo uklidnilo prosvištěl vzduchem ostrý zvuk. Téměř v ten samý
okamžik přibyla na mrtvole jakási věc. Lidé z větší dálky viděli jen zář
lesklého kovu, ale ti co byli blíž, zřetelně viděli šipku zabodnutou v krku.

 

 

Tlustá Matylda bylo stvoření
krajně nehezké. Menší neforemné tělo, obklopené tučnými pažemi, posazené na
malých širokých stehnech, jen umocňovalo pocit odporu vyvolaný už kulatým,
červeným obličejem, obaleným prameny mastných vlasů. Kromě nepěkného vzhledu
měla ještě jeden problém. Vnější vyjádření pocitu radosti či pobavení, zněl v
podání Matyldy jako zvuk vydávaný pilkou přejíždějící přes kovový plát. Snad
proto se s téměř dvacetiletou dívkou nikdo nebavil. Chlapci si potulováním s
Matyldou nechtěli uříznout ostudu u ostatních děvčat a dívky nedokázaly snést
řezání do uší, kterému předcházel mnohdy hloupý vtip. Matylda se totiž smála
naprosto všemu. Přišel jí zábavný pouliční pes, i krásná kamenná socha, ze
které stříkala voda až do výšky několika sáhů. Při cestě dolů dopadaly kapky do
velkých a malých mističek, čímž vydávaly různé zvuky. Tržiště rozprostřené
kolem sochy mělo proto název vskutku příhodný.
Snarp zpozoroval tlustou
dívku, hned po příchodu do města. Snad se mu zalíbila její rozesmátá povaha,
možná snad postava vyvolávající tam smích, tam soucit, faktem však zůstává, že
jí pokradmu sledoval. Následoval její kroky z bezpečné vzdálenosti, aby
nepojala podezření. Matylda podezření vskutku nepojala. Dávno se vzdala naděje,
že by mohla být pro nějakého chlapce přitažlivá.
Uběhlo ještě několik dní než
se seznámili. V Matyldě vzplál plamínek lásky takovou silou, že se svatba
konala už za dva týdny. Snarp koupil domek na okraji města, aby byli se ženou
co nejdál od pomlouvačných řečí a zvědavých očí místních lidí. Jedněm očím,
však přece neunikli…
 

 

 „Takže ten chlap. Jmenuje se Snarp, odkud je
to nevím, ale do města přišel hledat ženu. Teda asi, protože se nedávno
oženil.“ Rebon nedokázal odolat úšklebku „S tou tlustou. Tlustou Matyldou.
Žijou v domku, který koupil, skoro u vnějších hradeb. Víc zatím nevím.“
„Dobře Rebone. A co Mirtai?“
„Splněno“
„Výborně, můžeme pokračovat.
Další na seznamu je Snarp. Měl dost zlatých ke koupi domku. Zjisti jak je
bohatý a vlivný. Pokud vyhovuje, nabídni členství pokud ne, zabij ho. Nechci
mít ve městě cizince.“
„Chápu pane. Jdu na to.“
 

 

Král bouchl pěstí do stolu
„Další! Další nevinný člověk zabit ve jménu zákona. Jak dlouho do ještě
potrvá?“ vykřikl do tváří členů královského kultu.
„Králi. Není v našich silách
vést i soudní spory.“
Král zrudl „A co teda pořád
děláte?“
Mluvčí povstal a ukázal na
skupinku zahalených postav „Mágové zjišťují největší koncentraci zla ve městě.
To se ale nedaří, protože je město naplněno špatnými emocemi, převážně
strachem, normálních lidí. Dále zkoumají mysl všech tvorů, které potkají, ve
snaze něco najít.“ ukázal ke skupince na první pohled běžných obyvatel města
„Lupiči, na rozdíl od mágů, vnikají do dění ve skupinkách zvenku. Obcházejí
krčmy a slavnosti, obcházejí město a zkoumají kdejaký dům, vhodný jako základna
Araneidů.“ ukázal na poslední skupinku, vznešeně sedících mužů se základní
výzbrojí „A rytíři zajišťují bezpečnost obyvatelům.“ Mluvčí pohlédl na krále
„Mám návrh. Mohl by jste zrušit soudy a veškeré rozepře řešit sám. I když
popravdě řečeno nemělo by to valný smysl.“ Král se na mluvčího tázavě podíval
„Totiž stejně by jste musel dodržovat zákony vedení sporu. Zvažovat svědky i
důkazy, a podobně. Je těžké poznat podvod.“
„To je jasné. Soudy svou práci
dělají dobře. Promiňte vážně to není vaše starost. Alespoň že ubylo vražd na
ulicích.“ Král se posadil a svěsil hlavu do dlaní. Pak si něco uvědomil „A kde
je vlastně Tantris?“ pohlédl k prázdné židli.
„To je to nejhorší pane, co
vám musím povědět. Byl nalezen za hradbami města, zabit způsobem Araneidů“
Král ztuhnul. „Bratrstvo
odhalilo totožnost našeho člena? Vždyť by ani neměli vědět, že existujete.“
„Nevím
pane. Podle všeho o kultu nevědí. Pokud vypustíme možnost zrádce přímo v našich
řadách, ani nemůžou.“
Král se
otočil k mágům „Pánové, cítíte nějakou zradu ve zde přísedících?“ Po krátké
chvíli všichni zavrtěli hlavou.
„Takže
zrádce vypustit můžeme. Běžte a dál konejte svou svatou povinnost. Bůh s vámi.“

 

 

Vítr vedl červánky při tanci.
Jen několik mráčků stále unikalo větším shlukům v zajímavé hře s lidmi. Ti měli
hádat v co se zrovna na nebi přeskupily. „Teď je to pohár“ hádal s úsměvem na
rtech malý hoch. Pozoroval zataženou, večerní oblohu, když uslyšel tiché hlasy.
Mráčky se rozplynuly, jakmile ztratily účast člověka, který se vydal k jedné
postraní uličce, nedaleko tržiště U zpívající sochy. Chlapec vykoukl
zpoza rohu a tiše pozoroval co se děje. Naproti sobě stáli dva muži. Třetí
ležel u nohou toho vzdálenějšího. Ve tmě nedokázal určit o koho se jedná,
poznal jen povědomé hlasy z města. „Takže je to tady. Jsi první z bratrstva,
koho jsme dopadli. Máš radost?“ řekl ten co byl blíž.
Druhý muž se zasmál „Je nás
mnohem víc. Na mě rozhodně nestojí činnost všech Araneidů. A co uděláš teď? Dám
ti na výběr. Buď mě zabiješ, nebo to udělám sám. Rozhodně se nenechám vláčet k
šibenici, vyhladovělý na kost v králových kobkách. Takže?“
Do tmy blýskla dýka v ruce
muže, který byl blíž. „V tom případě tu čest přenechej mě, špinavý pse.“
V chlapci se něco hnulo. „Ten
chlap chce zabít toho druhého! To nemůže!“ Dřepl si a začal šmátrat na zemi,
než našel pořádný kámen. Pevně ho uchopil a skočil do uličky. „Hej! Nedovolím
ti ho zabít!“ zakřičel jak nejvíc dovedl. Muž s dýkou zareagoval první. Otočil
se na místě a zůstal pohledem na dítěti. „Co to děláš hochu?“ V ten moment
stekla rytíři přes obličej stužka potu. Otočil se zády k vrahovi. Třásl se tak,
že to bylo vidět i v šeru uličky. „Možná bych ho stihl zabít, kdybych dýku
vrhnul.“ Přestal myslet, začal se soustředit. Zavřel oči, přetočil se na patě
a…zemřel. Vrah se smál už od chvíle kdy se chlapec ukázal. Zamířil rytíři na
krk a čekal „Ani se nezohnul idiot.“ Pověsil si malou kuši za opasek a vyšel k
chlapci. Ten se třásl jak osika. „Vy jste ho zabil pane.“
„Jo zabil.
A jestli cekneš zabiju i tebe!“ Pohladil chlapce po vlasech „A díky, máš to u
mě“ Odešel do tmy, zatímco chlapec stále křečovitě svíral šedý kámen. Dlouho
trvalo než ho odhodil a doklopýtal domů do své postele.
 

 

„Musím se ti s něčím svěřit
Maty.“ Manželé seděli ve svém domku na kraji města.
„Jak asi víš městu nevládne
král“
„Máš na mysli Araneidy?“
„Ano. Bratrstvo svými
špinavými způsoby převrací na hlavu normální život. Zabijí spousty lidí, kteří
se jim nehodí a zároveň úzkostně tají své členy. Vzpomínáš na případ té zabité
krávy? Podle všeho zvíře zemřelo rukou Mirtaie„
„Jo vím co myslíš. Mirtai byl
za to popraven, že?“
„Byla jsi u popravy?“
„Ne, ale slyšela jsem o té
šipce. Ukázalo se, že byl nevinný.“
„Ihned potom vyšel menší oddíl
zajmout svědky, kteří v případu figurovali a taky statkáře Shenarola, ale
nenašli ani jednoho. Všichni zmizeli z města neznámo kam.“
„Je to hrozné. Nikdy nevíš kdy
se bratrstvu znelíbíš. Chtěl jsi mi ale něco říct.“
„Ano. Pořádně poslouchej
protože to co ti povím ví jen třicet jedna lidí. Slyšela jsi někdy o
Ledbarech?“
Z Matyldiných úst vyšel dobře
známý ostrý zvuk. „Ne, ale zní to strašně vesele. Jsou to nějaké hospody?“
„Ne, to opravdu nejsou.
Ledbarové tvoří kult, který chrání obyvatele města před vlivem Araneidů. Mají
za úkol najít místo kde se scházejí, a vypátrat všechny členy.“
Matyldě sklaplo. „Vážně?
Ale…ale zatím to není moc poznat, vraždy se dějí dál!“
„Dějí, jenže jich ubylo.
Dokonce se proslýchá, že už někteří příslušnicí Araneidů sedí ve vězení.“
„A jaktože to všechno víš? A
proč mi to vlastně říkáš, necítím se o moc víc bezpečněji!“
„Říkám ti to proto, že jsem
tvůj manžel. Chci abys věděla kdo jsem, kdybych náhodou přišel o život.“
„Kdo jsi?“
„Jsem vrchním členem Ledbarů“

 

 
 

„Máme problém pane. Jde o toho
mrtvého včera večer.“
„Něco jsem zaslechl. Musel jsi
zabít ještě jednoho chlápka, že?“
„Jo. Trochu mi pomohl jeden
malý klučina, ale problém je v něčem jiném. Ten chlap byl oblečenej jako rytíř.
Rytíř v lehké zbroji. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, mohl to být třeba
jeden z královi stráže, nějaký nováček, ale překvapila mě jedna věc. Řekl něco
jako – Jsi první z bratrstva, koho jsme dopadli.“
„Že by Marcus takhle selhal?
Řekl bych že dostává dost zlatých na to, aby nováčky ve stráži nezapomínal
upozornit čeho si nemají všímat.“
„Přesně tak. Proto jsem se ho
dneska ptal, jestli král přijmul do řad svých věrných někoho nového. Hádejte co
řekl. Nepřijmul“
„Chceš tím říct, že po nás někdo
jde? Že byl ten chlap členem nějaké skupiny?“
Jsi první z bratrstva, koho
jsme dopadli
„Myslím přesně na tohle. Možná máme problém.“
„Ještě nějaký čas počkáme.
Pokud se to potvrdí, dáme králi za jeho drzost pořádnou lekci.“
 

 

Nastal nový večer. Snarp
procházel městem sám. Se založenýma rukama pozoroval nebe i hru světla všude
kolem. Z nedaleké hospody vyšli do večerního ticha tři opilci. Sotva ho
zahlédli začali křičet „Jéé, to je on! Manžel tý tlustý! No jo už se nedivím že
máš jen na takovou nevěstu, podívejte chlapi na ten ksicht!“ popadal se za
břicho až ho další dva museli podepírat. Snarp zaraženě sledoval celé dění.
Výrazem obličeje naznačoval co si myslí o urážkách adresovaných jeho ženě.
Sklopil hlavu a pokračoval v cestě. Vypadal smutně a hlavně zklamaně nad úrovní
zdejších obyvatel. Narážky volali už tak nahlas, že ostatní lidé otevírali
okna, aby zjistili co se děje. Když mužům došlo o co jde, přidali se k opilcům
a provokovali Snarpa co jim síly stačily. Ženy se jen usmívali nad pravdou narážek
. Jen několik lidí Snarpa politovalo a zdvořile zavřelo okna do ulice. Na
pohled zdrcený muž proběhl kolem zvědavců a zmizel ve tmě následován výkřiky a
posměšky. Chmurnou náladu pozvedl lehký deštík, který zkrápěl ušlapanou cestu k
domku na kraji města.

 

 

Bratrstvo
zuřilo. Jeden z členů byl ráno nalezen mrtev. Hloupější část jen cedila urážky
a leštila meče v přípravě na večerní pomstu, zatímco ti bystřejší přemýšleli.
Kdyby mrtvého neviděli na vlastní oči, neuvěřili by. Nikdo nedokázal přijít na
způsob jakým byl zabit. Neměl na těle nejmenší stopy po násilí, prostě jen
nehybně ležel na náměstí. Zvláštní byla šipka, trčící mu z oka. Byla zapíchlá
sotva na třetinu své délky, což vylučovalo poranění mozku. Zároveň to znamenalo
ještě jednu věc…Vrah musel být neuvěřitelně zručný. Na svou obět vystřelil z
obrovské vzdálenosti, jinak by šipka prošla skrz. Mohl ji tam sice zabodnout
rukou, když muž zemřel, ale něco našeptávalo bratrstvu, že to tak nebylo. Někde
se začínal klubat silný soupeř…

 

 

„Výborně!“ Král seděl za
podlouhlým stolem a nepřestával rozdávat úsměvy. „Čí je to práce?“
„Má králi“ Místností zazněl
potlesk.
„Výborně! Jen tak dál. Jak
jste přišli na totožnost toho člověka?“
Slova se ujal jeden z mágů „Je
to zvláštní pane, ale pomohla nám náhoda. Narazil jsem při své obchůzce městem
na malého chlapce. Myšlenky jsem mu prohlédl spíše ze zvyku, ale co jsem v nich
viděl, to mě zarazilo.“ Mág řekl králi příběh, který se odehrál před nedávnem v
temné uličce poblíž zpívající sochy. „Chlapec si velice dobře pamatoval tvář
muže co ho tak vylekal. Najít jej, byla práce zlodějů. Promítl jsem jim do hlav
podobu onoho vraha, a oni uspěli. Je to práce nás všech.“
Král uznale pokýval hlavou,
zatímco si mág sedal.
„Výborně, výborně! Všechno
začíná jít hladce!“ To ovšem ještě nevěděl co ho čeká.

 

 

„Slyšela jsi o tom mrtvém
lásko? O členovi bratrstva.“
„Ano. Je to skvělá zpráva.
Araneidé tím doufám ztratili něco ze svého vlivu.“
„To já jsem ho zabil Matyldo.“
Žena nevěřícně zírala do tváře
svého manžela „Vážně?“
„Ano. Zahlídl jsem ho večer,
jak jde po náměstí. Schoval jsem se za sochu, a vystřelil na něj v momentě kdy
šel kolem.“
„A jak jsi věděl, že je to
jeden z Araneidů?"
Snarp znejistěl. Nepatrně
zrudl a nervózně těkal očima ze strany na stranu. „No víš, to je tajné“ řekl po
chvíli, a znatelně se mu ulevilo když to Matylda přijala jako dostačující
odpověď.

 

 

„Rebon zemřel. Kdo teď bude
můj zástupce?“ Elitní členové bratrstva stáli v kruhu kolem velitele, v
obrovské místnosti jedné budovy ve městě. Nikdo si netroufal převzít tak vysoký
díl odpovědnosti. Když se místností z ničeho nic začaly rozléhat kroky všichni
ztuhly. Toto bylo tajné místo, jehož pozici znali jen vrchní členové Araneidů.
Jakmile příchozí rozrazil kruh okolo stojících velitel jen nevěřícně otevřel ústa.
„Ty? Co tady děláš?“
„Chci být váš zástupce. Chci
převzít funkci Rebona.“
Sálem se rozezněl smích, který
však velitel okamžitě uťal „Cože? Jak víš kde se scházíme?“
„Vím toho spoustu. Chci být
váš zástupce a bezmezně sloužit vaší věci.“
Velitel si promnul bradu. „Má
někdo nějaké námitky?“ Nikdo se neozval.
Příchozí byl povýšen do nové
funkce a hrdě následoval své spolubojovníky do vyšších pater budovy.

 

 

„Kde je Tanthor?“ král začínal
být, z několika denní nepřítomnosti jednoho z rytířů, nervózní. Povstal mluvčí
rytířské části „Nevím pane. Nemáme o něm žádné zprávy a nikdo z nás nedokáže
říct kde by se mohl pohybovat.“ Posadil se a král dumal. „Na tu rodinu byla
snad uvalena nějaká kletba či co. Ještě aby se mu tak něco stalo.“ Zmizelý
rytíř, byl bratr Tantrise, zabitého člena Ledbarů.

 

 

Snarp seděl v rohu, a tiše
naslouchal hovoru v hospůdce u náměstí. Mluvilo se jak o věcech všedních, jako
byla blížící se zima a dostatek obilí v sýpkách, tak o věcech nevšedních.
Popíjel pivo a usmíval se. Už v této chvíli měl vše po čem v životě toužil.
Ženu, dům…Z úvah ho vytrhla těžká tlapa, která mu dopadla na rameno. „Co tu
chceš krotiteli?“
Snarp přivřel oči a vydechl.
Když se otočil viděl vysokého zavalitého chlapa, s rukama jako lopaty. Za ním
stálo dalších pět mu podobných, stejně tak na mol opilých. „Proč bych měl být
krotitel?“
„No přece krotitel opic. Máš
doma jednu ne?“ Protáhl bradu dolů a začal se na ni drbat. Druhou ruku se při
tom plácal do hlavy. Jeho kolegové se smíchem skoro neudrželi na nohách. Po chvíli
přestal a věnoval Snarpovi facku. Ten zrudl, ale nic neříkal. „No co je? Co je
bojovníku? Tvá ženuška ti nestojí ani za to, abys ji bránil?“
Snarp sebral všechnu sílu.
Vzepjal se na nohou a hlavou udeřil do opilcova břicha. Rána s chlapem ani
nehnula, jen spustila další salvu smíchu. „Tak a teď já“ ranař se rozmáchl
pěstí a uhodil Snarpa do obličeje. Zapotácel se a hledal východ. Naprosto
pokořený schytal další ránu, která ho povalila na všechny čtyři. Jak se nakonec
dostal ven, nevěděl.

 

 

„Proč jsi se jim nebránil?
Určitě máš z bratrstva nějaký výcvik!“ říkala Matylda když mu ošetřovala rány.
„Necháš se zmlátit jako malé děcko. Člen Ledbarů, to snad není pravda.“
Snarp polykal její narážky.
„Nakonec má pravdu. Nechal jsem do sebe bušit jak do pytle.“ Vytrhla ho bolest
čištěné rány. „Tak to by bylo. Ještě skočím do sklepa pro šítí a zpravím ti tu
jizvu na tváři.“ Téměř se dotýkala kliky když na ni Snarp zavolal. „Ne! Do
sklepa nechoď. Zajdu tam sám.“
„Ale vždyť ty ještě blouzníš“
Když si otevřela dveře, stekl mu po čele potůček potu. „Nebudu si ani
rozsvěcovat, vím kde to je.“ zaznělo z místnosti. „Sakra co to je?“ pomyslela
si Matylda a zvedla cíp sukně před obličej. Sklepem se táhl odporný puch. „Asi
se nám tu zase něco zkazilo.“ Po tmě šátrala na poličce a po chvíli vyrazila s
šitím zpět nahoru. Pohlédla na manžela, který seděl jak přikovaný a s úsměvem
za sebou zavřela dveře. „Co je? Sedíš tady jak na trní.“
Snarp si oddychl. „Ne, to se
ti jen zdá“

 

 

Postava se plížila tiše jak
stín za svým pánem. Kdyby tak našel alespoň jednoho! Alespoň jeden cíl by
dokázal zvednout náladu v jeho srdci. V temné uličce, nedaleko budovy patřící
bratrstvu, takový cíl našel. S falešným zpěvem zrovna zacházel za budovu jakýsi
svalnatý muž. Po chvíli zazněl proud moči, dopadající dílem na zašlou kamennou
zeď, dílem na zaprášenou zem. Stín se postavil do uličky tak, aby ho obět
vycházející zpoza rohu, viděla dřív než cokoliv jiného. Dočkal se už za pár
okamžiků. Svalovec vyvalil oči a zíral před sebe. „Kdo jsi?“
Stín mlčel.
„Na něco jsem se tě zeptal
žebráku!“ Vyrazil proti němu.
Postava dál klidně stála,
jakoby si byl jista svou převahou. Svalovec se zastavil a pomyslel na mrtvého
člena Araneidů. Bohužel však patřil k prvé skupině, leštičům mečů, takže o
obratnosti ani záhadě vraha neměl nejmenší ponětí. „To jsi ty? Ty který
jsi  zabil mého přítele?“
Postava kývla. Větřík zafoukal
trochu silněji, a shodil Stínu kápi z hlavy. Svalovec se usmál „To jsi ty? Že
jsem se ale lekl!“ vyšel mu znova vstříc. Stínu zatím vklouzla do ruky jakási
lesklá tyčinka. Chvíli ji potěžkal v ruce ale pak díky naprosto čistému a
jemnému pohybu skončila Svalovci v oku.

 

 

Matylda nebyla celou noc doma.
Když se Snarp probudil sám, začínal mít strach. „Kde může být?“ Vstal z
postele, opláchl se a oblékl. S ženou se srazil ve dveřích. Pohled na ni
okamžitě zaplašil veškerý strach „Ahoj lásko“ políbila ho na tvář a položila
tornu s nákupem na stůl. Sedla si na židli naproti vyhaslého krbu a sledovala
manžela. Ten si pochvíli přisedl a položil hlavu na její klín.

 

 

Měsíc shlížel na celé město už
několik hodin, když se Snarp vydal kam musel. Obrovský batoh jej tížil a
zpomaloval. Měl namířeno k hradu, k vnitřním hradbám Welenu. Rozhlédl se, a
nikým nepozorován vyložil svůj náklad.

 

 

Zástupce vešel do místnosti
velitele a usedl proti němu do honosné, kůží potažené židle. „Vypátral jsem a
zabil dalšího“
V hlavě pána Araneidů vřely
myšlenky. Zástupce mu teprve nedávno sdělil, že se obavy z králova protiútoky
potvrdily. Shromáždil hrstku lidí nejlepších ve svém oboru, aby je zničil.
„To je dobře, ale jak víš, že
to byl králův poskok?“
„Mám své zdroje.“ usmál se a
vstal. Když odcházel spřádal velitel plány, které dozajista natrvalo změní
okolní svět.
 

 

Král seděl ve své komnatě a
přemýšlel. „Další z kultu je mrtev.“ Někdo byl tak drzý, že pohodil jeho
rozkládající se tělo před hrady bránící samotný hrad. Oba bratři, oba
Ledbarové, oba mrtví. Stále si lámal hlavu nad tím, jak je možné že se mezi
zabitými objevili i jeho lidé. Všechno vypadalo na zradu, ale ta podle mágů
nebyla možná. Tantris odjel na výpravu až za hranice země. Dlouho se nevracel,
takže obavy sílily. I když byl zkušený bojovník, pociťoval král neklid. Černé
obavy se potvrdily, když bylo nalezeno rytířovo tělo za hranicemi města.
V ten moment mu hlavu blýskla
jiskřička. První z bratrů byl nalezen před hradbami města, druhý před hradbami
královského sídla. Mohlo to znamenat jen jedno – rostoucí vliv vrahů. Dostávali
se stále blíž k jemu samotnému…

 

 

Matylda vypadala vyplašeně.
Vzbudila manžela a začala koktat „Byl tu nějaký chlap. Máš ihned přijít ke
zpívající soše.“ Snarp se naštvaně otočil. „Pošli ho pryč, teď spím.“
„Už odešel drahý. Řekl to
strašným způsobem, z očí mu plálo naprosté zlo. Měla jsem strach, ještě teď se
třesu.“
To mohl být pouze jeden
člověk. V několika momentech vyšel Snarp oblečený a upravený do žáru poledního
slunce. Matylda jej chytila za rukáv „Nechoď tam. Říkám ti že to bylo strašné!“
„Musím lásko.“ Políbil ji na
čelo a vyšel. Kdyby si nevzal kuši kterou mu před chvíli vnutila, dozajista by
ho nenechala vůbec odejít.
Jakmile uviděl muže opřeného o
sochu, poznal že se nemýlil. Ještě než k němu došel,  muž se odlepil a ukázal prstem k jedné
budově. Následoval ho až ke dveřím, a potom do horního patra. Dorazili spolu do
místnosti, kde je hostitel zamknul. Posadili se naproti sobě „Budeš povýšen
Snarpe. Rozhodl jsem se předat ti velení nad všemi Araneidy. Tvé zásluhy proti
králi, se nedají jen tak přehlédnout.“ Snarp otevřel ústa v němém úžasu. To
tedy skutečně nečekal.
Velitel mu podal svinutý
pergamen „Tady to máš písemně a teď běž. Dnes jsme tu sami, ale zítra až
přijdou ostatní, oznámím své rozhodnutí všem. Snarp povstal a došel ke dveřím
kde se otočil. „Chtěl bych vám poděkovat. Vážím si vašeho rozhodnutí a doufám
že půjdu ve vašich stopách.“
Velitel se pousmál. „Kdybych
si to nemyslel, nikdy bych ti velení nepředal.“
„Víte pane, je tu ale jeden
problém. Později by jste mi mohl překážet.“
Velitel se zaraženě předklonil
„Jak to myslíš?“
„No třeba by jste si to
jednoho dne rozmyslel.“
Muž se opřel zpátky a v
širokém úsměvu odpověděl „Máš mé slovo chlape a dokonce napsané.“
„To mi nestačí.“ Snarp zvedl
ruku, třímající malou kuši a stiskl spoušť. Šipka se nešikovně otřela o desku
stolu což zpomalilo její let na takovou úroveň, že se po odrazu nedokázala
dostat skrz pevnou, koženou vestu velitele. Oba muži zůstali ochromeně na svých
místech. Ten za stolem zareagoval první. Zvedl se na nohy a vykřikl „Co jsi to
udělal? Chtěl jsi mě zabít!“ Sáhl za opasek a vytáhl vrhací dýku, se zakřiveným
ostřím. Snarp se zohnul zrovna ve chvíli, kdy se zabodla do dveří ve výšce jeho
těla. Sáhl si do boty a vytáhl vrhací dýku jen o trochu menší než tu co by mu
před chvíli prorazila čelo. Postavil se a hodil. Zbraň letěla v nešikovných
otáčkách vzduchem přímo proti veliteli. Ten se nestačil schovat a dostal
rukojetí ránu přesně mezi oči. V bezvědomí se sesul na zem. Snarp k němu
bleskurychle přiskočil. „Sakra, jaktože se mu zabodla a mi ne?“ Otočil jej na
břicho a až teď zpozoroval tetování, které měl pod šíjí – černého pavouka.
Snarp vzal zbraň pohozenou na zemi a zničil poslední naději na velitelův život.

 

 

Život ve městě dostal nový
spád. Nikdo nechápal co se přesně stalo, jistý byl jen fakt, že Araneidé
neuvěřitelně zvýšili svou aktivitu. Mrtvých přibývalo ohromnou rychlostí,
jestliže předtím nemohl nikdo tušit kdy se bratrstvu znelíbí, v těchto dnech si
nemohl být jistý svým životem ani na pár hodin. Mezi oběťmi byli převážně
místní opilci a hromotluci. Opilost obecně, znamenala jízdenku smrti. Lidé dostali
strach pít, což se nepříjemně projevilo na tržbách hospodských. Na jednu stranu
z města vymizel noční hluk, na straně druhé však město ztratilo úplně vše ze
své krásy. Všichni byli převážně zavření doma, bez zábavy, bez společnosti.
Kult Ledbarů byl jako bez
života. Lupiči neměli co na práci, protože nebylo koho sledovat. Mágové
nedokázali vůbec nic, díky ještě silnějšímu strachu všech obyvatel města a
rytíři neměli koho chránit. „To je konec“ pomyslel si král.

 

 

Překvapení které zažil Snarp
tohoto rána nemělo v jeho životě obdoby. Posel mu přinesl pozvánku na osobní
audienci přímo v hradě. Matylda nebyla doma, takže si s nikým nemohl promluvit
o pravděpodobných důvodech králova pozvání. Jeho duše zčernalá prací pro
bratrstvo však vymyslela plán. Pousmál se, když sundal na zdi zavěšenou vrhací
dýku. „Snad mi to tentokrát vyjde napoprvé.“ Ostřílený strom vzadu za domem
taky doufal, že trénink který ho stál tolik bolesti nebyl nazmar.
Obul si silné, kožené boty aby
stráže dýky při prohlídce nenašli, a vyrazil. „Zabiješ krále! Budeš vládnout
podsvětí i běžnému životu. Budeš nepřemožitelný!“ znělo mu v uších po celou
cestu.

 

 

„Pan Snarp je tady milosti.“
pronesl dveřník s úklonou a na kývnutí krále pozval hosta dovnitř. Dlouhá
místnost udělala na příchozího dojem. Nádhernou, mozaikovou podlahu výborně
doplňoval červený koberec, táhnoucí se až k trůnu na druhém konci. Snarp došel
před krále a poklekl. „Můj pane, žádal jste mě abych přišel.“
„Ano. Povstaň a poslouchej.
Jsi ve městě nový. Nebyl jsi tady celý život tím pádem máš nezaujatý názor na
zdejší život. Pověz mi, co si o něm myslíš.“
„No, zdá se mi fajn. Poslední
dobou jsou všichni nějak upjatí, nebaví se, nikam nechodí. Snad to ale brzo
přejde. Dřív to tu bylo mnohem lepší, ale já si nestěžuju ani teď.“
Král povstal a rázoval tam a
zpět před trůnem „Za všechno můžou Araneidé. Kdyby se mi tak dostal, do ruky
ten kdo jim velí!“
Snarp se musel pousmát „Kdyby
tak ten hlupák věděl, že mě má rovnou tady!“
Král se zastavil a otočil k
muži zády. „Sakra! Kdybych jen věděl kde se scházejí!“
Snarp přemýšlel jestli to
králi prozradí. Rozhodl se že ne. Opatrně si sáhl do levé boty. Král pořád
nehybně stál a civěl do modrých gobelínů na zdi za trůnem. V okamžiku se stalo
něco nečekaného. Otevřely se obrovské vstupní dveře a odkryly cestu postavě v
šedé kápi. Stín vyšel po červeném koberci a zastavil zhruba uprostřed délky
mezi dveřmi a Snarpem. V ruce kterou natáhl držel malou kuši. Byla to perfektní
zbraň vyrobená podle přesných požadavků nositele. Střelivo, které sice obvykle
házel, dokázalo z kuše doletět až čtyřista sáhů daleko. Stínovi šipky nebyly
delší než dvanáct coulů, a těžší než několik zlatých mincí. Vevnitř měly po
celé délce úzkou dutinku, určenou k vpravení malého množství jedu. Jak šipka
letěla, setrvačnost držela kapalinu vevnitř. V momentě kdy narazila, vymrštila
stejná síla celý obsah do rány. Stín používal jed, který usmrtil člověka i po
malém množství vstříknutém do oka.
Teď svou zbraň namířil na záda
krále a zastřeným hlasem pronesl „Pusť to!“ 

Kdysi dávno:

Dvěma chudým lidem se narodila
dvojčata. Chlapci dobře rostli a rychle chápali vše co je otec naučil. Tantris
a Tanthor bydleli s rodiči jen nedaleko domku svých nejbližších přátel. Sousedé
měli jen jedno dítě. Chlapec jejich věku, projevoval už od mala zvláštní zájem
o zlo. To byl také důvod proč se kamarádi jednoho dne rozkmotřili. Bratři
neviděli žádnou zábavu v týrání nevinných zvířat, takže jim vůbec nevadilo když
se s rodiči odstěhovali do města, pryč od Snarpa. O dlouhou dobu později pozval
král oba do služeb městu. Tantris potřeboval na chvíli odjet z města. Rozhodl
se při zpáteční cestě navštívit svého dávného přítele. Návštěva se však
odehrála zcela mimo plán. Oba se opili a Tantris pustil pusu na špacír.
Vyprávěl Snarpovi vše o tajném kultu, i o jeho poslání. Pověděl mu o bratrovi i
o všem co zjistil – kde se Araneidé scházejí, kdo jim velí a ostatní
podrobnosti, které měl nejdříve povědět králi. Snarp nedokázal odolat. Zabil
Tantrise a odešel do města, kde se chtěl nenápadně zavděčit a poté přidat k
Araneidům. Celý život byl tělesně i duševně slabý, tak se chtěl prosadit
alespoň mocí….

 Právě teď:

Snarp se postavil a usmál.
„Vypadá to že jsi skončil králi. Polož co máš v ruce, otoč se a pohleď smrti do
očí. Král se otočil rychleji než Snarp čekal. V ruce nedržel nic. Usmál se a
pokynul rukou ke stínu. Muž se otočil a až v této chvíli pochopil co mu na celé
věci nehrálo „Ten hlas! Už jsem ho někde slyšel!“
Postava si druhou rukou
chytila kápi a sundala ji k šíji. Snarp nevěřil vlastním očím. „Matyldo?“ Žena
sjela s kuší níž a namířila mu na krk. „Králi, tento muž zabil oba naše členy.
Přidal se k bratrstvu a tyranizoval město ještě z větší silou než bývalý vůdce.
Zaslouží trest smrti“ Snarp nedokázal skrz stažené hrdlo vydat jedinou hlásku.
Král tleskl. V momentě vešla králova stráž a odvedla viníka do vězení. „Měl
jsem tě rád!“ volal než ho umlčela rána do břicha.
Matylda se usmála a poklekla
před králem. Ten sešel ze stupínku a položil svou dlaň na její rameno. „Jsi
nejlepší. Je mi ctí, že k Ledbarům patří někdo, jako jsi ty. Je mi trapně když
si vzpomenu na ostatní, kteří nesouhlasili s přijetím ženy. Doufám, že se ti
teď omluví.“
Matylda zvedla hlavu „Kdyby mi
Snarp nezalhal, nikdy bych na to nepřišla. Velká část našeho úspěchu náleží
náhodě.“
„Náhoda není moje milá, vše je
dílem osudu…“

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. J. Hons

    …alespoň si to myslím. Jestli můžu – nelíbilo se mi dost věcí ohledně gramatiky, našel jsem pár i/y, některé výrazy zní trochu divně – viz. "oběšní lano"… Taky jsem v textu dost často ztrácel orientaci, což ale může být i moje chyba. Co mi ještě nesedělo – třeba to, jak se Matylda vrátila z nočního nákupu… Že by byla v TESCu? A taky to, jak velitel Snarpa povýšil a byl hned zabit – to by přeci hned vzbudilo podezření…

    • tucna

      Odvažuji si tvrdit, že jsi přečtení mé povídky věnoval maximálně pár minut…
      1. zkus dát nějáký příklad chyby i/y, rád to opravím
      2. Matylda na nákupu samozřejmě nebyla. To co si postavy říkají nemusí být pravda. Myslím že kdyby jsi o povídce přemýšlel víš kde byla
      3. V době povýšenní Snaprpa byl dům prazdný a navíc to dostal písemně. Bandě idiotských hrdlořezů stačilo oznámení typu – velitel odjel a před tím mě povýšil. Tady to máte na papíře.. A HLAVNĚ – co když to podezření vzbudilo? Je to až na konci povídky, kdo ví co se stalo potom…
      Cením si všech komentářů, ale nemám rád lidi kteří si článek jen tak "projedou" což je zřejmě tvůj případ. Jestli ti křivdím promiň, a napiš komentáře k předchozím třem bodům.

Leave a Reply