Stál jsem u okna a pozoroval město, které se rozprostíralo přede mnou. Viděl jsem honosné paláce, široké dlážděné ulice a křehké okvětní plátky stromů, které rostly na stromech podél cest. Ale nedokázal jsem obdivovat honosnost, kterou město dávalo na odiv.

Moc dobře jsem věděl o inkvizitorech v černých kutnách a o zrůdnostech, které s posvěcením kalifa dělali.

Potřepal jsem hlavou, abych z ní dostal beznadějné myšlenky, které se mi tam uhnízdily a znovu se začal soustředit na slova modlitby pro Šams, bohyni přírody.

Když jsem skončil, pozvedl jsem před sebe levou ruku, dlaní obkreslil obrysy slunce a lehce se poklonil na rozloučenou. Nasadil jsem bezstarostný úsměv, aby manželka nechytila ani stín podezření, a vešel do vedlejšího pokoje.

Na jednom z polštářů seděl malý Voršam a něco schovával.
„Copak to tam máš?“ zeptal jsem se naoko káravým hlasem.
„Nic, tati,“ vyhrkl Voršam a otočil se na mě.
Baculaté tvářičky měl upatlané od medu. Hned mi bylo jasné, co přede mnou schovával. Pohladil jsem syna po rozčepýřených. Chtěl jsem si sednout na polštář vedle něho, ale strnul jsem uprostřed pohybu.

Po ulici přímo k našemu domu kráčeli tři vysocí muži oblečení do černých kuten. Lidé jim uhýbali z cesty a bázlivě klopili hlavy, aby na sebe nijak neupoutali pozornost. Měli strach.

Ztěžka jsem polkl. Takže na to přišli, odsoudil jsem celou rodinu k smrti.
„Voršame, jdi rychle do svého pokoje,“ houkl jsem na syna. V mém hlase bylo tolik naléhavosti, že bez námitek poslechl.
„Šándér, vstávej,“ volal jsem do vedlejší místnosti na svou manželku.
„Je tu inkvizice,“ řekl jsem rychle na její nechápavý pohled a vyhlédl z okna, abych viděl, jak jsou inkvizitoři daleko.

Stáli přímo přede dveřmi. Měl jsem pocit, jako bych cítil, jak se jim vzrušením zrychlil tep.
Ozvalo se temné zabušení na dveře.
Co teď?

„Šándér, musíš s Voršamem rychle utéct,“ začal jsem ze sebe chrlit jedno slovo za druhým, ale už bylo pozdě.

S ohlušující ranou se vyvalily dveře z pantů.
Objal jsem Šándér, jako bych ji před nimi chtěl schovat, ale moc dobře jsem věděl, že jí to nezachrání.

Inkvizitoři byli tři. Majestátní, šla z nich hrůza. Ten, co stál uprostřed, přistoupil o krok blíž k nám a tichým hlasem zasyčel: „Ve jménu našeho kalifa Muhamada IX. Velikého vládce máme pověření prohledat váš dům. Bylo nám řečeno, že jste členem jisté kacířské kabaly a ve vašem domě jsou spisy, které jsou v rozporu s nařízením Velkého koncilu,“ inkvizitor ta slova říkal s takovou nedočkavostí, až se mi z toho chtělo zvracet.

Šándér se na mě nevěřícně podívala. Nemusela nic říkat, abych věděl, na co myslí. Jak si mohl něco takového udělat?

Nezmohl jsem se na jediné slovo, které bych našemu katovi mohl odpovědět. Zakázaná kniha mi ležela schovaná v knihovně za ostatními policemi. Věděli to stejně dobře jako já.

Jen jsem stál a objímal Šándér a modlil se, aby Voršam zůstal schovaný v pokoji. Třásla se mi kolena. Zaslechl jsem zvěsti, co inkvizice dělá s obviněnými a jejich rodinami…

„Jděte a prohledejte tu každý kout,“ řekl muž, který už mluvil před chvílí ke zbývajícím inkvizitorům. Ti se jako tiché přízraky rozešli k prozkoumání prvních dvou místností.

A pak se stalo to, čeho jsem se obával ze všeho nejvíc. Z jednoho pokoje se ozval naivní dětský hlásek: „Co tu děláte?“ Voršet, stále ještě upatlaný od medu, stál na prahu a vykulené oči se strachem upíral na inkvizitora.

Muž se rozmáchl a udeřil Voršama přes obličej. Z tváře mu začala téct krev. „Spratku,“ řekl a odplivl si. Ruku špinavou od krve si otřel o závěs, který Šándér minulý týden koupila na trhu.

Začal ve mně doutnat vztek a ten ve mně probouzel něco strašlivého. To, kvůli čemu sem ve skutečnosti inkvizice přišla.

Než jsem stihl cokoli udělat, vytrhla se mi Šándér z objetí a vrhla se na muže, který zranil našeho syna. Silou, kterou mají jen matky, kterým někdo ublíží dítěti, mu zaryla nehty do tváře a na krk.
Muž zkřivil obličej bolestí.

„Ty děvko,“ řekl a rukou ji chytil za vlasy.
Stál jsem jako přimrazený. Nemohl jsem se ani pohnout. Zčásti ze strachu, zčásti z toho, co se ve mně hlásilo k životu.

Inkvizitor druhou rukou Šándér chytil pod krkem a jako látkovou panenkou jí hodil proti zdi.
Šándér se bez hnutí sesunula na zem. Inkvizitor se ušklíbl na své společníky, ti ho se zájmem pozorovali. Pak vytáhl dlouhou tenkou dýku a jediným rychlým nápřahem Šándér přeřízl tepnu na krku. Kaluž krve se začala vpíjet do koberce.

„Nééé,“ zařval jsem jako smyslů zbavených a
napřáhl proti vrahovi ruku. Otevřel jsem ústa, linula se mi z nic slova, která nepatřila mě: „Ať v zahradách popelných,“ v místnosti se zšeřilo, „trpíš bolestí,“ ruku mi obklopily jasně žluté plameny.
Rozmáchl jsem se, jako bych chtěl inkvizitora udeřit mečem.
Od ruky se mi odlepilo několik plamenů a přesně okopírovaly můj pohyb.

Vrahova černá kutna vzplanula. Snažil se to uhasit, ale nešlo to. Řval bolestí, když se mu oheň začal propalovat kůží až k orgánům.
„Až navěky,“ dořekl jsem svoje zaklínání.

Inkvizitor v tu dobu proběhl dveřmi. Chtěl se uhasit v kašně venku před domem. Tak naivní.
Plameny se mi rozšířily z ruky na celou hruď a břicho.

Zbylí dva inkvizitoři se na mě okamžitě vrhli. Výcvik jim nedovoloval otálet.

Jeden proti mně švihl bičem, který se mu najednou objevil v ruce. Nestihl jsem uhnout. Stehno mi roztrhl bolestivý švih a objevila se na něm rána. Na okraji světélkovala. Bič s magickým jedem.

Rozběhl jsem se proti muži s bičem. Nevšímal jsem si bolesti, která se mi šířila do celého těla.

Konečně jsem u něj. Pevně ho k sobě přitisknu a držím.Po chvíli zaskučí jako zvíře. Snaží se vyprostit, ale já mám najednou obrovskou sílu. Držím ho, dokud na rukou necítím jeho žebra. Netrvá to nijak dlouho. Pak sevření povolím. Je mrtvý.

Plameny mi plápolají po celém těle.

Hledám posledního inkvizitora, ale zahlédnu jen lem jeho pláště. Utíká, zbabělec.

Síla, která se ve mně probudila při boji, zase rychle vyprchala. Po těle jsem měl několik ran, které světélkovaly. Kůže mě pálila. Měl jsem ji seškvařenou od žáru a posetou puchýři.

Před očima jsem uviděl žluté skvrny a pak jen tmu. Bezvládně jsem se sesunul k zemi …

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Akoba

    Inkvizitoři. To byli prevíti, že budou vděčné téma ještě hodně hodně dlouho. Dobře jim tak. Jinak, mě se to také četlo samo a klidně můžeš své kamarádce vyřídit, že pokud dokáže jednu domovní prohlídku takto kvalitně rozepsat, tak by určitě měla s psaním pokračovat. Klidně může taky pod dílo připojit svojí přezdívku, abychom jí poznali, až od ní v budoucnu budeme číst něco dalšího. Povídka se mi líbila jak po obsahové, tak i slohové stránce.

Leave a Reply