Pomalu zavírám oči. Chtěl bych to všechno vrátit zpátky. Chtěl bych zpět všechnu bolest, všechen žal. Lepší nenávist než ta prostá prázdnota, jež sžírá člověku nitro. Odešla. Neřekla ani slovo. Zůstal jsem tam sám. Nevěděl, co stane se. Odešla. Ticho mi naplnilo hlavu. Co jsem to udělal? Proč jsem to udělal? Proč zrovna tady? Mělo to všechno nějaký smysl? Byla to náhoda nebo mne pronásleduje? Je čas také odejít. Kudy? Nohy mne sami zanesly zase před tu budovu. Stojím tam a přemýšlím, jak je možné, že se to všechno stalo. Vždyť jsem ji měl rád. Chtěl jsem s ní žít.

Rozhlédl jsem se kolem. Pohled mi ulpěl na jedné z nedalekých lavic. Tam jsem s ní seděl. Bylo to krásné. Povídali jsme si. Pravda, někdy byla trochu zamlklá, ale kdo není. Každý mívá svá trápení, s nimiž se nechce svěřit, jichž se bojí. Přál bych si být znovu s ní. Stýská se mi. Chtěl bych se zase dotýkat jejího hebkého těla, jejích vlasů, dívat se jí do očí a vidět celý svět, touhu a odhodlání. Její optimismus a chuť jít životem, ať už ji potkalo cokoliv. Dítě i moudrá stařena. Nynfa i elfí víla. Je to láska? Nevím, nechtěl jsem být bez ní a ta doba, kdy jsem nevěděl, zda mé city opětuje, byla věčností.

Pohled se stočil ke stavbě. Tam jsem ji potkal. Tančila ve víru hudby. Spatřil jsem ji a něco ve mně se hnulo. Nevěděl jsem, co se děje. Snad jsem mnoho pil. Když jsem večer ulehl, nemohl jsem ji dostat z hlavy. Viděl jsem tu tvář. Bylo to šílené. Nešlo mi spát. Hlavou se mi honila spousta otázek. Proč se to stalo? Je to osud? Druhý den jsem ji musel vidět. Točila se mi hlava. Nemohl jsem být bez ní. Ale tam uvnitř něco vířilo, něco bodalo. Něco mi říkalo, že ještě někde je něco. Neposlouchal jsem. Toužil jsem být jí spoután, být jí milován, být jen s ní.

Proč? Proč? Proč? Znovu se mi v hlavě vynořila její podobizna. Bodlo mne. Jak jsem to mohl udělat? Cožpak jsem sám neprožil něco podobného už kdysi?! Tenkrát jsem nedokázal pochopit, co se stalo, a teď jsem to udělal sám. Ne, to přeci není pravda. Tenkrát mě podvedla, ale já ji přeci ne. Vždyť jsem jí nic neudělal. Nevzal jsem jí žádné iluze, nezničil jsem jí svět. Vždyť já s tou druhou nespal. Ona tenkrát ano. Nemám si co vyčítat! Je čas jít.

 

Vstal. Udělal několik kroků a svět se zatočil. Co se to děje? Náhle je viděl obě před sebou. Stály tam a on nevěděl co říci. Vidím, že sis to skvěle odůvodnil. Vždyť Tys mě nepodvedl, tys mě jen nechal odejít. Vítr mu vháněl slova do tváře. Slyšel v nich všechnu tu prázdnotu. Už si nebyl tak jistý vším, co si před chvílí myslel. Nebe potemnělo. To si opravdu myslíš, že je to tak jednoduché? Že prostě řekneš: Já jsem ta chyba a všechno bude v pořádku. Že Tě budu nenávidět? Ne, tak to nefunguje. Dokud nepřiznáš sám sobě, co si tajíš, nebudeš mít klid. Začalo pršet. Druhá silueta začala nabývat jasných tvarů. Ano, tady ji poznal, tady zradil. Co bude dál?

“Jak jsem se sem dostala? Co se to stalo?” Byla dost zmatená.

“Tomu neporozumíš. Pojďme odtud. Prosím.” Náhle pocítil úzkost. Musí odsud zmizet co nejdříve. Ano, odejdi. Teď budeš vyhnancem Jabu. Nikdy více nesmíš vkročit na tuto zemi. Ani Ty ani ona! Silueta se rozplynula úplně. Musejí pryč a to rychle nebo se z toho zblázní. Co se to děje? Jak tohle skončí?

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

Leave a Reply