Byla Noc.

Ze Severu se rychle blížila bouře nevídané síly – i na poměry Zimy, vládnoucí Údolí. Přesto na vrcholek Hres‘ Tennu rychle a obratně šplhala zdánlivě osamělá postava, dlouhé tmavé vlasy vlající v silném větru, temný meč v levé ruce, obdivný až bázlivý výraz ve tváři, přesto dychtivý.

Skalnatým hřebenem otřásl první hrom, bez ztráty intenzity přecházející v hluboké vrčení. Za postavou stál obrovský vlk, srst černá jako sama Smrt, bílé tesáky vyceněné k výsměchu nad mečem. Hres se jen rozpačitě usmál, pokynul na blízký, zasněžený vrcholek a rychle pokračoval dál s obdivuhodnou lehkostí… Vlk proběhl kolem něj, otřel se mu tlamou o nohu a mocnými skoky stanul nahoře. Se zoufalým zavytím čekal a prohlížel okolní hory, jako by snad hledal nějaké znamení…

Na vrcholu Nejtemnější, jak jí říkali obyčejní lidé, stanuly dvě postavy,… První svým mečem ukázala na Sever a něco křičela proti větru, bezvýznamným, směšným hlasem… Druhá se pomalu zvedala ze země, tmavá hříva se pomalu měnila ve vlasy,… Když se vlk konečně proměnil v křehčí, ve větru však klidně stojící postavu, probleskly Tmou dvě soustředěné, stříbřité oči.

"Proč budíš můj klid, Hresi…Co ti nedá spát, že za nejhorší bouře za přinejmenším tisíc let se sápeš na vrcholek Nejtemnější a mne voláš s naléhavou prosbou? Mluv!"

"Ta Bouře…" ukázal Hres znovu před sebe, zasmál se a odpověděl mu blesk mířící do nejbližšího vrcholu.

Dívka si jen otřela sliny z tváře, promnula do krve rozkousané rty a zahleděla se do černých mraků. Hres začal potichu něco mumlat…

"Vidíš Vlčice? Sleduj! Příroda mne slyší!"

Déšť jí zmáčel vlasy i teplou kožešinu a v malém proudu se vléval do koryta mezi kameny, snad již dávno připraveného pro tento okamžik.

"Teď můžeš vidět dokonalou ukázku Moci… Ne nesleduj tu bouři… Pozoruj Vodu! Můžeme si ověřit tu vaši druidskou teorii, čubo!"

"Ano, Hresi,…Blázne! Cos myslel, že zde uvidíš? Nic víc, než co se ti starší pokoušeli polovinu svého života vtlouct do hlavy! Příroda náš učí… Dokáže z pár kapek udělat potok, z potoku říčku, z říčky řeku, z řeky jezero, z jezera moře, to vše je jen o jednotě!"

Hres se na chvíli zarazil, potom se otočil s bestiálním výrazem.

"Ne! Máš pravdu jen v jednom, elfko! Příroda nás učí.. Ano, ale ne o jednotě! Ale o Moci! Vidíš? Pár kapek se támhle mění v bystřiny,… to je v pořádku. Těch pár bystřin, ovšem, pomalu přechází v ostrý vodopád, kde vzniká moc! Zde se mění,…"

"V co se mění, naivní zoufalče? Už nevíš co by sis dalšího vymyslel. Jdu pryč!" odvětila vyrovnaně elfka a otočila se.

"V něco jiného, má drahá. Ve Zlo… Vskutku! Mnoho Moci tento rozhodující okamžik nezvládne… Avšak najdou se výjimky. Stejně je to se mnou… A i s tebou, i když to sama netušíš! U vodopádu na chvíli ztrácí téměř veškerou sílu. Ale když to vydrží,… Změní se. Ano to je pravda, přijde o část své duše, nabude ovšem novou! JDEŠ SNAD ZPĚT DO VAŠEHO HÁJE!" zakřičel.

"Ano jdu, a žádná tvá hloupá teorie tomu nezabrání, ani tvůj ubohý, tupý meč!"

"Tedy sleduj." Náhle mluvil vyrovnaně, až příliš klidně.

Vodopád se bez varování stočil po svahu přímo dolů, k němu se stékaly ostatní říčky až přešly v jednu větší, drtící pod sebou kameny a valící se dolů do údolí. Pravá řeka se spojila s kamennou po svahu. Přelila se přes sedlo a dál nabírala na síle. Pěna pohltila hladinu a vlny mlely vše co jim přišlo do cesty.

Temný meč plál ve větru jasným ohněm. Stříbřité oči jako by náhle ztratily své vnitřní světlo.

Zezdola, i když to byla nejméně celodenní cesta se ozval hrůzný křik,… první kameny s vodou dorazily k druidskému Háji a ničili veškeré druidské dílo a životy.

Temný meč pomalu zamířil na Háj a z blízkého mraku vyšlehly čtyři blesky, přímo dolů do vody… Z neustálého křiku náhle nezbylo nic. Voda líně přešla přes Háj a pomalu se vlévala do jezera pod ním. Kameny se zastavily na místě spočinutí, příbytky a zčernalá těla pluly smířeně, smutně.

Muž se štěkavě smál. Z druidčiných bystrých, stříbřitých očí kanuly naposledy v jejím životě slzy…

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

Leave a Reply