Bolest, až dosud doutnající v nitru, náhle vzplála jako oheň pod kovářským měchem. Prsty křečovitě stiskly podbřišek. Ne! Ještě ne! Ta chvíle ještě nesmí přijít! Je příliš brzy…
Převalil se na bok a kolena přitáhl k hrudi, tím se mu trochu ulevilo. No tak, uklidňoval se, bude zase dobře. Nějaký čas ještě vydržím. Nesmím umřít…
Sáhl do pláště, který odložil vedle lůžka a vyňal z něj malý kožený váček, pokreslený titěrnými magickými symboly. Extrakt uklidnění, vysoce účinný prostředek proti bolesti a nespavosti, zakoupený za závratnou částku od ranhojiče z Východní říše. Ve větším množství může způsobit i smrt.
Krátce se zamyslel a pak z hnědavé hroudy, vysypané z váčku na dlaň odlomil malý kousek. Je větší než minule, uvědomil si. Ale minule mu extrakt skoro nepomohl. Bolest se časem stupňuje a přichází stále častěji – extrakt na dlouho nevystačí. Hm. Jenomže já už taky moc dlouho nevydržím. Vložil si extrakt do úst a opatrně ho sežvýkal. Po chvíli přišla úleva, zaplavila celé jeho tělo a on usnul.
***

Kovářově dceři bylo něco málo přes osmnáct a pyšnila se nejen nádhernou postavou a jiskrou v oku, ale i poměrně slušným věnem. Jenomže věno bylo v tuhle chvíli to poslední, co by Borka zajímalo. Zasvěcoval děvče se zelenýma očima do umění milovat a byl příjemně překvapen, jak chápavě a učenlivě si počíná.
„Jo, kotě, to je ono,“ zasténal a oddal se dotykům jejích vlhkých rtů. Když ho uspokojila, oplatil jí stejnou mincí a tak to šlo ještě několikrát. Nakonec se oba svalili na lůžko, zpocení a vyčerpaní, rozehřátá těla propletená v jeden celek. 
„Jsi skvělej,“ řekla mu. „Už jsem myslela, že se v našem městě nenajde chlap, který by neměl hrůzu z mého otce… Ale, jak se zdá, zmýlila jsem se. Naštěstí.“
Bork se sebevědomě zasmál. „Prosím tě, proč bych se měl bát tvého otce? Já mám pro strach uděláno. Anebo si myslíš, že bych se mohl živit tím, čím se živím, kdybych byl nějaká třasořitka?“
„Ty můj hrdino,“ kousla ho do ucha a začal mu ho žužlat. Vtom někdo zaklepal na dveře.
„Otec,“ vyjekla dívka, seskočila z lůžka a schovala se za ním. Bork se pomalu posadil. Položil pravici na jílec svého meče, položeného na židli vedle lůžka, ale pak si to rozmyslel, stáhl ruku zpět a sáhl raději po kalhotách. 
„Kdo je?,“ zavolal ke dveřím. Odpověď se ozvala téměř okamžitě.
„To jsem já, Warp. Hele, nerad tě ruším ve tvé zábavě, ale máme práci. Sice až v Eldruben, ale… Měl bys vyjít ven a poslechnout si mě. Tentokrát to bude opravdu něco.“
„Už běžím,“ skočil Bork spěšně do kalhot. Vzal do ruky košili a obrátil se k děvčeti. Omluvně se usmál. „Promiň, ale…“
„Chápu. Kamarád je ti přednější než já.“
„No tak, takhle to přeci není, pochop, já tu práci musím vzít. Kam bychom přišli, kdyby lovci upírů odmítali pomáhat lidem? Za chvíli bychom byli upíři všichni…“
„Spletla jsem se. Jsi stejný jako ostatní. Jenom si užít a pak vypadnout z města. Vsadím se, že se už nikdy nevrátíš!,“ zaprskala jako kočka, bleskurychle se oblékla a vyrazila ze dveří jako vichřice. Warpa, kudrnatého tmavovlasého mladíka vyzáblých rysů, málem smetla k zemi.
„Bohové, to je ale temperament,“ utrousil obdivně Warp a vstoupil do místnosti. „Ta musela být v posteli sakra dobrá!“
„Taky že byla,“ řekl teď již oblečený Bork, znovu sedící na rozváleném lůžku. „Ale jen do té doby, než jsi přišel a všechno zkazil.“
Warp se rozesmál. „Víš, jak dlouho jsem čekal za dveřmi, abych tě nevyrušil příliš brzy? Už jsem myslel, že tam usnu. Dokonce jsem na nějakou dobu odešel a dal si v hospodě pivo, ale když jsem se vrátil, zevnitř se ozývalo stále to samé. Musíš uznat, že jsem ti dal dost času…“
„Ty – ty jsi mě šmíroval za dveřmi? A tak dlouho? No to snad není možné! Bohové! mám já tohle zapotřebí?“
„Jistěže nemáš,“ uklidnil ho Warp. „Ale teď mě chvíli poslouchej. Vlastně – jen tak mimochodem – není to náhodou kovářova dcera?“
„Je.“
„A to se nebojíš, že ti dá kovář po tlamě, stejně jako každému, kdo se na ni jen podívá?“
Bork vstal, uchopil svůj jedenapůlruční meč do obou rukou a zaujal bojovou pozici. Pak s lehkou elegancí zkušeného bojovníka udělal několik bleskurychlých výpadů. „Nebojím se ho. Je to jenom tlustý prase.“
„Ale má sílu.“
„Možná…“
Warpův zrak padl na džbán se zbytky vína na dubovém stole uprostřed místnosti. „Je tam něco?,“ kývl tím směrem.
„Jo,“ odvětil Bork. „Klidně si přihni. A taky mi rychle koukej říct, kvůli čemu jsi vlastně přišel, jinak se opravdu, ale opravdu naštvu. A když se já naštvu…“
„Dobrý, dobrý,“ zarazil ho Warp. „Stačí.“ Nahnul si džbán k ústům a jediným dlouhým douškem vyprázdnil zbytek vína, tvořícího hladinu sotva palec nade dnem džbánu. „Moc toho tady ale není,“ podotkl, „i když je to dobré víno…“
„Warpe!“
„Ano, ano, vždyť už se k tomu dostanu! Takže poslouchej. Včera večer jsem byl v putyce shánět nějakou tu holku na noc, znáš to, ne…“
„K věci, Warpe!“
„Prostě – potkal jsem tam jednoho bohatšího kupce z Eldruben. Stěžoval si, že musí své zboží vozit až sem takovou dálku, a to jen proto, že vesnice v okolí jeho města navštěvuje po nocích upír, nějaký hrabě Degorwelt. Je nemrtvý už přes tři roky, tenkrát si mysleli, že zemřel na chudokrevnost, no, svým způsobem to byla pravda, že ano, protože ho v noci navštívil upír. Z Degorwelta se tak samozřejmě stal také upír. Za ty tři roky si smlsnul na pár obyvatelích okolních vesnic. Lidé z něj samozřejmě dostali strach a začali se houfně stěhovat co nejdál. Kdovíproč si lidé uvědomili až teď, jaké jim hrozí nebezpečí. No, vlastně, asi to bylo tím, že nedávno otevřeli Degorweltovu hrobku, zjistili, že v ní neleží a vzpomněli si, jaký to byl za svého života vynalézavý tyran a vrátil se mezi ně strach z jeho zlovolnosti. Zkoušeli najmout již okolo dvou desítek lovců, ale nikdo z nich neuspěl. Někteří se záhadně ztratili, jiní lov vzdali a pár jich Degorwelt dostal, měšťané je našli se stopami po upířích zubech na hrdle za hradbami Eldruben. Bude to asi pěkná fuška, Borku. Každopádně – cech tamějších kupců nám oběma dobře zaplatí, když je Degorwelta zbavíme.“
„Poslouchá se to dobře,“ uznal Bork. „Takže… Pomůžeme jim?“
„Že se ptáš!“
***

„Vstávej, Borku,“ rozlehl se chladným ránem hrubý mužský hlas. Silná ruka zatřásla spáčem, úspěšně napodobujícím zvuk pily při řezání dřeva. Chrápání okamžitě přestalo a do ranního oparu se hbitě vztyčila svalnatá postava s blýskavým mečem v pravici, jen udeřit. Při pohledu na Warpovu rozesmátou tvář nechal Bork ruku s mečem rozmrzele klesnout.
„Děje se něco, Warpe?,“ zeptal se ospale.
Warp zavrtěl hlavou. „Nic zvláštního,“ odvětil. „Jenom je tu nové ráno a my máme spoustu práce.“
Bork se posadil, prohrábl si rozčepýřené vlasy a odšoural se k ohni, na kterém se již přihřívaly plátky soleného masa. Ze sedlové brašny vytáhl chlebovou placku, jednu z posledních,  položil na ni kousek masa a pustil se do jídla.
„Nechutná ti?,“ optal se Warp, když spatřil, jak pomalu a neochotně Bork žvýká. „Solené maso a chlebové placky ti už nejedou, viď?“
„Trochu jednotvárné,“ utrousil Bork. „Měli bychom něco ulovit, nebo si dojet do Eldruben pro další zásoby.“
Warp souhlasil. „Ano, jistě. Zásoby nám dojdou někdy pozítří, možná už zítra.“
„A po Degorweltovi ani vidu ani slechu. Kéž bychom se mu konečně dostali na stopu, “ povzdechl si Bork. „Nerad bych tu šaškoval zbytečně. I když někdo pořád tvrdí, že jsme už blízko.“
Warp ho sjel ledovým pohledem. „Ty nevěříš mým schopnostem! No, však já tě přesvědčím. Nechtěl jsem to udělat tak brzy, ale urážet se nenechám. Vyndej mapu!“
„Cože?“
„No tak, nezdržuj a vybal ji!“
Bork zalovil ve svém tlumoku a ve světle slunce, pomalu se šplhajícího vzhůru, rozprostřel na suché, kamenité půdě, sem tam porostlé žlutavými stébly trav pergamenový svitek. Warp se nad ním sklonil. „Podívej,“ ukázal prstem. „Okred, tady je Stowa a tady Dubor – všechny tři vesnice, ve kterých Degorwelt řádil, tvoří trojúhelník. A co je v jeho středu?“
„Eldruben,“ odtušil Bork.
„Správně,“ zvolal Warp. „A kde tedy budeme hledat Degorwelta, jednoho z nejmazanějších upírů na světě?“
„V Eldruben? Nedělej si ze mě legraci, ano? Proč bychom tedy bloudili už přes čtrnáct dní v téhle pustině, když jsme v Eldruben nakupovali zásoby? Proč jsme tam nezůstali, ty chytráku?“
Warpovi šibalsky zajiskřilo v očích a ústa se mu roztáhla od ucha k uchu. „Abychom ho nevystrašili, chápeš? Nesměl mít ani ponětí o tom, že tušíme jeho přítomnost ve městě. Když se teď vrátíme, bez upíra, bez zásob a jaksepatří utahaní a řekneme v hospodě, že toho máme dost a vracíme se zpět, ukolébáme jeho ostražitost a pak ho dostaneme.“
„Ale no tak,“ ohradil se Bork, „jak by to o nás zjistil, kdybychom po něm pátrali jenom ve dne, když spí? Ostatně, v noci bych za ním stejně raději nelezl…“
„Borku, Borku,“  řekl vyčítavým tónem Warp. „Nesmíš zapomínat, že v noci zůstává spousta lidí vzhůru – milenci, lupiči, opilci, noční hlídači… Ti všichni si mohou povídat a ty všechny může Degorwelt zaslechnout. Zvěsti, že hledáme Degorwelta ve městě, by se rozlétly rychlostí blesku a buď by nás dostal, nebo by zmizel někam do jiné části království.“
 „Taky jsi mi to mohl říci dřív,“ rozčílil se Bork. „Nebo ses snad bál, že bych něco vykecal?“
„Pochop to, Borku – takhle všechno vypadalo mnohem pravděpodobněji. Degorwelt je liška podšitá, když vydržel přes tři roky, aniž by ho lovci dostali. Nesmíme nic ponechat náhodě!“
„Máš pravdu,“ uznal Bork. „Takže – teď se vrátíme do Eldruben?“
„Přesně tak. A budeme naštvaní a zdrcení z toho, že jsme Degorwelta nenašli.“
***
Dva jezdci v tmavých pláštích se pomalu blížili k městu. Magický kruh, který je v noci chránil nejen před upíry, ale i přede všemi ostatními nebezpečími, která měla něco společného se zlem, nebo s magií, nechali daleko za sebou. Ostré hlohové kůly čněly tupými konci ze sedlových brašen jejich koní, v plátěných tlumocích se tísnily stroužky česneku a stříbrné špice šípů v toulcích na jejich zádech co chvíli nepatrně zacinkaly. Město na obzoru se pozvolna přibližovalo, již se dala rozeznat jednotlivá okna ve zdech domů. Jeden z jezdců náhle přinutil svého koně zastavit. Druhý ho poněkud překvapeně následoval. „Nějaký problém, Borku?“ zeptal se.
Bork chvíli neodpovídal, pak zakroutil hlavou a zhluboka se nadechl. „Asi jsem našel chybu v tvé domněnce, Warpe. Zdá se, že Degorwelt v Eldruben možná nakonec nebude…“
„Proč myslíš?“
„Podívej se, Warpe – pamatuješ, jak jsme byli před čtrnácti dny v Eldruben v té hospodě, jak ona se jen jmenovala…“ 
„U baziliščího oka.“
„Jasně, takže když jsme tam byli a bavili se s místními – všichni nám tehdy přece tvrdili, že v Eldruben nikdy žádný upír neřádil, až kam lidská paměť sahá. Říkali, že v tomto kraji je Eldruben z neznámého důvodu jediné město, kterému se upíři vyhýbají – což je docela divné, ale pro nás to může znamenat jenom jedno – Degorwelt tu určitě není! Kdyby v Eldruben byl, vysával by tam lidi a měšťané by nám to řekli!“ 
Warp pobídl svého koně a rozejel se beze slova k městu.
„Hej!,“ zavolal za ním Bork. „Proč tam jedeš? Nemá to cenu, říkám ti, že Degorwelt…“
„Degorwelt tam je,“ uslyšel Warpův klidný hlas.
„Není!“ Bork popohnal koně za ním. „Říkám ti, že není!“
„Lovil jsi někdy kunu,“ zeptal se Warp.
„Ano,“ odpověděl mírně překvapený Bork. „Ano, lovil. Ale co to má společného s Degorweltem?“
„Počkej, hned se k tomu dostanu. Jenom mi ještě pověz, jestli vadí, když se ti kuna usídlí ve stodole tvého hospodářství.“
„No… nevadí, protože kuna neloví v blízkosti svého pelechu, aby se neprozradila… Cože, ty si myslíš, že Degorwelt…“
Warp se jen zasmál. „Jestli si to myslím? Jsem si tím naprosto jistý, Borku. Aby se upír mohl skrývat před lovci tak dlouho jako Degorwelt, musí být pekelně mazaný a mít dravčí instinkty, jinak to není možné. Takže – Degorwelt v Eldruben je a my ho dostaneme!“
„To doufám,“ odtušil Bork.
Vjeli do města.
***

Zvědavci, kteří je hned po příjezdu obklopili a následovali až do hospody U bazilščího oka, se rozcházeli. Vlastně už jich s nimi u stolu zůstalo jen pár, několik nejnechápavějších a nejotravnějších lidí z celého Eldruben. Představitelé obchodnického cechu, kteří je do města povolali, odešli už dávno a teď ve svých domovech přemýšleli, co dál. Jestli zkusit najmout další upírobijce, nebo vzdát ten stále nekončící souboj a odstěhovat se do jiného města. Posedávali a nedokázali pochopit, že ani tihle lovci venku nic neobjevili. Nechtěli se vzdát naděje, že se okolní vesnice zase zaplní lidmi a obchody se znovu začnou hýbat, ale ti dva v tmavých pláštích k nim byli nemilosrdní. Ksakru!
„A vážně jste po něm nenašli ani jedinou stopu?,“ ptal se zatím asi po tisící vyhublý opálený mužík s ošklivou jizvou na levé tváři. „Vůbec nic?“
„Vůbec nic,“ odvětil unaveně Warp. Bork přikývl. Byla to ostatně pravda, za branami Eldruben nebylo vskutku po Degorweltovi ani stopy. Přitočil se k nim hostinský s věncem pivních korbelů v tučných rukou. „Dáte si ještě, pánové?“
„No jasně,“ zvolal Bork, nějakým tím množstvím alkoholu už příjemně rozjařený. „A dej si na mě pivo, hostinský,“ hodil po podsadité postavě měďák. „Na tvoje zdraví!“
Hostinský před ně položil korbely a sám si vzal také jeden. „Na vaše, pane, a díky!,“ napil se.
Warp s Borkem vypili ještě po několika korbelech a pak se odpotáceli po vrzajících dřevěných schodech do patra hostince, kde si pronajali pokoj na nocleh. Zatímco se Warp, který trochu přebral, svalil na lůžko a začal ihned hlasitě chrápat, Bork zajistil dveře pokoje závorou a rudou hlinkou na ně namaloval několik magických znaků, tak jak ho to Warp kdysi naučil. Tytéž znaky rozmístil po všech čtyřech stěnách. Ke stropu ještě zavěsil několik stroužků česneku a okolo obou lůžek vytvořil improvizované magické kruhy ze vzácné posvěcené soli. Pak teprve ulehl. Teď byli bezpeční téměř před všemi projevy zlých mocností a zvlášť před upíry. Sfoukl malý, třepotavý plamínek drobné olejové lampičky a nastala tma.
***
Z temnoty noci cosi vykrystalizovalo a zhmotnilo se v pevný objekt. Mlha, která se nějakou dobu jen sotva citelně rozlévala v jeho břiše, se srazila do malé ostré jehly a zaryla se do útrob. S přidušeným výkřikem se posadil na lůžku a přitáhl kolena k hrudi. Příliš to nepomohlo. Bohové, už zase, projelo mu myslí jako rozžhavený šíp. Stejně jako včera. Stejně jako předevčírem a stejně jako každou noc v poslední době. A elixíru už je málo. Sáhl nejistými prsty pro váček se vzácným obsahem. Kousek odlomil, sežvýkal a čekal. Čekal dlouho, příliš dlouho a bolest se spíše stupňovala, než aby odcházela. To snad ne! Odlomil si další kousek a pak ještě jeden a rychle je rozkousal a spolkl. Tentokrát se účinek dostavil téměř okamžitě. Celé jeho tělo ochablo a zmalátnělo, bolest náhle neexistovala a on se propadl do milosrdné, klidné propasti, vystlané měkkým temným sametem.
***

Warp toho rána vstával pomalu a neochotně a občas, když se Bork nedíval, si přitiskl ruku k podbřišku. Zpočátku se v jeho tváři zračily jakési obavy, ale než se nasnídali, zjevně se uklidnil. Bork, zabraný do svých vlastních myšlenek, si jeho podivného chování vůbec nevšiml.
„Vy dnes odjíždíte, že, panstvo?,“ zeptal se hostinský při snídani. „Říkali jste přeci včera, že se vracíte domů, viďte?“
„Ještě bychom se rádi prošli po městě,“ odpověděl Warp. „Kdoví, kdy se sem zase podíváme, jestli vůbec ještě někdy… A Eldruben je skvostné město. Byl by hřích odjet a neprohlédnout si ho, nebo nenavštívit proslulé eldrubenské lázně. Odjedeme patrně až zítra. Nechte nám náš pokoj, ano?“
„Ale samozřejmě, pane, jak si přejete. Jenom bych, jaksi… Ehm, chápejte, u nás se platí vždycky předem…“
Warp po něm hodil dva stříbrné. „Stačí?“
„Ano, pane, ano,“ ukláněl se hostinský až k zemi. „Váš pokoj je vám samozřejmě k dispozici.“
Hned po snídani se vydali do lázní, aby smyli ze svých těl špínu, usazenou po čtrnáctidenním pobytu v pustinách, obklopujících Eldruben, téměř na každém kousíčku jejich kůže.
„Kde chceš hledat toho parchanta?,“ zeptal se Bork, když leželi v kádích s teplou vodou a čekali, až jim lazebnice vyperou šaty.
Warp se obezřetně rozhlédl. V pořádku, nikdo poblíž. 
„Projdeme celé město,“ odtušil, „ale tipoval bych, že Degorwelt bude sídlit na nějakém rušném místě, někde všem na očích, kde by ho nikdo v žádném případě nehledal. Někde… Prostě, přesně jako podle toho přísloví – pod svícnem je tma. No, každopádně máme o čem přemýšlet, než vyrazíme. A připrav se – musíme mít oči na stopkách, abychom ho odhalili dříve, než se ho zmocní podezření.“ 
K jejich kádím se přiblížily lazebnice s osuškami a Warp zmlkl. „Vaše svršky jsou čisté a suché,“ oznámily jim.
Eldruben bylo výstavné město a ještě nedávno i dost bohaté. Upíří nájezdy na okolní vísky a jejich následné vylidňování ale do městské pokladny rozhodně nepřidaly. Vesničanů, platících městu daně za právo prodávat své výpěstky a výrobky na místních trzích valem ubývalo, stejně jako návštěvníků eldrubenských krčem a řemeslnických dílen. Eldruben se pomalu začínalo propracovávat k chudobě a bylo to vidět už i v ulicích. Jen velmi málo domů se mohlo honosit střechami z nových došků, spousta nových stavení dokonce zůstávala zjevně již nejméně rok rozestavěných, neboť měšťané neměli dost peněz na jejich dostavbu. Bork s Warpem potkali i několik žebráků, kteří se zde podle místních pamětníků, se kterými párkrát zapředli řeč, nevyskytovali až kam jejich paměť sahala. Město pomalu upadalo a bylo na čase, aby s tím někdo něco provedl.
V Eldruben byla tři menší náměstí a hlavně na ta se oba soustředili. Avšak prohledat nenápadně všechny domy, které je obklopovaly, nebylo samozřejmě možné. Museli si vybírat.
„Podívej se,“ říkal Warp na Náměstí obchodníků, obklíčeném ze tří stran obchody a ze čtvrté svatyní boha Belguma, patrona všech kupců. „Kde by ses schoval, kdybys byl upír a chtěl se někde skrýt tak, abys byl co nejvíce v bezpečí?“
Bork se pozorně rozhlédl kolem sebe. Tvářil se nejistě. „Nepřipadá mi, že by zrovna tohle náměstí bylo pro Degorweltovy záměry dvakrát vhodné. Všechny tyhle obchody jsou součástí domů, ve kterých bydlí lidé, takže by si nezvaného hosta jistě všimli. A v Belgumově chrámu zase sídlí mniši, kteří, jak je známo, neustále opravují a dávají do pořádku veškeré vnitřní zařízení, takže i oni by upíra odhalili. Tohle asi nebude nejvhodnější místo.“ Zadíval se Warpovi do obličeje. „Mám pravdu?“
Warp kývl. „Ano. Vidím, že dokážeš používat svůj rozum. Taky si myslím, že tady bychom moc nezjistili. Půjdeme dál, prozkoumat ostatní náměstí.“
Jako druhé přišlo na řadu Náměstí lazebníků, kupodivu bez jakékoliv lázeňské budovy. Veřejné lázně byly vystavěny v jiné části města, zde si však lazebníci zřídili svá obydlí, odtud jeho jméno. Žili tu v poměrně uzavřené komunitě a náměstí si ozdobili hned pěti kašnami se sochami znázorňujícími výjevy z jejich řemesla, čtyři z nich krášlily rohy náměstí a pátá byla v jeho středu. Ze dvou stran náměstí obklopovaly obytné domy a ze dvou řemeslnické dílny, především místních hrnčířů a tesařů.
„Zase obytné domy,“ podotkl Bork. „A dílny, spojené s domovy řemeslníků. Takže zase nic pro nás.“
„Používej své oči k tomu, abys viděl co potřebuješ,“ řekl Warp. „Co je tohle?,“ ukázal prstem. Bork se zahleděl naznačeným směrem.
„Řemeslnická dílna. Dílna místního hrnčíře. Co na tom?“
„Dívej se pořádně! Okna v patře jsou zatlučená, nahoře určitě nikdo nebydlí, ani nepracuje. Vsadím se, že ten hrnčíř má dům pouze pronajatý – a určitě ne celý, ale jenom přízemí. Patro bude uzamčené – a právě tam by seDegorwelt mohl bez problémů skrývat.“
Bork se na okamžik zamyslel. „Ale jak by mohl vyloučit, že majitel jednoho krásného dne prostě nepřijde a neobjeví ho?“
„Docela jednoduše. Stačí falešná podlaha, pod kterou se skryje, nebo tajný úkryt, nenápadně přistavěný ke zdi. Za pár nocí by takový úkryt lehce vyrobil a pak už by se téměř ničeho nemusel bát.“
„Ty už jsi někdy lovil upíra, který by se skrýval pod falešnou podlahou? O něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel…“
„Lovil,“ odpověděl Warp. „Lovil a ulovil. Ale než jsem se mu dostal na kobylku, dost jsem si zapřemýšlel.“
„To ti teda věřím.“
Přesvědčit hrnčíře, aby je nechal nahlédnout do patra domu, bylo otázkou jediné zlatky.  Ochotně je vyprovodil po schodech a ukázal jim dveře, zatlučené několika příčně umístěnými prkny. „Hmm,“ zabručel Warp, vytáhl ze svého pláště krátké páčidlo a začal prkna jedno po druhém odtrhávat od zárubně dveří.
„Hej, co to děláte,“ vzkřikl hrnčíř, „za tohle mě majitel domu zabije!“
„Klid,“ poradil mu Bork a vtiskl do jeho mozolnaté dlaně další zlaťák. „Nic tam neukradneme ani nezničíme, chceme se jenom podívat dovnitř!“  Hrnčíř už nic nenamítal. „O ničem nevím,“ řekl jen a odešel zpět do své dílny.
V místnosti za dveřmi je čekaly mnohaleté nánosy prachu, jak se dalo očekávat, a červotoči prožraný, starý nábytek. Pár truhel, dvě almary, stůl a několik židlí, to bylo vše. Warp pozorně obhlédl prach, usazený na zemi a veškerém nábytku. „Není porušen,“ utrousil, „nezdá se, že by tu někdo přebýval… Jestli ovšem neopouští svůj úkryt v podobě netopýra.“
Bork tasil meč a začal jeho jílcem proklepávat stěny. Warp ho napodobil s tím rozdílem, že se pustil do podlahy. Zakrátko ohledali celou místnost a otočili se tvářemi k sobě. „Nic,“ řekl Bork a Warp přikývl. „Žádná dutina, co? No, nemůžeme mít pořád štěstí. Snad to vyjde příště.“
„Kdoví,“ pokrčil Bork rameny, „jestli nám ti nahoře dopřejí…“ Ukázal prstem ke stropu a zarazil se. „Warpe – a co strop? Co když je mezi stropem a střechou?“
„Vylez mi na ramena,“ neztrácel Warp čas. Poklekl a Bork se mu usadil obkročmo za krkem, meč pevně sevřený v pravici. „Pozor,“ varoval svého druha, rozmáchl se a zarazil meč do škvíry mezi prkny, tvořícími strop. Na oba se snesl hustý oblak prachu, ztrouchnivělých třísek a potrhaných pavučin. Bork se rozkašlal, ale rychle se vzapamatoval, otřel si oči zaslepené prachem a několikerým mocným zapáčením vytvořil v prknech dostatečně široký otvor na to, aby se jím protáhl. Hned to také udělal a rozkašlal se, když dostal do plic další várku prachu.
„Uhmm… Nic tady nevidím, potřeboval bych světlo,“ křikl dolů, a ještě než jeho výkřik dozněl, podával mu Warp zapálenou svíci.
„No to snad… Jak jsi to udělal?“ Podle drobného škubnutí Warpova těla poznal, že pokrčil rameny. „Jen malý trik… Tak co tam vidíš?“
„Prach,“ odvětil po pravdě Bork. „Jenom prach a prázdný prostor. Žádný upír, žádná rakev, vůbec nic.“
„Slez.“
„Trošku nahoře pokliď, hrnčíři,“ nechali v dílně v přízemí dva stříbrné, oklepali ze sebe prach a odešli k Náměstí umělců, třetímu a poslednímu náměstí v Eldruben.
Uprostřed něj spatřili vyschlou kašnu, bez vody, bez života. A stejně vypadalo i téměř celé náměstí. Kromě několika domů, v nichž dosud bydleli a pracovali sochaři či malíři. Doba umění nepřála, v Eldruben bylo už nějakou dobu jen málo lidí, kteří si mohli dovolit svůj portrét, sochu ke zkrášlení pokoje, nebo podobné umělecké dílo.
„Tak tohle bude fuška,“ zhrozil se Bork.
„Jak kde,“ řekl Warp s očima upřenýma na stavení, obklopující náměstí. „Spousta domů je zde postavena z kamene, tam by upír budoval úkryt jen velmi těžko. Kamenné domy stačí jen projít. Horší to bude s těmi dřevěnými. Tam budeme muset postupovat stejně jako na Náměstí lazebníků.“
„Jenomže dřevěných domů je tu většina!,“ zaúpěl Bork.
***

„Tak a mám toho dost!“ Bork se znaveně opřel o zeď. „Patnáctý dům a pořád nic!“
„No tak,“ konejšil ho Warp, i když i v jeho tváři se zračila nemalá únava. „Může to být kterýkoliv další dům!“
Bork zavrtěl hlavou. „Ne! Na to zapomeň, Warpe. Jsem utahaný jako kotě, od rána jsem nejedl a navíc se blíží noc a my s sebou nemáme protiupíří nádobíčko. Jdeme zpátky do hospody, najíme se, vyspíme a zítra těch pět pitomých domů doděláme!“
„Borku…“
„Ne, Warpe!“
Bork měl pravdu, venku se opravdu už začínalo smrákat. Kráčeli ztichlými uličkami a ani sami nevytvářeli téměř žádný hluk, kromě klapání podrážek po kamenné dlažbě. V myšlenkách se obírali každý něčím jiným, Bork večeří a Warp touhou dopadnout Degorwelta a věnovali se těmto tématům tak náruživě, že si ani nevšimli několika postav, které jim zastoupily cestu. Až když do nich téměř narazili, vytrhli se ze svého zadumání.
„Co chcete,“ zeptal se poněkud slaboduše Bork. Odpovědí mu byl jen ironický, sebevědomý smích lidí, kteří vědí, že mají navrch.
Bork si je prohlédl pozorněji. Jsou tři – nenápadně se ohlédl – a dva vzadu, samozřejmě. Tedy pět proti dvěma. Dost nerovnoměrné rozdělení sil, ušklíbl se. Pomalu sáhl k pasu, odepjal od opasku kožený váček s penězi a hodil jim jej pod nohy. „Vezměte si peníze,“ zavolal na ně, „tohle je všechno, co u sebe máme!“
Ani se po měšci nepodívali. Těm nejde o peníze, pochopil Bork. Ksakru!
„No konečně,“ uslyšel Warpův hlas. „Už jsem myslel, že nás nenajdou.“
„Cože?,“ vyštěkl Bork nechápavě, ale už neměl čas se zeptat, co tím jeho přítel zamýšlel.
Večerní ulicí zablýskly tři rychle tasené meče. Warp s Borkem neváhali ani okamžik a přidali k nim i své zbraně.
Bork se znovu ohlédl – ti vzadu netasili. Asi spoléhají na převahu svých tří kumpánů. Chyba. Tak a teď jednat co nejrychleji!
S hlasitým výkřikem se vrhl k nejbližšímu nepříteli, který se ulekl, protože nic podobného nečekal, a rychlým švihem mu proťal hrdlo. Meč, který vypadl z páru ochablých rukou, cinkl o zem a vzápětí vedle něj kleslo i bezvládné tělo. V tu chvíli již Bork odrážel útok druhého protivníka, který se pokusil mu probodnout břicho. Vykryl jeho výpad a zaútočil znovu na hrdlo, ale tentokrát mu to nevyšlo, tento soupeř byl velmi hbitý. Čepel meče zasvištěla vzduchem, aniž by zasáhla cíl. Vzápětí se na Borka snesla hotová bouře neuvěřitelně rychlých výpadů. I se svými dokonalými reflexy měl co dělat, aby všechny vykryl. Kde se tenhle učil šermovat, blesklo mu hlavou. To bude určitě profesionál, žádný hospodský povaleč… 
Warp mezitím odrazil ostří, směřující shora na jeho hlavu a svedl jej doleva a dolů. Využil polohy své zbraně a sekl protivníkovi po nohou. Trefil se perfektně, muž klesl na kolena a vzápětí, po Warpově silném úderu na šíji, se jeho hlava již kutálela po kamenných dlaždicích. Po zemi vystříkl mohutný proud tmavé krve a vytvořil rozlehlou louži, ze které začala zvolna stoupat jemná pára. Warp se otočil dozadu – a zadíval se do tváří mužů, kteří jim odřízli ústupovou cestu. Tvářili se nechápavě, na myšlenku, že by jejich oběti mohly zvítězit nad někým z nich, zjevně nebyli připraveni. Mrkl směrem k Borkovi a zatajil dech. Tak rychlou výměnu úderů v životě neviděl. Meče se míhaly ve večerním šeru rychleji než blesky za letní bouře a ze tváří obou bojovníků bylo poznat, že nevnímají absolutně nic mimo svého soupeře. Okolní svět pro ně neexistoval. Warp se při pohledu na to divadlo na chvíli zapomněl a probral ho až dupot dvou párů bot, blížící se odzadu. Obrátil se k útočníkům čelem a začal se bránit. Jen bránit, byli dva a útočili téměř součsně, na nějaké odvážné výpady nemohlo být ani pomyšlení. Odrážel blyštivé čepele seč mohl a doufal, že Bork brzy zvítězí a přijde mu na pomoc.
Bork měl ale problémy. Jeho protivník byl příliš dobrý. Cítil, jak mu stékají kapičky potu po zátylku, čele a po tvářích a jak mu umdlévají ruce. Tak zběsilé tempo nemohl dlouho vydržet. Kéž by jeho protivník udělal chybu!
Dočkal se. Ne sice chyby, ale náhody, která jeho soupeře stála život. Jeden z výpadů vykryl o zlomek vteřiny později a utržil krvavý šrám na levém rameni. Soupeř to spatřil a zaradoval se, že má vítězství na dosah ruky. Trochu zakročil levou nohou, aby získal pevnější postoj pro rozhodující útok a sklouzl po krvi svého bezhlavého kumpána. Byl to jen mžik – ale Borkovi stačil. Vyrazil vpřed, srazil jeho meč stranou a kopl ho vší silou mezi nohy. Muž zavrávoral a vzápětí nato již nechápavýma očima hypnotizoval čepel meče, zarývající se mu do hrudi.
„Bohové,“ splynulo z Borkových rtů, „díky!“ Otřel si zpocené čelo a prohrábl své dlouhé vlasy. „Měl jsem namále…“
„Borku!,“ vykřikl Warp. „Pomoz mi!“ Bork neváhal a vrhl se k příteli, statečně odolávajícímu dvěma protivníkům.
„Hej,“ zavolal a proklál jednoho z nich ještě dřív, než se stačil otočit. Nebylo to čestné, ale čestně se nazachovali ani oni, když na ně zaútočili v přesile. Teď byl ve výhodě on s Warpem. Bork se rozmáchl, aby jediným úderem ukončil život posledního padoucha, ale svůj záměr nedokončil. „Nezabíjej ho,“ řekl chraplavým hlasem Warp. „Potřebujeme ho živého!“
„Dobře,“ odpověděl Bork, prudkým úderem vyrazil muži meč z ruky a jílcem své zbraně ho omráčil. Muž klesl bezvládně na dlažbu.
Bork si ohmatal ránu na rameni a začal ji zvolna obvazovat. Naštěstí nešlo o nic vážného.
„Myslím, že mi máš co vysvětlovat,“ obrátil se k Warpovi, ztěžka oddychujícímu vpolosedě u zdi a tisknoucímu si podbřišek. „Nejsi snad zraněn?“
Warp pomalu povstal. „Ne, to je v pořádku, jenom mi není nějak dobře… Neboj se.“ Sáhl do záňadří, vytáhl malý kožený váček a vložil si něco z jeho obsahu do úst. „Tak, teď to bude lepší,“ usmál se. „To je na bolení břicha, víš? Ohledně toho vysvětlování – co bys chtěl slyšet?“
„Když na nás zaútočili – řekl jsi něco v tom smyslu, jako kdybys čekal, že po nás půjdou – jakto?“
Warp se pousmál. „Milý Borku, vždyť je to tak jednoduché… Degorwelt musel mít mezi zdejšími lidmi komplice, jinak by se nemohl tak perfektně skrývat, to dá rozum. Celé naše pátrání bylo jen a pouze k tomu, aby si nás všimli a pokusili se nás zabít. Jednoho z nich potřebujeme živého, abychom z něj dostali, kde se náš hraběcí upír vlastně schovává. To je celé.“
„Warpe!,“ zařval Bork naštvaně. „To už je podruhé, co jsi mi nic neřekl a udělal ze mě vola! Nemyslíš, že bys svému příteli mohl občas sdělit, co máš vlastně v plánu?“
„Ale no tak,“ rozhodil Warp rukama, „podívej se, Borku, takhle jsi se choval krásně spontánně, nemohli mít nejmenší tušení, že ve skutečnosti čekáme vlastně na jejich útok. Při vší úctě ke tvým schopnostem si nemyslím, že bys byl schopen takhle přesvědčivě zahrát svou roli. Museli jsme se chovat nenápadně, i když ne zase moc… Každopádně se nám to povedlo. A teď pojď, už je téměř tma, vezmeme našeho přítelíčka s sebou do hospody a v našem pokoji si s ním pěkně popovídáme. Pak odděláme toho hajzla Degorwelta, sebereme prachy a odjedeme navždycky pryč z tohohle prokletého města.“
„Nevím proč,“ utrousil Bork, „ale mám dojem, že už zase něco kuješ a nemáš nejmenší chuť mi říct o co vlastně jde. Změnil ses, Warpe. Nikdy dřív jsi se takhle nechoval…“ 
***

„Tenhle ksicht jsem už někde viděl,“ řekl Warp, když se sklonil nad tělem, přivázaným k židli. „Ten obličej… Podívej, Borku, vidíš tu jizvu? S tímhle jsme včera pili právě tady v hospodě. A určitě i s jeho kumpány. No, myslím, že přišel čas našeho téměř přítele vzbudit.“
Bork uchopil džbán plný ledové vody a polil bezvládné tělo. Neznámý se probudil téměř okamžitě, jeho bezvědomí nebylo nijak hluboké. Hned jak je spatřil, zjevně si uvědomil, v jaké je situaci. „A do prdele,“ vyjekl.
„Jo, přesně tam půjdeš, když nám neřekneš, kde najdeme Degorwelta,“ oznámil mu Warp. „Takže mluv.“
Muž si jen odplivl. „Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém,“ odtušil Warp.
Přistoupil k muži s jizvou a vrazil mu pár strašlivých facek. „Zkurvysynu,“ vyplivl zloduch krev.
„Ty hajzle, ty budeš nadávat mojí matce?,“ rozčílil seWarp. Pak šlo všechno ráz na ráz. Rána za ranou, do břicha, na žebra, do hlavy… Po malé chvíli muž sípěl mezerami po vyražených zubech, přes otoky na obou očích téměř neviděl a z několikrát přeraženého nosu mu tekly potoky krve. Přesto přese všechno neřekl nic, kromě omezené zásoby nadávek, kterými častoval Warpa a jeho rodinu. Držel se statečně.
„My to z něj snad nedostaneme!,“ vydechl Warp a unaveně dosedl na lůžko. „On se radši nechá zabít, než aby něco řekl!“ 
Bork se zamyslel. „Ale dostaneme. Neboj se, já na něco přijdu. Dej mi napít, prosím!“
Převzal z Warpových rukou džbán s vínem, smíšeným s vodou a zhluboka se napil. Pak ještě jednou a ještě, načež džbán odložil. „Jak to z něj jenom vymlátit…“
„Zasranej impotente,“ zasípěl muž s jizvou ve tváři do nastalého ticha. Borkovi ztvrdly rysy ve tváři, ale pak z jeho očí zableskla veselá jiskra. „No to je nápad!,“ rozesmál se. „Díky za radu, příteli! Ani nevíš, jak jsem rád, že s námi spolupracuješ!“
Přistoupil ke spoutanému a zabořil mu prsty do rozkroku. „Však ty promluvíš,“ utrousil a začal drtit mužova varlata. Zjizvená tvář náhle zesinala. Muž vyděšeně vytřeštil oči.
„Hej! Ne!“
„Ale ano,“ usmál se Bork. „Za chvíli budeš impotent i ty a budeme si moci povídat na úrovni. Máš z toho radost?“
„Aúúú!!,“ zaúpěla jeho oběť. „Nech toho, ty sráči!“
Bork zesílil stisk. „Kde je Degorwelt?,“ šeptal do bolestí zkřiveného obličeje. „Kde – je- Degorwelt? No tak, kde ho najdeme?“
Nemusel čekat dlouho. „Náměstí obchodníků, dům kupce Malena,“ vypravil ze sebe týraný muž. „Kde přesně?,“ křikl mu do ucha. „Sklepení, největší sud na víno je prázdný a dá se nahoře odklopit!“
Bork uvolnil sevření a zavrtěl nevěřícně hlaou. „Jak jsi jen mohl pracovat pro upíra? Co tě k tomu vedlo, udělat něco tak hnusného? Víš vůbec, kolik lidských životů jsi pomohl zničit, ty hajzle? Měl bych tě na místě zabít…“
Muž se rozesmál. „Ptáš se proč? Pro prachy, přece! Degorwelt je možná nemrtvý, ale pohádkově bohatý! On ví, kde je ukryt  poklad jeho předků a z něho nás platil. A jak platil! My jsme dostávali ještě málo – ale Malen, ten si, pane, žije! Skoro jako král!“
„S ním si to taky vyřídíme,“ oznámil mu Bork. „Pak přijde na řadu Degorwelt a pak ty, to ti slibuju. A teď spi.“ Na mužovu bradu dopadla pěst a znovu ho poslala do temné krajiny bezvědomí.
***

 Malenův dům našli snadno, stačilo optat se hostinského. Sebrali veškerou svou výzbroj, nasedli na koně a uháněli temnou nocí přes Eldruben. Magické amulety na jejich hrdlech lehce chřestily o sebe a odrážely slabé světlo shůry. Měsíc tu noc nesvítil, zato hvězd se nad jejich hlavami třpytilo nespočetně, což jim, lidem zvyklým pohybovat se i v naprosté temnotě, bohatě stačilo.
„Dnes jsme tu byli,“ podotkl Bork na Náměstí obchodníků. „Dokonce hned dopoledne. Nevšimli jsme si ani sebemenšího náznaku něčeho zvláštního, něčeho podezřelého – Degorwelt by mohl řádit v okolí Eldruben třeba i sto dalších let… A nikdo by ho neměl nejmenší šanci najít!“
U Malena bylo zamčeno. Nicméně, okenice byly dosud rozevřené a okenními tabulkami, vyplněnými mastným pergamenem, prosvítalo světlo svící. Malen dosud bděl.
Warp zabušil na dveře. „Hej, bydlí tady kupec jménem Malen? Hostinský z hospody U baziliščího oka nás za tebou poslal, že prý obchoduješ s kožešinami. Otevři, rádi bychom s tebou uzavřeli obchod!“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se zevnitř ozval váhavý hlas.
„Takhle pozdě už se obchody neuzavírají! Kdo jste?“
„Kupci ze Severních kolonií. Chceme ti nabídnout cenné kožešiny!“
„Přijďte zítra ráno, dohodneme se!“
Warp se zhluboka nadechl. „To nepůjde, Malene. Zítra pokračujeme dál, vezeme výrobky z mrožích klů k Jižnímu moři. Nemáme mnoho času, musíme dostihnout karavanu, která tam směřuje. A ta má dva dny náskok, Malene. No tak, pusť nás dovnitř!“
Malen přemýšlel. „No, uvidíme,“ řekl pak. „Nejdříve se na vás ale podívám…“ U dveří to zachrastilo, jak otevřel špehýrku, do níž hned nahlédl. Právě na tenhle okmžik oba čekali. Bork mohutným kopancem rozrazil dveře, až vyletěly z pantů a srazily k zemi obtloustlou postavu, stojící za nimi. Z rukou jí vypadl malý natažený samostříl a zarachotil o kamennou podlahu. Malen se chytil za čelo, ozdobené krvavým šrámem. „Au,“ zasténal.
„Svaž ho,“ pokynul Warp příteli. „Já jdu najít Degorwelta. Tma ještě není tak dlouho, doufám, že se nestačil probudit.“ Bork jen kývl a jal se svazovat hrůzou a úlekem pohybu neschopného kupce.
Warp vešel obezřetně do sklepení, v jedné ruce louč a ve druhé samostříl, nabitý šípem se stříbrnou špicí. Prohlédl celý prostor podél stěn sklepení a vyhledal největší sud. Zabouchal na něj loučí. Ano, víno v něm rozhodně nebylo. Zněl dutě. Vložil louč do kovového držáku na zdi, samostříl odložil na zem a do obou rukou pevně uchopil páčidlo. Nástroj nasadil do sotva patrné škvíry v horní třetině sudu a prudce zapáčil. K Warpově překvapení se jeho horní část odklopila téměř sama. Nedržel ji žádný zámek, ani drobná petlice. Kdyby nebyla zasazena v kovových pantech, odlétla by někam ke stropu, ale takhle se jen se zaskřípěním odklopila. Warp nahlédl dovnitř. Srdce se mu prudce rozbušilo. Byl tam!!! Degorwelt, neuvěřitelně prohnaný upír v celé své nemrtvé kráse! A měl obrovské štěstí – zjevně se dosud neprobral. Noc na něj byla ještě příliš mladá.
„Tak jsem tě našel,“ zašeptal Warp. „Díky, bohové! Už jsem se bál, že to nestihnu.“
Sklepením zazněly rychlé, pružné kroky. Bork.
„A vida,“ ozval se jeho veselý hlas. „Ukaž, ať si toho hajzla prohlédnu!“ Warp trochu poodstoupil a Bork nahlédl dovnitř. Degorwelt, ležící ve vrstvě mazlavé hlíny sotva znatelně pohnul malíčkem pravé ruky. Pomalu se probíral.
„Tak, jdeme na to,“ zahlaholil Bork a přiložil upírovi k hrudi zašpičatělý hlohový kůl. „Konec záhrobního života, ty hajzle. Sbohem!“ Rozmáchl se velkým dřevěným kladivem nad hlavu, aby zarazil kůl do přímo do srdce nemrtvého… „Ne!!!,“ ozvalo se za ním. Ohlédl se – Warp na něj mířil nataženým samostřílem.
„Co blbneš, Warpe?,“ rozesmál se Bork. „To jsou mi ale fóry…“
„Nesmíš ho zabít,“ zašeptal Warp chraptivě. „Závisí na tom můj život.“
Bork na něj jen nechápavě vytřeštil oči. „Cože?“
„Borku…,“ splynulo z Warpových rtů unaveně. „Borku, já umírám. Trpím nevyléčitelnou nemocí a moc života už mi nezbývá. Ale já nechci umřít, hápeš? Tolik chci žít! Bojím se smrti. Radši se stanu upírem, než abych zetlel v dřevěné bedně…“
Chvíli to trvalo, než si Bork v hlavě přebral, co vlastně slyšel. „Ale Warpe – život nemrtvého není život, jak ho znáš – ale to ty bys měl vědět líp než já… Víš, co chceš? Být nemrtvým je horší než smrt, Warpe!“
Warp zavrtěl hlavou. „Nic není horší než smrt, než konec všeho bytí. Prosím tě, Borku, odejdi odsud, odjeď z tohohle města a nech mě tu žít jako upíra. Přísahám, že se tebe ani tvé rodiny, až ji budeš mít, nikdy ani nedotknu!“
„Víš, co po mě chceš, Warpe?,“ vyslovil Bork důrazně.
„Vím.“
Ze sudu se ozval dutý zvuk, jak některá z Degorweltových končetin narazila do stěny. Upír brzy vyleze ven, uvědomil si Bork. Zavrtěl hlavou. Bohové… Zadíval se na Warpa, stojícího uprostřed sklepení. „Řekni, příteli, střílel bys, kdybych chtěl Degorwelta zabít? Zabil bys mě? Pamatuješ, kdysi jsme si slibovali, že budeme jako bratři…“
Warp spustil ruce k zemi. „Nevím. Vážně nevím, Borku. U všech bohů, prosím tě – odejdi teď pryč a nech mě s Degorweltem samotného! Odjeď z tohohle města a už se sem nikdy nevracej!“
„Warpe…“ Borkovy myšlenky zmateně kroužily jeho myslí. Co teď? Co, ksakru, teď?
„Jak… Jak víš, že jsi smrtelně nemocen?,“ zeptal se po chvíli.
„Říkal mi to jeden felčar po druhém. I ten poslední to řekl. Oki z Východní říše… Prodal mi to jediné co mi může ulevit od bolesti. Stálo to takových peněz… A přesto už jeho extrakt uklidnění přestává působit. Můj konec se blíží.“
Bork pokrčil rameny. „Mohli se mýlit, Warpe. Mohli se splést.  Společnými silami určitě najdeme někoho, kdo na tvou nemoc bude znát lék. Slibuji ti to!“
„Borku, kolikrát ti mám opakovat, že už je pozdě? Mám možná pár dní, ale třeba taky jenom několik hodin! Bolest ve mně hlodá téměř neustále a elixír ji jen trochu otupuje!“
„Warpe… Sakra Warpe, víš ty vůbec, do čeho mě nutíš? Chceš, abych zradil všechny ideály, kterým jsem léta věřil a kterým jsme spolu sloužili. Já mám nechat vzniknout dalšího upíra, další bytost, kterou ovládají mocnosti Zla a která nezná slitování!“
Warp se náhle rozeštkal. Klesl na kolena a zakryl si obličej rukama. Samostříl nechal ležet na podlaze. „Borku,“ vzlykal, „no tak Borku… Já nechci umřít! Nechci, tolik se bojím té strašné temnoty!! Při našem přátelství tě prosím – odejdi!“ Chvíli se nic nedělo. A pak…
Špice hlohového kůlu znovu spočinula na Degorweltově hrudi a Bork zavrtěl zvolna hlavou. Jeho oči dostaly odhodlaný výraz, dobře patrný i přes závoj slz, které se z nich draly ven.
„Nejde to, Warpe,“ řekl. „Byl by z tebe netvor a zapomněl bys všechno dobré co jsi kdy znal… Nemůžu tě tady s Degorweltem jenom tak nechat.Třeba pro tebe ještě najdeme lék…“ Záhybem pláště si otřel oči, uchopil pevně palici do pravé ruky a řádně se rozmáchl.
Samostříl ostře zadrnčel a Borkovo bezvládné tělo se svezlo pomalu k zemi. Warp ze sebe vyrazil zoufalý výkřik a přiskočil k němu. „Já jsem ho zabil!,“ zašeptal nevěřícně. „Já – já jsem ho zabil… Zabil jsem Borka…“ Zhroutil se na podlahu a upadl do apatické ztrnulosti. „Zabil jsem Borka,“ šeptal neustále, „zabil jsem Borka…“
Probral ho až slabý šustivý zvuk od Degorweltova sudu. Pohlédl tím směrem – upír seděl ve svém loži a prohlížel si ho rudě zářícíma očima.
„Dnes nemusíš za svou obětí daleko,“ řekl mu Warp. „No tak dělej…“
Další sotva postřehnutelné zašustění a upír stál náhle těsně vedle něj. Nastavil mu hrdlo a zavřel oči. Na pravé straně, přesně na krční tepně, ucítil dvojí vpich ostrých špičáků. Uvolnil se a čekal, co bude dál.

září 1999

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Gilanor Nieninqëa

    opravdu moc povedené, říkala jsem si, jak se vyrovnáš s fantasy, když ti jde tak dobře sci-fi a vidím, že jsi všestranný – tiše ti závidím 😉

    k příběhu: dobře promyšlená zápletka, zasmála jsem se a dokonce jsem chvilku i nedýchala, když byl zabit Borek

    až na 4 chyby v překlepu je to téměř dokonalé 😉

Leave a Reply