Je to tady. Konec světa. Nebo jí to tak alespoň připadalo. Všude hořely domy, stromy i lidé. Křik a nářek k ní doléhali jakoby z velké dálky. Stála na malém plácku uprostřed vesnice a sledovala tu hrůzu. Všechno co znala a považovala za neotřesitelné, vše o čem si myslela že tu bude vždy, se otřáslo a zmizelo.
            Pamatovala si, jak ji matka ještě před chvílí volala na večeři. Proč jí jen odsekla? Mezi domy pobíhaly malé přikrčené postavy třímající v rukou šavle. Skřeti. Běželi k ní.
            „Ale, copak to tu máme?“
            „To je lidské mládě!“
            „Jo! Mladá samička!“
            Všichni se rozchechtali, přistoupili k ní s lačnými výrazy, popadli ji a kamsi ji vlekli.
            Slyšela pověsti o skřetech, o těch krutých a zlých zrůdách, ale vždy si myslela , že si je matka vymyslela, aby ji dostala domů před tmou. Zdálo se, že výmysly nyní plení vesnici.
            Ani moc nevnímala kam ji vedou. Smýkali s ní, hrubě ji žduchali a občas utrousili nějakou nepříjemnou a děsuplnou poznámku. Jediné, co si uvědomovala ze svého okolí bylo, že ji táhnou pryč od vesnice, pryč od štiplavého kouře a vřískání vražděných lidí.
            Zkoušela chabě vzdorovat, ale za to se jí odměnili pouze dalším křikem a kopáním. Hodili ji na zem, dopadla na něco měkkého. Divně to smrdělo, pomyslela si a otočila se. Začala dávit a zvracet.
            Ležela na ohořelém těle. Kůže byla spálena až na maso a z očí zbyly jen prázdné důlky. Pohnulo se. To tělo se pohnulo, uvědomovala si v kousku své mysli, která nebyla zaneprázdněna zvracením. Byl to kovář Hynek, její strýc, a podle všeho ještě žil. Zaslechla jeho sténání. Skřeti nejspíš také, protože jeden z přistoupil k tělu s dýkou, přiložil ji na paži a začal pomalu řezat. Hynek se začal zmítat a řvát bolestí.
            Dívala se na utrpení svého strýce fascinovaně, s hrůzou v očích. Skřet odřízl kus masa který chtěl a pak si jej strčil do úst.
            „Miluji pečený,“ prohlásil a začal se smát když se znovu pozvracela.
            Další skřeti přistupovali k tělu a každý z nich si kus odřízl. Dívka ležela a vzlykala do země, snažila se nevnímat mlaskání a nechutný řev Hynka. Ten pomalu přecházel v bublání a chrčení.
            Nalezla v sobě odvahu, aby zvedla hlavu a podívala se, co se děje. Jeden ze skřetů měl hlavu v Hynkově břiše a tuto činnost provázel chroupáním a mlaskáním.
            Už neměla sílu na to, aby mohla zvracet, snažila se jen odplazit od těch zrůd co nejdál.
Jeden z nich si jí všiml.
„Hele, vono to chce vzít roha!“ zavrčel a chytil ji za kotník. Hrubě si ji přitáhnul k sobě. Začal z ní trhat šaty. Bránila se, kopala a křičela. Prosila bohy, aby ji zachránili. Kopla jej do oka. Skřet zavrčel a vytáhnul dýku. „Lež! Slyšíš mě ty mrňavá děvko?! Lež, nebo tě rozpářu jak sele!“
            Věděla, že to myslí doslova a přestala se mrskat, ležela zcela potichu. Skřet se spokojeně usmál a pak sebou podivně cukl. V hrudi mu vězel šíp. Začal řvát, řvát vztekem. Pokoušel se vstát, ale další šíp jej zasáhl kousek od toho prvního. Trhlo to s ním na zem. Stále se pokoušel dostat na nohy. Další a další šípy zasypávaly jej a jeho druhy. Skřet řval, ne vztekem, ale bolestí. Za chvíli se jeho tělo přestalo hýbat, stejně jako těla těch zbylých.
            Z hustého kouře vystoupilo několik postav. Byli oblečeni do tmavě zelného oblečení s hnědými plášti.
            Už o nich kdysi slyšela. Byli to hraničáři. Potulovali se Pustinami a lovili zlé lidi. Vstala a rozeběhnula se k nim. Po tváři jí tekly slzy, chtěla být co nejdále od těch mrtvých, od skřetů, kterých bylo ve vesnici ještě dost. Tak nějak tušila, že jí pomohou.
„Bacha! Jareku! Jeden z nich ještě žije!“ zařval jeden hraničář a vystřelil. Jarek také.
            Cítila jak ji šípy bolestivě koušou do kůže, jak ji protrhávají, a rvou vnitřní orgány. Pálilo to, pálilo to jako oheň. Chtěl křičet, ale neměla sílu, upadla na zem a po čtyřech lezla, ani sama nevěděla kam. Další bodnutí na zádech, teplé potůčky stékající po její kůži. Šípy které měla v břiše se občas dotkly země a po každé to zabolelo. Zatmívalo se jí před očima. Slyšela kroky. Už se ani nemohla hýbat. Svět se jí začínal rozplývat před očima.
Hlasy. Slyšela hlasy…
„Bohové, to není skřet! Pomozte mi…“
Někdo ji vzal do náruče.
„Je mrtvá!“
Cítila jak ji život opouští. Sbohem. Tak zemřu, pomyslela si, špinavá a polonahá.
„Božeee…m….y js…m..eeee jiiiii……“ vše se ztrácelo. Její duše se vydala na cestu ke sférám, pryč od bolesti a od nenávisti…Pryč od Teonu.

Komentáře

komentářů

About The Author

16 komentářů

    • Aldarix

      Ahoj,
      hrubky si uvědomuji a pokusím se všechny své povídky dát do pořádku, ale teď na to není čas:(

      btw: Napřed by bylo vhodné se alespoň naučit, kde psát "i" a kde "y" a ppotom se pokoušet o literaturu. – ta věta vyznívá arogantně, nebo se mi to zdá?

      Každopádně děkuji za názor a vezmu si to k srdci.

  1. Finvelia

    Mám vcelku silný žaludek a tomu vděčím za klidné přežití tvé povídky-zrovna jsem večeřela!!!:)Neumím si představit její pocity,když vedle ní konzumují ještě napůl živého strýčka-FUJ!!!Jinak je to originální a překvapivé a tak to má být,ne?Rozhodně je to výborná povídka,ale…ještě že jsem toho moc nesnědla:)Ale je to dobré a mimořádné!!

  2. Slim

    No teda řeknu ti, že takovej konec jsem vážně nečekal. Nevím, co na to říct. Ze začátku jsem myslel, že to bude takovej ten obyčejnej tuctovej příběh, ale ten konec… Šlo to.
    Z toho plyne ponaučení, že je lepší v klidu ležet, nežli do bezpečí běžet. 🙂

Leave a Reply