Spor o Salvonu

Na vysokém kopci se tyčil velkolepý kamenný hrad. Nedal se nazvat krásným, to opravdu ne, ale byl mohutný, a každým přihlížejícím očím muselo být jasné, že je sídlem nějaké významné osoby. Jediné, co hrad zvenčí zdobilo, byla brána stejně pyšná, jako hrad samotný. Byla z ebenového dřeva, a kolem ní se třpytily broušené polodrahokamy. Padací most byl nyní sklopený, aby přes řeku mohl projít očekávaný posel.

Bylo to zvláštní, ale místnosti v hradu jakoby ještě upevňovaly tu obdivuhodnou mohutnost. Vybavení bylo skromné – kamenná podlaha i zdi, tenký červený koberec v chodbě, několik vystavených brnění legendárních rytířů a občas nějaká ta stolička nebo květina. I přes poměrnou vlhkost, sálající ze stěn a stropu, a přes všechno to málo předmětů v každé místnosti, vzbuzoval hrad dojem sídla hodného opravdu důležitého člověka.

Posel byl na hradě Elworu už mnohokrát, proto se nepozastavoval nad ničím, co zde nyní viděl nebo cítil. Měl jediný úkol: doručit zprávu mladému králi Dalenovi. Na cestě sem ho zdrželi potulní lupiči, pospíchal tedy jak mohl, aby zprávu doručil včas. Utíkal chodbou, míjel všemožné dveře, až se zastavil před posledními.

Opatrně zaklepal, a jakmile uslyšel výzvu, vstoupil.

„Tinare!“ zvolal s potěšením v hlase Dalen, sedící na nízké židli v rohu prostě zařízené místnosti. „Zdržel ses. Začínal jsem mít obavy, že jsem ztratil svého nejspolehlivějšího posla! Můžeš vstát.“

Doposud klečící posel se zvedl a pohlédl králi do očí. „Pán lesů, Helorius, vám nemíní ustoupit, milosti. Vzkazuje, že existuje mnoho jiných míst, kde lze vystavět vaše nové sídlo.“

„Uvedl příklad?“ povytáhl Dalen nevěřícně obočí.

„Konkrétní ne, ale říkal, že vaše území je velké, a že se na něm jistě najdou vyšší a krásnější kopce, než je ten jejich. A také říkal, že v případě nouze lze zbourat Elwor, a postavit místo něj jiný hrad nebo zámek.“

„Taková drzost!“ vybuchl Dalen, „zbourat Elwor! Jak ho to jen mohlo napadnout! Vždyť toto místo je opředeno tolika vzpomínkami a neuvěřitelně bohatou historií! Zbourat Elwor… tss! Bude to centrum mé armády, lepší místo si ani nelze přát. Ale mně je už příliš těsné. Když procházím těmi prázdnými chodbami… pociťuji úzkost. Vím že je to asi nepochopitelné, ale… nebudu tě zatěžovat takovými řečmi. Zkrátka a dobře, postavím nové sídlo na Salvoně. Ať s tím Helorius souhlasí nebo ne. Však má také velké území – spoustu kopců a lesů. Tak proč by mi nemohl jeden jediný kopec, Salvonu, darovat jako místo vybudování nového hradu?“

„Možná, milosti,“ začal nejistě Tinar, „možná nechce riskovat takovou blízkost vás a vaší armády k jeho území. A válka není nikdy dobré rozhodnutí. Ani bitva. Snad byste mu za Salvonu mohl něco nabídnout.“

Dalen se zamračil. Vypadalo to, že přemýšlí. Zorničky v jeho jasně modrých očích se zúžily. Právě, když Tinar začal litovat své rady, řekl: „Jsi moudrý, Tinare. Dobře mi radíš. Ještě dnes pošlu na Salvonu jiného posla, aby výměnou za Heloriův kopec nabídl deset tisíc zlatých. Ty si odpočiň. Můžeš jít.“ Pokynul hlavou, až se jeho husté hnědé vlasy roztančily okolo tváře.

„Deset tisíc zlatých! Deset tisíc!“ křičel Helorius a rozčileně přecházel z jedné strany stanu na druhou. „To je neslýchané! Taková drzost!“

„Uklidněte se, můj pane. Jste už starý, neměl byste se tolik rozčilovat.“ Snědá černovlasá dívka, která byla ve stanu společně s Heloriem a Dalenovým poslem, se snažila trochu zmírnit zlost starého čaroděje. Málokdy ho něco rozlítilo tak, jako teď.

„On se ještě opovažuje nabízet mi obchod. A ještě k tomu… za Salvonu, za bájnou Salvonu mi chce dát pouhých deset tisíc! Salvona nemá cenu ani miliónu.“ Na to se obrátil na posla. „Vyřiď králi, že nepřijímám. A jestli Salvonu chce, musí si ji vybojovat. Mladá hlava… nemá v sobě ani špetku moudrosti. Bitva kvůli takové hlouposti!“

Posel se nenápadně vytratil ze stanu.

„Můj pane, jste příliš rozrušený. Bitva asi není zrovna ta nejlepší volba. Polovina našich vojáků odjela na východ, na pomoc sestře Eriadě. Nejsme dost silní, abychom mohli čelit Dalenově nátlaku!“ Dívka se ho snažila přemluvit. Marně. Pokud si tenhle stařík něco usmyslil, musel toho také dosáhnout – ať už byl jakkoli moudrý a zkušený. Dokázal promlouvat se zvířaty a skalami, míchat nejrůznější lektvary dlouhověkosti a nadměrné síly, číst pradávné runy…. ovládal magii v tolika jejích odvětvích, v kolika to jen šlo. Byl to velice dobrý čaroděj, avšak s postupem času a s narůstajícími léty sice získával stále více zkušeností, zároveň mu ale ubývalo sil, a nedokázal se tak dlouho, a tak pořádně soustředit, jako dříve. Ale nebyl to vůbec typický čaroděj, naučený kázni a disciplíně. Mluvil více, než bylo u čarodějů obvyklé… ale každý ze Salvony ho musel mít pro jeho upřímnost rád.

Teď v něm ale bylo tolik energie, že se dívka obávala, aby nezačal házet s drahými malovanými vázami, úhledně uloženými v zadní části stanu.

„Ovládáme magii,“ namítal oprávněně, „ta je mnohokrát silnější než ta jejich mávátka, kterým říkají meče, sekery, palcáty a bůhvíjak ještě…“

„Ale budou jich tisíce, s největší pravděpodobností desetitisíce!“ nevzdávala se rozhořčená dívka.

„Ty se bojíš, Gailo?“ Helorius se zastavil a probodl dívku pátravým pohledem. Na okamžik zaváhala. „Já?“ zeptala se po chvíli trochu nejistě. „Bát se? Samozřejmě že ne!“

„Nesnaž se přede mnou skrývat pocity, víš dobře, že to nedokážeš, třebaže ti magie jde lépe než ostatním,“ zamračil se Helorius, a vážnost v jeho hlase Gailu trochu rozrušila. Byla ale příliš hrdá, než aby přiznala, že má strach, i když dobře věděla, že před Heloriem jsou její myšlenky nahé a bezbranné.

„Nebojím se,“ opakovala přesvědčivě.

„Neznáš Dalena, nikdy jsi ho neviděla… víš o něm jen z vyprávění. A lidé dokáží příběhy překroutit jako nikdo, obzvlášť tady na Salvoně. Statečný a silný rytíř? Spolehlivý rádce? Cha! Ani jedno, ani druhé! Mladá, unáhlená hlava je to! Není se čeho bát.“

„Já se nebojím!“ vykřikla podrážděně Gaila. Stála vzpřímeně a hleděla Heloriovi vyčítavě do očí.

„Vždyť já vím…“ pousmál se čaroděj smířlivě, „teď jdi. Budeš velet oddílu v Salvonském lese – tam je hlavní zemská magie, tu ovládáš víc než dobře. Připrav všechny na nejhorší, ale zařiď ať nikdo nemá strach. Strach je náš největší nepřítel.“

Gaila seděla o samotě v malé komůrce. Ta měla jediné okýnko, a přestože byla opravdu nevelká, jinak štědré sluneční paprsky ji osvětlovaly jen spoře. Gaila proto zapálila svíčku, a teď upřeně pozorovala její plamen. Musel toho skrývat tak moc! Salvona byla známá jednou svou legendou o statečných bojovnících. Duše každého z nich se podle legendy ukrývala v plamenech svící. Gaila na pověsti, legendy a mýty nevěřila, ale přece jen… měla je ráda. Připomínaly jí staré bezstarostné časy jejího dětství a dospívání.

Každou sobotu večer v těch dobách chodívala k ohni, kde se scházel velká část její vesnice. Každý přinesl něco málo k jídlu, takže dohromady se všemu tomu množství dalo říkat hody, třebaže to byly většinou prosté vesnické chody jako pečivo, drůbež, ovoce, zelenina, sýry nebo podobná běžná jídla. Zkrátka co dům dal, to se přineslo. Potom někteří staří nebo mladí vyprávěli příběhy z dávných časů, tisíckrát zpestřené a tisíckrát změněné. Děti vždy bedlivě naslouchaly, dospělí byli rádi, že mají na chvíli klid od všedních problémů, a každý musel mít tohle posezení rád.

Gaila si tady v šesti letech našla přítele – Leda. Byl to její vrstevník, a jakmile se trochu poznali, bývali spolu každý den.

Tato šťastná léta ovšem netrvala věčně. Když jejich přátelství přežilo celých deset let, přišla válka. Válka…. Proč vlastně? Z bezvýznamného popudu jakýchsi dvou panovníků! Byla to ale velká válka na to, jaká banalita vedla k jejímu zrodu. K Severnímu království se přidal západ, k Jižnímu východ. Síly byly vyrovnané. Všichni mladí muži a starci museli bojovat… Potom už Leda nikdy neviděla. Slyšela jen historky o tom, že se stal dobrým přítelem a rádcem starého krále. Kde jen je Ledovi konec?

Gaila společně s ostatními dívkami a ženami s dětmi prchla do lesního kraje, kde jim starý Helorius poskytl azyl. Když pak po pěti letech konečně zavládl mír (ovšem stále bez výsledku války – pouze z moudrého rozhodnutí nového krále Dalena, který mezitím nastoupil na trůn), Gaila se přesunula na Salvonu, aby pomáhala v léčení a případném bránění útočníků.

Teď, po třech letech od konce války, sice spory už utichly, ale tentýž král, který před časem ukončil hloupou válku, teď mínil zaútočit na Heloria jen kvůli Salvoně…

Gaila to sice nechtěla vyslovovat nahlas, ale vítězství Salvony nedávala přiliš velké šance. Lesní lid byl silný, to ano, ale sestra Eriada nedávno požádala o vojenskou pomoc na východě, takže zde zbyla jen chabá polovina původní armády. A polovina nikdy nezvládne tolik, co dvě poloviny…

Sfoukla svíčku. Musí splnit Heloriův úkol – připravit vojsko Salvonského lesa na bitvu. A to taky udělá. Všechno to bezstarostné dětství je minulost. Gaila si vzpomíná na Ledovu radu před osmi lety, těsně před tou válkou. Chceš realizovat své sny? Probuď se!

 

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. J. Hons

    ale popravdě řečeno – nechápu, proč by jeden panovník chtěl stavět svoje sídlo na území druhého – na cizím území… Přijde mi to jako nesmysl – anebo taková ta samoúčelná hitlerovská záminka k vyhlášení války. Jenomže je to záminka tak strašně průhledná… Prostě se mi to nezdá, no:)

Leave a Reply