Obsah povídky je čistě zábavného charakteru a tudíž se nemusí (ale mohou :-)) názory postav vystupujích v ní shodovat s názory autora či redakce (ovšem nemohu mluvit za všechny :-)).

* * *

Část první-Zrádci Orinoku

Vaidus Imorean kráčel rozsáhlými katakombami, které se nacházely pod sídlem Tarneše Šedého. Jeho chůze byla sebejistá a majestátní. Hlavu s černými vlasy sčesanými dozadu měl hrdě zvednutou, takže vynikal jeho dokonale symetrický obličej s šedýma očima. Byla to tvář, která vypadala jako vytesaná z kamene. Byl oblečený v černém hábitu s vkusnými šedými doplňky, které byly občas doplněné stříbrnou ozdobou. V ruce svíral hůl, která rytmicky narážela do země.
            Na křižovatce zahnul doleva a octl se před masivními kovanými dveřmi z nějakého černého dřeva. Zabušil na ně a zvolal.
„Tarneši, vím, že jsi tam. Tak vylez, ať tě můžu zabít před večeří.“
„Nikdy jsi to nepochopil, že ano? Oni tě využívají, jsi pro ně pouze stroj na zabíjení, položka v seznamu s nadpisem ‚Smrtelně nebezpečné‘. Copak to nechápeš? Až tě nebudou potřebovat pošlou někoho, aby tě sejmul. Stejně jako tebe poslali na mě!“ ozýval se vyděšený hlas z druhé strany dveří.
„No a…? Zatím jsem jim nezadal důvod k likvidaci mé fyzické schránky a určitě jim ho neposkytnu tím, že bych tě nechal naživu. Takže, budeš si to dělat těžší?“
            Za dveřmi bylo mrtvé ticho, pak něco hrklo v zámku a dveře se otevřely. Stál v nich mág shrbený věkem, opírající se o těžkou sukovitou hůl.
„Tak, konej co máš. Ale ještě chvíli počkej. Chtěl bych ti říci, že jsi byl můj nejlepší student a že jsem na tebe velmi hrdý. Každý tvůj úspěch byl pro mne důvodem k radosti. Neúspěchy jsme sdíleli spolu, vlastně tím chci říci: měl jsem tě rád .“
            „Je mi líto, že to tak dopadlo, neměl jsi zradit společenství Orinoku. Měl jsem tě rád,…tati,“ s těmito slovy pozvedl ruku a namířil ji na otcovu hruď.
„Sbohem.“
„Sbohem, synku.“
Stařec narovnal záda, vypjal hruď a čekal na smrt. Bylo to rychlé, vlastně ho to ani nebolelo. Tarneš se skácel k zemi s tichým heknutím a pak bylo ticho. Vaidus sklonil ruku, jež vyslala smrtící kouzlo.
„ Nechť bohové ochraňují tvou duši.“
Vytáhl z jednoho zákoutí svého hábitu pytel, do nějž by se vešla akorát lidská hlava. Pak vytáhl i nůž a přistoupil k tělu svého otce…

O rok později

Vaidus Imorean seděl v hledišti Koriontské arény bojových mágů. Byla to stará tradice, každý rok, 30. Aelonhnasu se zde konalo magické klání s velkou prestiží. Všeobecně to bylo považováno za elegantní způsob vyřešení sporů mezi čaroději.
Dole, v aréně, nyní pobíhali nějací lidé a chystali bojiště na nadcházející boj. Připravovali ložiska pro všemožné odkláněče magie. Kruhové hlediště se pomalu plnilo diváky, na čestná místa se právě ukládali nejvyšší Koriontští mágové a všemožná šlechta či vybraní lidé. Do půl hodiny už bylo všude ticho a dav šuměl očekáváním.
Pak, když se zdálo čekání nekonečně dlouhé, vešel do arény  rázným krokem muž. Byl oblečený v rozevlátém stříbromodrém rouchu. Detaily v obličeji nebyly na tu dálku moc vidět, Vaidus rozeznal pouze to, že je muž plešatý a že mu táhne na sedmdesátku.
            Zastavil se právě uprostřed arény a překvapivě silným a srozumitelným hlasem začal vyvolávat do ranního vánku.
„Vítám vás, zde, na výročním sjezdu Koriontských mágů! Už se stalo tradicí, že součástí sjezdu je i souboj magiků. Přejdeme tedy rovnou k věci! Prvním vyzyvatelem je Toren, který vyzval pana Kartora.“
Při jménu ‚Kartorus‘ Vaidus zpozorněl.
„Toren vyzval Kartora z osobních důvodů, které se rozhodl neuvést. A nyní, když bylo uvedeno vše důležité, nechť zápas začne!!!“ zvolal hlasatel a opustil arénu.
Podle toho co Vaidus věděl, si Kartorus liboval v tom, že někoho vyprovokoval k nepříčetnosti a pak, když jej dotyčný vyzval, ho rozmázl po celé aréně.
Dveře na dvou odvrácených koncích arény se otevřely. Z jedněch vystoupil mladší muž  oblečený v úsporném černém rouchu. Ruce svíral úzkou hůl, jež byla zakončena ozdobou ve tvaru dračí hlavy.
Z protilehlých dveří vystoupil starší mág v bohatě zdobeném rouchu se zlatem vykládanou holí, jež se hodila k jeho oblečení. Měl dlouhé černé vousy a vlasy nosil stažené do ohonu.
Z tribun zaznívalo ‚Kartorus, Kartorus, Kar…‘ stále dokola.
Mág ve zdobeném rouchu tyto ovace přijímal zdviženýma rukama.
Hlasatel, jež už seděl na svém místě si stoupnul a zvolal: „Pánové, očekávám boj přesně dle pravidel. Toren zvolil zápas na život a na smrt, tak nechť takový začne! Tři! Dva! Jedna! Start!“
Soupeři si stoupli proti sobě a starší z nich se přehnaně uctivě uklonil. Toren na to reagoval pouze kývnutím hlavy.
Nad arénou se začala rozléhat divoká hudba hraná převážně na bubny a flétny. Vaidus si nepřítomně kýval do rytmu.
Mladší ze soupeřů se rozeběhl a vyslal špičkou hole masivní proud ohně proti Kartorovi. Ten se dal také do běhu a jen tak mimochodem proud chytil do špičky své hole, jež se okamžitě rozžhavila do ruda. Otočil se kolem své osy, když kolem něj Toren prosvištěl. Proud ohně, který byl zachycen v holi se oddělil a směřoval mezi lopatky mladšího mága. Ten sebou však nějak podivně škubl a zmizel. Oheň proletěl se strašlivým zahučením arénou a zastavil se až o magickou bariéru.
Kartorus se zmateně rozhlížel, když ho zezadu švihl Toren holí přes lýtka. Klesl na zem s unaveným heknutím. Avšak poražen nebyl. Prudce udeřil s holí dozadu strefil soupeře do žaludku. Pak se odpotácel z jeho dosahu.
Dav byl ve varu. Všichni okolo řvali a křičeli, a proto se nemohl Vaidus soustředit. Od začátku boje se snažil rozplést předivo kouzla jež tvořilo bariéru. Dole mezitím došlo k významnému vývoji událostí.
Kartorus vyčaroval několik přízračných bytostí a Toren je odrážel všemožnými kouzly.
Vaidusovi se povedlo zrušit bariéru. Ve stejnou chvilku Kartorus vyslal masivní svazek blesků na oponenta. Mladík část blesků odrazil do prostoru a zbytek jej naplno zasáhl. Na zem dopadla uškvařená a páchnoucí mrtvola. Dav šílel. Náhle se vítěz zapotácel. Z uší mu začala téci krev.
Vaidus seděl v hledišti se zavřenýma očima a s výrazem obrovského soustředění. Kartorus se začal potácet po aréně, vydával nelidské skřeky. Dav ztichl a sledoval jej se zadrženým dechem.
Vaidus se usmál, dostal se tam, kam potřeboval.
Stařec si držel krk a snažil se nadechnout. V tváři se mu dělali tmavé skvrny jak mu praskaly žilky. Pak jeho hlava vybouchla. Zbytky mozku a tkání se rozletěly  všude okolo. Písek v aréně byl zbrocen krví.
Vaidus pomalu vstal a vytratil se. V hledišti se někdo začal hystericky smát.

Úkol byl splněn. Bohužel, měl ještě spoustu práce. Z velitelství mu došel dopis že se musí okamžitě vypravit do Setirských plání a zabít další nepohodlnou osobu. Podle dostupných informací tam pobývá bývalý člen Orinoku, který zradil. Jmenoval se Sergius Genovi. Okamžitě se vydal na cestu.

* * *

Nočním Bralasem procházel mladý muž, takový, kterého si tajně přála každá dívka. Vyšší postava, hnědé oči, dlouhé, černé vlasy stažené do ohonu a vousy ostříhané do tzv. ‚vajíčka‘. To je Sergius Genovi.
Snažil se najít ‚Rozpuk vášní‘, vyhlášený nevěstinec. Po chvíli tápání ve vedlejších uličkách se dostal na hlavní třídu, která se topila ve tmě snad s výjimkou jednoho ostrůvku růžového světla. To bylo vrháno lampičkou, nad kterou byl nápis: ‚Rozpuk vášní-kdo neokusil, nepochopí‘. U vchodu stál vyhazovač a v koutku úst oslintával smradlavou cigaretu.
„Hej, hej! Kam si myslíš že deš?“ oslovil jej vyhazovač a zastoupil mu cestu.
„Já? Jdu si pouze užít svých těžce vydělaných peněz,“ odsekl Sergius a jeho ruka se jakoby mimochodem přesunula k opasku.
„Hmm, to je sice hezký, ale tady se platí i za vstup,“ zamručel kuřák a poklepal na jakousi měděnou tabulku na zdi.
Byl na ní ceník.
„Abys to chápal dobře, služby uvnitř budou o to levnější, tu taxu zavedla madam kvůliva čumilům co nám sem věčně lezli.“
„Aha,“ odpověděl Genovi a vytáhl z opasku minci, „stačí to?“
Muž ji vyzkoušel v zubech. „Bohatě pane. Přeji vám pěkný večer.
 
Uvnitř bylo živo. Stál v mohutné nálevně ze které vedlo několik dveří, promenádovali se tam šlapky, jejich zákazníci a odevšad se ozýval opilý smích. Vyhnul se nějakému tlustému obchodníkovi a zamířil k baru.
„Dobrý den slečno, nevíte zda-li je tu pan Enorius?“ oslovil mladou blondýnku za barem, jejíž oblečení se skládalo z náhrdelníku a drobné sukénky kolem pasu.
„Dobrý den,“ usmála se na něj, „je mi líto, ale nesmíme sdělovat cokoliv o zákaznících.“
„Opravdu?“ pokrčil obočí Sergius a přisunul k ní malou hromádku mincí.
„Opravdu.“ Konstatovala.
„Jste si tím jistá?“ další mince se přesunuly po stole.
„Noo, možná, říkám možná, tady někdo takový je.“ Její pohled sledoval rostoucí hromádku mincí. Sergius přidal několik dalších.
„Pokoj číslo čtyři,“ zamrkala na něj a shrábla hromadu mincí, která byla větší než její měsíční plat pod stůl.
„Děkuji mnohokrát,“ usmál se na ni Genovi a vykročil směrem k ložnicím.
Nikdo jej nezastavoval, slyšel pouze jak dívka za ním volá na hlídače, něco o tom že zaplatil.
Ocitl se v dlouhé chodbě s dveřmi po stranách. Byli na nich čísla. Došel ke čtverce a začal naslouchat.
Za dveřmi se ozývalo tiché hekání a skřípění. Položil ruku na kliku a začal pomalu otevírat.
Uvnitř bylo přítmí a na rozlehlé posteli ležel tlustší muž, který měl plné ruce práce s děvkou který ležela pod ním.
Tak tohle bud dětsky snadné, pomyslel si a vytáhl nataženou kuši. Založil šipku, odjistil pojistku a zacílil.
Ozvalo se syknutí, a následně docela nechutné křupnutí, když se šipka zastavila o kost. Muž ztuhl, nikoli slastí, ale bolestí. Cítil jak mu uniká z těla život (a krev samozřejmě).
Náhle se tělo převalilo a odhalilo ženu co byla pod ním. Hystericky se snažila dostat co nejdál od mrtvoly i od Sergiuse. Tělo svalila na zem a jak už to bývá, začala se vzpamatovávat. A to znamenalo, že by mohla začít vřískat.
To riziko nemohl podstoupit.
Žena hekla a svalila se na zem s vrhacím nožem ve  své vyvinuté hrudi.
Začal po sobě uklízet. Obě těla narval pod postel, zbraně utřel do povlečení a pak se vytratil.

Na to, že jsou milenci mrtví se přišlo až za hodinu. Sergius byl v té době na místním velitelství Orinoku.

„Pane, úkol je splněn,“ nahlásil Sergius veliteli.
„Výborně, zde je tvá odměna,“ ukázal velitel na váček mincí, „ale bohužel, mám pro tebe neodkladný úkol. V Setirských pláních se ukrývá jistý zběh jménem Vaidus. Je to zrádce a čaroděj. Buď opatrný. Musíš jej eliminovat. Zde máš přesné souřadnice,“ řekl a podal mu mapu.
„Přeji ti hodně štěstí.“
„Děkuji pane, nezklamu vás,“odpověděl Genovi a odešel z pracovny.
Jeho kroky se rozléhaly chodbami a nakonec se ztratily v dálce.
Ze stínů vykročila postava. Byl to muž zcela zahalený v rudém hávu. Do obličeje mu nebylo vidět a na první pohled by se mohlo zdát, že pod kápí je pouze temnota.
„Výborně,“ promluvil muž v rudém, „kdy očekáváte výsledky, Notare?“
Muž, který byl osloven jako Notar vypadal nervózně a taky nervózní byl.
„Pokud půjde vše dle plánu, nejpozději za dva, za tři lorémy. Ale mohou se zdržet.“
„Ve vašem vlastním zájmu doufám, že se nezdrží,“ zahrozil hlas.

Sergius neodešel z Bralasu ihned. Předtím jel ještě nakoupit několik velmi drahých věcí.

* * *

Vaidusovi cesta ubíhala rychle. Zaplatil si dostavník a potom, když se směr dostavníku neshodoval s jeho směrem, si zakoupil koně (respektive přesvědčil kupce aby mu dal slevu. Neptejte se jak-nechcete to vědět).
Čtvrtý den cesty na koni mu dopřál jisté rozptýlení. Stalo se to kolem poledne. Jel lesíkem, když se z leva vynořili čtyři lapkové. Byli oblečeni způsobem ‚co dům dal‘ a jejich zbraně také nestály za moc. Jeden měl kuši, druhý meč a zbylí dva měli velké dřevorubecké sekyry, které byly k boji naprosto nevhodné.
„Táák panáčku,“ prohlásil ten s mečem, „určitě to znáš…Peníze nebo život!?“
Levý koutek Vaidusových úst se pozvedl v posměšném úšklebku, „Beru peníze, můžete mi je dát do postraní brašny,“ při řeči nedbale poklepal na kabelu, kterou měl připevněnou k sedlu.
Lupič zamrkal a otevřel ústa, něco takového ho očividně vyvedlo z míry.
Muž se otočil ke kumpánovi s kuší.
„Josífku střel toho bastarda ať ví zač je toho loket.“
Lapka zacílil na jezdce a…umřel. Krev mu tekla z uší proudem.
Vaidus stál vedle koně a jedné ruce držel hůl. Máchl holí a ve vzduchu před ním se zhmotnilo velké množství různých štěpin a střepů.
To pro lupiče nebylo až tak důležité, důležitější bylo, že tyto úlomky letěly strašlivou rychlostí proti jeho obličeji. Na zem dopadla zohavená mrtvola.
Muži se sekyrami byli v šoku. Vaidus šel proti nim rázným krokem a zastavil se až metr od nich.
„Chudáčci,“ řekl a mávl rukou, aby jim dal pokyn že mohou jít. Ale tento pohyb byl nesprávně pochopen-jeden z mužů se pomočil.
Čaroděj si je chvíli měřil pohledem a pak se vyšvihl na koně a odjel.

* * *

Sergiusova cesta probíhala bez problémů. Ukradený kůň byl klidný a krajina okolo hezká. Počasí se také vydařilo, nemohl si stěžovat. Jel dlouho, vlastně už několik dní.Ale už byl téměř u cíle. Podle papíru co dostal od šéfa, měl čekat v městečku s ‚vznosným‘ jménem Holvar.

Zbytek Vaidusovy cesty uběhl bez problémů. Byl pátý den po jeho přepadení loupežníky, když v dálce uviděl Holvar, město kde se měl ukrývat Genovi.

* * *

Před jedinou hospodou v Holvaru seděl Soběslav, místní stařešina, a snažil se nacpat si fajfku. Této činnosti se věnoval tak důkladně, že si ani nevšiml cizince který se kolem něj protáhl, aby se dostal do hospody. Nevšiml si ani druhého cizince, který kolem něj prošel o hodinu později. Čeho si však všiml bylo, když vyběhl hostinský k městské kašně a skuhral něco typu: „Auuaublbejpohrabáčaauublbejpohrabáč.“
Jeho chůze byla jaksi podivná…

Vše se dařilo lépe než očekával. V Holvarské hospodě potkal starého přítele, krollího válečníka Berana.
„Ááá Serrgius vítej! Jak ty být na tom se zdrraví? Já tě nevidět,“ vyvolával kroll na celý hostinec a pak se zarazil a začal si něco si přepočítával na prstech. „…já tě nevidět po…no to jedno být. Co ty tu?“
„Taky tě zdravím, mám tu něco na práci. A co ty tady?“
„Já jít k rrodině mé. Tu zastavit se aby odpočnout. Nechtít jít ty se mnou? Derrana by byla rráda kdyby tě jednou po čas vidět.“
„Derana, Derana,“ pátral v paměti Sergius, „to je ta tvá vyvolená?“
„Ano tak. Ona teď má drružka.“
„Tak to gratuluji, nenapijeme se?“
„Uh-ano, pití. Já platit,“ zamumlal Beran a šel k nálevně. Objednali si pivo a posadili se ke stolu. Právě v tu chvíli dostal Genovi nápad.
„Poslouchej, mohl by jsi mi pomoct. Touhle dobou by sem měl přijít jeden zlý člověk. Pomůžeš mi ho potrestat?“
„Uh-ano, tak být. Co já neudělat pro kamarrád?“

Vaidus prošel kolem starého dědy, který si cpal tabák do dýmky bez povšimnutí. Ó jak jen toho nyní litoval. Mohl se jej zeptat, jestli neviděl někoho komu by odpovídal popis jím hledané osoby. Kdyby to byl udělal, bylo by to jinak.
Teď ležel na zemi a před očima se mu dělaly hvězdičky, hůl mu vypadla bůh ví kam a bolela jej záda od rány kterou utržil nějakým tupým předmětem. Nejspíš to byl stůl.
To něco odhodilo zbytek nábytku, kterým Vaiduse přetáhlo a vydalo se k němu. Sergius stál v pozadí celé scény a v jeho obličeji zářil vítězný úsměv. Hostinský se krčil za výčepem a krom něj tam nikdo nebyl.
Vaidus se konečně otočil, aby mohl spatřit co jej praštilo. Přál si, aby to nedělal. Před ním stál alespoň dvoumetrový kroll s minimálně sto dvaceti kily živé váhy, oblečený do vydělaných kůží.                   
Imorean se vyhrabal na nohy a začal vrávoravě couvat. Kroll se zašklebil a popadl nejbližší židli.
„Co si, sakra, myslíš že děláš!?“ zařval na něj Vaidus.
„Já tebe zbít, jelikož ty zlý,“ vysvětli kroll a mrsknul proti němu židlí.
Zmohl se pouze na jednoduché odvracující kouzlo, které židli odklonilo z její dráhy a přesměrovalo za výčep. Zpoza něj se ozvalo bolestivé vyjeknutí. Chvíli na to vykoukl tlustý muž v bílé zástěře.
            „P-pánové, prosím, nechte mi mou hospodu na pokoji, běžte si to vyřídit ven,“ vykoktal a vzápětí taktak uhnul před další židlí, kterou po něm hodil rozzuřený Beran.
Vaidus využil chvilky soupeřovy nepozornosti a zadíval se na jeden ze stolů. Pak mu gestem poručil, aby se vznesl a dalším jej poslal přímo proti krollovi. Ten pouze překvapeně zamrkal a pak, když dostal přímý zásah do obličeje se odporoučel do bezvědomí.
Imorean se rozhlédl a mávnutím si přivolal hůl. Zdánlivě odnikud se vynořil Sergius s mečem ledabyle opřeným o rameno. V ruce držel nataženou kuši.
„Sergius Genovi, předpokládám,“ řekl Vaidus potichu sípavým dechem a jen tak mimochodem mu kuš vyrazil kouzlem z ruky.
„Ano, a vy jste dle všeho Vaidus Tarneš Imorean?“
Kývnutí.
„Zabiju tě,“ řekli oba zároveň a pak se na sebe vrhli.
Bylo úchvatné sledovat, jak se ti dva bijí. Stali se z nich dvě skvrny, jedna s mečem, druhá s holí. Vaidus si musel přiznat, že nebýt magie, kterou používal k urychlování svých výpadů, popřípadě k matení soupeře, bylo by po něm.
Sergiusovy údery byly naprosto nepředvídatelné, ale Vaidus s holí neotálel. Držel si protivníka hezky od těla.
            A najednou došlo ke zvratu. Ozvalo se křupnutí a Sergius pustil meč. Držel si pravou ruku, do které ho zasáhla hůl. Byla zlomená.
Imorean mrsknul rukou Genovi se proletěl napříč místností. Ležel na zemi a mělce dýchal.
            Vaidus se usmál a přehodil si hůl do levé ruky. Vydal se ke svému nepříteli a cestou použil Šedé kouzlo, něco na co byl pyšný. Pomáhal je otci vytvořit.
            Jeho pravá ruku zcela zčernala a objevil se kolem ní šedivý opar. Došel k Sergiusovi, odložil hůl a levou rukou jej obrátil. Pravou se přiblížil k jeho obličeji a chystal se jej dotknout. Náhle se zastavil.

            Bylo to velmi bolestivé. Sergius ucítil nepříjemné křupnutí v zápěstním kloubu a upustil meč. Pak do něj prudce uhodil vzduch a odhodil jej přes celý výčepní sál. Přistání bylo tvrdé, ale mělo i své klady. Na dosah jeho levé ruky byla kuše, kterou mu Vaidus vyrazil z ruky. Nenápadně ji popadl a čekal. Po chvilce se někdo dotknul jeho ramena a obrátil jej. Před obličejem se mu mihlo něco černo-šedivého. Udělal první věc co jej napadla. Přiložil kuši k Imoreanovu břichu, aby vystřelil a byl by to udělal, kdyby si nevšiml oné šedivé ruky, která se zastavila pár coulů od jeho obličeje. Nejspíš se jedná o nějaký hnusný kouzlo, pomyslel si.

Byli tam tak asi dvě minuty. První promluvil Sergius.
„Tohle by se dalo nazvat jako patová situace, nemyslíš? Já ti mířím na pupek varionelovou šipkou. Víš co je to varionel?“
„Ano,“ odpověděl Vaidus a v jeho hlase se mu nepovedlo skrýt strach.
„No a ty mě ohrožuješ touhle pazourou,“ zašilhal Sergius na Imoreanovu ruku.
„Jeden pohyb, a je po tobě,“ slíbili si oba zároveň.
Stáli tam ještě další půlminutu.
„Hm-co kdybychom počítali do tří a pak oba sklonili zbraně?“ navrhl Sergius.
„Ne, ty první,“ zašeptal Vaidus unaveně. Udržování kouzla ho vysilovalo, musel něco vymyslet.
„Skoro bych chtěl navrhnout totéž, ale jak ti mohu věřit když už jsi zradil jednou?“ otázal se Genovi.
            „Já? To spíš ty, zradil jsi Orinoku, svou rodinu. To tobě se nedá věřit!“ zasupěl Vaidus, kterého už do ruky chytala kreč.
            „Moment, mě řekli to samý o tobě,“ povzdechl Sergius. Zlomená ruka se začala silně ozývat a navíc zpoza výčepu vylézal hostinský s dosti nerudým výrazem ve tváři.     
            „Tak fajn do tří, pak odhodíš kuši a já zruším kouzlo,“ řekl Vaidus měl problémy ruku udržet, začínala se klepat.
            „Raz…“
            „…dva…“
            „…tři!“
„Tys to nezrušil!“
„Ty na mě pořád míříš!“
            „Tak znova, tři, dva ,jedna, teď!“ odpočítával Vaidus.
Na ‚teď‘ to už nevydržel a musel kouzlo zrušit. Ve stejnou chvíli Sergius začal mířit jinam. Odvalili se od sebe a vyškrábali se na nohy. Vaidus si vzal hůl a Sergius meč.
            „Co jsi to říkal o tom zrádci?“ mumlal si Vaidus pod nos, když mnul ruku ve které mu rezonovaly silné dozvukové vibrace.
            „Měl jsem tě zabít, prý jsi zradil,“začínal vysvětlovat Sergius, když tu se mu do řeči vmísil hostinský.
            „Vy blbí volové, jak si to představujete,“ řval na ně, ale byl také přerušen- Vaidusem.
            „Buď zticha hlupáku.“
            „Jak ‚buď zticha?‘ Dyť jste mi poškodily skoro vše…“
            „…dědo, já tě varuju…“ vrčel Vaidus.
            „…ty židle jsou starožitnost ještě po…“ lamentoval dál hospodský.
            „…já tě vážně, ale opravdu vážně varuju, dneska jsem měl hodně blbej den…“
            „…no a ty stoly, ty dva stoly. Víte vy vůbec kolik dneska stojí pořádnej…“
            „…naposled, opravdu naposledy tě varuju…“
            „…podlaha doškrábaná, támhle mi leží kroll…“
Vaidus se začal usmívat. Zdvořile naklonil hlavu ke straně jako že poslouchá každé slovo a přikyvoval.
            „…slyšíte? Vy mi to všechno zaplatíte! Všechno do posledního měďáčku…“
Na Imorianově spánku se objevila drobná žilka. Strašlivě rychle pulsovala.
            „…jinak vás nechám udat stráži…“
Levou stranu Vaidusovy tváře zachvátil tik.
            „…a věřte mi já mám známosti…“
Vaidusův úsměv byl až nepřirozeně strnulý a jeho pohled se vpíjel do očí hostinského.
            „…a ti vám zatnou…, ehm, pane? Je vám něco? Kam to jdete? Nechte to tam!..Co s tím chcete dělat? Jděte s tím pryč…co to sakra. Ne, to nemyslíte vážně, že ne…Né, to né, prosím…u všech bohů on to myslí vážně, ááááííííéénéééé…to bolí…nenenenene ‚tam‘ NE!……..arghhh.“ Tělo hostinského se sesunulo na zem.
„Au,“ozvalo se tónem, který naznačoval, že si nepřeje, aby si ho kdokoliv všímal.
„Promiň, kde jsi skončil?“ otočil se Vaidus na Sergiuse.
„Měl jsem tě zabít, prý jsi zradil společenství Orinoku. Zadali mi to v Bralasu.,“ říkal Genovi a jeho pohled těkal mezi Vaidusem a prostorem za jeho ramenem.
„Hmm, zvláštní,“ zamyslel se Imorian, „z Bralasu mi přišla pošta. Je tam tip na tebe. Podívej,“ vytáhl dopis a podal mu jej.
„Hmm,hmmmhmmmhhhm,“četl Genovi, „teda to je síla, nevíš proč?“ hvízdl Sergius a vrátil mu papír.
„To nevím.“
„Třeba to nějak spletli, všechno se to může vysvětlit,“ rozjížděl se Sergius, ale Vaidus ho zastavil.
„To je blbost. Členové Orinoku se mezi sebou neznají, ani velitel buňky neví kdo je v jiné buňce. Tohle muselo přijít z vrchu. Odněkud z Imodie. Ale jak sis všiml, byla k tomu použita bralasská buňka. Proto se napřed vypravím tam.“
„Aha.“
„Půjdeš se mnou?“
„A co můj přítel?“ kývl směrem ke krollovi.
„Prober ho, půjde s námi.“
„Jo.“
Za chvilku se ozvalo zmatené: „Apugabuzabz?“ A následně na to: „Jsi v pohodě?“
„Být,“ odpověděl hluboký, krollí hlas.
Sergius mu vysvětlil situaci a kroll nakonec souhlasil.
            „Já Berran,“ zahučel když podával ruku Vaidusovi, „ten stůl-mě moc mrzet to. Doufám, že nebolet.“
            „Těší mě. Jsme celám jménem Vaidus Tarneš Imorean. Tarneš je po tragicky zesnulém otci, Imorean po matce, která umřela už dávno. Jo ten stůl mě taky mrzí,“ ukazoval krollovi na hlavu.
            „To být v pohodě, my kamarrádi.“
„Půjdeme.“
„Ano.“
„Tak být.“
Už byli před hostincem, když se Sergius zastavil.
„Vaidusi, proč jsi mu to ‚tam‘ narval?“
„Aby se ponaučil, že nemá skákat do řeči.“
„No jo, to jsem pochopil, ale proč tím žhavým koncem ven?“
„Aby si to nemohl vytáhnout.“
„Aha…jo Vaidusi?“ pípl Sergius.
„Ano?“
„Moje ruka…je asi zlomená.“

* * *

Sergiusova ruka se hojila dobře. V Holvaru našli felčara a ‚přesvědčili‘ ho, aby s rukou něco provedl (Vaidus použil skvělý argument-Beranův kyj). Teď ji měl zafačovanou v obvazech a zavěšenou kolem krku. Po dvou dnech v Holvaru se vydali na další cestu. Počasí bylo celkem hezké a jízda (Beran vedle nich kráčel pěšky.) lesem jim hezky ubíhala.
            „Co jsi dělal před tím než jsi vstoupil do Orinoku?“
            „Cože? Promiň Vaidusi, nerozuměl jsem,“ škubnul sebou zamyšlený Sergius.
            „Ptal jsem se co jsi dělal, než ses připojil k Orinoku,“ zopakoval Vaidus mírně podrážděně.
            „No, všechno možný, znáš to. Potloukal jsem se převážně po Irionu a tak. Pak  jsem se nachomejtl do Bralasu a živil se jak to šlo. Kapsářství, drobné krádeže, pak i vražda a než jsem se naděl byl jsem v lochu. Tam jsem dostal nabídku jaká se neodmítá. Mohl jsem si vybrat-buď provaz nebo Orinoku. Vybral jsem si společenství. Ale někdy, hlavně v noci, mě napadá, že ten provaz mohl bejt lepší volba. To co žiju, není život. Vraždy, intriky, plány; člověk si neužije klidu.“
            „A co ty?“ otočil se Vaidus na Berana, „co jsi vlastně dělal dřív?“
Po krollově čele se přelily vrásky.
„Lupič,“ řekl Beran.
„Ty jsi byl lupič? To je vše?“
„Já ne lupič. Lupič před náma, na cestě. Moc lupič.“
Imorean se otočil a opravdu, na cestě před nimi postávala pětičlenná skupina lidí a svými zbraněmi dávala najevo, že tam nejsou na pikniku.
Moment, ti dva nalevo jsou mi povědomí, pomyslel si. Ty už jsem někde viděl. Jinde, pravda, ale viděl.
Po Vaidusově obličeji se rozlil sadistický škleb.
Lapkové jej poznali také.
„K-kluci, to je von, t-ten co zabil Josífka a Šterucha- čaroděj,“ vykoktal jeden a začal utíkat pryč. Ostatní se k němu připojili a cesta byla volná…

* * *

„Pane, Vaidus a Sergius dorazili do města,“ řekl posel, který nakráčel do Notarovy pracovny.
„Cože?“ zděsil se. „Vždyť se měli zabít!“
„To je možné, pane, ale právě jsem dostal zprávu, že procházejí městem a je s nimi nějaký kroll.“
Ze stínu vykročila postava v rudém.
„Neříkal jsi, že je to hotová věc?“ řekl hlas studený jako led.
„Běž,“ kývnul na posla a pak se otočil k muži v červeném.
„To jsem nepředvídal. Omlouvám se.“
„Hmmm, tak ty se omlouváš? Slíbil jsi mi schopného učně vybraného bojem. Ale zdá se mi, že se ti to vymyká z rukou.“
„Hluboce se omlouvám,“ blekotal Notar jako o závod, „ale uznejte, něco takového jsme nemohl předvídat. Snažně vás prosím…“
„Mlč, odteď se o to postarám osobně.“
„Ale můj pane…“
„Mlč,“ zopakoval muž v rudém a zahalil se do stínů. Někdo vstoupil.

* * *

„Ne Sergiusi, ty zůstaneš zde s Beranem. Tvá ruka ještě není zhojená a jen by jsi mi zavazel,“ přesvědčoval jej Vaidus.
„A co bych měl jako dělat, když ti nemám pomáhat? Jestli si myslíš, že budu jen tak nečině sedět…“
„Budeš tady sedět a nehneš se odtud,“ řekl Imorean a opustil hostinec ‚Rudá růže‘.
* * *

Vaidus byl trochu překvapen, jelikož to bylo o dost složitější než očekával. I když byl zahalen kouzlem neviditelnosti, měl co dělat, aby se s někým nesrazil. Každou chvíli uhýbal před pobíhajícími lidmi s náručemi papírů a před rychlými posly, kteří sloužili jako spojení mezi jednotlivými buňkami. Za malou chvíli se dostal tam, kam potřeboval. Notarova pracovna. Vstoupil.

* * *

Vaidus stál nad Notarovým mrtvým tělem, když se vedle něj naprosto nečekaně objevil muž celý v rudém.
Imorean se otočil kolem své osy, octl se tak za ním a praštil jej do zátylku. Muž se zapotácel a spadl na mrtvolu. Vaidus nemyslel a reflexivně čaroval. Mavnul rukou a muž proletěl ladným obloukem přes celou místnost. Dopadl na drobnou knihovničku a bez hnutí na ní ležel.
„A máš to…“ zafuněl vydal se k ležícímu muži.
Ten se naprosto neočekávaně zvedl do vzduchu provedl ukázkové salto a dopadl těsně za Vaiduse. Něco ostrého ho píchlo do ledvin.
            „Ani hnout,“ řekl muž chladně.
Vaidus poslechl.
            „Ohoď zbraň.“
Poslechl.
            „Dej ruce za hlavu.“
Poslechl.
            „Konečně se setkáváme pane Imoreane. Ani si nedokážete představit jak jsem se na to těšil. Ano, pravda mohl to být i pan Genovi, ale tak nějak jsem čekal spíše vás.“
            „Co chete?“
            „Vás. Popřípadě i pana Genoviho, pokud ještě žije. Je to tak že? Je naživu. Vás dva jsem si vybral už dávno, ale nevěděl jsem, kdo je lepší. Teď to vím-ty.“
            „Ano.“
            „Genovi je určitě zraněný, proto jsi došel sám. Kde je?
            „To ti neřeknu.“
            „Dávám ti na výběr. Buď mi to řekneš a zabiji jeho, nebo ne a zabiji tebe.“
            Imorean zaváhal, ale nakonec se rozhodl.
„Je v Rudé růži. Hostinec kousek odtud. Zavedu tě tam.“
            „Vidíš? Já ti říkal, že se…“
Vaidus se prudce otočil a odhodil muže rázem magie, který si připravoval po celý rozhovor přes celou místnost. Proletěl dveřmi a zastavil se až na chodbě. Vaidus proti němu poslal z napřažené ruky proud ohně.
Muž jej odrazil a poslal zpět. Imorean skočil doleva, ale ani tak neunikl lehkému ožahnutí. Sotva se vyhrabal na nohy už musel čelit útoku. Tentokrát na jeho mysl.
Cítil jak nepřítel proniká jeho nepřipravenou obranou a nezadržitelně se blíží ke svému cíli. Moment, zastavuje, přestal se soustředit!
Využil příležitosti a po nepřátelské vazbě se napojil na jeho mysl. Pronikal hloub jako teplý nůž máslem. Muž se snažil chabě bránit, ale jeho soustředění stále více ochabovalo. Nakonec podvolil úplně a Vaidus ovládl jeho mysl. Začal hledat vzpomínky. Imodie-mág s rudým vousem a zelenýma očima-budova kus od císařského paláce-peníze-touha. To mu probíhalo před očima. Ale dřív než si v tom stačil udělat pořádek, vše se mu začínalo zahalovat mlhou ať se snažil jak chtěl. Kontakt zmizel úplně a Vaidus otevřel oči. Do místnosti vběhl Sergius s kuší v levé ruce.
„Co se stalo?“ zeptal se Genovi udýchaně.
„Notar je mrtvý a bohužel, ten v tom červeným asi taky.“
„Jo toho jsem zabil já. Viděl jsem jak na tebe odráží ty plameny. Proč bohužel?“ vychrlil trochu zmateně Sergius.
„Nedozvíme se, kdo jej poslal.“
„Vaidusi? Pojď, vypadneme.“
„Jo. Kde je Beran?“
„Venku, hlídá vchod.“
„Skvěle. Jdeme do Imodie.“
„Proč?“
„Nech to na potom.“

* * *
Vyklouznutí ze základny se nepovedlo. Před chvíli setřásli (za pomoci Berana) partu lidí ze společenství a nyní se snažili někde ukrýt. Zvolili chudinskou čtvrť, aby se vyhnuli nepříjemnostem. Teď však zjistili že je to chyba. Kolem nich prošel opilý kněz, který vykřikoval něco o konci světa a příchodu nového boha.
„V téhle čtvrti není poslední dobou bezpečno,“ zašeptal Sergius.
„Proč?“
„Žebráci vyprávějí, že se tu po nocích pohybuje nějaký stín, který je zabíjí.“
„To jsi nemohl říct hned? Dřív než jsme sem vlezli?
„Nevěřil jsem tomu, ale teď bych řekl, že je to možné,“ řekl a ukázal na jakýsi obrys na střeše domu, kolem kterého se plížili.
Opravdu, na střeše bylo něco šedivého a když to zjistilo, že ho pozorují, zmizelo to.
„Bralas má prý podzemní prostory. Mohli bychom se tam ukrýt,“ navrhl Imorean.
„Tam nevlezu ani náhodou. Slyšel jsem co se o něm vypráví. Nedostaneš mě tam.“
„A co tedy chceš dělat?“
Genovi se rozhlédl po okolí.
„Kousek odtud bydlí můj dobrý kamarád.“
„Fajn, jdeme.“
Za chvilku dorazili na místo. Pozdě. Dům hořel a kolem něj postávalo několik ozbrojenců.
„Orinoku,“ šeptl Vaidus a podíval se na Sergiuse. Po tváři mu tekly slzy.
„Můj přítel, nejlepší přítel…“ mumlal si pro sebe.
„To být tvůj přřítel?
Kývnutí.
„Beran je vyřřídí. Puste ho na ně!“ zařval a už se chtěl rozeběhnout. Vaidus ho na poslední chvíli spoutal myšlenkou.
Žuchnutí.
„Prroč?“
„Zabili by tě. Teď vezmi Sergiuse a následuj mne. Půjdeme do toho podzemí.“
Vydali se ke vchodu do starého podzemí. Místa, odkud se nikdo nevrátil bez patroly vojáků.

Pokračování příště…

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. fagoun

    Tak jsem se konečně odhodlal…….

    No při přečtení "legendy" jsem si myslel že to bude zase nudná pomsta učitele který se reinkarnoval… . Ale bys jsme příjemně překvapen… . Líbí se mi ten děj a doufám že pokračování který teď tisknu bude taky tak dobrý no co dodat..

    Kdo umí ten umí kdo neumí ten čumí 🙂

  2. Akoba

    Tak pokračovat zcela určitě cenu má, hlavně vzhledem k tomu, že povídka je neukončená a čtenáře jistě pokračování zajímá. Líbí se mi i styl psaní. U obsahu bych měl hlavně výhradu k charakterům hlavních postav a chápu to upozornění o obsahu povídky, které je na začátku. Do toho však mluvit nemohu. Určitě bych ale rád četl dál.

Leave a Reply