Toto je pokračování povídky Kronikáři-Zrádci Orinoku. Pro lepší pochopení souvislostí doporučuji si ji přečíst.

* * *

Sestup do podzemí proběhl bez problémů, pouze Beran měl  jisté technické problémy s tím, aby se procpal vchodem. Sestupovali po vlhkých a kluzkých schodech do stále hlubší tmy. Vaidus klepnul holí, a na jejím konci se rozsvítilo matné světlo, které jim sotva stačilo.
            První šel Beran se svým kyjem, druhý Vaidus se světlem a celou skupinu uzavíral Sergius s kuší v levé ruce.
„Znáš to tu?“ zeptal se Imorean.
„Jo, trochu. Párkrát jsem se tu ukrýval. Ale před nějakou dobou to začalo být nebezpečný.“
„Před nějakou dobou?“
„To bylo tehdy, kde bylo bezpečnější se chytit stráží, než sem zahučet. Od tý doby jsem sem nepách.“
„Naše vyhlídky jsou čím dál lepší,“ poznamenal Vaidus ironicky.
            Dostali se do místnosti kruhového tvaru. Vedly z ní tři cesty plus ta kterou přišli. Ze stropu kapala voda a dole se slévala do kluží. Na stěnách se leskla nějaká slizce vypadající rostlina. Z chodem sem táhl chladný, zapáchající vzduch.
„Útulno,“ shrnul situaci Imorean se šklebem na rtech.
Sergius si důkladně prohlédl místnost.
            „Já bych se ubytoval tady, je to blízko vchodu.“
            „Souhlas.“
            „Být.“
Našli si na zemi to nejsušší místo a lehli si na kožešinu, kterou rozprostřel Beran. Ten si vzal i první hlídku.
Vaidus ulehl a téměř okamžitě usnul, na jeden den bylo toho čarování až moc. Beran seděl kousek od něj a v rukou třímal kyj.
Genovi ležel a koukal do stropu. Ticho v místnosti narušovalo je kapání vody. Za chvíli ho přemohl spánek.

Hlídka krollovi ubíhala pomalu. Snažil si krátit čas počítáním kapek, ale za chvíli přestal, jelikož si nemohl vzpomenout co následuje po sedmičce. Pouze poslouchal tichou sonátu vody.
Kap, kap, kap kap, kap, kap, kap, kap kap, škráb, kap, kap, kap škráb škráb kap. Škráb škráb kap škráb kap.
Škráb?
Beran se zvedl. Skutečně, z dálky k němu doléhalo tiché škrábání. S té chodby nalevo. Opatrně zatřepal se svými společníky.
„Cožecoproč?“ zamulal Sergius.
„Něco tam být, tam, na…na…nalevo,“ hledal slova Beran.
„Tak to zabij a nech mě spát…“
Vaidus mezitím vstal a přidal se ke krollovi. Nakonec Sergiuse probrali.
„Být to i z vrchu.“
To znamenalo, že se je někdo, či něco snaží obklíčit.
Kroll sbalil kožešinu a následoval Vaiduse, který se vydal napravo. Jejich zrychlený dech se rozléhal celým podzemím. Teď už nebylo pochyb. Něco tam bylo a pronásledovalo je to. A neustále to zrychlovalo.
Cítili, jak se jim naskakuje husí kůže, když na ně zezadu začala doléhat neznámá hrůza. U úst se jim tvořily obláčky páry. Ochladilo se.
Chodba se klikatila a odbíhalo z ní spousta odboček. Doleva, doprava, kus rovně, doleva, znovu doleva a pak hned doprava…a sakra.
Před nimi se objevila místnost, která snad kdysi sloužila jako nádrž pro vodu. Spadli do ní.
Voda silně zapáchala, protože v ní plavaly mršiny. Zbytky krys, nějakých domácích zvířat a, ano, lidí.
Hluk se blížil. Nyní spatřili to co je pronásledovalo. Vzdáleně to připomínalo opici, ale nemělo to téměř žádnou srst. Veliké špičáky se leskly ve tmě a slibovaly rychlou smrt. Nelítostné rudé oči stvůry se na ně upírali a zdálo se, že za nimi probíhá nějaký zvrácený myšlenkový pochod.
Během chvilky tam doběhli další dvě podobné nestvůry a chvíli větřili. Pak začali kňučet a dali se na ústup.
„Proč nás nechali nepokoji?“ zeptal se Sergius.
„Nevím.“
Chvíli šlapali vodu a snažili se přijít na nějaký smysluplný nápad.
„Vaidusi?“
„Ano?“
„Něco se mi otřelo o nohu.“
„Hezky, pomalu vylezeme.“
„Jo,“ souhlasil Sergius a začal plavat ke kraji. S menšími obtížemi se vyhrabal na pevnou zem a vzápětí za ním vylezl Vaidus.
„Berane? Pojď ven,“ mávnul na něj Genovi.
Bez reakce, kroll s sebou prudce trhal. Pak se ponořil pod vodu, která se jen trošku zčeřila a pak se zabarvila do ruda.
Sergius stál bez hnutí a zíral na hladinu po ktéré se jen tu a tam mihlo chapadlo.
„Tak alespoň víme, proč nás nechali být,“ prohlásil cynicky Vaidus.
Genovi si jej nevěřícně prohlížel.
„Jdeme, musíme odtud pryč.“
Sergius nereagoval.
Vaidus s ním pořádně zacloumal.
„Jdeš?“
„Hmm? Jo.“
* * *
Podzemí bylo rozsáhlé a Vaidus se Sergiusem zabloudili. Seděli na zemi a odpočívali. Genovi si prohlížel svou ruku.
Vaidus si začínal uvědomovat koho to vlastně zabil. Jednalo se zcela určitě o Kronikáře. Četl o této organizaci v nějakých knihách. Vznikla kdysi dávno, ještě před Dopadem a měla za úkol chránit civilizaci před zlem, úpadkem a temnotou v době Stínových válek. Ale podle toho co věděl zanikla za halorenké občanské války. Tak co tady dělal jeden její člen? A proč po nich šel? A proč… Vaidus usnul.

* * *

Imorean sebou škubl a probudil se, kousek od sebe viděl dřímajícího Sergiuse. Byla zima, u úst se mu dělali obláčky páry. Vzduch byl cítit vlhkostí a kamenná stěna ho studila do zad.
Zavřel oči a zpomalil svůj dech. Ten se stával mělčí a mělčí a nakonec se zdálo, že je o stěnu opřená pouze mrtvola čaroděje. Jeho vědomí se rozšířilo a dotklo se astrálních sfér. Jeho stará magická energie unikla do širých astrálních plání a on jen poslouchal to ticho. Božské ticho. Naplňovalo jeho duši až po okraj. Dosáhl absolutního vyrovnání se sférami i se svým vědomím.
Jeho astrální tělo se začalo pomalu nadechovat. Cítil jak jej naplňuje síla. Taková, jaká není nikde na zemi. Taková jakou požil bůh při tvorbě světa. Byla to ta, kterou má každý mág v duši. Byla čistá a neposkvrněná, vyšla přímo z lůna sfér do Imoreanova vědomí. Usídlila se v něm a on ji přijal za svou.
Ukončil nádech a začal se vzdalovat astrální pláni. Blížil se zpátky, blíže k světu smrtelných.
Otevřel oči, jeho ruce jemně opalizovaly a přebíhali po nich malé jiskřičky. Jeho duše měla nyní moc spoutanou a nezvířenou v sobě. Připravenou k použití.
Sergius stále spal.
„Vstávej.“
„Uhmmm?“
„Dělej, musíme se pohnout. Mám plán,“ šeptal Vaidus a balil při tom jejich skromný majetek.

* * *

Plán byl jednoduchý. Měli počkat na noc a pak se dostat do bralasské knihovny. Procházeli kanalizací a snažili se nic nevzbudit. Sergius si občas jen tak pro sebe něco mumlal o své ruce. Vlhko mu neudělalo dobře.

* * *

Zabloudili-nemohli najít východ z podzemí. A aby toho nebylo málo, povedlo se jim zahučet do nějaké vlhké roury a teď se ocitli ve staré kanalizaci. Sergius se díval nahoru, na průchod, kterým ‚přišli‘.
„Co magie? Mohla by pomoci?“
„Těžko, ta roura se klikatila a já neznám přesnou destinaci místa kde by ses vynořil,“ vysvětloval Vaidus a snažil se očistit si své roucho.
„Co?“
„Mohl bych tě přenést přímo doprostřed kamenného bloku.“
„Děkuji nechci.“
Okolo byla tma a tak Imoreanovi nezbylo nic jiného, než kouzlem zažehnout svou hůl. Matné světlo se odráželo od stěn porostlých plísní a od břečky na zemi. Genovi si držel svou ruku a šklebil se bolestí.
„Co je?“
„Švihnul jsem se do ní.“
„Ukaž.“
Prohlédl si jeho ruku.
„Mohu použít magii na její vyléčení, ale je tam velké riziko, že ti to uškodí.“
„Jak?“
„To se dá zjistit jen jedním způsobem.“
„Zkus to,“ řekl Sergius a podal mu svou ruku.
Vaidus ji chytil pod loktem a jedním prstem se začal dotýkt jeho zápěstí. Mumlal zaklínadlo a stále zrychloval. Sergius začal řvát bolestí, ale Imorean ho držel pevně. O chvíli později kouzlo skončilo. Genovi se zhroutil na zem a tiše kňučel. Ale žil a to znamenalo, že se kouzlo vydařilo. Imorean oddechoval a rukama se opíral o stěnu.
Sergiusova ruka byla pokrytá černými skvrnami.
„Kůůůůrva!“
Chvíli nadával a pak se začínal hrabat na nohy. V ruce cítil tupou bolest, ale mohl s ní hýbat. Dokonce i unesl meč.
„Díky,“ řekl Sergius zasmušile a znovu si prohlížel svou znetvořenou ruku.
„Promiň, lépe to nešlo.“
„Uuuhh. Hlavně, že je zdravá,“ hekl Genovi a párkrát cvičně máchl mečem do vzduchu.

Vydali se na další cestu. Hledali nějaké schody a hodinu později jedny našli. Bohužel, vedly dolů. Cítili chlad, který odtud vystupoval., snažil se je pohltit. Šeptal jim do uší sliby, lákal je dolů, do nižšího patra.
Udělali hloupost. Poslechli.

* * *

Schody stále klesali dolů, níž a níž. Nakonec se dostali do nějaké chodby. Čtyři cesty. Doleva, rovně, doprava a zpátky. Šli za hlasem. Doleva.

* * *

Jejich kroky se rozléhaly tmou. Po chvilce chůze došli tam, kam potřebovali. Objevila se před nimi obrovská jeskyně a uprostřed ní byla kruhová hradba s asi osmdesáti metrovým průměrem. Byla však postavena trochu podivně, jako by měla bránit tomu, aby se něco dostalo ven než naopak.
Vlastně to vypadalo jako studna, prostor za hradbou se propadal do obrovské hloubky. Na obvodu hradby byli čtyři plošiny, ale jen jedna z nich byla použitelná. Vydali se k ní.
Byl to jakýsi jeřáb, pod kterým byla zavěšena deska se zábradlím určená k přepravě. Vaidus nahlédl přes okraj. Z neznámých důvodů se mu udělalo slabo. Zapotácel se a spadl na zem.
            „Co ti je?“
            „To bude dobrý,“ hekl Vaidus.
            Sergius se naklonil přes zábradlí.
            „Páni, jak to může být hluboký?“
            „Nevím,“ řekl Imorean a znovu se tam podíval. Skoro omdlel, jak se mu udělalo zle.
            „Já půjdu dolů, ty mě spustíš,“ řekl Sergius a přešel na plošinu.
Vaidus se přesunul k ovládací páce a už za ni chtěl zatáhnout, když se zastavil. Vyčaroval kouli chladného světla dal ji Sergiusovi. Vznášela se pár centimetrů nad jeho levým ramenem.
Pak za páku zatáhl.
            V jeřábu to zachrastilo a plošina se začala pomalu sunout dolů.

* * *

Ta díra musí být opravdu hluboká, pomyslel si Genovi. Už tam trčel skoro hodinu a nezdálo se, že by se blížil ke dnu. Kruh světla nad ním se pomalu zmenšoval, jak klesal stále níž.
* * *

Hlas měl radost.

* * *

            Vaidus sledoval pomalu se odvíjející lano, jak tančilo po složitém kladkostroji jeřábu. Tiché cinkání a vrčení se rozléhalo tmou. Pomalu tak uběhla hodina, pak i druhá. Zdálo se to neuvěřitelné, ale lano se stále odvíjelo. Odstoupil a prohlédl si celý mechanismus. Pokud to dobře chápal, tak tahle obrovská pružina se smršťovala, díky tomu, že se lano odvíjí. Ke všemu bylo připojeno velké množství pojistek a všemožných hejblátek, které ve výsledku dají to, že jak plošina dosáhne konce své cesty vše se zablokuje, dokud nezatáhne za nějakou páku. Pružina se uvolní a začne se roztahovat, lano se začne navíjet. Jak se zdálo, mělo to i volbu rychlosti s jakou to stoupá.
Byl tak zabrán do průzkumu, že si nevšiml dvou blížících se osob. Obě byly v rudém.
„Jsme rádi, že jsme Vás zastihli, pane Imoreane.“
Vaidus se lekl a ihned se otočil.
„Překvapen?“ řekl jeden z mužů.
„Co chcete? Proč nás pronásledujete?“ zeptal se Vaidus a nervózně přehmátl na holi.
„Proč? Ale no tak, pane Imoreane…Předpokládali jsme, že Vám to už došlo.“
„Předpokládali jste špatně.“
 „Kde je pan Genovi?“ rozhlížel se muž, který až doposud mlčel, „Není náhodou tam dole, že ne?“
„I kdyby byl, co je vám do toho?!“
„Nám? Abych pravdu řekl tak nic, ale být vámi bych jej vytáhl. Tam dole jsou tuny nezajištěného varionelu.“
Vaidus viditelně zbledl, teď mu to došlo. Proto se mu udělalo špatně když se vykláněl nad propast. A právě tam se nyní spouští člověk, kterého by, i když si to nepřipouští, nazývá přítelem.
            Otočil se a zatáhnul za páku. Ve stroji to začalo hrkat a po chvíli se lano začalo navíjet. Tiché skřípění stroje se rozléhalo jeskyní. Lano se metr za metrem navíjelo na cívku a zkracovalo tak vzdálenost mezi nimi a Sergiusem.
Zezadu k němu přistoupil jeden z mužů.
„Vaši hůl pane Imoreane.“
Zvážil své možnosti. Za jeho zády stáli nejspíše dva čarodějové, kteří neváhají zabíjet. Dal mu ji.
            „Odstupte od zařízení a dejte ruce za hlavu.“
Odstoupil a dal ruce zaplavu.
            „Výborně.“
            „Co s námi chcete dělat?“ zeptal se Vaidus a snažil se zakrýt strach ve svém hlase.
            „Myslím, že bude lepší, když s jakýmkoliv vysvětlováním počkáme na pana Genoviho.“
* * *

            Uběhla celkem velká doba, než zaslechli rachocení a cinkání, které předznamenávalo návrat plošiny. O pár okamžiků později se plošina přehoupla přes okraj a jeřáb ji začal automaticky uzamykat tak, aby se neuvolnila.
            Přistoupili blíže. Sergius tam byl. Bohužel trochu jinak, než se dalo očekávat. Kdyby se někdo zeptal kde je Sergius, mohli by jste v této situaci odpovědět ‚všude‘.
            Plošina byla zakrvácená a byly na ní kusy masa a odštěpky kostí. Nad zbytky Genoviho se vznášel strašlivý puch. 
            Jeden z mužů v rudém ke zbytkům přistoupil. Pravděpodobně chtěl ohledat to co bychom jindy nazvali tělo. (Ovšem lepší výraz jsou zbytky.)
            Chvíli se v tom přehraboval a pak prudce ucukl.
„Utíkáme. Pane Imoreane, vaše hůl. Následujte nás, pokud se chcete dožít dalšího dne,“ řekl muž v rudém, hodil mu hůl, a se svým společníkem se rozeběhli k východu.
„Co je? Co se děje?“ ptal se Vaidus ve běhu.
„Urmakulové, nejspíše i inteligentní,“ vysvětlil muž a přidal.
Utíkali temnými chodbami bez rozmyslu, a za chvíli se zastavili. Bylo ticho, pouze jejich zrychlený dech se nesl tmou.
„Urmakulové? Co to je?“ šeptal Vaidus.
„To nechte na potom, teď se odtud musíme dostat,“ řekl muž a zarazil se. Kousek od nich se ozvalo drobné zaškrábání. Všichni strnuli. Ve vodě před nimi, která byla v kanalizaci všudypřítomná, byla nepravidelná deformace. Jako by tam něco mělo nohy, ale nebylo to vidět.
Všichni tři začali pomalu ustupovat. Deformace ve vodě se k nim blížily a zdálo se, že jich přibývá.
„Pane Imoreane, ohnivá kouzla přímo do chodby před námi.“
Všichni tři začali čarovat ohnivé koule, plameny a plamenné sloupy. V mžiku bylo po všem.
„Zdá se že nemají rádi teplo,“ konstatoval Vaidus a vzápětí byl doplněn jedním z mužů:
„A světlo.“

* * *

            Trvalo dlouho než došli na povrch. Měli pár potyček s místními tvory (konkrétně-jedinci podzemních ras, kteří je potkali na cestě se velmi rychle stávali ohroženým druhem), a několikrát zabloudili. Během cesty se Vaidus dozvěděl, proč se Kronikáři začali míchat do vnitřních záležitostí Orinoku.
            Podle všeho dělal jeho otec v mládí jisté pokusy. Výsledkem byl on, Sergius a jistá Xsi. Kronikáři z nějakých důvodů chtěli, aby alespoň jeden ze trojice zemřel. Xsi (vysl.: -Iksi-) nemohli najít, tak na sebe poslali Vaiduse a Sergiuse. Když skončil Kronikářův výklad, začal mluvit Vaidus.
            „To je trochu blbost, ne? Sergius je prý z Irionu, řekl mi to.“
            „Může být rozdíl mezi pravdou a tím co jsi se dozvěděl, to tě nenapadlo?“
            „Proč by mi lhal?“
            „Nevím.“

* * *

            „Co se mnou teď bude?“ zeptal se Vaidus, „Jsem v podstatě zrádce. Nesplnil jsem úkol…“
            „Něco bych pro vás měl.“
            „A co? Beru cokoliv.“
            „Skutečně cokoliv?“
            „Ano.“
Kronikář mávnul rukou a z bralasské ulice zmizeli tři  čarodějové. Vypadalo to jako kouzlo…

* * *
           
Tak končí Vaidusova cesta mezi Kronikáře. Je možné, že se zde objeví, některé další záznamy činnosti pana Imoreana, či jeho blízkých…a možná se i dozvíte, proč měl alespoň jeden ze trojice zemřít…

Konec 

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply