Unaveně si sedl do křesla v rohu pokoje. Až teď může o všem v klidu přemýšlet. Zavřel oči. Usnul. Zdálo se mu to. Zdálo se mu to každou noc až do rána. Každé ráno se budil zpocený a někdy i pomočený strachem.

   Teď, když se probudil strachem zpocený v křesle, tak si řekl dost. Bude tam muset jít, pomyslel si těžce. Srdce se mu scvrklo do velikosti malé kuličky, při pomyšlení na to prohnilé doupě. Bylo tam někde v lese a čekalo na něj.

   Vzpomněl si, jak jako kluk, když tu díru v zemi objevil, byl šťastný, že bude mít svou vlastní skrýš. Rozhodně slezl dovnitř dolů.

   Brrr, zakroutil teď v křesle hlavou, nechtěl o tom přemýšlet.

   Ale přeci, když tam skočil, okolní stromy tiše vzdychly, jakoby si říkali, ach další, další duše, ta prokletá tma bude ze dne na den silnější. To všechno jako malý kluk neslyšel. On bezstarostně, spíš radostně, si pod svitem baterky prohlížel nový úkryt. Nic moc, mokrá hlína tam tvořila stěny, stejně tak i strop, ten ale navíc podpírali ztrouchnivělé trámy. Všiml si že místnost se protahuje úzce dozadu, kde jakoby paprsek světla neprostupoval černočernou tmou. Kéž by se to nikdy nerozhodl prozkoumat. Když přišel blíž, s úlekem zjistil, že se tma zhmotňuje. Byla pořád tmou, ale černější a neprostupnější než normální tma.

   Chtěl vykřiknout, ale z hrdla se mu vydralo jen slabé chrčení.

   Chtěl se otočit, ale nohy jakoby mu tma držela.

   Chtěl se podívat jinam, ale oči jakoby mu ovládal někdo jiný.

   Tma začala mít tvar, získávala podobu silného a dospělého muže. A ty jeho oči, jeho oči, červené až do ruda, plály a on se v nich utápěl. S námahou a se silou vší vůle se mu podařilo odtrhnout oči od jeho červených, mořských a nekonečných hlubin. Ještě než se onen neznámý začal pohybovat, zjistil chlapec, že má kolem opasku lebky, všiml si jedné, která vypadala jako tvář pana Codyho, který se ztratil asi před pěti lety. Vtom se obr pohnul a chňapl obrovskou rukou po jeho hlavě, chlapec na nic nečekal, uhnul a dal se na zběsilý úprk. Cítil, jak ho tma volá myšlenkami zpátky, silnými myšlenkamy…

Opět se probudil a zjistil, že je slabý, jako po infarktu. Ani nedokončil myšlenku a začal se mu zdát jeho poslední a nejdelší sen.

 

 

 

 

   Probudilo ho dunění. Velmi vzdálené dunění, které ho vzbudilo už třetí den za sebou. Nevěděl, co dunění způsobuje, televize už řadu dní nešla, rádio, to vypadlo ještě dřív. Vlastně mohli být rádi, že jim jde elektřina.

   Ta jim přestala jít další den, takže všichni museli chodit spát se slepicemi, tedy při západu slunce. Mezi lidmi se začalo spekulovat o mimozemšťanech, o meteoru, či o obrovské vlně, která zaplaví svět.

   Další den znělo dunění hrozivě tak blízko, že lidé vylézali na střechy domů, aby viděli, co to způsobuje. Dívali se celý den a nic nespatřili, až se západem slunce se na obzoru objevili… . Nebylo to popsatelné. Bylo to zpola viditelné, strašně obrovské, zelené a bylo jich moc. Vytvářeli asi 100 kilometrů široký pás a pomalu postupovali přes překážky dopředu.

   S ránem, slunce vycházelo v 5 hodin ráno, měli všichni lidé sbalené kufry a snažili se odjet z města. Nebýt bláznivého Bena, tak se jim to i povede, ale Ben, ten se snažil proti nařízení města odjet už v noci a narazil do stromu, a úplně zablokoval silnici. Než byla nehoda odstraněna, byl už bílý den a dunění velmi blízko.

   On jako multimilionář nasedl do svého minivrtulníku a letěl k tomu blíž než se rozhodne k odletu pryč. Vletěl co nejvýš, aby viděl, co ty zelený potvory napáchaly za škodu. Pak to uviděl… , nebylo tam nic, černý popel, jen popel a nic jiného. Chvíli na to vyjeveně civěl, pak ale otočil svou helikoptéru a letěl. Letěl dlouho, moc dlouho, nevěděl kolik dní už uplynulo, ale letěl dlouho. Až uviděl hranici, kde začali a kde i přistály. Nedalo se říct, že to byly rakety, ale přiletěli tím.

   Čekal.

   Čekal, a když bylo dunění na dosah, letěl jim vstříc.

   Potom je uviděl, strašně se zvětšily, viděl člověka, co jim vlezl do cesty a oni ho ukrutným způsobem zničili a nepatrně se zvětšily. Došli až k místu, kde začali. Tam si odpočinuli.

   Odpočívali, dokud nebyli zas tak malí, že museli jít znovu, jiným směrem.

   On nasedl do vrtulníku a letěl asi kilometr jim do cesty. Přistál na čisté krásné trávě, která se měla za chvíli stát popelem. Sedl si pohodlněji do křesla a zavřel oči. Konečně mohl v klidu přemýšlet.

   Naposled

      

     

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Jiří Hons

    to mám rád. Nesnáším konce v americkém stylu, ať už ve filmu, nebo kdekoliv jinde. Tvůj styl mi navíc dost vyhovuje – ale obzvlášť druhá povídka mi přijde spíš jako sci-fi než fantasy. Což nevadí, myslím, že v mnoha případech se hranice obou žánrů prolínají… Ale každopádně – pozor na pravopis a možná by neškodilo rozepsat děj jen o trošičku obšírněji, ať se dá lépe pochopit…

Leave a Reply