Povídka je z hlavního města země Balzdeie, kterou právě napadla vojska sousední Nandory. Těsně před vstupem nepřátel do města oznámí velitel obrany nejnovějším balzdeijským technickým vynálezem – vysílačkou – svým jednotkám další postup. Ten spočívá v tom, že členové stráže přejdou do ilegality a rozptýlí se do několika obrovských komplexů budov, kde je ve spleti chodeb a domů nepřátelé těžko objeví.

 

Je to takový nápad, zkouším co z toho vznikne, druhý díl už bude více fantasy, toto je pouze takový úvod do děje. Proto prosím o komentáře, abych věděl zda má cenu pokračovat.

 

1. část – Okupace

 

„Pane veliteli! Přišla zpráva z okrajových částí města. Obrana zde nemůže vydržet déle než dvě hodiny. Nandorští vojáci obklíčili skoro celý Balzdej! Většina našich vojáků je zajatá a nepoměrná přesila zelenokabátníků je i přes odpor civilních obyvatel za chvíli tady.“

 

„Děkuji za hlášení Davide, i když není vůbec povzbuzující. I obyčejní lidé se za nás staví, ale proti silné Nandorské armádě to město Balzdej neuchrání. Když se z tohoto okna hlavní základny koukám na historické centrum Balzdeje, uvědomuji si tu sílu a vůli, kterou naši předkové museli prokázat, aby vystavili tak ohromný komplex chrámů, divadel a knihoven. Vem si například Assileský palác. Ne nadarmo je považován za největší kulturní památku celé země. A víš proč?“

 

„Pane, Assileský palác znám, ale ne tak podrobně. Nejsem z Balzdeje,“ odpověděl David veliteli Mirkonovi trochu nervózně. Nepřátelská armáda je za dveřmi a velitel zde mluvil o kultuře. Jen proto, že Mirkon je dobrý velitel, však David stál a poslouchal.

 

„Víš, Davide,“ pokračoval on a přitom hleděl na Assiles z okna, „…to není jen palác. Ano, Assileský palác je dominantou celého bloku, ale ten však ještě obsahuje přes stovku domů, čtyři chrámy, palác knihovny, ohromný palác divadla a sídla dalších institucí. Všechny chodby jsou spolu propojeny a celý blok se rozkládá na jednom čtverečním kilometru. Některé domy mají i sedm pater a v některém z nich se vždy nachází chodba do domu vedle. Dveře mezi nimi se nezamykají, protože při existenci nepoužívaných částí domů, mnohých sklepů a půd, ani pořádně nikdo neví, kde jaký průchod je. Jednou jsem se rozhodl projít si celý Assiles. Objevil jsem tolik léta nepoužívaných místností, opuštěných průchodů a zákoutí….No, zažil jsem tam i věci tajemné a záhadné. O těch Ti řeknu, až bude čas. Strávil jsem tam celý den. A podívej se támhle na ten blok vedle. Je třikrát menší než Assiles, ale stejně tak zajímavý. Bloky jsou často propojeny chodbami pod ulicemi, nebo průchody přes četné světlíky. A celé toto centrum, čítající několik takovýchto bloků, teď hlídá jen tisícovka mých mužů v padesáti ozbrojených skupinách. Až přijde mnohatisícová armáda z Nandory, nemáme proti nim v boji žádnou šanci, Davide.“

 

Teprve nyní David pochopil, co chce jeho velitel říct. V tu chvíli se však zadíval pozorně z okna a v dálce spatřil něco, co ho velice vyděsilo.

 

„Pane veliteli, támhle jdou nějací vojáci!“

 

„To jsou Nandoriané, Davide. Za dvacet minut jsou tady.“

 

David se zarazil. Takový klid jeho velitele v napjaté chvíli jako je tato.

 

„Davide, je na čase jednat!“ Velitel přistoupil k nejnovějšímu vojenskému technickému vynálezu – mikrofonu. Toto zařízení dokázalo přenést jeho hlas na velitelství všech padesáti skupin obrany centra, v jejichž základně měli přijímač.

 

„Všichni ochránci lidí centra města, nyní poslouchejte. Mluví k vám váš velitel. Spatřil jsem na dohled nepřátelské posádky. Tato situace svědčí o tom, že naši kolegové z okrajových částí Balzdeje nedokázali přesilu zadržet. Se stejnou zpávou jsem před chvíli přijal posla z příměstské obrany. Za několik málo minut vstoupí početné armády do vašich sektorů. Bojovat proti nim by byla sebevražda a tedy věc k ochraně civilistů zcela neefektivní. Proto tímto uvádím v platnost plán s názvem Plán B. Všichni víte o co jde, takže znovu opakuji. Všichni ihned provedou plán B. Od této chvíle přerušuji spojení. Každý voják musí od této chvíle jednat sám za sebe, každá skupina musí jednat sama za sebe a všichni nyní spadají pod jediný zákon, kterým je Rezoluce lidské důstojnosti. Ta je pro vás, ochránce lidí, neporušitelná. Hodně štěstí vám všem.“

 

Velitel Mirkon pustil do mikrofonu z chraplavého přístroje hymnu Balzdeie a v tu chvíli se v padesáti základnách posádek rozhostilo naprosté ticho, které prořezávaly jen pomalé tóny skladby plné hrdosti a důstojnosti. Tisíc lidí na padesáti místech v jeden okamžik ztichlo a v pozoru se salutem vzdávalo čest na dlouhý čas poslední svobodné Písni svobody a každou vteřinou prožívali poslední minuty, ve kterých vládne právo. Když píseň dozněla, ještě chvíli stáli v posvátné úctě uvědomující si závažnost té chvíle a poté se pustili do plnění plánu B. David se nechápavě díval na velitele, který zapnul sirénu všeobecného poplachu.

 

„Davide, příměstská obrana již neexistuje. Proto jsi nyní členem obrany centra a vztahuje se na tebe plán B. Proto ti ho osvětlím. Vzpomínáš, jak jsem před chvílí mluvil o složitém systému bloků a domů v centru? Vytvářejí takový systém, že se v něm nevyznají ani místní, natož pak okupanti. Sem se také většinou stáhnou lidé z ulic, přestože jich bude minimálně, jelikož jich mnoho Balzdej opustilo. Utekli před Nandorou. Členové stráže, ta tisícovka ochránců, si sundají své uniformy, schovají si pouze odznak stráže a oblečou se do civilního ošacení. Hned na to zmizí v ohromné spleti bloků. Ano Davide, chápeš to správně. Tímto přecházíme do ilegality. Budeme mezi civilním obyvatelstvem, které budeme bránit podle Rezoluce LD. Ta nám přikazuje jednat v zájmu života a zdraví každého civilisty. Dále nám ukládá zacházet se zajatci tak, aby byla zachována i jejich důstojnost.“

 

Velitel ze sebe pomalu sundal svojí uniformu a oblékl si běžné oblečení. To samé doporučil Davidovi a poskytnul mu svůj šatník.

 

„A nyní jsi členem mojí skupiny. Znám Tě už tak dlouho, že mojí důvěru máš. Je nejvyšší čas vyrazit.“

 

„A kde je zbytek tvé skupiny?“ Zeptal se David velitele.

 

„V této základně jsou normálně ještě tři lidé. Můj zástupce Osk a další dva spolupracovníci. Ty jsem však poslal do Assilesu už před hodinou. Pojď Davide, jdeme!“

 

Velitel se svým novým kolegou vyběhli z hlavního stanu v bloku Parbon a podívali se do ulice podél Assilesu. Ani ne sto metrů od sebe spatřili první četu Nandorských vojáků, kteří pochodovali směrem k nim. Proto si pospíšili a vstoupili hlavní branou Assileského paláce do velkého komplexu Assiles. Když otevřeli mohutnou bránu, prošli kolem tří dvojic velkých zdobených sloupů a před nimi se objevil pohled na rozlehlou vstupní halu. Místnůstka pro ostrahu byla prázdná a proto jim nikdo nebránil jít kam se jim zachtělo. Dvojice prošla po schodech nahoru až ke dveřím, které měly takový směr, že je vyvedly z Assileského paláce a oni se ocitli v chodbě jednoho z domů. Oknem na chodbě mohli sledovat zástupy okupantů, kteří se pokoušeli dostat do sídla Představeného země a úřadu vlády.

 

„Pane, to je zlé. Někteří členové krizové rady jsou ještě v úřadu vlády.“

 

„Já se vsadím, že už jsou díky zadním východům v temných zákoutích vedlejšího bloku. Jinak, já jsem Mirkon. Bude dobré, když na slovo velitel na chvíli zapomeneš, Davide.“

 

Oba chvíli sledovali, jak dvacítka okupantů rozrazila dveře sídla hlavy země a zmizela uvnitř. Vzhledem k tomu, že za dveřmi již zaslechli bouchání do dveří vstupní brány Assileského paláce, rozhodli se zmizet z dosahu nepřátel. Prošli do chodby kolmo k okrajovému ochozu, kterou prošli až na konec a vstoupili do starobylého, ale zřejmě opuštěného domu. Staré schodiště naznačovalo, že tak čtyřista let starý dům má ještě čtyři, nebo pět pater nahoru. Tam asi dlouho nikdo nebyl, soudě podle všudypřítomného prachu a nepořádku.

 

„Páni,“ žasnul David při pohledu na staré chodby domu.

„To je, co? Záhady a tajemno mají zelenou,“ pousmál se Mirkon. A takových domů je tu spousta. A to´s ještě neviděl podzemí.“

„Ale jak je to možné, že je tolik domů prázdných?“„No, v minulých staletích bylo v Balzdeji tak třikrát víc lidí než je tomu teď v posledních letech. Největší rozkvět byl tak před dvěstě lety. Z tohoto období pochází většina domů v této části. Potom ale přišla první Balzdejsko – Nandorská válka. A Balzdej je velmi blízko hranic Balzdeie s Nandorou. Proto se město téměř vylidnilo. Následovaly další dvě války, které stavu nepřidaly. Potom byl dlouhá desetiletí klid a do hlavního města říše se pomalu vracel život. Lidí se však vrátilo podstatně méně, protože odešli do sousedních zemí, kde jim žádný ozbrojený konflikt nehrozí. Město a celá země se pomalu vzpamatovávaly, ale lidí bylo podstatně méně. No a poslední léta si jistě pamatuješ ze své zkušenosti."

Konec 1. části

Akoba (A12)

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

3 komentáře

  1. Jiří Hons

    to je asi nejúčinnější možnost jak okupantům znepříjemňovat život. Pokud domácí přesně vědí kde se nacházejí a vyznají se v komplexu, o kterém píšeš, je to obrovská výhoda. Ale nejsem si jistý, jak by všechno fungovalo v případě, že většina lidí ty průchody vůbec nezná – pak jsou v pasti úplně stejně jako okupanti. Asi by to taky chtělo umístit hodně tajných prostor do podzemí – ono vypálit celý blok taky není zas tak těžká věc…

    • Akoba

      Oni ale okupanti zatím zas tak moc netuší, kde se kdo skrývá a ty bloky jsou tak velké, že vypálit je by pro ně znamenalo připravit se o ohromné bohatství, které by měli jako kořist, pokud by se jim to vůbec povedlo. Zase jich ale není tolik, aby mohli hned prohledat všechny bloky, takže tam spíš budou postupně pronikat (oba válčící státy jsou velmi malé – snažil jsem se vyhnout milionovým nebo statisícovým armádám).
      Místní lidé ty průchody všechny neznají, ale rozhodně jich znají víc než okupanti a proto se lépe ukryjí. Děkuji za připomínky a zkusím to nějak vymyslet. Brzy bude 2. část.

Leave a Reply