PO STOPÁCH
 

  Ranní paprsky slunce zalily sněhovou pokrývku. Zpěv ptáků a zvuky probouzejícího se lesa se mísily z pokřiky probouzejících se legionářů. V táboře vládl nezvyklý ruch na šestou hodinu ranní, obvykle vstávali legionáři kolem sedmé, dnes tomu ale bylo jinak, na inspekci měl přijet samotný Caesar.

    „Mariusi vstávej, vstávej!“ Řekl Publius a zatřásl s mladíkem. „Musíme se připravit, zanedlouho přijede Caesar!“ Mladý legionář mluvil s nesmírným nadšením a bylo vidět, že se nemůže dočkat. „No jo, vždyť jsem už vzhůru.“ Odvětil nevzrušeně Marius a promnul si oči. Neměl rád Caesera, nevěděl proč, ale protivili se mu lidé jako on, tak mocní, tak chtivý války, přesto se těšil, že ho konečně na vlastní oči uvidí. Vykoukl ze stanu, jeho pozornost upoutal nezvyklý povyk všude kolem, všichni pobíhali sem a tam, každou chvíli slyšel někoho říkat: „Caesar, Caesar přijede!“ Vylezl ze stanu a vyrazil k potoku, který protékal středem obrovského tábora. Poklekl u ledové šumící vody, opláchl se a začal s holením, musel přeci vypadat dobře.
        Jen co se vrátil od potoka začal s leštěním výzbroje. „Taky se na něj tak těšíš?“ Zeptal se Publius a upřel zrak na Mariuse. „Ale jistě, kdo ne?“ Odvětil nepříliš přesvědčivým tónem, ani svému nejlepšímu příteli nemohl přiznat, že Caesara zrovna nemiluje. „Neřekl jsi to zrovna s nadšením.“ Konstatoval Publius přátelsky a dál se věnoval leštění meče.

        Zvon na věži se rozezněl, za normálních okolností by znamenal poplach, ale dnes přikazoval k nástupu na přehlídku. Téměř dvě celé legie, skoro 10 000 mužů se stavělo do pozoru po celém obvodu tábora, důstojníci a vyznamenaní vojáci mohli stát na cestách vedoucích k hlavnímu stanu. Marius stál u severní hradby a třásl se, ne však zimou, ale vzrušením. Zaduly rohy a do tábora vjel Caesar, alespoň to se doslechl Marius od vedle stojícího Publiuse, který se to doslechl od legionáře, který stál vedle něho a tak to pokračovalo dál až k bráně. Dlouhou chvíli se nic nedělo, vojáci stáli v pozoru a čekali, Caesar jel druhou stranou, takže ho mohli jen napjatě očekávat. Zpoza stanů se vynořil v čele zhruba dvacítky mužů pretoriánské gardy, jel na bílém koni, oděn byl v zářivě zlatavém brnění a v podpaží svíral stejně zářivě zlatou helmu s rudým hřebenem, u krku měl zlatou sponu spínající dlouhý fialový plášť. Vypadal velkolepě, z výrazu jeho tváře a očí číšila hrdost, vzdor, odhodlání. Marius byl ohromen, zíral na Caesara jako na zjevení, v tu chvíli úplně zapomněl, že se má za několik dní střetnout s barbarskými Galy vedenými hrozivým náčelníkem Vercingetorigem, teď byl jen hrdým legionářem, na kterého se přijel podívat samotný Caesar, jeden ze tří nejmocnějších mužů v Římě. Marius stál v pozoru s pěstí přimknutou k hrudi dokud Caesar nezmizel za stany.

         Na tábor se snášel soumrak, Marius a Publius stáli na severní hradbě a vzrušeně rozmlouvali o Caesarově návštěvě. „Všiml jsi si té zbroje, musela stát jmění.“ Řekl Publius. „To rozhodně a ta přilba. A co teprve ten kůň, ten stál určitě víc, než je můj roční plat.“ Odvětil Marius a oba se rozesmáli. „Co to je legionáři?“ Ozval se za nimi dunivý hlas. „Stěžuje si snad někdo na svůj žold?“ Marius okamžitě poznal hlas Gaie Porciuse, centuriona jejich kohorty. „Ne pane, jen jsme žertovali.“ Odvětil Publius s kamennou tváří a ustrnulým výrazem. „Jestli někdo pronikne do tábora jenom proto, že jste žertovali, nechám vás oba ukřižovat!“ Řekl Gaius Porcius rozhořčeně a odkráčel, oba legionáři se rozesmáli. „Panák!“ Řekl Marius zalykající se smíchem, Publius jen souhlasně přikyvoval.

 

         Uběhly dva dny od Caesarovi návštěvy a legionáři se připravovali na další náročný pochod, vstříc Georgovii, hlavnímu povstaleckému městu Galů. „Už jsi to slyšel?“ Zeptal se Publius. „Jako co?“ Odvětil nervózně Marius a dál si pohrával s mečem. „O tom co se stalo hlídce včera v noci.“ Marius jen nesouhlasně zakroutil hlavou. „Prý naše zvědy někdo přepadl, jejich těla našli nabodané na kůlech a bez končetin. A po koních zbyli jen kostry, někdo je syrové snědl.“ Mluvil Publius zlověstně. „To přece galové dělávají, jsou nechutní a zvrácení, tak čemu se divíš!“ Odvětil nevzrušeně Marius, ačkoliv se mu při tom pomyšlení dělalo zle. „To máš pravdu, ale ještě nikdy nezabíjely koně, těch si vážily a používaly je pro vlastní jízdu a taky normálně nejedí syrové maso. „Tak co tím chceš říct?“ Zeptal se vydrážděný Marius. „Jen to, že to možná nebyli lidé, víš co prý dokážou galští šamani?“ Na tábor se mezitím snesla noc. „Ne, to nevím, povídej.“ Odvětil Marius, to téma ho začalo zajímat. „No, říká se, že umějí vyvolat bytosti z jiného světa, že promlouvají se svými pohanskými bohy a prosí je o pomoc. Taky se říká, že se umějí měnit ve zvířata.“ Publius se zarazil jakoby ho něco napadlo. „Vlastně, kdyby se proměnili třeba ve vlka, mohli by sníst koně.“ Marius se rozesmál. „Nebo by se mohli proměnit v krávu a sežrat trávu, viď?“ Publius zůstal vážný. „Nedělej si z toho legraci, fakt je, že desítka mužů se už nikdy domů nevrátí.“ „Promiň, nějak se to vyvine.“ Odvětil Marius a lehl si do stanu. „Běž už taky spát, zítra vyrážíme na pochod.“

 

          Dva dny byli na cestě, dva dny cestovali sněhem a nehostinnou přírodou, každou noc stavěli polní tábory, aby přenocovali v relativním bezpečí před případnými galskými nájezdy. Stmívalo se a legionáři budovali další polní tábor. Marius zrovna hloubil příkop, když zaslechl strašlivý řev. Stovka mužů upustila lopaty a okamžitě tasila meče, zahleděli se směrem, odkud vycházel křik. Z lesa se vyřítila římská jízda, troubící na rohy. „Poplach, poplach! Galové útočí!“ Díky včasnému varování se legionáři stačili vyzbrojit a zformovat, teď stáli vyrovnaní v několika řadách s výstražně vystrčenými hroty kopí. Z lesa se vyřítila asi tisícovky neorganizovaných galů a hnala se proti hradbě legionářů. „Držte linii, kopí vpřed!“ Řval divokým hlasem Gaius Porcius a zběsile máchal mečem. „Lučištníci!“ Zařval a v odpověď se mu dostala zadrnčení tětiv a svistot šípu. Na nepřátele se snesly jako bouřkový mrak. Desítky galů padly k zemi, stovky se jich však valily dál. Vzdálenost, která je dělila mezi lesem a na mýtině stojích legionářů, překonali sprintem a už se za hrdelního křiku vrhali mezi sevřené šiky legionářů. Další desítky barbarů skončily na kopích legionářů v první linii, ti tasily meče a dál se bily.

          Marius byl v druhé linii a právě zabodl kopí galovi do ramene, tasil meč a jedno ranou ho dobil. Vytáhl meč z jeho hrudníku a jen na poslední chvíli se vyhnul ráně sekerou, sekl po o hlavu větším nepříteli, ten uskočil a svistot jeho sekery proťal vzduch, Marius stačil nastavit velký štít a bodl. Na svém zápěstí ucítil vytékající teplou krev, pootočil mečem a prudce trhl, nepřítel se sesul k zemi.

           Bitva skončila tak rychle jako začala, zbytky barbarů se snažili uprchnout zpět do lesa, ale římští lučištníci a jízda jim nedovolili uprchnout. Marius nebyl žádným nováčkem, přesto se mu při pohledu na to co způsobil zvedl žaludek. S vypětím potlačil chuť zvracet, v boji se z něj stával někdo jiný, nepříčetný a nelítostný bojovník, nejhorší bylo, že se mu to dokonce líbilo.

 

          Ptačí zpěv pozvolna utichal, ostatně tak jako při každém soumraku. Marius pomáhal Publiovi s vykládáním zásob z vozů. Uplynul již celý den od bitvy a ani jednomu z nich nebylo právě do řeči, většina vojáků měla z předešlého boje radost, ale oni ne. Mlčky skládaly pytle s obilím a přemýšleli. „Hej Marie! Celá kohorta* se má shromáždit před hlavním stanem. Hned!“ Zakřičel jeden z legionářů a zmizel mezi stany. „Co myslíš, že se děje?“ Zeptal se Publius. „To nevím, jdeme tam.“ Odvětil Marius a oba vyrazili k hlavnímu stanu.

           „Legionáři, jistě se k vám již doneslo o neštěstí, které potkalo naše zvědy. Znovu se to opakovalo, dalších dvacet jezdců bylo zmasakrováno, proto se vážení legáti* rozhodli vyslat dvě kohorty jako trestnou výpravu proti útočníkům. Jak už jistě tušíte, máme tu čest být jednou z těchto kohort!“ Aby Gaius Porcius dodal svým slovům váhu zdvihl ruce nad hlavu, vojáci lačnící po boji začali jásat, i Marius se k nim přidal.

 
Kohorta – legie se skládala celkem z 10 kohort (přibližně 600 mužů)
                   Legát – nejvyšší velitel legie, pomineme-li vojevůdce
            

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Jiří Hons

    skloňování, opakování slov. To je potřeba určitě vychytat, asi bych zkusil mrknout se i na styl, jakým píší jiní autoři – ne kvůli opisování, ale aby to mělo tu správnou, dokonalou formu:), Příběh se mi líbil, ale určitě bych ho o hodně prodloužil, hrdinové (ale i čtenáři) si zaslouží pořádné dobrodružství:)

Leave a Reply