Lovec odměn II.

Shadow se vyloupl zpoza rohu nikým nepozorován. Jarmark byl zrovna v plném proudu a nikdo si nevšiml vytáhlého mladíka v kožené kazajce. Tuctová vizáž mu pomáhala při práci. Jako obvykle si vytipoval osamocenou oběť. Dal znamení svým kumpánům. Rozhlédl se kolem sebe. Neviděl nic podezřelého, přesto mu něco hluboko v hlavě říkalo, aby zmizel. Jeho smysl ho ještě nezklamal. Otočil se na podpadku a stejně rychle jak se objevil, tak i zmizel. Jeho kumpáni to ani nestačili postřehnout. Dělali svojí práci. Malou dýkou přeřezali řemínek u váčku jednoho obchodníka a nenápadně ustupovali pryč. V tom samém momentě se začli ze všech postraních uliček rojit královští vojáci. Systematicky začali pročesávat celý jarmark a netrvalo dlouho a zlodějíčci se ocitli v pasti. Shadow byl v té době již několik bloků odsud . Jeho šestý smysl nezklamal. Postupoval stokou směrem ke Gildě.

Nikdy tam ovšem nedošel. Když po něm lidé z Gildy začali pátrat našli jen jeho znetvořené tělo bez hlavy. Jeho osud jim zůstal utajen. Odměna za hlavau neznámého vraha v podsvětí dosáhla dvou a půl tisíce zlatých. Tolik si Gilda Shadowa cenila.

Ještě týž večer mohl náhodný pozorovatel spatřit malou postavičku v černém, kterák přebíhá po hradbách královského paláce. Z hradeb seskočil na střechu stájí. V pohybu nešlo najít sebemenší zaváhání. Zevnitř stájí bylo slišet nervózní podupávání koní, kteří tušili vetřelce.

Lord William se vracel do své komnaty. Když za ním zapadly dveře, sundal si opasek s mečem. Položil jej vedle krbu, ve kterém plápolal oheň. Protáhl si ztuhlé tělo a sundal si i plášť. Ten přehodil přes křeslo u ohniště. Jeho pozornost upoutal uzlík z látky na krbové římse. Bylo mu divné, že si ho nevšiml. Natáhl k němu ruku a sotva se ho dotkun, uzlík spadl na zem a odhalil svůj hrůzný obsah. Na zem se vykutálela hlava. Přes namodralou pokožku se dal tušit obličej nedávno zesnulého Shadowa. William hmátl podvědomě po meči a uvědomil si svojí osudovou chybu.

„Hledáš tohle?“ rozčísla vzduch otázka, která se zabodla jako hrot do lordova srdce. Postava, sedící doposud skryta ve stínu, vytasila se zařinčením meč.

„Jak, jak…“

„Jak jsem se sem dostal? Velmi jednoduše, oknem. Strážci by neuhlídali ani nos mezi očima a zapomněl jsi snad, kdo já jsem?“ na podpoření těchto slov vysloupil ze stínu. Spíše to vypadalo, jako by se pohnul sám stín. Plášť jako by pohlcoval veškeré světlo.

„Co tu chceš. Víš přeci, kam se obrátit, abys získal odměnu,“ osmělil se William.

„Ach ano, vím, nejsem si tu ale pro odměnu,“ odvětil chladným hlasem lovec odměn . Neustále si pohrával s obnaženým mečem.

„Co tu tedy chceš. Jestli někdo přijde, může mě to stát kariéru!“

„Oo, já zapomněl lorde, vaše létsy budovaná kariéra v politice,“ odpověděla se sarkasmem temná postavička.,“Dovol etedy abych ti oznámil, že je u konce.“

Poslední věta Williama silně vyvedla z míry. Zmocnil se ho strach.

„Proč bys mě zabíjel?“

„Důvodů je mnoho. Za každého neviného, kterého máš na svědomí jeden. Jsou jich tisíce a tisíce,“ lovec odměn si mimoděk přehodil meč do levé ruky,“ale neobávej se, že bys nedostal šanci. Nemám rád lov bezbrané kořisti. Chytej!“

Při posledním slovu hodil lordův měč dovýšky. William jej sledoval očima na natáhl po něm ruku. To byla chyba. Lovec odměn rychlým pohybem vytáhl zpoza záhybu pláště šuriken a krátkým šviem jej mrštil po sokovi. William si ani neuvědomil, co se stalo a podlomila se mu kolena.

„Proč…,“ zachroptěl. Z úst mu vyšla rudá pěna a on se skácel na zem.

„Jak jsem řekl. Za každou z tisíce zmařených duší, na kterých sis vybudoval kariéru.“

Lovec odměn se otočil ke dveřím. Začaly se ozývat vzrušené hlasy. Uspané stráže se asi probraly a ztropily poplach. Postavička se rychle sklonila nad mrtvolu a z krku mu utrhla medailon, důkaz o smrti svého majitele. Bude za něj zajisté dobře zaplaceno. Ozvalo se bušení na dveře. Lovec odměn se otočil a rychlo doběhl k oknu. Měsíční světo vykreslilo jeho siluetu v kápi. Ta se mu bezděky svezla dolů a odhalila obličej lovce. Skřetí rysy se nedaly ukrýt. Řídké vlasy, nazelenalá pokožka a špičaté uši byly neklamnými důkazy o původu svého majitele. V měsíčním světle byla vidět dlouhá jizva napříč obličejem. Rty se pozvolna pohnuly a zopakovaly poslední větu: „Za každou z tisíce duší…“ Poté se otočil a skočil z okna. Stejně záhadně jako se objevil, tak také zmizel.

Nikdo jej již neviděl. O jeho původu víme jen málo. Neznáme ani jeho jméno. Všichni o něm mluví jako o Fantómovi nebo Nepolapitelném. Po smrti lorda Williama zavládl ve městě chaos. Začalo rabování a spory o dědictví. Jelikož nebyl žádný právoplatný dědic, království se rozpadlo na několik částí, které proti sobě bojovali. Následovaly krutá léta válek, bojů, hladomorů a nemocí. To vše kvůli pomstě jednoho člověka…..

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. J. Hons

    …po odstranění gramatických chyb to bude docela klasa. Jenom se mi nelíbil ten šuriken, je to takový… zbytečně východní… vrhací nůž by stačil, ne? Jinak vážně dobrej styl. Dávám dvojku, kvůli těm pravopisným chybkám, jinak je to každopádně 1.

  2. Ekyelka

    Snad mi neukousne autor hlavu, když mu do textíku trochu hrábnu… 🙂
    Nic proti krátké povídce, sama je mám ráda (ty dobře napsané), jenže jsou tím nejtěžším prozaickým útvarem, co je psavcům k dispozici. Je to umění – a Noxi by se ještě měl učit. Nejen, že to bylo dost zmatené (proč zabíjet zloděje?), ale tahaly mě za uši i ty drobné lapsy typu "ještě večer mohl náhodný pozorovatel spatřit…" – vždyť Nepolapitelný byl profesionál, nevystavoval by se všem na očích…
    je to pěkné, jazyková úroveň docela vysoká, ale.. piš dál, Noxi! Z toho se vypíšeš! 😉 (já totiž doufám v to samé u sebe…)

Leave a Reply