Lovec mlhy: díl první

 

         Pokaždé, když jsem šel na lov, potkával jsem toho malého kluka, který se objevil na kratičkých pět vteřin a následně zmizel v podobě mlhy mezi stromy. Mnohokrát jsem o tom mluvil s naším stařičkým šamanem, který mi jen řekl, ať se nepokouším tu mlhu nikdy následovat a že si promluvíme až složím zkoušku a zařadím se mezi dospělé. Bylo mi mladičkých šestnáct let, a nemohl jsem se dočkat, až uplynou čtyři roky a já se zařadím mezi dospělé. Zkoušky jsem se nebál, už teď jsem patřil mezi nejsilnější muže ve vesnici, a můj rozum se mohl srovnávat s leckterým stařešinou. Nechci se ostatním chlubit, ale i děvčata z okolních kmenů se o mě kolikrát hádala.
            V průběhu dalších čtyř let se nestalo nic významného, denně jsem chodil na lov, přinášel jsem ty nejlepší úlovky, a také jsem denně potkával toho malého chlapce, který se hned vzápětí změnil v tu zvláštní mlhu. Snažil jsem se studovat jeho oči, protože ty byly velmi zarážející. Jakoby volaly o pomoc, a zároveň jakoby říkali, nechoď za mnou. Jakoby sám ten malý chlapec byl v krizi, potřeboval pomoc, ale nechtěl nikomu ublížit.
            Potom se přiblížil můj velký den, měl jsem v průběhu týdne splnit zkoušku, která obsahovala mnoho fyzických, rozumových i kouzelnických dovedností. Nebudu Vás zatěžovat popisováním této zkoušky, protože mi jde o toho malého chlapce.
            Hned po završení oslav, po splnění zkoušky si mě zavolal náš stařičký šaman, který byl už na pokraji svého života. Vedli jsme spolu dlouhý rozhovor, jehož obsahem bylo vypravování o malém chlapci:

 

            „ Před dlouhými lety se ve zdejším táboře narodil kluk, kterému bylo předpovězeno spousta škaredých věcí. Sešla se tedy spousta šamanů, kteří většinu zlých kleteb zahnali, ale jedna přece jen zbyla,“ tady jeho řeč na vteřinu umlkla, jakoby vzpomínal na zlé časy, které nemohl pamatovat. „Která?“, skočil jsem mu do jeho řeči. Podíval se na mě pohledem, který říkal „Už mlč!“ a rozpovídal dál. „Tato kletba ho odsuzovala k věčné proměně v mlhu po tom co dovrší devíti let, o věčné proměně v mlhu, kterou využíval zlý hrabě Lucius ke svým bojům. Vždy zahalil své odpůrce do tohoto malého chlapce proměněného v mlhu, a poslal na ně své nejvěrnější bojovníky, slepé upíry, kteří dokázali vidět jen v této mlze, aby udolali nepřátelé.
Tento hrabě žije daleko odsud, ale do jeho země je snadné se dostat podzemními chodbami, kterými si on přišel pro tohoto nešťastného hocha. Ty chodby jsme my objevili ještě před jeho příchodem. Nepodařilo se ho nám ale zastavit, měl v doprovodu své manželky, rovněž upírky, mnoho nás zahynulo, ale chlapec nakonec stejně skončil v Luciusově náručí a se smíchem v hrdle si ho odnášel za šíleného jekotu upírek. Chlapec byl navěky odkázán sloužit tomuto zlému pánu, dokud se nenarodí jiný chlapec, pln síly, pln rozumu, pln života. Nikdo nevěděl, kdy se má toto posvátné dítě dostat na svět, vědělo se jen, že se mu dřív či později začne zjevovat chlapec, který se zakrátko změní v mlhu.“ Tady starcův proslov končil a on se zadíval na mě. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil podstatu jeho sdělení, možná jsem taky chvíli seděl s otevřenou pusou, to nevím, každopádně mi pořádně vyschlo v hrdle. Potřeboval jsem se napít vody, kterou on mi duchaplně podával. Dal jsem si tři dlouhé doušky a vyblekotal: „Co mám dělat?“
„Toť správná otázka, chlapče, to já ale nevím, na to musíš přijít sám.“ Tím skončil, zavřel oči a začal potahovat z dýmky. Pochopil jsem, že mám odejít, a tak jsem odrhnul kůži a vyšel ze starcovi chýše.
           
            Přemýšlel jsem dlouho do noci, co bych měl dělat, a nakonec jsem s těžkou hlavou usnul. Než však vyšlo ráno slunko, byl jsem vzhůru, rozhodnut odejít navždy z naší vesnice, navždy a bez rozloučení, zdál se mi totiž v noci sen…          
            … Zdálo se mi o mlze. Ne, že jsem jen nějakým pozorovatelem mlhy, ale jsem v mlhu proměněn. V mlhu se zvláštní příchutí, se zvláštním zápachem, v mlhu skoro lidskou. Zprvu jsem jen tak poletoval lesy, loukami a vřesovišti a přišlo mi to i docela zábavné. Potom však na mě začala působit nějaká cizí síla, která mě volala někam, kde nikdy nebyla lidská duše, tedy aspoň živá lidská duše.
            Najednou mi vše došlo jako úderem blesku, byl jsem ten malý chlapec, který mi tím ukazoval cestu, jak se dostat do Luciusova království mrtvých živých, do království upírů. Uprostřed obrovské doliny plné mlhy, bílé jako mléko, plné různé havěti, různých škaredých potvor, ležel hrad. Ten hrad byl černý jak tma, a vysoký, že se nedalo dohlédnout na vrch nejvyšší věže. Dostal jsem se dovnitř velmi lehce, skrz různé škvíry, které tam byly velmi časté, až jsem se dostal do té nejvyšší věže. Mou mysl ovládl strach z hraběte Luciuse, kterého jsem na konci této cesty cítil. Když jsem pronikl klíčovou dírou do jeho komnaty, skoro se mi zastavilo srdce při pohledu na něho. Byl ošklivý, strašně starý, ale při tom plný života. Kůže se mu na mnoha místech přímo odlepovala z tváří, a byly vidět šeredné boláky pokryté žlutým hnisem. Jeho oči byly zapadlé a zlé, a zároveň vysmívající se celému světu. Doplachtil jsem v podobě mlhy až před něj, kde jsem se zmorfoval do podoby malého, hubeného chlapce. Hrabě Lucius se na mě podíval s hranou láskou, která se mu dala číst z jeho opuchlých tváří. Při jeho úsměvu se mi dělalo mdlo.
            „Vidíš,“ řekl on. Podíval jsem se na místo, kam se díval on a uviděl jsem armádu zelených ozbrojených ještěrek, která si to rychle rázovala k temnému hradu.
            „Vidím,“ odvětil jsem velmi přiškrceným hlasem tak tiše, že jsem se skoro neslyšel. Neslyšně jsem se zformoval, i když jsem nechtěl, zpět do podoby mlhy. Letěl jsem té armádě ještěrek, která mě již zdálky viděla. Nevypadaly, že by se bály, dál si probojovávali cestu vřesovištěm. Zahalil jsem je všechny do svého kroje. Hned, co jsem dodělal svou práci, ozval se ze zámku nepředstavitelný jekot slepých upírů. Poznaly i po slepu, kde ležím, a s nadšeným výkřikem do mě vletěli a ještěrky byly tatam.
            Já jsem zase mohl poletovat, kam se mi zachtělo a slepí upíři letěli zpět do hradu o poznání větší a silnější kvůli nové vypité krvi.
            Zde se můj sen začal vytrácet, akorát si ještě pamatuji na němou prosbu v chlapcových očích…

 

            Probudil jsem se trochu oteklý na skále, na které jsem před tím usnul. Vypadalo to, že zbývá tak hodina do rozbřesku. Než vyšlo slunko, byl jsem již daleko za hranicemi našeho tábora a jediný, kdo mě viděl vycházet byl náš stařičký šaman. Když vyšlo slunce, seděl jsem na kameni, který určoval hranice našeho území, za který bylo velmi nebezpečné vycházet a čekal jsem v tichosti na mlhu, na malého chlapce, který věděl, že přijdu.
            Netrvalo dlouho a objevil se, nyní v lidské podobě. Bylo to ale poprvé, co jsem ho viděl usmívat se. Měl velmi příjemný úsměv, dal mi na malou chvíli pocit bezpečí. Pak se změnil v mlhu a začal se pomalu posouvat směrem na sever ke hradu, směrem k podzemním kobkám, kudy bylo velmi nebezpečné procházet, kudy ještě nikdy neprošla živá duše.
            Chlapec se usadil na kameni, který vypadal, že na tomto místě nemá co dělat. Potom ho sežehli sluneční paprsky a on se vypařil. Chvíli jsem přemýšlel o tom, co mi tím chtěl naznačit. Ještě, že mě nějaká vyšší moc obdařila dostatkem rozumu.
            Odvalil jsem kámen a spatřil jsem otvor průměru lidského těla, který zví do černočerné tmy. Tělem mi projel studený mráz a stejně tak mě polil i studený pot. Abych pravdu řekl, moc se mi do té díry nechtělo, ale jestli mi to bylo předurčeno, tak mi nic jiného nezbývalo.
            „Haf, haf,“ ozvalo se za mnou, já jsem vylétl dobré dva metry do vzduchu a spálil jsem přitom vše okolo ohněm, který je mou prioritou v kouzlení. Otočil jsem se vylekaný za tím štěkotem a spatřil jsem za sebou mého oblíbeného „Trhače“, který mě vyčenichal až sem, který mi byl vždy dobrým společníkem na všech mých lovech. Sehnul jsem se k němu skoro se slzami v očích. Kleknul jsem si k němu, dojatý, že mě můj pes našel, ale než jsem ho začal hladit, všiml jsem si jeho očí. To nebyly jeho oči, to byly oči … …to byly oči našeho stařičkého šamana. A však také ano, hned jak na to pomyslel, začal se pes pomalu měnit na stařešinu. Proměna trvala asi pět vteřin, ale mě to připadalo jako celá věčnost.
            Pak se šaman přeměnil úplně a chvíli jen tak stál a pozoroval mě, až jsem měl strach na co tak asi může myslet, potom mi beze slov podal lesklou lahvičku a řekl jen:
            „Můžeš dokázat velké věci, hochu,“ to řekl, změnil se v psa, a odběhl do lesa, zpět do tábora, kde už ho jistě postrádali. Podíval jsem se na lahvičku, na které nebylo nic napsáno, a v mysli se mi ozvala šamanova slova, že poznám, až přijde ten správný čas, kdy tu lahvičku použít. Jenom jsem si povzdechl, podíval jsem se na tu černou díru, která mě nejspíš opravdu čekala…
            …Sestup nebyl zase tak obtížný, někoho tam asi napadlo dát dříve žebřík, byl sice už dost chatrný, ale mě udržel, sestupoval jsem do hloubky asi dvě stě metrů. Kolem obludně velkých pavouků, kteří se mě ale báli, kolem velkých ještěrů, kteří byli na člověka zvyklý, jen přišli blíže, očichali a zase odešli. Na konci žebříku bylo skalnaté dno, které bylo pokryté vrstvou prachu, bylo vidět, že už tam delší dobu nikdo nebyl. Najednou jsem si připadal hrozně sám, hrozně opuštěně, nevěděl jsem, kam mám jít, bylo tam spousta chodeb, kterými se jistě dojde k cíli…
            „Nevíš, kudy se vydat na cestu?“ , ozvalo se najednou nad mou hlavou, a já jsem málem upustil leknutím meč, který nosím stále při sobě. Nade mnou se krčil malý skrček ošklivý, který se přidržoval drápy na stropě jeskyně.
            „Kdo jsi, skrčku?“ , zeptal jsem se. Ani mě to tolik nezajímalo, ale snažil jsem se získat čas na to, abych si ho mohl pořádně prohlédnout.
            „Patřím do skřetí kolonie, hodně to tu znám, mohl bych ti pomoci, kdyby si měl zájem a dost zlata. Záleží to jen na tobě.“, skončil svou drzou řeč, plnou lži. Na něm by poznal i malý kluk, že lže. Nedal jsem se na sobě znát, že vím, že lže a povídám mu:
            „Tak dobře, potřebuji se dostat k hraběti Luciusovi, vím, že je to ještě dlouhá cesta, ale myslím si, že bys mě tam mohl dovést. Vlastně budeš muset!“, při těchto slovech jsem ho čapnul za zátylek, který měl mimochodem dost tučný, takže se dobře držel a meč jsem mu strčil pod jeho hrdlo.
            „Zkus jen ceknout,“ zašeptal jsem mu do ucha. Cítil jsem, jak mi něco teplého a vlhkého teče po rameni, měl jsem co dělat, abych nepodlehl odporu k tomuto odpornému zvířeti a neskoncoval rázně s jeho životem.
            „Dovedeš mě k němu?“, zeptal jsem se ho znovu. Začal horlivě kývat hlavou a z očí mu tekly slzy vzteku. Pustil jsem ho před sebe na zem, meč jsem přitiskl na záda, aby si nemyslel, že si z něho dělám legraci a on se pomalu neochotně rozešel do jedné z chodbiček.
            Cestou jsme nepotkali skoro nikoho až na pár pavouků, kteří byly úplně všude.
            „Doufám, že jdeš správnou cestou. Nedoporučoval bych ti, abys na mě něco zkoušel, nemuselo by se ti to vyplatit.“, řekl jsem mu a on se ke mně otočil s odpovědí:
            „Nebojte se pane,“ a v jeho očích bylo něco, co se mi zatraceně nelíbilo, řekl jsem si, že si musím dát pozor na to, kam půjdem. Ale necítil jsem nic zvláštního a přitom my elfové se spoléháme hlavně na pocity. Ale ten skrček malý, šeredný to uměl nějak zakamuflovat. Vůbec nic jsem z něho necítil. Pak mi to došlo, ten skrček byl možná mrtvý. Neměl jsem co ztratit, rozhodl jsem se, že zkusím, jestli žije nebo ne. Ťal jsem mečem kupředu, kde by mělo ležet jeho srdce.
            Neozval se žádný srdcervoucí výkřik bolesti, ani nějaký pokus o obranu. Zelený skrček neudělal vůbec nic. Ba, měl jsem strach, že si nevšiml vůbec toho, že mu můj meč projel tělem. Nebo to jen dělal. 
            Teď jsem v pěkné bryndě, co budu dělat. Přemítal jsem v hlavě, jak se z toho dostat, jestli se dá takový skrček vůbec zabít. Za svého přemítání jsem se zastavil v chůzi a skrček se po pár krocích zastavil taky, potom se velmi pomalu otočil, a jeho oči se zase zablýskali. Nebyl to příjemný pocit. Cítil jsem, že mě pohledem zevnitř užírá sil, tak jsem se rozběhl s výkřikem k němu a pokusil jsem se mu utnou hlavu. Tohle se naštěstí povedlo, ale můj výkřik triumfu byl slyšet asi široko daleko, z toho jsem měl strach, protože se udělala v kobkách nějaká podivná tma. Všechno zmizelo ve velmi zvláštním tichu. Světla pochodní jakoby umlkala do toho zvláštního ticha. Na chvíli mě posedl strach a už jsem skoro otočil, že vezmu nohy na ramena a vrátím se do vesnice. Naštěstí jsem to neudělal, snad byl to jen takový blud. Připadalo mi, že ty kobky mají taky duši.
            Pokračoval jsem sám, teď už bez doprovodu. Toho malého zeleného skrčka jsem se pokusil uklidit, ale nějak jsem nemohl najít jeho hlavu, tak jsem se raději rychle vzdálil z místa činu. Meč jsem otřel od krve do šátku, který jsem měl jen kvůli této příležitosti. Nebyla to na něm první krev. Ulička se zvětšovala a zmenšovala až jsem dorazil k jedné velké místnosti plné skřetů, kteří tam těžili pravděpodobně zlato.
            „Ten malý zmetek mě chtěl dovést opravdu ke svým kamarádům,“ pomyslel jsem si s odporem a se zadostiučiněním, že jsem neuškodil nikomu smrtí toho malého netvora. Zatím si mě nikdo nevšiml. Měl jsem na výběr, že buďto budu pokračovat kolem skřetů nebo se vydám zpět a půjdu jinou chodbičkou. Zpět se mi už ale nechtělo, tak jsem se rozhodl proplížit kolem těch stvůr, rubajících do obrovských žil zlata.   

 

          

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. J. Hons

    …jenom bych zkusil trochu zapracovat na stylu. Trochu mi to připomíná školní slohovku na téma "jak jsem došel tam a tam" a to je škoda. Piš co nejvíc a co nejčastěji a k tomu hodně čti a vyzkoušej si různé styly podle svých oblíbených autorů – až si nakonec vytvoříš svůj vlastní. Pozor na pravopis (ten musí spisovatel ovládat naprosto perfektně) a na opakování slov – a za chvíli si budeme kupovat tvoje knížky:))

Leave a Reply