Les Světla

 

„Trvalo ti to dlouho, má milá, než ses vrátila k nám," řekla žena, která je v lese přivítala.

„Bála jsem se Mythelo…. bála jsem se o dceru.“

Elanor sklopila oči a plakala.

„Ne má milá, nesmíš plakat pro svou lásku. Jsi matka. Matkou budeš a matkou zůstaneš navěky. Bohové vědí, že to, co jsi byla nucena udělat, bylo pro tebe tím největším trestem.“ Řekla a objala jí.

„Trest?“ odtáhla se od Mythely. „Za co mě trestají? Co jsem provedla. Je zakázané zamilovat se?“

„Zakázané to není, ale když se někdo zamiluje do špatného člověka..“

„…špatného člověka?“ skočila jí Elanor rázně do řeči. „Milovala jsem ho víc než svůj život! Dokázala bych pro něj i umřít. Kdo jsi, že můžeš soudit kdo je zlý a kdo špatný. Máš snad na to nějaké měřítko? Našeptává ti někdo odpovědi a radí ti, jak lidi posuzovat???“

Elanor byla vzteky bez sebe. Nemohla pořádně vyslovovat, vztek jí svazoval ústa, cítila jak se jí krk svírá a do očí se jí ženou slzy.

„Byl špatný, protože tě využíval a bil tě, má milá.“ řekla Myrtha. Otočila se a odešla z pokoje. Zavřela za sebou dveře a dívkám venku řekla, ať Elanor neruší.

Elanor si lehla na postel a přemýšlela o tom, co jí Myrtha řekla. Bil mě to ano, ale milovala jsem ho. Navíc, on byl…ah…to slovo BYL…proč jen to muselo takhle dopadnout? Utřela si slzu. Byl to člověk, já elfka….dvě rozdílné rasy, kultury a chování. V tom Elanor přepadl smích.

„Prý, prý jsme se k sobě nehodili. Vydrželi jsme spolu tři roky.“ Její smích ale postupně přecházel do pláče. „Komu to tu povídám? Jarre je venku, má rádkyně ode mě odešla a teď tu sedím sama a pláču nad ztrátou milého.“ Ale koho? Meldon, nebo Eruner?

Osušila si mokré řasy, vstala z postele a odhodlala se jít ven. Za dcerou. Řekli jí, že není v Anori; jela zkoumat okolí, ale vrátí se. Na to čeká. Až se jí dcera vrátí.

„Jarrenolde! To s tím nemůžeš přestat ani tady?“ okřikla ho přicházející Elanor.

Jarrenold okamžitě vstal z hloučku žen z lesa a usmál se na dívky.

„Jsou to kněžky tohoto lesa..nech poklopec alespoň tady zavřený, nebo si už nepamatuješ na Vereniku?“ uchychtla se a šťouchla ho jemně do ramene.

„Au, pamatuji se na ní a to dost dobře, nemusíš mi to připomínat…ne takovým způsobem,“ řekl a mnul si rameno.

„Ale no tak, snad tě to nebolelo,“ usmála se na něj „dnes mi snad přijde dcera. Moc se na ní těším.“

Kněžky mezitím opustili místo jejich konverzace a Elanor se posadila do měkké trávy.

„Doufám, že mě nebude nenávidět…hrozně se bojím podívat se jí do očí. Snad nebude jako já, bude lepší. Musí být lepší.“

„Bude, neboj se, neudělá stejné chyby jako ty,“ řekla Jarre a objal Elanor kolem ramen. Ta se však odtáhla.

„Chyby?“ vstala a odešla beze slova pryč.

Jarrenold máchl ve vzduchu nevěřícně rukama a odešel směrem, kterým odešly kněžky.

Elanor přišla do malebného sálu. Byl zhotoven mezi stromy, pod jejich korunami. Byly tak husté, že sem stěží pronikalo jakékoliv světlo a voda. Výhodné pro deštivé dny, kněžky se sem chodily schovávat, když pršelo. Osvětlení zde představovalo několik pochodní a svíček na velkém oválném stolu. Uprostřed, na mohutném křesle, s krásnými vyřezávanými ornamenty, seděla Mythela. Vlídně se podívala na Elanor a pokynula jí, aby si přisedla. Jakmile se posadila na dubovou sedačku, kněžky kolem si začaly něco špitat. Mythela je však rázně osočila a ony přestaly.

„Ano, je to Elanor, matka Mephaly,“ řekla Myrtha, jakoby věděla, co chtějí slyšet.

V sále to opět ožilo. Jedna z kněžek se zvedla a otočila se k Elanor: „Přijede zítra, my jsme jí o tobě řekly. Ví, že jsi její matka, ale poradím ti, nespěchej na ní. Je mladá a nepochopila to.“ Sedla si s vlídným úsměvem. Ne všechny kněžky však opětovaly její vlídný úsměv a probodávaly Elanor vražednými pohledy. Ani jediná se však neodvážila něco jí říct, ba jen naznačit. Nebylo to ale potřeba, Elanor to vycítila. Zvedla se a odpověděla:

„Vím, že ve vašich očích vypadám jako zrůda a nežádám vás o odpuštění. To mohu žádat jen od mé dcery, od Vás žádám jen druhou šanci a pomoc. Nezdržím se tu dlouho. Mám v úmyslu odjet co nejdříve…..s mou dcerou.“

Kněžky v sále znervózněly.

„Nemáš právo, není ještě plnoletá.“ Zvedla se jedna v tmavém hábitu, s orlím nosem a nepříjemnou tváří, plnou nenávisti.

„Mám právo matky, už jste jí tu naučily mnoho věcí,“ nenechala se vyvést z míry a pokračovala dál klidným tónem, „ale je čas, aby byla se svou matkou. Musím napravit chyby z mého mládí a postarat se o to, aby se stejné chyby neopakovaly u mé dcery.“

Zdálo se, že proslov Elanor ženu uklidnil a ta se posadila. Prohodila si něco pod nosem, ale ostatní kněžky tomu nevěnovaly pozornost a usmívaly se na elfku. Elanor cítila, jak do ní vstupuje nastávající pohoda, kterou si zajistila svým proslovem od srdce. Bude to ale takové, až se setká s dcerou?

„Vím, že jsi na pochybách,“ vyrušila jí Mythela, „ ale věř, že ty jsi její lásku získáš. O to se nebojím.“ Koutek se jí stáhnul do úsměvu a Mythela naznačila rukou, aby sem přinesly jídlo. Ke stolu se začaly scházet mladé kněžky, přinášely jídlo, vodu a nějaké ovoce. Když vše donesly, posadily se na volné židle a společně se pomodlily. Modlitbu vedla jako pokaždé Mythela.

Elanor tiše poslouchala modlitbu a když skončila, položila si hlavu na stůl a vzdychla. Jíst nechtěla, odstrčila misku s jídlem od sebe. Žena, která jí vyčítala skoro každý její pohyb zavrtěla hlavou a něco si pro sebe zamumlala. Myrtha po ní hodila zlostný pohled, jakoby vytušila, nebo přečetla její myšlenky. Otočila se na Elanor a vlídně se na ní podívala. Na rtech se jí objevil úsměv a čekala co bude dál.

„Vím, že to bude pro Mephalu těžké, i pro mě,“ špitla a ostrým pohledem probodla ženu s orlím nosem. Poté se podívala na Myrthu: „Ale já to dokážu,“ řekla s jistým hlasem a narovnala se. „Nevzdám to..tohle ne.“

„To je dobře Elanor, už dávno jsi se měla poučit ze svých chyb a už dávno jsi měla udělat věci, které jsi vzdala. Jako smrt Meldona. Byla to správná volba.“

Při těchto slovech Elanor ranilo u srdce, nechápala ale proč. Vždyť na Meldona zapomněla, nenávidí ho, nebo ne?

Myrtha pokračovala: „Takový vztah by ti jen ublížil, kdyby pokračoval. O Meldonovi jsem se dozvěděla, když jsi přijela k nám. Měla jsi v očích zvláštní bolest. Sice už to asi bude nějaká doba, ale pořád to tam máš. Má milá. A číst v tvých myšlenkách nebylo také nic nesnadného. Omluv mě, že jsem se dostala do tvé hlavy, když jsi odpočívala, ale musela jsem pro ujištění, že tu nehrozí žádné nebezpečí. Ublížil by ti nesnesitelným způsobem. Možná nejen tobě.“

Elanor cítila pohledy všech žen, cítila lítost nad jejím činem, ale také nenávist.

Myrtha na ostatní nedbala a povídala dál: „Jsi jako tvá matka. Tvůj otec byl také člověk. Dalo by se říct, že povahově byl stejný jako Meldon, krutý, nelítostný a vrah. Tvou matku za tento vztah nenávidělo a odsuzovalo mnoho elfů a dokonce i lidé byly proti takovému vztahu. Soudci, nejvyšší z elfů, tvou matku dokonce chtěli vyhnat.“

„A vyhnali?“ skočila jí do řeči Elanor.

„Nevyhnali, Darya otěhotněla. Čekala tebe, má milá. Tehdy byla doba velkých překvapení. Tento krok nikdo neočekával od Soudců a navíc byla po tvém početí vyřčena věštba,“ Myrtha se na chvíli zamyslela. Hledala ve své paměti správné znění, po chvíli spustila:

„Z lásky elfa a člověka,

dobra a zla.

Láskou a nenávistí zplozený potomek.

Dcera.

Zlo se do ní vnoří.“

Elanor tikala očima, nepochopila poslední slova. Bohužel ani Myrtha jí to nedokázala vysvětlit.

„To si má milá každý vykládá po svém. Ale nemyslím si, že jsi zlá. To by se už asi věštba projevila, i když..kdo ví. Jsi jen hloupá a naivní, má milá.“

„Áh, já to vím, nemusíš mi to pořád připomínat. Zase tu budeme omílat můj vztah s Meldonem?“

Elanor zuřila, protože jí očividně považovaly ještě za malou elfku a dokola jí vyčítaly její neúspěšný vztah.

„Meldon měl prostě osobní kouzlo, nepředpokládám, že ty bys byla někdy do někoho zamilovaná, že bys pro něj dokázala zabít nebo umřít.“

Odsekla nasupeně a rázným krokem odešla od stolu.

Přišla do svého pokoje a hodila sebou na postel. Proč mi to dělají? V hlavě se jí míhalo nekonečné množství otázek bez odpovědí.

Po chvíli se ozvalo nesmělé ťukání na dveře jejího pokoje a vstoupila Myrtha.

„Proč jsi utekla?“

„Nestačilo, že mě nenávidí několik kněžek, ale musíš mě před nimi i zesměšňovat? Tohle si opravdu nezasloužím od někoho, kdo mi tolik pomohl. Byla jsi jako moje druhá matka a teď tu ze mne děláš nedochůdče.“

„Má milá, nemyslela jsem to zle,“ snažila se Myrtha zlehčit situaci, „Prostě jsem ti to musela nějak vtlouci do hlavy, když si nedáš jinak poradit. Myslím si, že ta věštba se bude týkat spíše Mephaly než tebe. Ty představuješ dobro a elfí rasu a Meldon zase zlo a lidskou rasu.“

Elanor se na Myrthu podívala vyděšenýma očima, ale než stačila cokoliv říct, Myrtha mluvila dál: „Ale je dobře, že jsi ji před Meldonem ukryla zde.Výchovou jsme, doufám, předešly tím, aby se z ní stalo to co se podle věštby stát má. Uděláme vše, abychom jí před případným nebezpečím ochránily, i když si jí asi možná odvedeš odsud.“

Do pokoje vstoupila mladá dívka, která předtím roznášela jídlo ke stolům v sálu, nesla tác s vodou a malým umyvadlem.

„To je Serenta, je u nás druhým rokem. Je to velmi snaživá dívka. Věkem odpovídá Mephale,“ usmála se Myrtha, když představila dívku a rukou jí ukázala, kam má postavit tác s umyvadlem.

Elanor si dívku prohlížela. Serenta byla drobné postavy, krátké ruce i nohy. Byla tak o hlavu a půl menší než Elanor, ale přeci to nebyla hobitka, či tpaslice. Její hubené tělo zakrýval neforemný šat kněžek – novicek. Obličej měla pihatý, tmavé oči a kaštanové vlasy končící pod temenem hlavy. Střižená byla jako kluk. Elanor jí odhadovala tak na 15 – 16 let. Elfové sice mají jiná měřítka pro stárnutí, ale když to říkala Myrtha. Serenta se na Elanor mile usmála, ale neřekla ani slovo.

Elanor začínala vadit přítomnost obou kněžek, chtěla se vyspat v měkké posteli. Nebo se v ní alespoň válet, prostě odpočívat a tak obě poprosila, aby odešly. Myrtha pokývala hlavou a vyvedla Serentu ven. Elanor si lehla na postel a dala si ruce za hlavu, zkřížila nohy a zírala do stropu. Usnula.

Zdál se jí podivný sen. V tom snu před sebou viděla opět Meldona a ještě jednoho muže. Škaredě se na ni smály, v rukou drželi křehké tělo Mephali, pohodili její bezvládnou postavu na zem. Elanor chtěla křičet, chtěla se pohnout, ale nemohla.

Ze snu ji vzbudila až ruka, která se jí dotkla na rameni.

"Uklidni se, byl to jen sen." Ozval se, pro Elanor, známý hlas. Ale rychle si ho nedokázala s někým určitým spojit. Pomalu otevřela oči. Nevěděla jak dlouho spala, ale byla zpocená a udýchaná.

"Jarrenolde, co ty..tady."

"Už ti někdo řekl, že moc křičíš ze spaní?" Mile se na ní usmál. Zvedl se z postele a došel pro lavor s vodou. "Myslím, že paní lesa věděla, proč ti to tu nechat." Sednu si vedle ní a začal jí mokrým hadrem máčet čelo. Elanor se chvíli nechala opečovávat, ale pak jeho ruku odstrčila. Vytrhla mu hadr z ruky a namočila ho do vody.

"Nejsem malá holka, nepotřebuju, aby se o mne někdo staral."

Jarre rezignovaně pozdvihl ruce a vstal z postele.

"Někdo se na tebe přišel podívat." S těmito slovy odešel z pokoje.

Po chvilce vstoupila mladá dívka. V krátkých kalhotech končících nad koleny, koženou vestou svázanou malým koženým páskem pod prsy. Hnědé oblečení krásně doplňovaly plavé vlasy a modré oči.

Bože, jak se podobá otci. Pomyslela si Elanor a v očích se jí zajiskřily slzy.

Dívka se na Elanor podívala a řádně si ji prohlédla. Obě byli stejně vysoké, to Elanor poznala, stejné postavy. Obdivovala dívčinu krásu a byla na ní jako matka pyšná. Otevřela svou náruč a chystala se jí přivítat.

"Matko?" Vydralo se Mephale z úst a jen tak tam stála….

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. J. Hons

    Jako úvod k ději, který se má teprve rozběhnout mi to nepřipadá špatné. Jenom pozor: nepoužívej moc jmen a nerozepisuj se o velkém množství postav – zbytečně to odvádí pozornost a ztěžuje sledování děje. Člověk se v tom všem pak nějak ztratí… Dal bych si pozor i na opakování slov, kterého jsem si všimnul a bylo tam nějaké to i/y… Když tyhle věci odstraníš a dáš povídce trochu spád, bude určitě super:))

Leave a Reply