„Já se bojím. Víš co on po mě chce? Nemůže to chtít, nemůže chtít mě.“ a slza skanula na to hedvábí kvůli, kterému to všechno dělá. Kvůli tomu majetku a nepochopitelnosti života. A to ji odválo až na samý pokraj šílenství, proto se vydala na milost nejhoršímu muži své doby.

„Neboj já budu s tebou a vždy. Ať to bude v životě či ve smrti, vždy tě budu milovat.“ pak se na něj podívala, teprve pak pochopila, co řekl. On ji bude milovat… už neváhala. Vzala ten nůž a s modlitbou na rtech, s modlitbou věčné lásky, si ho vrazila do hrudi.

Jejich pohledy se ještě shledaly v životě a pak byly navždy jen ve smrti, protože on šel za ní. Oslepen láskou a nadějí, že najde něco lepšího, něco přívětivějšího.

Jejich cesta však neskončila. Cesta, na kterou se vydali, teprve začala, protože z nich a jejich přání být navždy spolu vznikli oni, znovu. Z modlitby a z tužeb se znovu dvě těla postavila na nohy a žila další život. Teď však už jako nemrtví a nezničitelní. Začali trestat bezpráví a dávali pozor, aby se lásce čisté a neposkvrněné nedostalo takového odmítnutí ve světě živých, jako se dostalo té jejich.

 

 

 

 

 

 

 

„Francois podívej!“ a pln strachu ukázal na vycházející slunce.

„Musíme pryč!“ otočila se na něj a z malých perliček v ústech tekly pramínky krve právě zabitého vraha. Francois se na mrtvého muže ještě naposledy s láskou podívala. Vrahy milovala, milovala všechny své oběti. Dávaly jí život, jí a Amadeovi.

„Pojď Francois, musíme se ukrýt před sluncem.“

Pak bylo vidět jen dva stíny, které se míhají mezi lidmi. Byli pro ně ve své rychlosti neviditelní. Přešli staré náměstí, na kterém nebyla ještě ani noha a zamířili do starého oprýskaného baráku. Dům koupili před půl stoletím, když jako znovuzrození přišli do Říma. Od té doby se stal Řím jejich domovem.

Prošli starými dveřmi a ocitli se v překrásné komnatě, v které byly pouze dvě skryté krypty. Každý se uložil do té své a hned, jak se položili do hedvábí, tak usnuli.

Každou noc se jim zdál sen o bohu, o bohu který jim dal život. Nevěděli co je ten bůh zač, nenapadlo je, že by mohl být zlý. Nenapadlo je, že tou cestou, kterou si vybrali, cestou dobra, ho rozhněvali. Rozhněvali ďábla.

 

„Ty moje malé neviňátko, jak si sladké.“ a silné zuby se ponořily do útlého krčku malého nemluvněte. Dítě chvíli brečelo, ale pak povadlo v rukou svého vraha a za chvíli přestalo dýchat. Bylo mrtvé.

„Teď mi můj milý Filipe přivěť jeho matku, musí přece všude následovat své dítě ne?“ šílený smích se rozlehl po kruhové místnosti, ve které byla pouze postel a velká truhla. Její majitel jí říkal truhla zla, ale nebyl schopen ji otevřít. Nikdo nebyl.

Otočil se ke vchodu, stála tam.

„Můj pane. Tento muž říká, že se postaráte o mé děťátko.“  

Podíval se znovu na tu krásnou ženu, která měla krček k nakousnutí. Pokynul ji, aby přistoupila.

„Mé dítě.“ pošeptal ji do ucha a jemně ji pohladil po šíji a zakousl se do ní. Sál a sál, jako by neměl nikdy dost. Najednou se zarazil a vztyčil se nad ní v celé své zrůdnosti.

„Filipe, ona bude naše nová sestra. Udělám ji jednou z nás.“

Filip se podíval na svého pána a v očích se mu zračil úžas. Jeho pán přece netvoří, ale ničí.

„Nemáš pravdu Filipe!“

„Pane, jak víte co si myslím?“

„Není těžké pro mne v tobě číst.“

Pak se nad ní sklonil a hryzl se do zápěstí.

„Tady máš, pij a nezapomeň kdo ti dal život.“ ona se lačně, plná hladu, vrhla na jeho zápěstí a sála a sála. Pak se zhroutila a začala proměna. Nad ní se postavil Filip, ten malý Filip, který žil teprve pětset let. Byl ještě velmi, velmi mladý a krásný. Avšak krása jeho lící nikdy neovadne. Měl blonďaté vlasy a v očích se mu zračilo moře. Avšak jeho mistr, velký, nepřekonaný, byl zrůda. Vypadal avšak jako anděl. Byl to první nemrtví, který vznikl z nenávisti a kvůli pomstě. Chtěl se pomstít lásce, a proto vraždil neviňátka, jejichž krev zahnala všechny chmury, ale nikdy jí nebylo dost.

Teď se postavil za Filipa a hleděl na své nové dítě, které se zmítalo na podlaze jeho domu.

 

Byla znovu noc a Francois a Amadeus znovu vyrazili na lov hříšníků. Byli šťastní a mysleli si, že jejich štěstí bude věčné. Jejich život se však měl změnit a to velmi brzy.

 

„Jak se jmenuješ mé dítě?“

„Mona.“

„Dobře mé dítě, má Mono. Teď půjdeme na tvůj první lov. Ale tento první lov bude neobvyklý. A víš proč?

„Ne, můj pane.“

„Protože budem lovit náš vlastní druh. Budem lovit nemrtvé.“

 

Amadeus se právě krmil a Francois dávala pozor, aby je někdo nespatřil. Pak se vyměnili a krmila se Francois. Náhle však Amadeo proletěl vzduchem těsně vedle ní. Otočila se a plna zloby se vrhla vpřed. Za chvíli ležela vedla Amadea a nebyla schopna pochybu.

„Kdo jsi?“ zasyčela na zahalenou postavu.

„Tvůj stvořitel a tvůj vrah.“

„Stvořil mě bůh a zničí mě pouze slunce, které se dostaví až s ránem.“

„Ano, správně Francois.“

Amadeus se slabě pohnul a pak hned vyskočil na nohy. Francois vyskočila také a oba se vrhli na zahalenou postavu. Za okamžik zase leželi na zemi.

„Vy jedna mláďata!“ řekl zahalený a vykročil k nim. V rukou se mu objevil oheň.

„Víte, že oheň vám může ublížit stejně jako slunce?“

 Francois vyprskla a schoulila se v Amadeově náručí. Nevěděli o ohni, nevěděli o tom, kdo je stvořil. Nevěděli nic.

 

Přišlo ráno, mraky se líně válely na obloze a na světě bylo zase o jednoho nemrtvého míň. Ale vznikl nový kult, který byl zasvěcený lásce a víře. Víře v něco lepšího, čeho se každému z nás snad někdy dostane. Musíme věřit…

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. dop

    chtělas, abych ti to okomentovala….tak to tu maš…….je to pěkný a dobře se to čte, sice to dost to připomíná tu knížku, cos mi pučila, myslim, že se jmenuje Upír s tváří anděla, nebo tak nějak. To ale neber ňák špatně………..je to fakt pěkný……:)

Leave a Reply