Besaně se zdál sen: Stála na
vysokém útesu, dole pod ní bylo jen moře. Byla udýchaná, dlouhou dobu běžela.
Kousek za ní letělo hejno krkavců a hrozivě cvakalo zobáky. Zahnali ji až na
okraj skály.

Převrátila se z boku na bok.
Už nemohla utéct jinam, když jí něco bouchlo do ramene. Nepatřilo to ale do
snu. Ihned se probudila.
Manžel, který spal vedle ní, měl do široka otevřené oči. Byl bledý jako stěna a
zhluboka dýchal. To se stávalo každou noc.
Sklouzla pohledem k jeho sevřené ruce. Držel v ní chomáč vlasů. Svých, které si
vytrhl ze strachu při noční můře. Už to dělal mnoho dní, hlavu měl zpola holou.
"Byl to jen sen," řekla Besana konejšivým hlasem.
Manžel neodpověděl. Opatrně ho pohladila po hlavě. Rierk se na ní otočil,
zorničky měl stále ještě rozšířené, jak se bál.
Začal křičet.
Besaně to rvalo uši, bylo v tom tolik strachu a zoufalství. Co se mu to zdálo?
"Prosím, přestaň," zašeptala a přikryla si rukama uši.
Rierk se prudce posadil, rozhrnul nebesa a vylezl z postele. Pak vyběhl z
místnosti.
"U Dissaré, kam to běžíš?" Besana stěží potlačovala pláč. Rierk
neodpověděl. Do místnosti vlétl průvan, jak otevřel dveře na zahradu.
"Stůj," rozkřikla se za ním Besana. Už se nepokoušela neplakat, velké
slzy jí kanuly po tváři.

——–

Místnost osvětloval mihotající se plamínek svíčky. Uspořádal bál pro lidi i
nejrůznější děsivá monstra, která teď v družném hovoru tančila tanec stínu po
stěnách.
U velkého masivního stolu seděl muž a žena. Hlavami byli nakloněni k sobě a
něco si spiklenecky šeptali. Z ulic sem občas dolehlo tiché zafrkání velblouda.
Sklepení bylo přímo pod tržištěm, na kterém teď nocovala většina karavan.
———-

Rierk běžel liduprázdnou ulicí, Besana jen kousek za ním. Město ještě spalo,
ale i tak měla pocit, že je někdo sleduje. Mrazilo ji v zádech, ale nevěnovala
tomu žádnou pozornost a snažila se doběhnout Rierka.
Ten několikrát zabočil, takže se dostal do křivolakých uliček chudinské čtvrti
a pak k Žebrácké bráně, ta na noc nebývala zamčená.
Vyběhl z města, Besana jen kousek za ním. Nechápala, kam to utíká, dokud k ní
vítr nedonesl šum moře. ,Útesy´, blesklo jí hlavou. Strachem se jí podlomila
kolena a několikrát klopýtla.
,Nechceš si přece nic udělat´, prosila ho v duchu.
Mezitím se jí Rierk ztratil kdesi ve tmě.
Natáhla před sebe ruce a rozhrnula křoví, které zavíralo cestu na útes.

Dopadalo tam matné světlo Šeravého měsíce. Na okraji skály tento kulatý
pozorovatel osvítil mužskou siluetu.
Besana neváhala ani na chvíli a rozběhla se za Rierkem. Ten se na ni otočil, v
obličeji stále bledý, jako by se ho dotkla smrt. Besana si všimla, že i on má
oči zarudlé od pláče.
"Neskákej, prosím," podařilo se jí vykoktat mezi vzlyky.
"Promiň," vykroužil Rierk ústy. Ani ta slova neslyšela, domyslela si
je.
Pak skočil.
Jen o chvíli později zaslechla sotva slyšitelný náraz na vodní hladinu.

——

Žena se usmála a z vaku vytáhla dýku. Sjelo po ní světlo a čepel se zaleskla. S
tichým bouchnutím ji položila na stůl.
"Je to ta nejlepší," řekla, jako když přede kočka a sametově hebkým
prstem přejela po ostří. Bylo výborně nabroušené, na prstě se jí objevila kapka
krve.

——

Slunce začalo svádět svůj každodenní boj s tmou. Besana ležela na okraji útesu,
oči měla stále upřené na ocelovou hladinu moře. Neměla sílu jít dolů, nechtěla
vidět Rierkovo promodralé tělo, pohmožděniny na zádech a chaluhy vetkané do
vlasů. Stačilo jí pozorovat ho seshora, jak si s ním vlny rozpustile pohrávají
a pohazují ho ze strany na stranu.
Za jejími zády zakřupal písek. Besana dál ležela, vůbec si zvuku nevšímala.
"Bolí to?" ozval se za ní skřehotavý hlas. Teprve teď se Besana
otočila.
Za ní stál muž oblečený do pláště šedivých barev, které se měnily s tím, jak se
pohnul. Kolem krku měl spletená péra, nejspíš z krkavce, jako přívěšek. Stejná
měl zapletená i do vlasů. Besana nikoho, kdo by vypadal tak zvláštně, ještě
neviděla. Přešel na okraj útesu a podíval se do hlubin pod ním.

"Kdo jste?" zeptala se Besana a hlas se jí třásl. Stoupla si. Muž se
usmál, ale neodpověděl.
"Tak co, bolí?" zeptal se znovu.
"Co?"
"Ta ztráta," když mluvil, připomínalo to spíš skřehotání krkavce,
jehož peří mu zdobilo tělo, než to, jak mluví lidé.

—–

Muž si vzal dýku do ruky. Potěžkal ji, několikrát s ní cvičně proťal vzduch a
pak spokojeně přikývl.
"Výborná." Zvedl se ze židle a obešel stůl. Stoupl si naproti ženě,
objal jí kolem pasu a vášnivě políbil.
"Jseš si jistá, že to mám udělat?" zeptal se hlubokým hlasem. Žena
rozhodně přikývla.

—–

Besana přitakala a oči se jí znovu zalily slzami. Ani jí nepřipadlo divné, jak
to ten zvláštní muž ví.
"Proč to udělal?" zeptal se. Kolem se prohnal vítr a roztančil pírka
v mužových vlasech.
"Měl strach," odpověděla Besana a fascinovaně si prohlížela černé
tanečníky.
"Z čeho?"
"Já nevím," řekla Besana a zamračila se. ,Co je mu do toho?´
"Je mi do toho hodně," odpověděl muž na její myšlenku. Hlas mu
ochladl. Besana se nahrbila jako malé děcko, které někdo peskuje za to, že
snědlo sladkost, jež nebyla jeho.
"Tak proč?" zeptal se Krkavec znovu. Z hlasu čišel chlad.
"Já – já – já," chystala se říct, že neví, ale pak jí něco probliklo
hlavou. Kratičký záblesk, světlo odražené od čepele.
Muž se usmál, ale jeho oči potemněly. Vypadalo to, jako by se závoj šera
rozprostřel i po okolí.
"Lidské vzpomínky, hmm, jsou tak zvláštní," řekl. "Některé jsou
patrné jako pohozený smaragd, ale jiné jsou tak malé a nevýrazné jako zrníčko
písku v poušti. Snažíš se na ně zapomenout, zaházet je jinými zrníčky, ale
stačí malý vánek, aby tvou snahu zničil a ty jsi je zase viděla."

——

Byla tma. Muž se plížil místy, kam nedopadaly kužely světla od luceren, hledal
křivolaká zákoutí, kradl se prázdnými ulicemi. Stále blíž a blíž ke svému cíli.
Zrychlil se mu tep.
Stejně jako dravci, který vycítí svou oběť.

——

Muž s krkavčími pírky ve vlasech
se přestal dívat dolů z útesu a přistoupil ještě blíž k Besaně. Přejel jí rukou
po tváři, z jeho doteku jí mrazilo v zádech. Ucukla.
Muž najednou v ruce držel pírko, černé, krkavčí.
"Zapletu ti ho do vlasů, co říkáš?"
"Proč bych měla nosit peří ve vlasech? Co je to za výmysl?" zeptala
se Besana nechápavě a o krok před ním ustoupila.
"Jsi také krkavec. Žiješ ze smrti druhého." Jeho slova se jí do duše
zaryla jako ostří dýky a odhalila další zrníčko. Tentokrát bylo už o něco větší
a nebylo tak hluboko pod ostatními. Bezděky si promnula prsty. Na jednom cítila
vroubek, drobnou jizvičku, jak se před lety pořezala nožem.
—–

Dům. Otevírání dveří. Tiché zavrzání schodů. Měkký koberec. Další otvírané
dveře. Honosná místnost, ložnice. Spící dívka. Stíny klevetící na stěnách. Tak
křehká, tak bezbranná.

—-

Krkavec Besanu pevně chytil kolem ramen. Naklonil se k ní blíž a hrubě s ní
zatřásl.
"Tak co? Měla bys ho nosit ve vlasech?"
"Ne," vykřikla Besana a pokusila se muži vyprostit. Ale on měl
obrovskou sílu, připadala si jako lapená do zobáku dravce. Ubohá šedá myška,
nad jejímž osudem si někdo přivlastnil moc a teď si s ní necitlivě pohrával.
"Hříšníci končí vždycky špatně, Besano," řekl muž.
"Žila sis dlouhá léta v přepychu, že?" odfrkl a hbitě jí z krku strhl
krásný zlatý náhrdelník.
"Ale dokázala sis ho vychutnat?" řekl a rozvázal jí zlatě vyšívaný
pás, kterým měla omotanou noční košili. Odhodil ho pryč.
Besaně se vybavily všechny ty dlouho potlačované vzpomínky. Jednotlivé kamínky
vytvářely mozaiku jedné studené noci před dvanácti lety. Pálily jí oči. Zvedla
ruce, aby si otřela slzy, ale muž ji chytil za zápěstí. Prstem přejel po každém
prstenu, který měla navlečený.
"Myslím, že sis to vychutnat nedokázala," sundal jí první prsten a
odhodil ho k jehlici.
"Musela jsi stále myslet na to, že jsi všechno sprostě ukradla."
Další prsten opustil hebký prstík.
"A jakým způsobem si to udělala, pche." Prsten se zakutálel do spár
mezi kameny.
"Na nic jsi neměla právo." Šperk se poskakoval po skále a odrážel
zlatavé paprsky slunce.
"Nic ti neodkázali." Poslední prsten provázelo sotva slyšitelné
žblunknutí, které hned pohltil příboj.

—-

Muž vytáhl dýku a jediným rychlým pohybem jí vrazil dívce do hrudi. Vzepjala se
na posteli a doširoka otevřela oči. Pak její tělo ochablo. Ani neviděla svého
vraha, manžela její sestry. Byla hned mrtvá.
Muž se otočil a vyšel z pokoje.
Ohlédl se. Odvedl práci, za kterou by se nemusel stydět ani nájemný
zabiják. 


—-

"Chladně si ji nechala zabít, svou vlastní sestru" chytil ji za kadeře
vlasů. Besana se chvěla.
"Jak to víš?" zeptala se. Plakala. "Nevěděl to nikdo kromě mě a
Rierka."
"Já vím všechno co ty," řekl muž a po tváři se mu rozeběhl samolibý
úsměv.
"Jak to?" Besana se celá třásla. ,Kdo byl ten muž? A proč to tvrdil?´

"Kdo jste?" vykoktala z námahou.
"Já jsem ty, jsem tvoje svědomí. Podívej, kolik musím nosit pírek,"
rukou si přejel po ozdobě na krku. "Vidíš, jak odpornou věc si
udělala?"
Besana se vyprostila z mužova sevření.
O krok od Krkavce odstoupila směrem ke konci útesu.

"Mě už nebaví to, jak mě šimrají na kůži," pokračovalo Svědomí a
přistoupilo zase blíž k Besaně. Ta o krok ustoupila.
"Nevíš, jaké to je," rozkřiklo se a udeřilo Besanu přes obličej.
"Pořád je vidím kolem sebe," chytilo ji kolem ramen a surově s ní
zatřáslo.
Slzy Besaně máčely hedvábnou košili. Couvala pořád dál, jen aby byla z dosahu
rukou Svědomí.
Klopýtla, podklouzla jí noha. Snažila se nabrat ztracenou rovnováhu, ale pod ní
bylo jen prázdno.
Padala. Mořská hladina ji přijala s otevřenou náručí.

Když se o pár hodin později rybáři vydali na moře, nenašli žádná mrtvá těla,
jen stovky pírek. Černých a pokroucených, přesně takových, jako bylo svědomí
Besany a Rierka.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply