S každým dalším krokem mu houští stále více znemožňovalo výhled na siluetu hradeb, za kterými v srdci viděl zraky svých blízkých, kterak se upínají k místům, kde on zmizel mezi starými stromy. K místům, kam se Anna dívala ještě dlouho poté, co už stále se zmenšující postava Johna Cauntrilla zmizela z jejího dohledu.  

 

Stačilo jen několik kroků a John za sebou viděl už jen stromy a křoví. Již se neotáčel. Nyní se díval před sebe. Přestože paprsků slunce stále ubývalo, pořád ještě nějaké hustým porostem pronikaly. John se rozhlédl kolem sebe. Začal přemýšlet o tom, proč se vůbec vystavuje takovému nebezpečí a vstupuje do tak nebezpečných míst. Na okamžik se ho zmocnil strach, když si uvědomil, že je zcela sám a tam, někde tam v temných zákoutích, na něj něco čeká. Vzpomněl si na slova otce Lokrita. „Při tobě stojí někdo, kdo je mocnější než všechno zlo na světě. Když na to nezapomeneš, budeš v bezpečí.“ Dodal si odvahu. Odhodlaně vykročil lesní pěšinou.
Při chůzi lesem se John pozorně rozhlížel kolem sebe. Na zlověstné ticho, které v něm odjakživa panovalo, si už zvyknul. Nyní však cítil sílu starých stromů, jakoby se k němu skláněli s touhou vyprávět ty podivné věci, které se ve stínu jejich korun odehrály. Lesní pěšina, kterou obezřetně postupoval stále hlouběji do neznámých pustin, se zdála stále více nepoužívanou. Skoro by mohl rozpoznat, do jakých míst se až pouštěli ti největší odvážlivci, kteří se nebáli Temný les navštívit. Čím více se vzdaloval od jeho okraje, tím byla cesta méně zřetelná.
Jak se prodíral úseky, kterými bylo možné projít až po zdolání všudypřítomného houští, spatřil John cosi, co připomínalo kamenný sloup. Uprostřed pustiny, kam lidská noha ze strachu nevkročila mnoho let stál dobře opracovaný kamenný jehlan. Se zájmem přistoupil blíž, aby si neznámou dvoumetrovou stélu lépe prohlédnul. Do kamene bylo něco vyryto písmem, které neznal. Bylo neuvěřitelné nalézt něco takového právě zde. Kdo byli ti lidé, kteří zde nechali poselství, jenž přetrvává a ještě přetrvá spoustu roků? John obcházel stélu ze všech stran a snažil se porozumět alespoň části záhadného textu. Nyní však objevil dvířka z ozdobného skla uprostřed sloupu. Přestože sklo již bylo rozbité na několik kusů, kovová kostra mechanismu ještě fungovala i přes značnou korozi. Původně měla schrána pravděpodobně sloužit na vkládání svíčky. Otevřel dvířka a uvnitř nalezl starý svitek, psaný srozumitelným písmem. Nesl přes sto let staré datum. Začal číst zachované části.
„….hluboké přesvědčení místních vesničanů o prokletosti tohoto místa jsem se objasnit rozhodnul. Mnozí z vážených lidí nedaleké vesnice se velmi snažili, abych toho nečinil. Ve snaze uchránit mě před silou, ze které mají již velmi dlouho strach, přesvědčovali mě o setrvání v jejich kruhu namísto podniknutí výpravy až do těchto míst. Jejich naléhání jsem vážně nebral. Však přes veškeré mé sebeujišťovaní, že tento les je jako mnoho jiných, cítil jsem úzkost hned, jakmile jsem první kroky do jeho náruče vykonal. Podivný pocit jsem zažíval, když dopadl na celý kraj soumrak. Mýtinka, na které jsem se rozhodnul přečkat noc byla právě tím místem, které by mi kdekoli jinde plně postačovalo k dobrému odpočinku. Zde jsem však pocítil úzkost, která jest pro mě jakožto zkušeného poutníka velmi vzácnou zkušeností. Stále nemohu zapomenout na tu noc. Stmívalo se a já si vyhlížel místo, na kterém setrvám do rána. Když jsem se konečně usadil, již jsem rozeznával jen obrysy stromů a nedalekého křoví. Najednou však se několik desítek metrů ode mě v tom křoví něco mihnulo. Zprvu jsem šelest připisoval divokému zvířeti, které si v noci obstarává potravu. Potom jsem to ale spatřil. Byla to silueta lidské postavy. V šeru pozdního večera jsem nic jiného než siluetu neviděl. Chtěl jsem sice vyskočit a zavolat na tu záhadnou osobu kdo je a jak se sem dostala. Něco však jakoby mě varovalo od tohoto činu. Jen jsem tam seděl a skoro nedýchal. Snažil jsem se alespoň trochu rozeznat tvary obličeje, ale stálo to moc daleko. Když však tomu v obličeji probleskla dvě zelená světýlka, zamrazilo mě. Jen jsem doufal, že si mě ten přízrak nevšimnul, o čemž jsem pochyboval, jelikož při vybírání místa se mi jistě podařilo udělal značný hluk. Pak to zmizelo. Celou noc jsem nezamhouřil oka v očekávání, že se otevře křoví a z něj vystoupí ten…..“
Chvílemi byl rukopis nečitelný, ale John se snažil přečíst každý kousek, kde to bylo jen trochu možné.
"….jsem se již trochu vzpamatoval z noční zkušenosti. Přestože jsem značně nevyspalý, pociťuji radost z toho, že je ráno. Přesto mě však neopouští pocit, že zde nejsem sám. Jako bych byl pod stálým dohledem zvědavých očí.“
Zahnědlé konce svitku, které se při dotyku měnily v prach a malé útržky, naznačovaly Johnovi, že si z tajemného dokumentu již více nepřečte. Odložil svitek a začal se instinktivně rozhlížet kolem. Zažíval totiž ty samé pocity, jako ten neznámý muž před sto lety. Nacházel se ve stejné situaci a to se mu nelíbilo.
Den se blížil ke svému konci a John se rozhodl strávit noc nedaleko od sloupu, který před několika hodinami objevil. Sice již urazil kus cesty směrem do neprozkoumaných míst, ale přesto nebyl daleko. Kamenný jehlan přece musí něco znamenat. Není možné, aby tu stál jen tak. Ale možná že také ano. A možná že ten zvláštní text na něm není poselství, ale varování. V čitelné části svitku se o něm dávný cestovatel nezmiňuje, ale když do něj ukryl svůj text, musel ho také najít. S nejrůznějšími myšlenkami John usínal na dobře skrytém místě u velkého stromu, odkud by již z dálky spatřil blížící se nebezpečí. Vše obklopující tma mu dávala jasné znamení, že by již neměl vzbuzovat velkou pozornost. Příjemný pocit to rozhodně nebyl. Johna zamrazilo pokaždé, když si vzpomněl na výraz přízraku s Maričinou tváři a při představě, že může být někde tady, hned vedle něho a sledovat ho. Pocit strachu se střídal s pocitem bezpečí při vzpomínce na otce Lokrita a jeho slova o moci, kterou nosí ve své mysli a svém srdci. Usínal sice přes dvě hodiny, ale povedlo se mu to. Přes všechny potíže, které zažíval, se mu zdálo o tom, že se rozhrne houští a on se vrátí zpět do Yandar Írk a shledá se se všemi a hlavně s… . Ze spánku Johna něco vyrušilo. Otevřel oči na snažil se ve tmě poznat cokoli, co by se hýbalo. Pohlédl nad sebe a zcela ztuhnul. Nad ním stála postava, jejíž pronikavé zeleně svítící oči ho upřeně sledovaly. Při vzpomínce na svitek se začal bát. Všimnul si dalších dvou stejných postav. Vůbec se nehýbal a jen sledoval postavy. Byl připraven vytáhnout meč a bránit se alespoň způsobem, který ovládal. Najednou však k němu jedna z postav promluvila jeho jazykem, pouze se zvláštním přízvukem.
„Nemusíš se ničeho obávat. Nejsme zde, abychom ti ublížili. Pojď.“
John se opatrně zvednul z místa, kde do té doby ležel a podíval se na ty zvláštní lidi. Aniž by se na cokoli ptal, šel s nimi. Mezi sebou se bavili nějakou zvláštní řečí, které nerozuměl. Po několika minutách si dodal odvahy a začal se ptát. Obrátil se na jednoho muže z té trojice. „Kam mě to vedete? To písmo na té stéle, to je vaše písmo?“ Muž se jen nechápavě podíval na své společníky.
„Jeho se ptáš zbytečně. Nerozumí ti.“ Vložila se do hovoru žena, která s ním předtím mluvila. Její zvláště zabarvené vlasy a jasně zelené oči dávaly Johnovi tušit, že asi nebude patřit k lidské rase, stejně jako její dva společníci. Hned jak je John poprvé spatřil, vzpomněl si na legendy o národu, žijícím v hlubokých lesích, jehož příslušníci se dokáží mistrně skrýt před každým vetřelcem. Jakou však hraje roli on, že se mu ukázali, to nevěděl.
„Jak je možné, že mi rozumíte?“ Zkusil John zaměřit svojí pozornost na tu ženu.
„Moje matka se naučila váš jazyk od našeho velkého učitele a ochránce. A jestli se ptáte na ten sloup, tak ano, je to naše písmo. Předkové ho tam vztyčili v době, kdy rozpoznali strašnou sílu, která začala ovládat tento les. Sílu, která zde vládne i dnes a před kterou musíme být všichni ostražití. Sílu, která se tě snaží zabít Johne Cauntrille.“
Při těchto slovech se John zastavil a vyděšeně se podíval na svou průvodkyni.
„Kdo jsi? Odkud mě znáš?“
„Nejsi poprvé v tomto lese. Víme i o tom, co se ti přihodilo při jeho poslední návštěvě. Známe tě, tvojí odvahu a odhodlanost. Proto si myslíme, že jsi velkou nadějí. Pro nás všechny.“
Cesta trvala mnoho hodin. John jí trávil rozhovorem s Röanou ge vër, dcerou představeného, který vládl svému národu, jenž žil po staletí v Temném lese v souladu s přírodou. John si všiml, že jejich dva společníci již po několikáté zastavili, rozhlíželi se, naslouchali a bojácně prozkoumávali terén.
Všichni už byli značně unavení a John přemýšlel, že se Röany zeptá na předpokládanou délku následující cesty, když spatřil zeleně maskované malé dřevěné domky, které stály na zemi, ale i v korunách stromů, nebo jak později poznal i zamaskované v houští. Měl pocit, že se mu to vše jen zdá. Přestože velký Temný les jistě skrýval mnohá tajemství, vesnici by tady nečekal. Vtom si všimnul zvědavých očí, které na něj vykukovaly z jedné malé kruhovité chýše. Podíval se na Röanu, která se jen usmála a pobídla ho, aby se nebál. Dveře od chýše se otevřely dokořán a ven vyběhlo několik dětí s jasně zelenýma očima. Strach dětí byl pryč hned, jakmile spatřily Röanu. Přiběhly k novému návštěvníkovi jejich vesnice a začaly se o něj zajímat. Röana s nimi prohodila několik slov a vedla Johna dál do vesnice, kde se kolem začali scházet další lidé. Před Johna předstoupila starší a žena a něco mu s upřímným úsměvem sdělovala. Ten se otočil na svojí průvodkyni, která hned pochopila a ochotně začala překládat.
„To je Ipaka, členka rady starších. Říká, že všichni jsou šťastní, že jsi zde. Věří, že svými činy prokážeš, že jsi následník Učitele a že nás zachráníš.“
„Stále jsem velitelem stráží. Pomáhat těm, kteří jsou v nesnázích je moje povinnost. Řekni jí to prosím.“
Röana přeložila odpověď a na všech přítomných byla vidět jakási úleva. Na tvářích se objevily úsměvy. Röana po chvíli ukončila přivítací rozhovor a odvedla hosta do stavení svého otce‚ Äerana ge vë, představeného lesních lidí. Ten seděl u skromného dřevěného stolu a neskrýval své nadšení z těch, kteří právě vstoupili. Přes jeho radost ze shledání s dcerou si ta nemohla nevšimnout bolestného výrazu v jeho úsměvu. I John pojal podezření, že toho muže něco trápí.
„Röano, jsem tak rád, že jsi zpět a v pořádku. Měl jsem hrozný strach.“
„Otče, něco se stalo. Že je to tak? Pověz mi, co se stalo!“ Naléhala ona.
„Bohužel máš pravdu. Rosk a Zera.“ Starší štíhlý muž se odmlčel. Röana se na něj vyděšeně podívala a proto pokračoval. „Zmizeli. Nikde je nemůžeme najít.“ Tato odpověď dívku šokovala. Její Rosk byl pryč. Beznaděj, která jí přepadla ze všední reality strachu a ztrácejících se přátel, přerušil až John.
„Nevím, abych řekl pravdu, neznám situaci, která v tomto lese panuje. Stále se nemohu vzpamatovat vůbec z vaší existence, ale pochopil jsem, že potřebujete pomoct. Myslím si, že pokud se někdo pohřešuje, asi bychom ho měli najít.“ Po těchto slovech se na něj Äeran i Röana podívali. První odpověděl Äeran.
„Nejde to. Síla, která má za následek veškeré zlo, které se zde děje, je tak mocná, že proti ní není obrany.“
„Ale otče,“ promluvila Röana, „nikdy se nepodrobíme! Pokud jsi to vzdal ty, tak já nikdy.“
„Röano, zapomeň na to!“ Ohradil se on, protože vytušil, co jeho dceru právě napadlo.
„Ne! Roska najdu a Zeru taky. S tvojí pomocí i bez ní.“ Äeran se rezignovaně posadil na židli a zoufale si dlaněmi zakryl obličej. „Nechci ztratit ještě tebe. Röano, prosím.“ Naléhal.
„Už jsem se rozhodla. Neudělat nic by byla moje největší chyba.“ Odpověděla dívka. Odpočinu si a pak se vydám na Jižní stranu.“ Její otec již nic neříkal. Měl velký strach, ale bránit jí nemohl. Obrátil se na Johna.
„Pane Cauntrille. Slyšel jsem o vás a vašich návštěvách tohoto lesa. Zlo vás z nějakého důvodu nemohlo ovládnout a já si myslím…“
„Ano, půjdu s Röanou hledat ty ztracené.“ Odpověděl John.

Konec třetí části
Akoba (A11)

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

2 komentáře

Leave a Reply