Autor: Petr Doležel

Už nějaký čas byla zima pryč. Nemyslím že by tato prostá skutečnost někoho v okolí potěšila více než mě, mohl jsem totiž konečně opustit teplo ale i smrad kravína ve Starém Měštci. Děvečky sloužicí pánům z Měštce, mimochodem holky krev a mlíko, by mě tam už stejně dlouho nestrpěly. Všechny příběhy z mých putování, ty přibarvené i ty úplně smyšlené jsem jim už převyprávěl a nic jiného jsem jim nabídnout nemohl. Tak jsem si vzal starou děravou deku a vyrazil zase na cesty. Svítilo slunce, v korunách stromů prozpěvovali ptáci a já měl opět jednou docela dobrou náladu. Na rozloučenou jsem mávl neurčitě směrem ke klášteru, kde mi přes zimu občas dali najíst, a jižní branou jsem vyšel ven z města. Nevím, proč jsem si vybral právě tuto cestu, snad kdesi vzadu zapadlé vzpomínky se náhle vybavily a popostrčily mě směrem, kterým se mé kroky už kdysi ubíraly.
Kolem občas projel dvoukolák nebo voly tažený vůz, ale jinak byl na stezce klid. Když slunce vystoupalo nejvýše na své dnešní cestě, dobelhal jsem se ve svých děravých botkách na rozcestí. Nedaleko bylo ještě doutnající ohniště, tak mě napadlo, že tam mohl zůstat kus chleba. Vida, štěstí se na mne usmálo, nejen že se kolem povalovalo několik okousaných krajíců, ale dokonce také nedojedené zbytky ryb. Letmým přičichnutím jsem zkontroloval, jestli ryby nejsou moc staré a dal jsem se do jídla s takovou vervou, že jsem sotva zaregistroval cválajícího koně, jehož hnal jezdec od Měštce dál cestou mířící na jih. Obíral jsem páteř obzvlášť velikého cejna, když se ze severu přihnali další jezdci. Na rozcestí se zastavili, chvilku se dohadovali a pak mě jeden z nich spatřil. Nevím, proč jsem se už dávno nevypařil, asi za to mohl příjemný pocit zaplněného žaludku. Muž pobídl koně směrem ke mně a křikl: „Hej, žebráku! Před chvílí tudy musel projíždět muž na černém koni, kterou cestou se dal?“
„Ehm…“ řekl jsem a výmluvně jsem natáhl ruku.
„Aha, chápu,“ řekl muž již tišeji a přijel ke mně. Zvedl jsem k němu hlavu, on bleskově vytáhl ze sedla bič, švihl mě po zádech, seskočil z koně, povalil mě na zem a několikrát silně kopl. Bylo vidět, že to nedělá poprvé, naopak bych řekl, že v nakopávání vandráků, žebráků a jiné lůzy má mnohaletou praxi. Ležel jsem schoulený na zemi a říkal si, že pokud dostanu ještě jednu ránu, vyzvracím všechen oběd, což by byla škoda. Rána nepřišla. Zatím.
„Co, ty špíno, kam jel?“
Už mě ani nenapadlo vyjednávat, ukázal jsem na cestu vedoucí dál na jih. Muž se vyšvihl do sedla, ale ještě jednou se ke mně otočil: „Jestli lžeš, vrátím se…“
To by mě v téhle situaci věru ani nenapadlo. Jezdec po mně naposledy bleskl pohledem a pak celá trojice odcválala na jih. Ještě nějakou dobu jsem bez hnutí ležel na místě. Z části proto, aby se uklidnily podrážděné vnitřnosti, ale také, abych se uklidnil já. Nebylo to samozřejmě poprvé, kdy jsem dostal pořádnou nakládačku, chudák jako já s tím musí občas počítat, ale nikdy si nezvyknu na ten pocit bezmoci, když mi těžká okovaná bota letí k hlavě…
Nakonec jsem se nějak posbíral a rozhodl pokračovat dál. Před lety, když jsem tudy jako jinoch cestoval s Rainerem, šli jsme z tohoto rozcestí na západ, směrem k Jeřetínu. A protože bych ani za nic nepokračoval dál na jih, cestou, kterou se určitě budou vracet ti biřicové, ani jsem dlouho neváhal a vyrazil k Jeřetínu.
Rainer, zchudlý šlechtic, kterému nakonec zbyla jen stará kobyla a meč děděný v rodě z otce na syna, mne jako mimino našel na rozbitém povoze v náručí zavražděné matky, vzal mě k sobě a dost mne naučil. Zvládnu například číst a psát, tedy uměl jsem, už dlouho jsem nedržel v ruce brk. Takto mi to aspo?? vyprávěl, ale chodím po světě už nějaký pátek, vím, jak to chodí a Rainer rozhodně nebyl žádný svatoušek. Několikrát jsem přihlížel, jak si na lesních stezkách počkal na osamocené kupce a běda těm, kteří nechtěli své měšce dát dobrovolně. Ale co vím, nedělal to často.
Cestu, která se táhla hustým listnatým lesem, jsem ani moc nevnímal, myšlenkami jsem brouzdal starými časy, kdy jsem měl co jíst a o zábavu s Rainerem také nebyla nouze. Trošku se zvedl vítr a na obloze se objevily mráčky. Snad nebude v noci pršet.
Ušel jsem několik mil a do městečka už by to nemělo být moc daleko. Zase mi kručelo v břiše a na jaře se v lese věru nic k snědku sehnat nedá. Kdesi napravo zaječela sojka. Bezprostředně poté něco zachrastilo v křoví nalevo a v tu ránu mě obklopilo snad pět chlapů jak hora, na nic se neptali, povalili mne na zem a už po druhé jsem schytal pěkných pár kopanců do rozličných částí těla. Nezvládl jsem se ani schoulit do klubíčka.
„Chlapi, to sme posrali. Se na něho podivejte. Ten nemá ani vindru, padáme,“ ozvalo se nade mnou. Tak jsem dostal ještě pár ran do zad na rozloučenou a skupina utekla zpátky do lesa.
Ráno jsem měl docela jiné plány než nechat si opakovaně nakopat řiť. S obtížemi jsem se zvedl, přikrčeně jsem se rozhlédl, jestli někdo nezůstal a v rámci možností kvapně jsem se vydal dál. Ani jsem se neodvažoval hádat, co mě na cestě ještě potká, ale do Jeřetína jsem dorazil již bez nehod.
Zbývaly tak dvě hodiny do západu slunce a nebe se opět úplně vyčistilo. Toulal jsem se křivolakými uličkami, které se mi snadno vybavovaly, vždyť s Rainerem jsme tady tehdy strávili celé léto. Na rynku trhovci balili neprodané zboží a já si trénovaným okem všiml, že jedna z nich, baculatá paní, nejspíše selka z nějakého blízkého statku, se zjevně nehodlá tahat domů se zbytky zeleniny, které naházela do špinavého pytle a vyhodila do boční uličky. Využil jsem přiležitost a vak s několika vyschlými mrkvemi, celerem a cibulí byl můj.
Usadil jsem se tak, abych měl dobrý rozhled, před sebe jen tak ze zvyku pohodil čapku a pozoroval dění na trhu občas ukusujíc kousek mrkve. Některé ze stánků stále zůstávaly a čekaly na zákazníky a nebylo těžké si domyslet, jaký sortiment nabízely. Lihoviny veškerého druhu a kvality se prodávaly od pradávna nejlépe večer.
Celer s cibulí jsem vložil do kapsy svého leccos už pamatujícího kabátu s vědomím, že něco musím taky posnídat, a šel jsem se projít mezi stánky. Nabídka byla docela bohatá. Čiré pálenky, vína rozličných barev, medovina. To všechno se lesklo v paprscích zapadajícího slunce a trpělivě čekalo na veselé i smutné, bohaté i chudé, krásné i ošklivé, muže i ženy. Každý má důvod. I já. Zvlášť dnes. Pokradmu jsem se rozhlédl, jestli někdo z prodávajících není zabrán do zcela jiné činnosti než je hlídání svého sortimentu.
Bohužel, můj zjev každého upozorní, že nemám čím platit, tudíž si na mne každý dává pozor. Kdysi zelený, teď už beznadějně zešedlý kabát, matně hnědé, na několika místech roztržené kalhoty a stará šedivá deka smotaná a svázaná provázkem přes rameno v doplnění s tváří týdny neholenou každému prozradí mou pravou identitu.  Rainer by mi dal, kdyby mě takhle viděl. Jenže Rainer leží pár stop pod zemí a může být rád, že jsem se vrátil a zakopal jej.
Opět zabrán do vzpomínek jsem přišel ke stánku trošku se vymykajícímu všem ostatním. ? edivá stařena nabízela nejen dobře známé produkty, ale také láhve z barevného skla popsané okrasným ale špatně čitelným písmem. To mě zaujalo, tak jsem se zde zdržel a chvíli jsem si sortiment prohlížel. Zatímco jsem se kochal a přemýšlel, jak je to dlouho, co jsem si naposled užíval alkoholového opojení, stařena za pultem mne nedůvěřivě pozorovala. Žádný div. Náhle se ale její chování změnilo. Stala se roztěkanější, ustrašeně se rozhlížela a nakonec se sehnula kamsi pod pult, vytáhla láhev z tmavého skla a vtlačila mi ji do dlaně.
„Tumáš. Schovej to pod kabát. U tebe to hledat nebudou.“
Nevěřícně jsem k ní vzhlédl, ale pak jsem pochopil. Mezi stánky chodili městští strážní a kontrolovali jeden stánek za druhým. Že by se radní báli, že se na trhu prodává něco řádně nezdaněného nebo dokonce zakázaného?
Automaticky jsem schoval láhev do vnitřní kapsy kabátu a vyrazil jsem z trhu pryč. Napadlo mě, že teď večer dostanu nakládačku do třetice, ale prodavačka měla pravdu, strážní o mne okem ani nezavadili. Tak si ke mně konečně štěstí našlo cestu. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet, kde ten vzácný špiritus vypiju a vydal jsem se na strá?? za město.
Nestál jsem na tom místě skoro dvacet let, a přece se téměř nic nezměnilo. Jen rozložitý dub byl o něco vyšší a košatější. Nemohlo být lepší místo pro vypití dobré kořalky a zavzpomínání si na staré časy. Dub stál sám na rozlehlé stráni, kus pod ním směrem na západ se v posledních paprscích slunce rýsovalo město a na druhou stranu se táhl hluboký les.
Sedl jsem si, opřel se zády o kmen a prohlédl si láhev. „Oviádo,“ přeslabikoval jsem s mírnými obtížemi okrasné písmo na žlutavé etiketě. Nic jiného tam nestálo. Zamáčkl jsem zátku dovnitř a napil se. Chutnalo to zajímavě, nikoliv však špatně. Napil jsem se znovu a pak ještě jednou. Tělo mi pomalu napl??oval příjemný pocit. Lokl jsem si zas a zpozoroval, jak nádherně vypadá oranžové zapadající slunce prosvítající lahví s opojným nápojem. Položil jsem láhev do trávy tak, aby se nepřevrhla, a postavil se na nohy.
Každý večer celé léto jsem k tomuhle dubu chodil, hned, když mi dal Rainer volno. Jednou jsem zde potkal dívku. Ani nevím, čím jsem na ni tehdy zapůsobil, snad vyprávěním o dalekých krajích, které jsem předtím poznal, možná něčím úplně jiným, ale od toho dne jsme se zde scházeli, navzájem si naslouchali a dívali se na němé hvězdy. Jmenovala se … Natálka, ano Natálka. Ale dopadlo to, jak muselo. Jednou jsem přišel a ona nikde. Jen pod kůrou jsem nalezl zastrčený list papíru. „Už sem nemůžu chodit. Maminka říká, že jsi jen tulák bez domova a nemáš žádnou budoucnost. Ale jsi ten nejmilejší tulák bez budoucnosti jakého znám.. Sbohem, N.“ Chodil jsem zde ještě dlouho potom, ale už nikdy se neukázala.
V návalu vzpomínek jsem přejel po kmeni stromu a mé prsty zavadily o neumělou rytinu. Po všech těch letech to tu ještě bylo, trošku výš a daleko tmavší než tehdy, ale stále zřetelné. Společnými silami držíce se za ruce jsme s Natálkou kdysi do kůry vyryli výmluvný symbol lásky. Všechny ty roky zde byl. Zajímalo by mě, jestli to srdíčko Natálka od té doby viděla. Jestli si na mě někdy vzpomněla… Pohlédl jsem dolů k městu. Možná tam stále žije, třeba jedno z těch oken vede k ní do ložnice…
Zvláštní, jak se mi dvacet let starý cit tak lehce vybavil. Sedl jsem si zpátky do trávy, zhluboka se napil a nechal se unášet kouzlem tohoto místa. A nápoje.
Na chvíli jsem musel usnout, protože když jsem vzhlédl, na nebi už jasně zářily hvězdy. V láhvi jsem měl ještě na dně, tak jsem to dorazil a s obtížemi vstal. Trošku jsem zavrávoral a musel se zachytit stromu. Usmál jsem se, naráz se mi chtělo smát na celé kolo a taky jsem to udělal. Hulákal jsem jako pominutý a poskakoval kolem stromu. Pořád dokola. Vůbec jsem se neunavil, cítil jsem jen radost z pohybu. Ale po pár minutách jsem se uklidnil. Stál jsem tam opřený o statný kmen a zhluboka dýchal. Trošku se mi točila hlava.
Zpěv? možná se mi to jen zdá… Třeba mi hučí v hlavě… ne, teď je zřetelnější… Odkud se ozývá… Hlava mi kmitá ze strany na stranu v touze zjistit, odkud ten melodický mnohohlas pochází. Ano, nemůže být pochyb. Oči sledují temnou stěnu lesa. Záblesk světla… Planoucí pochode??? Bludička? Nohy se dávají do pohybu a nesou mne za přeludem, který jsem letmo zpozoroval. Nejprve pomalu, pak zrychluji a nakonec pádím hlava nehlava. Vbíhám mezi první stromy, zakopávám o kořeny, padám, ale okamžitě se zvedám a letím dál. Jakoby zdáli ke mě proniká bolest rozedraných předloktí a dlaní. Zpěv je hlasitější. Běžím dál. Do kopce. Nedokážu určit, odkud zpěv vychází. Jde odevšad. Nepřipadá mi již krásný jako na stráni pod dubem, je v něm ukryta hrůza. Ale nezastavuji se. Připadá mi, že pádím hodiny… Objevuji se na rozlehlé pasece, nejasně si všímám ve tmě ukryté konstrukce uprostřed ní, ale najednou na mne doléhá veškerá únava, lehám do trávy. Srdce mi chce vyskočit z těla. Zpěv, zde nejintenzivnější, náhle ustává. Po obvodu paseky se objevují štíhlé siluety. Jedna z nich přichází blíž… Vysoká ženská postava, jak se přibližuje, třese se mi celé tělo.
„To není ona, je to on,“ zvučný hlas, „pějme dále, sestry!“
Zpěv se znovu rozléhá celým lesem. Nevím, co jsem na něm shledával krásného, choulím se s dlaněmi přimáčklými na uších. Musí ustat, zabije mě! Ticho… Stejně hrozivé, jako píse?? předtím. Pomaličku zvedám hlavu. V kruhu klopýtá dívčí postava.
„Nepřišla jsi, i když jsi byla vybrána. Zavolaly jsme si tě,“ opět ten zvučný hlas.
„Ne, to nemůžete…“ Dívčin hlas byl tichý a plný strachu, v lese jinak naprosté ticho.
„Věděla jsi, že není úniku. Od jisté doby cesta zpět nevede. Bude nás o jednu víc. Sestry?“
Siluety na okraji paseky pozvedají ruce. Dívčí postava je vržena vzduchem do konstrukce uprostřed. Kruh postav se zmenšuje, některé projdou kolem mě, aniž mi věnují pozornost. Probíhá rituál. Ozývá se zpěv, nyní spíše rytmický, hrdelní hlasy. Konstrukci osvětluje měsíční paprsek. Měsíc dnes nemá být vidět. Je ale dnes? Monotónní hrdelní hlasy v okamžiku ustávají, do náhlého ticha zaznívá táhlý výkřik naplněný strachem, bolestí. Postupně přechází v klokot. Z kruhu se oddělují dvě postavy. Míří ke mně. Tělo mě odmítá poslouchat, sotva dýchám.
„Co s ním?“ Ta menší.
„Necháme ho tak, jsme Sestry. Trestáme. Pro něj by smrt nebyla trestem. Troska. Potrestal se tím, co viděl,“ známý zvučný hlas, nádech opovržení.
„Ale jak se sem dostal? Co jej přivedlo?“
„Nevím. Musel nějak aktivovat Vědomí. Mohl to dokázat. Existují byliny, houby…“
„Ale on? Muž, žebrák…“
„Třeba se chtěl otrávit, náhoda tomu chtěla a je tady. Není to naše věc.“
Chtěl jsem se zvednout, aspo?? podívat se do očí těm bytostem… Víčka se mi sama slepila.
Otevřel jsem oči a první mne uhodila neskutečná bolest hlavy. Moc pozadu nebylo ani zažívací ústrojí a obě dlaně a předloktí. Ležel jsem na nějaké pasece uprostřed hustého lesa. Slunce již vystouplo nad vrcholky stromů, musí být skoro poledne. Třásl jsem se zimou, kabát byl zvlhlý rosou. Ale nebyla to jen zima, měl jsem jakýsi stísněný pocit. Něco strašného se mi muselo zdát. Ale co dělám tady? Prošel jsem po pasece. Uprostřed nerostla tráva, byla tam však pohozena dívčí košilka. ? pinavá, roztržená. Musela tam ležet už dlouho. Scházeli se tu milenci, pomyslel jsem si a ta myšlenka mě trošku rozveselila, nedobrý pocit z tohoto místa ale zůstal.
Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil včerejší den, ale pak jsem vyrazil na západ, kde jsem tušil Jeřetín. Hvozd působil jaksi ponuře, nezahlédl jsem žádné zvíře a ani ptáci nezpívali ve větvích. Divné.
Včera jsem asi musel být pěkně pod parou, protože z lesa jsem se vynořil až po několika hodinách chůze a to jsem si vůbec nepamatoval, že bych někam šel. Směr jsem ale držel dobrý, oblíbený dub byl nadohled.
Pozvedl jsem prázdnou láhev, která ležela u kmene. Něco bylo uvnitř přilepené ke stěně, ale přes stěží průsvitné sklo jsem nerozpoznal, co. Asi slimák si pohotově našel nový domov.
„Oviádo,“ přečetl jsem, nejasně si spojoval útržky hrozného nočního snu a do rozbolavělé hlavy si zapsal, že tohle už nikdy.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply