Na obzoru pomalu umíralo sluneční světlo. Celá zem se ponořovala do teplé jarní noci a on
seděl na mrtvé kládě, která kdysi bývala stromem. Přemýšlel. Právě prožil nejnádhernější část
svého života a všechno skončilo tak strašně. Vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou,
všechny tak krásné, a přesto mu způsobovaly takovou bolest. Obrovské zoufalství, které ho
naplňovalo, vyprávělo tiše příběh o největší lásce, kterou zavrhl sám Osud. Onen muž
nelitoval ničeho, co se stalo. Mělo se to stát a také to tak bylo. Čeho však litoval, byl on sám a
ještě více to byla bytost, která tak násilně vstoupila do míru jeho srdce, ačkoliv o to nežádala.
  Kolem jeho hlavy, prázdnotou aury kolem jeho fyzického těla, proplouvaly okamžiky
nekonečného štěstí i nejhlubšího zoufalství a smutku. Aliquid finit, aliquid incipit. Něco
končí, něco začíná, řekl kdosi. Tahle slova znamenají nejhlubší princip obrození a koloběhu
života. Jak tyto okamžiky pomalu mizely v hloubi jeho duše, pomalu si uvědomoval něco, co
se jeho srdce bálo vyslovit nahlas. Totiž že duše může něco žádat, ale nemůže ovlivnit, zda
její sen bude naplněn, či ne. Může se jen snažit a doufat, že se nad ní její sen smiluje.
  Muž hleděl na záři vycházející zpoza země, tak staré a moudré, že sama Věčnost před ní
musela sklopit zrak. Viděl, jak tu zemi halí tma a ztrácel naději. Pak mu došlo, že tahle tma
zase pomine s dalším úsvitem. Jeho duše, mysl i tělo, tyhle tři lidské živly se zmítaly v zápase
o zachování sebe sama. V zápase, který nemohl mít vítěze. Vzpomínal na svůj úsvit, na slib,
že nebude ubližovat a že zůstane dobrý, ať mu kdokoliv ublíží jakkoliv. Vzpomínal na první 
lásku, ze které zbyla jen pára nad jezírkem, které už nikdo nenajde. A teď tohle všechno mělo
zemřít. Tohle nikdy nepřipustí. Tolikrát bojoval proti tomuhle světu a tolikrát prohrál, ale
tohle musí skončit. Proč by měl trpět za to, že nechce, aby trpěli ostatní, a proč ostatní trpí
kvůli jeho bolesti? Nic z toho mu nedávalo smysl. Právě poznal to, kvůli čemu zůstává lidský
rod zachován už věky. To něco je láska. Ten, kdo vyslovil poprvé větu omnia vincit amor
možná věděl, že tahle tři slova v sobě skrývají spíše bolest než radost a štěstí.
  Náhle se cítil strašně starý. Jeho příběh tu byl už tolikrát a on cítil věk všech těch příběhů,
stále dokola se opakujících, z nichž však některé byly přece jen šťastné. Zbývá jen naděje.
Paní jeho srdce stíhal svět jednou ranou za druhou a ona přesto ty rány přijímala jako dary.
Stala se však jednou kartou, která chce pryč z domečku tohoto světa a netuší, že domeček by
spadl. První by však spadla ta karta, která se o ni opírá. Tou kartou se stal onen muž, již
hodiny sedící na kusu mrtvého stromu, poraženého větrem. Ten muž náhle cítil, že tenhle svět
mu nebyl souzen, že to někdo strašně spletl. Chtěl mít vlastní domeček. Jen ze dvou karet a
ten starý ať si klidně spadne. Jenže jeho vyvolená karta se nechce opírat o žádnou jinou, takže
nakonec musí spadnout a s ní celý svět muže, který si teď utíral slzy stékající po jeho tváři.
Nebyly to slzy lítosti a smutku, byly to slzy dojetí, vzteku a bezmoci nad jeho osudem.
  S každou další slzou jeho bolesti rostla síla, kterou si začínal uvědomovat. Byla to síla, která
může zlomit i vlákna osudu, když má dost času. Čas je viníkem ztráty, kterou onen muž
pociťoval. Je to něco, co teď potřebuje jeho karta i ta druhá. Jen do doby, kdy ten správný čas
uzraje, nesmí spadnout ani jedna z těch dvou karet. Pak možná bude mít možnost postavit si
ten malý domeček o dvou kartách. Oči té druhé karty prozrazovaly, že její přání je stejné, jen
si tím není jistá. Nechme proto uzrát pomyslné hodiny v trávě u potoka, kterému rozumí jen
dvě karty na celém světě a žijme pro krátké chvilky štěstí a krátké chvilky bolesti, které nám
přináší osud, než přijde jediná věčná chvíle štěstí, kvůli které stojí za to existovat.
  Po chvíli rozjímání si ten muž protřel zarudlé oči, vstal a odešel domů.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

Leave a Reply