Dáma na návštěvě

  Opět se probudil s výkřikem. Tenhle sen se mu opakoval snad postošedesáté. Pořád jen ten
hlas, mluvící o jeho smrti a stařena nad jeho kolébkou.

  ,,Puer, anno vaccarum mortuarum iudicaberis et punieris. Amicos non habebas, non habes et
non habebis. Morieris et nemo tibi aderitis.

  ,,Mistře?“ ,,Ano, Jinare?“ Tahle dvě slova vždy Jinara znervózňovala tak, že nyní nevěděl,
jak začít. ,,Měl byste na mě chvíli?“ Mistr odložil jakousi listinu a upřeně se na Jinara
zahleděl. ,,Už zase ten sen?“ ,,Ano. Pořád to samé. Přeložil jsem to, ale nedává to smysl. Prý
budu souzen v roce mrtvých krav. Mluví se tam o tom, že jsem žádné přátele neměl, nemám a
nebudu mít. Připadá mi to jako znamení zrady, ale nemůžou mě zradit úplně všichni, to
nedává smysl.“ Mistr se na něco díval z okna a usilovně přemýšlel. ,,Víš… když jsi sem
přišel, dostával jsi jen lehké úkoly. Mám podezření, že nynější vytížení začíná ovlivňovat
tvojí psychiku poněkud špatným směrem. Jak jsi daleko s tím talismanem?“ ,,Moc daleko ne,
Mistře. Evidentně neobsahuje žádnou magii. Ale…“ ,,Co ale, Jinare? Všechno je důležité.“
,,Ten…ten sen se mi začal zdát až od té doby, kdy jsem ten talisman začal zkoumat. Nikdy
předtím se mi podobný sen nezdál a na věštby sudiček si nepamatuji. Už vůbec ne na věštbu
té třetí. Řeč Starších jsem se naučil až velice nedávno zde a do té doby jsem neměl šanci té
věštbě alespoň trochu rozumět.“ ,,Jinare, myslím, že nastal čas, aby ses něco dozvěděl. Rada
mi sice zakázala ti o tom říci, ale zabít mě kvůli tomu nemůžou. Vypadá to, že ten přívěsek
vzali mistru šermíři ze Svištivé Oceli. Nyní již kvůli svým soukromým problémům svůj
mistrovský titul ztratil, ale pořád nosí jeho znaky. Nebo nosil… před nedávnem se
s komplicem vloupal do jedné pevnosti Rady a byl zajat. Jeho společník byl přitom zabit, ale
Wettor přežil…“ ,,Wettor? Yorrxacan Wettor?“ ,,Ano, patrně ho znáš, ale to teď není
podstatné. Rada z jeho osobních věcí vybrala talisman, který teď zkoumáš. Prý kvůli
podezření, že s jeho pomocí provozoval magii, jež mu byla zapovězena. Teď se dozvídám, že
magický není ani trochu, ale že vyvolává obrazy z minulosti.“ ,,Mistře, v tom snu je ještě
něco. Na stěně u kolébky je vidět obraz hořících Vah Spravedlnosti…“ ,,To je jistě symbol
křivdy. Nestudoval jsi heraldické symboly nižších mocností?“ ,,Ano, pane, ale…“ ,,Měl by sis
promluvit s některým z věštců uznaných Radou. Ten by ti měl pomoci.“ Jinarovi začala
docházet trpělivost. ,,Pane, už jsem zkusil všechno, ale prostě mi nic nedává smysl. Žádný
výklad pro mě doteď neměl žádný smysl. Smím už odejít?“ V tu chvíli mistr vyletěl. ,,Jinare,
zakazuji ti, abys se mnou mluvil tímhle tónem. Kompletní zprávu o výsledcích zkoumání
předložíš zítra před polednem nebo předložím Radě oficiální stížnost na tvé chování. Teď
odejdi a nech mě o samotě.“
  Jinar cítil neodolatelnou chuť někoho uškrtit. Šestnáct hodin v kuse pracoval na onom
talismanu a skoro nespal. Jeho obvyklý sen nyní začínal nabývat příliš reálné podoby…

  ,,Vyspal jste se dnes dobře, pane Vlezlý?“ ,,Ani dneska moc ne. Celou noc jsem přemýšlel,
jakým způsobem bych tě měl upéct, šmejde malej.“ Yorrxacanovi už všechno tohle věznění
začínalo připadat bezvýznamné. Kdyby ho chtěli zabít, určitě by ho nechali ležet v té pevnosti
a nedávali by si tu práci držet ho v téhle malé kobce. Kolem mříží co chvíli procházel strážný
v kroužkové košili. Neustále se ozývalo rytmické ťukání násady halapartny o kamennou
chodbu žaláře. Yorrxacan začínal nabývat dojmu, že zastává v neznámém vězení na
neznámém místě úlohu dekorace. Dvanáct dní ve vlhké kobce si začínalo vybírat svoji daň na
jeho vizáži. Potrhané a plesnivé oblečení pomalu získávalo barvu okolních zdí. Nyní se mu
naskytla příležitost zavést příjemnou konverzaci s dozorcem. ,,Bejt tebou, moc bych si
nevyskakoval. Divím se, že tě nenechali chcípnout u brány.“ ,,Taky se divím. Asi neměli co
dát do žaláře. Kosťové by se sem ale docela hodili. Nejseš z nich trošku podělanej, co?“
Yorrxacan se rozhodl udělat rozhovor trochu zábavnějším. ,,Víš, že stačí málo a mohou
zaútočit na kohokoliv? Včetně přátel…“ Pozornost strážného však upoutalo něco jiného.
Zdmi žaláře se rozléhal tlumený, ale přesto děsivý jekot. ,,Hej, asi tu máte veselo, co?“ ,,Drž
hubu!“ Zvuk, který se rozléhal kolem a posléze náhle zmizel tak, jak se objevil, strážného
evidentně silně znervóznil. Po malé chvíli se dveře do chodby s vrzáním otevřely a vešla žena
oblečená do sytě karmínové róby. Na té ženě bylo něco zvláštního a Yorrxacan si to také
okamžitě uvědomil. Na té ženě byly zvláštní malé rohy, vystupující z čela. Drobnou chůzí se
přesunula k mříži a chvíli si prohlížela Yorrxacana. ,,Vítám tě, Chaosi. Tak ti dřív říkali, že?
Chaos… hezké jméno.“ ,,Kdo jsi?“ Yorrxacan si začal připadat tak trochu pomatený. ,,Neznáš
mě? To je škoda. Stejně bychom si asi nerozuměli.“ ,,To je fakt. Hele, proč vypadáš jako
kráva?“ Tvář dotyčné nedala najevo sebemenší znak podráždění. Jiný názor ovšem zastávala
její ruka. Ze zvláštně složené dlaně vytryskl proud energie a přemístil Yorrxacana na protější
zeď. ,,Lidé jsou pro mě podřadná rasa. Snad ti nebude vadit, že když mě srovnáš s ještě
primitivnějším druhem, budu si to brát trochu víc osobně, než průměrná lidská žena, nebo
ano?“ Yorrxacan přepočítal svých pět zbrusu nových žeber a zachrčel něco ve smyslu ,Au!‘.
,,Doufám, že tě to bolí, ubožáku. Kvůli tobě jsem zůstala na tomhle světě a musím tě
upozornit, že se mi tu vůbec nelíbí. Už docela dlouho se po tobě sháním, víš? Ne, že by ses mi
tak líbil, ale něco ti dlužím.“ ,,To je dobrý, smažem to, ne?“ Chvíle mlčení. ,,Ne.“ ,,Tak to tu
mám o zábavu asi postaráno, co?“ ,,Tvůj smysl pro humor je ubohý. Ale ano, dalo by se to tak
říci. Mimochodem, jmenuji se Mugiita.“ ,,Yorrxacan Wettor. Pro přátele jako ty Pan
Profesor.“ ,,Tak tedy, Pane Profesore, budu Vás muset na chvíli opustit. Nashledanou.“ S těmi
slovy se otočila a odešla.

  Za několik hodin se v jedné cele rozsvítilo světlo. Než Žalářník doběhl k mříži, opět zhaslo a
s ním zmizel i jeden vězeň…

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply