Čaroději bez kouzel II.část

Neuběhlo mnoho času od doby, co se sir John Cauntil ujal velitelství nad strážemi v oblasti Rystaj Castle. Bylo to sotva několik měsíců. Avšak práce bylo moc a každý den se přidávala další.

"Pane, přišla za Vámi Anna. Může jít dál?"
"Určitě. Ať vstoupí."
Anna se objevila ve dveřích Johnovy světnice. Ten jí hned přivítal.
"Čemu vděčím za Tvojí navštěvu Anno?"
"Buď zdráv Johne. Mám takový malý problém v Yandar Írk." Pronesla Anna a její nejistý úsměv Johna znepokojil.
"Malý problém? No tak ven s tím. Co se děje?"
"Víš jak Laney založil obžalobu na základě záhadných jevů, které se údajně děly ve Yandar Írk? Mysleli jsme, že to bylo dílo Maloye, aby měl důvod nás obvinit."
"No, vim."
"Tak ty jevy nepřestaly. Ve městě se děje něco divného. Tři lidé už se ztratili. Děje se to vždycky v noci. Nejdřív je slyšet podivné vytí z Temného lesa. To se pak přibližuje, aníž bychom kohokoli spatřili. Všichni se na noc zabedňujeme. Přesto však mnoho lidí nemůže spát. Jakmile uslyšíme nějaký podezřelý zvuk, jsme vzhůru. Mnozí vypráví, jak cosi slídí kolem jejich chatrčí. Jednou jsem takhle něco slyšela na ulici. Šla jsem potichu ke dveřím a přes ně jsem poslouchala. Z druhé strany někdo nebo něco bylo. Slyšela jsem funění, které se pak naštěstí vzdálilo."
"No a nemohl to být nějaký opilec, vracející se od Agnes?"
"Ne. Nikdo se neodváží po setmění vylézt. Už ani stráž. Ještě k tomu se tu noc ztratil další člověk."
Anna vypadala hodně vyděšeně. Možná proto přestal John její hlášení brát na lehkou váhu. Když už je vystrašená nejodvážnější žena ve městě, bude to vážné.
"Dobrá tedy. Můj názor je, že buď měl Maloy nějakého tajného spojence, kterého jsme nelapili a který se teď mstí a snaží se vyvolat paniku. Druhá možnost je, že je to opravdu něco nevysvětlitelného. V každém případě máme velké problémy. Pošlu tam…nebo nepošlu….pojedu já s oddílem. Vyrazíme hned."
John zformoval svůj velitelský oddíl, složený ze čtyř vojáků. Ani ne za hodinu na to již šestice směřovala nejrychlejší cestou do Yandar Írk, aby tam dorazila ještě před setměním.

Yandar Írk.
Nad městem se začalo stmívat. John Cauntill se svým doprovodem projížděl mrtvým městem, ve kterém až na druhý pohled bylo možné spatřit známky života. Byly to vyděšené oči, hledící škvírou ve dveřích, zavírající se dveře, nejistý šepot za nimi. Šest postav na koních dojelo až před krčmu, kde zaklepali na zabedněné dveře, které jindy bývají neustále otevřené.
"Kdo je? Co chcete. Jděte radši rychle pryč." Ozval se za dveřmi nevrlý ženský hlas.
"No to je mi pěkné přivítání Agnes. Takhle ty si vážíš starých přátel?" Pronesl ironicky John. Hned na to se dveře rázně rozletěly.
"Johne! Anno! Jste to opravdu vy? Anno, měla jsem o tebe strach, když jsi se vydala na tu cestu za Johnem. Díky Bohu, že se Vám nic nestalo. Honem, pojďte dál." Krčmářka všechny usadila ke stolu a ihned jim přinesla večeři, která přišla po dlouhé cestě vhod. Vzhledem k tomu, že právě ona je ve středu dění města, začal se jí John vyptávat, zda něco neslyšela.
"Ale to víš že jsem slyšela. Spoustu jsem toho slyšela. Ale ten kdo nežvaní o zlých démonech, žvaní o přízracích. Ovšem to, co se stalo, když si odjela ty Anno…" Agnes se zamyslela a pak pokračovala. "…už se skoro rozednívalo a první odvážlivci se vydali na svá pole. Jeden z nich, kterého pověřili, aby upínal své zraky k Temnému lesu, najednou něco spatřil. Uviděl, jak se z temna lesa vynořuje cosi, co šlo jako člověk, chůzi to však mělo přihrbenou a místo kůže srst. Začal prý hned volat na všechny, aby utekli. To už ale to něco také zjistilo, že je prozrazeno a rozeběhlo se směrem k nim. Potom ten záhadný tvor najednou změnil směr a zmizel v Temném lese. Vyprávěl to Richard. Prý to vypadalo děsivě. I z dálky rozeznal zlověstně svítící oči."
"Fajn Agnes. Hned zítra ráno začneme pátrat." Řekl John a pak se otočil na vojáky. "Martin a Já zůstaneme vzhůru do půlnoci. Od půlnoci pak budete na stráži vy tři ostatní. Budete tady dole u šenku a kdybyste venku cokoli zaslechli, ihned nás vzbuďte. Anno, ty můžeš jít také spát, cesta byla náročná."
"Do půlnoci to tady s Tebou vydržím. Nějak se mi spát nechce."
"Dobrá tedy."
     Noc probíhala až zlověstně klidně. Nikde nebyl ani náznak, že by se do města cosi vkrádalo. Když se však schylovalo ke čtvrté hodině, vběhl jeden z vojáků do Johnova pokoje. "Poplach! Johne, vstávej. Rychle, venku někdo křičí o pomoc."
John, který spal oblečen, vystřelil jako šíp, seběhl s vojákem dolů k ostatním a všichni společně vyrazili s loučemi z krčmy na náměstí. V jeho temném koutě seděla na zemi jakási žena a stále volala o pomoc. Vojáci jí pomohli vstát a odvedli jí do krčmy, kterou hned na to opět zabarikádovali. Ženu usadili ke stolu a nalili jí vodu. Johna zarazilo, že žena je oblečená do bílých hedvábných šatů. Odešel tedy s vojáky k Agnes za šeňkýřský pult a potichu se jí zeptal. "Znáš jí?" A ona odpověděla. "Ne, nikdy jsem jí tady neviděla." John byl z návštěvy trochu nervózní. Žena nevydala ani hlásku a i Anna si brzy všimla, že se Johnovi něco nelíbí. Avšak ubytovali záhadnou návštěvnici v jednom z pokojů a nyní už raději zůstali vzhůru. Agnes se rozhodla ještě odnést ženě něco na posilnění. Odešla nahoru a John najednou uslyšel její křik. Všichni ihned vyběhli schody a vrthli do pokoje za Agnes. Ta tam stála s rozbitým tácem a jen kamenně ukazovala na díru v okně, jak jím cosi proskočilo ven. John do Agnes nalil snad půllitr vína, ona se trochu vzchopila a začala mluvit.
"Nikdy jsem neviděla strašlivější tvář. Ty zlověstné oči, a ty tesáky. Johne, já mám strach."
John se snažil Agnes uklidnit, přestože sám znejistěl a opatrně se rozhlížel kolem sebe po světnici. Do rána se však už nic nestalo a první záblesky slunce působili na všechny lidi z Yandar Írk jako probuzení ze zlého snu, stejně jako pro osazenstvo krčmy. John jako první vyšel z hospody, aby akorát spatřil, jak obyvatelé města otevírají svá stavení a vycházejí ven. Když uviděli Johna, vítali ho s velkým nadšením. Jeho první kroky směřovali na místní strážnici, kde objevil pět místních vojáků. Ty rázně napomenul za to, že se nesnaží chránit lidi a pohrozil jim trestem. Oni ho však přesto vítali jako zachránce. John odešel na náměstí, kde mnoho lidí již otevíralo své stánky a rozmlouvalo o událostech noci. Potom si stoupnul doprostřed. Když si byl jistý, že vzbudil pozornost, začal mluvit. "Obyvatelé Yandar Írku. Jsem zde s vámi podruhé v situaci, která je velmi nebezpečná. Dnes v noci se něco pokusilo napadnout i mě a mé vojáky. Proto vás všechny vyzývám k opatrnosti. Něco nebezpečného sem přichází v noci. A my to dostaneme. Potřebujeme však, aby se ti z vás, kteří mají zájem podílet se na obraně města, dnes přihlásili u vojáků."
Po krátké řeči se John odebral na strážnici a spolu s Annou a vojáky začal připravovat plán obrany. Několik minut na to začali pomalu přicházet lidé, kteří se hlásili do řad domobrany. Byly jim rozdány zbraně a určeno strážní stanoviště. Všichni s napětím očekávali večer. Nejvíce byla hlídána ta strana města, která přes pole sousedí s Temným lesem. Tam John umístil nejpočetnější skupinky. I on sám si jeden z domů na kraji města zvolil jako hlavní stanoviště. Strážní ohně vzplanuly před každým vstupem do města.
     Na Yandar Írk dolehla noc. Celé městečko se proměnilo na malé oázy, tvořící se kolem strážních ohňů. V ostatních místech města byli všichni pečlivě zamčeni ve svých domovech a otevřít by se neodvážili ani za zlatý poklad. I početné skupinky strážců byly velmi obezřetné, když měli přejít z jednoho stanoviště na druhé. John pozorně sledoval z okna provizorní základny okraje Temného lesa, nebo co chvíli vycházel před chalupu ke strážnímu ohňi, aby promluvil se strážci a aby si poslechl hlášení. Nikdo si však ničeho nevšiml. Žádné podezřelé zvuky či přízraky, žádné záhadné postavy.
     Bylo kolem druhé hodiny ráno. John s Annou a Martinem hleděli z oken a snažili se zpozorovat cokoli, co by se blížilo k Yandar Írk.
"Slyšíš? Venku je nějaký rozruch. Jdem se tam podívat, ne?" Pobídla Anna své společníky, kteří se hned na to přesunuli ke dveřím a vyšli ven. U strážního ohně stál starší muž, který sotva popadal dech. Pořád jenom opakoval: "ona je pryč, je pryč, pomozte". Anna k němu rychle přiběhla a pokusila se ho uklidnit. "To bude dobré. Uklidni se Royene. Tak se uklidni a řekni, co se stalo."
"Maria je pryč. Byla ve svojí místnosti. Ještě večer. Teď jsem slyšel podivné zvuky a tak jsem se k ní šel podívat a ona byla pryč. Pomozte mi Anno! Nevím, co se jí mohlo stát."
"Kdo je Maria?" Vložil se John do rozhovoru. Anna si ho vzala stranou a nechala vojáky, aby se o starce postarali.
"Royen je zdejší rolník a Maria je jeho dcera. Myslím si, že sama by v noci nikam nešla. Je jí sice teprve sedmnáct, ale rozum snad už nějaký má. Proto si myslím, že jí někdo, nebo něco, uneslo. Co budeme dělat."
"Ty uklidni pana Royena, já sestavím četu. Pak tě budeme potřebovat jako průvodce."
"Dobře."
     "Kde začneme pátrat?" Zeptal se Martin, když John sestavil četu.
"Ty nikde. Pověřuji tě velením, dokud se nevrátíme. My ostatní začneme u Royenova domu. Jdeme!"
Netrvalo dlouho a skupinka pěti vojáků v čele s Johnem a Annou stanula před rolníkovým domkem, který byl postavený několik desítek metrů od prvních staveb v obci, jelikož právě tam měl Royen své políčko. Vojáci obešli stavení, ale nic nenašli.
"Podíváme se ještě do stodoly." Zvolala Anna a pár vojáků už otevíral skřípající dřevěná vrata. Tři vojáci, John a Anna vpadli dovnitř a osvítili místnost světlem ze svých loučí. Jejich zraky padly na dva mladé lidi, kteří seděli na dřevěné lavici u sena a vypadali značně vyděšeně. John, kterému cela situace ihned došla, se zmohl pouze na ironický úšklebek. I Anna chtěla reagovat, ale než se nadechla, řeč jí přesekli zbylí dva vojáci, kteří se zrovna probourali bočním vchodem a vřítili se s halapartnami v rukách přímo dovnitř.
"Najednou tam bylo takové podezřelé ticho a tak jsme chtěli zasáhnout." Promluvil omluvně jeden z dvojice vojáků na Johna. Při pohledu na ně už ale i jinak vážný seržant Howard vybuchnul smíchy. Johnův ironický úšklebek se ještě zvýraznil.
"Víte, my jsme se s Jorgem už dlouho neviděli a tak jsme mysleli…." Začala Mária.
"Johne. Jsi velitel stráží. Dej jim domácí vězení, nebo jim něco provedu." Pronesla ledově Anna, snažící se udržet se v klidu.
"Tak, snad asi půjdeme, ne? Na tebe, Mário, čeká otec. No a s Jorgem si taky popovídám."
Všichni se vrátili k hlavní základně a John si vzal Márii i Jorga dovnitř.
"Že nemáte rozum chápu. Vy ale snad nemáte ani pud sebezáchovy. Kdybych vás na tejden posadil na samotku, to by se vám teprve stejskalo…" začal John rázně "…no, ale když už si Jorgu podniknul takovou misi až k Royenovi na dvůr, řekni mi, nevšiml sis cestou něčeho podezřelého?" Pokračoval pak už trošku smířlivěji.
"No, je pravda, že jsem měl strach. Když jsem šel ponurými uličkami, daleko od strážních ohňů, nemohl jsem se zbavit přesvědčení, že mě něco sleduje. Asi se mi ale jen něco zdálo." Vyprávěl mladík.
"No, doufejme." Odpověděl polohlasně John, rozhodl o Jorgově přenocování na základně a vrátil se ke své oblíbené činnosti, sledování okraje Temného lesa. Když mu skončila jeho služba, spal tvrdě až do devíti do rána. Ráno navštívil jeho nedávný spojenec Ignác.
"Buď zdráv Ignáci. Jak se vede?" Začal John.
"No to víš. Agnes má věčně zavřeno. A protože si ani to pívo nemohu užít, vymýšlím blbosti, jako třeba rukovat k vojákům. Tedy, pokud bude mít jejich velitel zájem."
Jistě že zájem byl. Po dobrých zkušenostech, které John s Ignácem měl, přijal ho do služby okamžitě.
"No ale to je náhodička. Podle rozpisu máš hned v noci stráž." Odpověděl John a podíval se na něj spiklenecky."
"Provedu!" Zněla odhodlaná odpověď.
"No vidíš. Ignác byl tak nadšený, že se zapoměl zeptat, kde tu službu vůbec má." Smála se Agnes, která se zrovna objevila. "A jak šla vlastně služba tobě Johne?" Pokračovala.
"Byla docela vtipná. No, ale jinak jenom jeden člověk od jižního strážního ohně přišel s hlášením, že viděl něco proběhnout na pokraji Temného lesa. Sestavuji oddíl, který se tam půjde podívat." Odpověděl letmo John a už formoval skupinu, zcela shodnou s tou noční, která hned vyrazila na průzkum k Temnému lesu. Cesta ve světle slunečních paprsků byla o mnoho veselejší, než za tmy s hořícími loučemi v rukách. Dokonce i Anna se ozbrojila a vyrazila s vojáky.
Když se všichni přiblížili k lesu, začali se rozhlížet po místě, které lidé označili jako to, na němž se v noci cosi pohybovalo. Jeden z vojáků si všimnul několika kapek tekutiny červené barvy, kterou určil jako krev. A o kousek dál byly další. To už John viděl zlámané větve a vyšlapanou cestičku v křoví. Obezřetně se po záhadné stopě vydal a jeho vojáci ho následovali, přestože se bázlivě rozhlíželi kolem sebe. Vyšlapaná cesta se v lese za houštím změnila v malou lesní pěšinku.
"Tudy musí někdo pravidelně chodit. Nevede tu nějaká stezka?" Obrátil se John s dotazem na Annu.
"V Temném lese? Blázníš? Ještě nedávno se sem lidé báli jen přiblížit." Podívala se na něj vyděšeně ona. Všichni pak pokračovali dál včetně Anny, protože se Johnovi nepodařilo přesvědčit jí o nebezpečnosti mise. Ve sledování jim výrazně pomáhala stopa krve, kterou jeden z vojáků zkušeně odhaloval.
"Jdeme už dlouho, brzy bude poledne. Jak chceš postupovat?" Zeptal se svého velitele seržant Howard.
"Zatím půjdeme dál. Noc bych tady ale strávil nerad, přestože by to nebylo poprvé."
Seržant uposlechl a pokračoval. Ač cesta vedla pod vysokými stromy stále stejně zřetelně, hůř se stopovala, protože košaté koruny porostů propouštěly stále méně slunečních paprsků až k výpravě. Najednou však uviděl Howard něco se mihnout v šeru lesa. Skupina zpozorněla a pokračovala tím směrem. Po celou další hodinu však na nic nenarazila. Ale přecejen.
"Zdá se mi to Johne, nebo taky vidíš dům?"
"To by se to muselo zdát nám oběma."
Před zraky všech se objevilo malé dřevěné stavení. Uvnitř mohlo mít maximálně dvě malé místnosti a vedle byla i studna.
"No, to je teda něco. Asi bychom se měli pozvat dál." Prohlásil John a gestikulací naznačil vojákům jejich rozmístění při obklíčení stavby. Pak opatrně přistoupil ke dveřím a zabouchal na ně s dotazem, zda je někdo uvnitř. Když se nikdo neozvýval, pokračoval.
"Tady je stráž. Otevřete, nebo půjdeme dovnitř."
Nic. Ani slůvko odezvy, přestože byly dveře zavřené na petlici z druhé strany. A protože v celém domku nebylo jediné okno, získal John pocit, že je někdo uvnitř. Dal pokyn a spolu s Howardem rozrazili dřevěná křídla vstupních dveří, zaslechli výkřik a v tu chvíli spatřili starého zarostlého muže, jak se krčí v rohu. Anna k němu přistoupila. "Kdo jste? Nebojte se nás. Já jsem z Yandar Írk." Promluvila na něj. Starý muž se na ní opatrně podíval. Potom se s vypětím všech sil postavil na nohy a udělal pár kroků k dřevěné stolici. Zapálil svíčku na stole a seděl. Začal se smát. Nikdo nechápal proč a Anna se vytrvale pokoušela ptát. "Řekněte mi kdo jste?" Stařec se na ní podíval a pak s velkou námahou promluvil.
"Lidé. Jste lidé? Já už strašně dlouho neviděl skoro žádné lidi. Nejméně pět, nebo deset let. Nevím kolik, ale strašně dlouho. Rád jsem tomu byl, ale teď vás rád také vidím." Martus se rozpovídal. Po chvíli se od něho jeho nový posluchači dozvěděli, že žije v lese už dvacetdva let a to od té doby, kdy byl údajně neprávem obviněn z několika děsivých vražd. John stále přemýšlel, až mu bleskla hlavou myšlenka.
"Martus Dovit! Své vojáky jsem slyšel vyprávět strašné historky o muži jménem Martus Dovit, který je už přes dvacet let hledán pro… proboha!" John se s kamennou tváří podíval po svých vojácích, kteří jakožto místní znali to jméno a v jejichž tvářích bylo nyní možné vidět zakrývaný strach, který přerušil až seržant Howard. "Martusi Dovite, jste zatčen za…"
"Počkej. Ne tak rychle s tím zatýkáním. Tohle je až moc divných okolností na jednom místě. Všichni se teď posaďte kolem tohoto stolu a pan Martus nám ještě teď zodpoví pár otázek. Martusi, říkal jste, že nás rád vidíte. Proč, když jste se tolik let skrýval teď rád vidíte vojáky?" Začal John.
"Mam strach, pane. Bojím se vyjít ven. Je to tady a je to někde kolem. Blízko. Sleduje mě to a čeká na mojí chybu." Začal stařec křičet.
"Kdo, nebo co?"
"Démon pane. V noci slyším jeho strašný řev a někdy tak blízko, že se bojím pohnout." Pokračoval vyděšený Martus.
"Dobře, ale mě se to nezdá. Démon tě pronásleduje, ale nenapadne, přestože se tady sám bránit téměř nemůžeš. Ty se bojíš vzdálit od chaty a přesto máš co jíst a pít. Jak mi tohle…" Johnovu řeč přerušila mladá dívka která vstoupila dovnitř. Když spatřila návštěvu, ulekla se, upustila džbán s vodou a jen tak vyděšeně stála ve vchodu.
"Mariko. Pojď dál a neboj se." Zvolal Martus. "To je Marika. Objevila mě tady asi před rokem. Mohlo to být ale před třemi, nemám pojem o čase. To ona je odpověď na vaší otázku s jídlem a pitím, pane. Ona mi pomáhá přežít. V lese se vyzná tak, že se každému zlu v něm dokáže vyhnout." Řekl.
"No, ale co tady děla? Jaktože se vyzná v lese a jakému zlu se umí vyhnout." Ptal se zmateně John. 
"Tomu zlu, kterému jste vy už hodiny v patách, ale které kdybyste znali, nikdy byste se na jeho stopu nedali." Promluvilo rázně děvče, čímž na sebe upoutalo Johnovu pozornost.
"Ne. Na jehož stopu bychom se nedali, pokud by na sebe neupoutalo pozornost pronikáním do města v mé oblasti." Opáčel stejně rázně John. "Kdo jste?" Pokračoval již mírně.
"Marika." Dostalo se mu neuspokojivé odpovědi.
"A dál?" Zkusil se zeptat John, přstože sám měl tušení, že mu tajemná žena víc neřekne.
"Prostě Marika." Potvrdilo se mu tušení.
"Zdá se, že o určité situaci lecos víte. Tak snad abych se blíže představil já. Jsem velitel stáží pro oblast v Rystaj Castle a byl jsem požádán lidmi z města Yandar Írk o pomoc."
"Odkdy se vy mocipáni staráte o lidi. Tak možná jak je obrat." Reagovala Marika, ale John dělal, jako by si její vsuvky vůbec nevšimnul a pokračoval. Pouze nasadil útrpný výraz. "Když jsem přijel do zmíněného města vyšetřovat, hned první noc jsme se setkali s něčím zvláštním. Nejprve nás jakási žena žádala o pomoc, aby se podle slov hostinské změnila v cosi, co vyskočilo z okna a uteklo sem do lesa. Tím ovšem vše pouze začalo. Takže, asi nejsem průměrný mocipán, ale rád bych lidem pomohl."
Marika přemýšlela a rozhodovala se, zda má pokračovat, nebo se s těmi lidmi již nebavit. Měla ale asi strach o Martuse a tak zůstávala. Vstoupila dál do místnosti a posadila se vedle něj. Podívala se nahoru směrem, kde John stál.
"Co s námi teď chcete dělat? Nechte nás být." Řekla rázně.
"To bohužel nemohu. Musíme odhalit všechna tajemství a i ta, která již začala před více než dvaceti lety." Martus se po Johnovi podíval vyděšeným pohledem při zmínce o starých tajemstvích a ten pochopil, že to bylo kvůli Marice, která asi ani netuší, jaké žalobě Martus před lety čelil. Proto tuto pasáž již dále nerozváděl, ale starci sdělil, že se s nimi bude muset vrátit do města. Ten souhlasil.
"Dnes je již pozdě. Prosím, přečkejte v mém příbytku noc a hned ráno se můžem společně vydat do města." Přikývl.
"To ne Martusi! Vůbec je neposlouchej. Nemohou tě k ničemu nutit." Zkusila ještě dívka. Muž se na ní podíval a ona pochopila, že jít musí. Nad lesem se stmívalo a kromě hlídky všichni usnuli. Ne nadlouho. Kolem půlnoci se ozvaly záhadné zvuky. John byl ihned na nohách, stejně jako ostatní. V tu chvíli si všimnul, že Marika v chatě není a dveře jsou otevřeny dokořán. Hned na to se v nich objevili vojáci, kteří měli hlídku.
"Pane! To děvče. Běželo támhle do křoví." Jen to jeden z vojáků stačil dopovědět, ozvalo se směrem, kterým Marika zmizela, záhadné vytí. Vtom už ale vyběhl ze dveří Martus a stále křičel: "Mariko, néé, vrať se, nepřibližuj se k němu, vrať se prosím." Pak starý muž padl na kolena a stále křičel. Najednou bylo všude v okolním lese ticho. Ani vítr, ani šumění listí a ani hlasy divoké zveře nebylo možné slyšet. Vojáci stáli s meči připravenými k útoku a snažili se ve tmě zachytit cokoli, co by se pohnulo. Nic se ale dlouho nedělo. Stráž prohledávala okolí, ale bezvýsledně a tak se všichni vrátili do chaty.
John si posadil Martuse ke stolu a sedl si proti němu. "Tak už bylo dost té komedie. Co to tam venku bylo. K čemu se nemá přibližovat. Ona je teď asi v nebezpečí, tak už konečně mluvte, ať můžeme jednat." Rozkázal John.
"Dobrá…", řekl Martus, zhluboka se nadechl a začal mluvit. "Je tomu již dávno, co mě tu Marika objevila. Nikdy nic moc o své minulosti říct nechtěla, ale pochopil jsem, že nechce lidi ani vidět. Myslel jsem, že se před něčím skrývá, ale možná jí jen někdo moc ublížil a ona prostě na lidi zanevřela. Dál jsem se jí už neptal. Není tomu však tak dávno, co přišla s tím, že viděla v lese muže. Byl prý celý od krve a choval se podivně. Oslovila ho, ale on se lekl a zmizel v křoví. Od té doby však na jeho stopu narážela často, ale nikdy ho nevídala. Jednou se však po setmění zdržela v lese a najednou cosi spatřila v dálce. Popisovala, že se skrčila v houští a sledovala cosi, co šlo kolem. Mělo to postavu člověka, ovšem celou obrostlou srstí. V šeru večera si všimla, jak se jejím směrem zableskly dvě děsivé oči a bílé tesáky. To už na nic nečekala, vyběhla z křoví a zastavila se až tady v chatě, kde mi celá vyděšená všechno vyprávěla. Ona si myslí, že muž, kterého viděla a ta bestie jsou tatáž osoba. Nevím, co si o tom mám myslet, ale po letech v Temném lese věřím věcem, kterým předtím ne. Kde však může být, to netuším." Stařec se odmlčel a zadíval se do tmy. Mlčel a John si byl jistý, že se dál vyptávat nemá cenu.
"No nic. Teď v noci nic nezmůžem. Hned ráno ale začneme s pátráním." Prohlásil pak a bylo vidět Martuse, jak trochu trochu pookřál, protože John působil dojmem, že Mariku obětovat nehodlá.

ráno, 6:48
"Takže už máme světlo, všichni vstávat. Mám pocit, že dneska nás čeká den, na který nikdy nezapomeneme." Johnův budíček všichni ihned uposlechli a za tři minuty byl oddíl zformován, jelikož měli spaní jako na vodě, jak každý podvědomě poslouchal noční okolí.
"Tak! Skupinu se mi trhat nechce, takže s námi musí jít i Martus. Zvládneš to?"
"Pokud mi Temný les něco dal, tak schopnost přežít. Půjdu." Řekl on odhodlaně.
"Fajn. Najdeme stopy a vydáme se po nich."
Howard se prodral jako první křovím a hledal stopy, což se mu podařilo téměř hned.
"Pane, to je podivné. Do křoví vedou Maričiny stopy, tady se setkávají se stopou čehosi, krátký zápas a v tomto místě končí. Jako by jí to odneslo."
"Rychle Howarde, mám pocit, že času není mnoho."
Skupina se prodírala lesem pomalu, ale přesto obratně. Stopa, která naštěstí nenesla známky krve, byla stále zřetelnější. Tu však Johna zaujal podezřelý šramot v křoví vedle něj. Odpojil se od skupiny a vydal se to prověřit. Vzdálil se však tolik, že své vojáky slyšel už jen z dálky. Otočil se, aby se k nim opět připojil. Najednou se v jeho těsné blízkosti objevila Marika. Nebyla to však už ta vyděšená dívka, zlověstné červené oči vypadaly ještě více děsivě než ostré zuby. John z úleku znehybněl. Marika se přiblížila na několik centimetrů od jeho obličeje a vycenila chrup, který mívají jen šelmy na trhání kořisti. Chvíli se na něho dívala a on v jejích očích spatřil zlobu, ale i strach a lítost. Pak promluvila. "Dravci loví kořist z nutnosti, ale jsou i tací, kteří tak činí pro potěšení z lovu. Jdi! Vrať se do svého města a pamatuj, že lovec je ti v patách všude, kam se hneš a jednoho dne si vychutná kořist. A já jsem dobrý lovec." Procedila mezi zuby a s mrazivým smíchem zmizela v hustém porostu. John stál na místě jako opařený až do doby, než ho nevyhledali jeho spojenci.
"Johne, tady jsi, neviděli jsme tě a tak… Johne, jsi v pořádku, co se děje? Vždyť jsi bílý jako stěna. Co se stalo?"
"Spatřil jsem jí. Stála několik centimetrů ode mě. Bezbranné dívky většinou tesáky nemívají, že ne Howarde?" Řekl on nejistě a všichni se na sebe bezradně dívali jeden po druhém.
"Co se stalo Marice?" Zeptal se zděšeně Martus.
"Rozhodně už to není ta osoba, kterou jste znal."
John se v Martusově chatě pomalu vzpamatovával ze setkání a začal pomalu i přemýšlet.
"Otázkou je, jak dlouho je ten záhadný muž, měnící se na šelmu, její spojenec. Řekla mi, že se před ní nemohu schovat a že si pro mě přijde. Proč si vybrala zrovna mě? No nic. Vyrazíme hned zpět do Yandar Írk. Tady teď nejsme nic platní. To, co jsme tu zažili se nesmí nikdo dozvědět. Alespoň zatím."

Bylo už pozdní odpoledne, když se výprava vrátila do městečka. Měla o jednoho člena navíc, kterého když lidé viděli procházet ulicemi, zrcadlila se jim v obličejích hrůza. Mnozí i po tolika letech neomylně poznali tvář hledaného muže. Před strážnicí se pomalu začal formovat dav, který požadoval vydání Martuse, což John samozřejmě ignoroval. Zavřel se s ním v izolované místnosti a přes všechnu únavu ho byl rozhodnutý vyslechnou ještě ten den.
"Takže, kdo jsi už vím a jak se zdá, tak nejsem sám. Tvé staré obvinění je sice platné, ale přiznám se, že i já o něm mám značné pochybnosti. Řekni mi všechny okolnosti tvého případu."
"Žil jsem nejdřív na hradě a pak jeden čas i v tomto městě. Po té strašné události mě nějaký nový pan soudce, jak on se jmenoval. Obvinil mě z činů, které jsem nespáchal a kdybych neutekl, tak…Už si vzpomínám. Jeho jméno bylo Laney."
"Co? Laney? Toho jsem nedávno poslal za mříže a spoustu jeho rozsudků zrušil. Slibuji, že tvůj případ rozeberu do posledního písmene a pravdu zjistím. Teď tě ale budu muset zamknout do cely. Ne snad proto, že bych se bál tvého útěku, utéct jsi mi mohl několikrát, ale ten dav venku…"
"Chápu. A děkuju."
John vyšel před strážnici, kde bylo stále mnoho lidí, kteří skandovali všelijaká hesla. Pokynul, aby byly zticha a povedlo se mu to.
"Je zvláštní, jak máte krátkou i dlouhou paměť zároveň. Mnozí z vás byli ještě nedávno lynčováni a nyní jste to vy, kteří chcete páchat stejného bezpráví. Abyste to věděli, toho muže před lety obvinil soudce Laney. Přeberte si to jak chcete." Řekl a pak odešel na hlavní provizorní základnu do severní části obce. Po jeho odchodu už nikdo neskandoval a nepokřikoval a lidé se tiše rozešli do svých domovů.
"Tak co jste objevili v Temném lese?" Zeptala se Johna hned po příchodu na základnu Agnes, která tam přinesla vojákům celý koš jídla a pití. John se jen vyčerpaně usadil na lavici.
"Raději se ani neptej Agnes. Konkrétně po mojí osobě jde nějakej přízrak ženského rodu." Prohlásil rezignovaně.
"No dovol. Tak to já můžu zase jít." Dělala si z něj Agnes legraci místo aby ho politovala. Pak ale trochu zvážněla. "Hele a jak víš, že po tobě jde?"
"Protože mi to řekla." Odpověděl on. Agnes se začala smát. "Ale prosimtě. Ty si tam v tom lese úplně zblbnul. A to tě to nechalo jen tak odejít?" Kroutila hlavou.
"Já bych se tak nesmál. Prej si chce vychutnat lov na mě. Nikomu to zatím neříkej."
Když Agnes zjistila, že to John myslí opravdu vážně, přestala si ho dobírat. Donutila ho, aby šel spát a pak odešla ke strážnímu ohni, od kterého na ní už volali vojáci, aby jí poděkovali za chutné jídlo. Vystřídali jí dva z nich, aby na Howardův rozkaz chránili Johnův spánek až do rána.

"Dobré ráno. Jak ses vyspal?" Vstoupila už za denního světla Anna k Johnově lůžku. Ten se na ní rozespale podíval. "Čekal jsem v noci jednu ženu." Prohlásil on rozverně. Anna se zarazila a přemýšlela, co tím myslel. John pokračoval: "A byl jsem velmi rád, že se nedostavila." Anna se začala smát. "Jo Maryku si čekal. No já bych taky takové zubaté návštěvy nechtěla. Howard sem k tobě poslal stráž. Teď odešli."
"Stráž? To ani nevim, usnul jsem asi pěkně tvrdě. To budu asi snadná kořist. Už teď Mariku lituju, že si moc lov neužije." Zasmál se John.
"Koukám, že už máš lepší náladu. Ráno vypadá všechno líp, viď!"
"Asi máš pravdu." Odpověděl a posadil se na lavici, kde předtím spal. A protože už měl na stole snídani, pustil se s chutí do ní, chválící Agnes za její štědrost. Pak rozmlouval s Annou o tom, co vlastně včera v lese viděl a jak dál. Přátelský rozhovor však hrubě přerušil voják, který vtrhnul dovnitř.
"Pane, něco jsme našli. Asi byste to měl vidět."
John i Anna vyskočili a následovali ho. Vedl je ale pouze kolem chalupy k zadnímu oknu od místnosti, ve které John v noci spal.
"Co to je?" Zeptal se on, když se několik stráží sklánělo nad kouskem země pod oknem.
"Stopy z dnešní noci. Něco tady v noci bylo a dívalo se to do okna." Hlásil voják.
"Něco?" Kroutil hlavou John.
"Něco, pane. Nevíme co. Podívejte na ty stopy v bahně. Nepatří člověku, ale ani zvířeti. Mají lidský tvar a velikost, ale ty drápy…takové člověk nemá." Pokračoval vyšetřující důstojník. To už ale přiběhl Howard a ohledal noční památku. Zjistil, že podobné stopy už viděl a všem zasvěceným bylo jasné kde. John sice nechtěl zatím vyvolávat paniku zprávami o nebezpečných bytostech z Temného lesa, ale teď musel s pravdou ven.
"Požádal jsem své společníky, kteří se mnou byli v Temném lese, aby zatím neděsili lidi, ale situace je vážná. To, co je v Temném lese je opravdu nebezpečné. A teď to jde i po mě. Proč, to nevím, ale všichni buďte opatrní. Nebezpečí, o kterém jsme se mohli zatím jen dohadovat, opravdu existuje."
Když John promluvil k vojákům, ti znejistěli a rozhlíželi se kolem. Starostka Anna jeho slova potvrdila a upřesnila podrobnosti, které on zatím neřekl. Do Rystaj Castle byl vyslán Ignác s žádostí, aby kníže poslal další oddíl jako posilu.
     Den rychle utíkal a John se věnoval svým povinnostem. Strach, který pocítil v lese, když potkal Mariku, z něj už pomalu vyprchal a on se opět začal řídit svým přesvědčením, že bát se zla není správné. Měl už zase sílu do práce a tu pro něj představoval Martus a jeho případ, který byl velmi zvláštní. Přestože byl tolik let starý, Johnovi se za jediný den podařilo rozkrýt spoustu znepokojujících skutečností, které na něj vrhaly zcela jiné světlo. Dokonce mu někdo před dveřmi nechal anonymní dopis, ve kterém se podrobně rozepisuje o manipulacích s důkazy a svědky při projednávání Martusova případ. Již se stmívalo, když si pozval Martuse na provizorní základnu, aby ho znovu, tentokrát podrobně, vyslechl.
"Martusi. Ještě nejsem v této oblasti moc dlouho a tak nejsem příliš dobře informován o tvém případu. Rozhodně vím jedno. Laney je zločinec a k jeho rozsudku nemám důvěru ani trochu. Po věcech, které jsem se dozvěděl, si stále více myslím, že s událostmi, které se před dvaadvaceti lety staly, nemáš ty nic společného. O případu jsem se dozvěděl trochu více od starších vojáků. Řekli mi, že se tenkrát ztratilo šest lidí. Po několika dnech byla nalezena jejich těla. Věřím tomu, že ty jsi nevinen, pak mě ale děsí jiná věc…"
"…Ano Johne Cauntrille. Vím dokonce jaká," skočil stařec do řeči a podíval se na Johna vážným pohledem "…viník může být stále mezi námi." Martus věděl zcela přesně, co říká, protože toto byly přesně ty obavy, který pociťoval on sám. Přestože byl léta ve vyhnanství, nikdy ho nepřestala strašit myšlenka, že skutečný viník chodí mezi nevinnými lidmi.
"Martusi, řekni mi o tom případu co víš? Všechno může být důležité." Vyzval ho John.
"Dobře, ale obávám se, že ti mnoho k užitku nebudu. Z těch zlých chvil si pamatuji toto:
Bydlel jsem v domě, který stával v místech mezi Temným lesem a městem, v místech, kam se ostatní lidé přibližovali jen neradi, kvůli záhadným úkazům, které vzbuzovaly strach. Z toho Laney usoudil, že musím být společník démonů, prostředník mezi slušnými lidmi a zlem. A pak ty zločiny. Šest obětí za jednu noc. Obětí, které se nemohly bránit, většinou ženy. Laneyho zloba byla velká. Musel jsem utíkat přímo do lesa, abych se zachránil, ale už jsem nemohl z něj. Můj popis měl každý voják daleko odsud a kdekoli bych se objevil, tam by mě zajali. Postavil jsem si provizorní srub a první měsíce neustále přemýšlel o tom, kam odejít, kam by se nemohla dostat moje pověst. Pravdou je, že tyto první měsíce jsem noci strávil skoro beze spánku. Měl jsem strach kvůli pověstem, které tenkrát kolem Temného lesa panovaly, ale také z prozrazení. Po uplynutí prvního roku jsem nejen přestal mít strach, ale dokonce jsem začal poznávat les, jeho rostliny a živočichy a přiznám se, že výpravu do dalekých zemí, kde by mě nikdo neznal, jsem nakonec neučinil. Začalo se mi v lese líbit. Začal jsem pomalu poznávat nekonečné pustiny zelených stromů, živil jsem se dary lesa a na města jsem mnoho nevzpomínal. Ano, míval jsem chvíle, kdy jsem celý den běžel, abych se zastavil na okraji Temného lesa a díval se na světla v oknech chalup a chtěl se rozběhnout tam, kde žijí lidé, ale pak jsem si vzpoměl, co by mě tam čekalo a vrátil se zase zpátky. Svůj provizorní srub jsem během let vypracoval na dobrou chatu, která mě chránila před téměř každým nebezpečím, které by mi mohl les připravit. A teď, v mém stáří se objevila Marika, která mi moc pomáhala. Vždy se objevila, s něčím pomohla a zase zmizela."
"Říkal jsi o skoro veškerém nebezpečí v souvislosti s chatou. Jaká jsou nebezpečí v Temném lese? Žil jsi tam tak dlouho. Na co tam může člověk narazit?" Zeptal se John. Stařec se na něj vyděšeně podíval a dlouho přemýšlel, co odpovědět. "Zažil jsem mnoho zvláštních věcí. Vysvětlitelných i nevysvětlitelných. Mnohdy jsem měl opravdový strach. Nechtějte po mě vědět víc. Alespoň zatím." Martusovo mlčení John respektoval s tím, že mu tuto otázku položí v budoucnosti znovu.
"Martusi, řekni mi ještě jednu věc. Znáš tady ve městě někoho, kdo byl tenkrát na tvé straně, kdo věřil ve tvojí nevinu?"
"Ano, znám. Dokonce dva. Prvním bylo děvče jménem Agnes a potom také mladý pan Zafir Lokrit. Kde těm je ale konec." Povzdech Martus smutně, ale John naopak zajásal.
"Tak o tom děvčeti jménem Agnes bych věděl a pan Lokrit, co mi to jen… no samozřejmě. Otec Lokrit. Místní farář. Martusi, jdeme nejdřív do kostela a pak navštívíme i Agnes!" Zvolal John a za chvíli už oba klepali na dveře fary. Ven vyšel muž středních let vysoké štíhlé postavy, který byl oděný do klasického kněžského obleku.
"Vítejte v našem kostele. Jak vám mohu… to snad…, ne, to není možné. To je…"
"Ano, je to Martus Dovit, otče. A já jsem John Cauntrill, velitel stráží." Doplnil John.
"Já vím kdo jste, pane Cautrille. Vy jste přece zastavil Laneyho. A teď vyšetřujete ty záhady. To o vás se říká, že po vás jde nějaký strašný přízrak. Váš příchod je vůle Pána, protože s vámi musím nutně mluvit. A to, že vidím pana Dovita živého….pojďte prosím dál."
Kostel byl ve všech směrech dominantou městčka. Byl velký, dobře udržovaný a uvnitř bylo mnoho vzácných starých křesťanských předmětů, o které se otec Lokrit staral. U vchodu stály dva malé oltáře a za druhými dveřmi byly v hlavní síňi srovnány dvě řady lavic, momentálně prázdných. Otec tudy vedl svojí návštěvu až dozadu za oltář, kde měl zázemí. Posadil si oba muže proti sobě a začal mluvit.
"Pane Cauntrille, jste ve velkém nebezpečí. Ten přízrak je skutečný." Byla k Johnově údivu jeho slova.
"To já vím otče. Ale co o tom víte vy." Odpověděl.
"Nic konkrétního. Nevím jak, ale cítím zlo blízko Yandar Írk. A není to Martus Dovit, jak si myslí lidé. Jsem přesvědčený, že nespáchal to, co se mu přisuzuje."
"To si myslím také. Abych vysvětlil, on není můj vězeň. Chráníme ho před lidmi, dokud jeho nevinu neprokážu. A spolehněte se, že se mi to podaří."
"Věřím vám pane Cauntrille. Hlavně však musíte být opatrný sám na sebe." Mluvil dál farář tak tajemně, že se to Johnovi vůbec nelíbilo.
"Opatrný jsem, protože skutečnost toho přízraku se mi potvrdila, když se mnou mluvil. Nic mi ale neudělal. Prý aby mě mohl lovit. Tedy mohla. Byla to dívka, která se za noci ztratila, abych jí druhý den spatřil s děsivým pohledem a tesáky." Pověděl John páterovi o svém zážitku s Marikou.
"Přízrak na vás z nějakého důvodu nemohl, nebo nemůže. Ale jsem přesvědčen, že vás bude pronásledovat a využije každé příležitosti. Kdy se vám to stalo?"
"Marika zmizela před třemi dny a to zvláštní setkání jsem zažil den na to." Odpovídal John na otázky, které mu farář pokládal.
"Ale to není možné…" řekl rozrušeně otec Lokrit "…to zlo jsem cítil v Temném lese už dlouho předtím, než tam vaše výprava odešla a bylo stejné. Kdyby se nějaká dívka proměnila v přízrak, cítil bych to. John Cauntrille, spíš ten přízrak…."
"…se proměnil v ní." Doplnil kněze John a ten jen mlčky přikývnul.
"Takže to znamená, že Marika by mohla ještě žít!" Pronesl tiše Martus.
"Johne Cauntrille, tvrdíš, že tě to pronásleduje. Pokud se budeš cítit v nebezpečí, přijď hned sem! Tady jsi v bezpečí." Naléhal kněz.
"Děkuji otče. Já teď ale budu muset bezpečí tohoto místa opustit, protože musím rozluštit spoustu věcí. Pokud tě ale mohu požádat, dovol, aby zde našel přechodné zázemí Martus."
"Zde bude v bezpečí."
John se s oběma rozloučil a vyrazil do šera večerních ulic směrem k Agnes. Ta ho pustila dál, uvařila mu jídlo a oba hovořili až do pozdní noci nejen o Martusovi. Nad městem se stahovala mračna, která věštila silnou bouřku. První blesky se objevily na obloze. V takovém počasí se ani Johnovi nikam nechtělo a tak si lehl na lavici v hospodě.
"Johne, slyšíš to? Probuď se!" Zašeptala najednou Agnes.
"Ano, to je nějaký křik. Rychle, venku se něco děje!" John rozrazil dveře krčmy a s mečem v ruce vyběhl ven. Málem se srazil s Martinem.
"Johne! Město je na nohou! Něco leze z Temného lesa! Rychle, poběž!"
Vojáci spolu s jejich velitelem doběhli na provizorní hlavní základnu, kde byli zmatení muži s loučemi. Všichni byli vyděšení. A pak je John uviděl. Šest siluet, které bylo v dálce na okraji Temného lesa možné spatřit vždy, když blesk osvítil celý obzor, budilo strach. Šest siluet, které nevěstily nic dobrého, se pomalým krokem blížilo k vesnici. John se rozhlédl kolem sebe. Zjistil, že jeho vojáci jsou na svých místech, ale dobrovolníků z řad místních bylo nějak málo.
"Martine! Kde jsou všichni?" Zavolal John na svého zástupce, který s lukem v ruce vyčkával co se bude dít. Ten jenom výmluvně pokrčil rameny a John pochopil, že mnozí běželi domů k rodinám, aby je případně mohli bránit. Nad obzorem se opět zablesklo. Všichni chvíli mrkali očima, zda opravdu vidí to, co se před jejich zraky promítnulo. Tedy nic. A při dalším zablesknutí se jim potvrdilo, že opravdu hledí k prázdnému poli u lesa. Žádných šest siluet. Vojáci stáli na stráži až do rána a při východu slunce se jim viditelně ulevilo. Prozkoumávání terénu nepřineslo žádné stopy a někteří obyvatelé uvažovali o odchodu z města. John se mezitím vytratil k otci Lokritovi. Ten ho okamžitě pozval dál.
"Takle to dál nejde. Nevím z jakého důvodu, ale něco jde po mě a pokud budu ve vesnici, ohrožuji tím všechny její obyvatele. Otče, teď prosím respektujte moje rozhodnutí. V příštích chvílích se vydám do Temného lesa a zjistím, co je důvodem údálostí, které děsí místní obyvatele. Sám."
Když John domluvil, hleděl na něj otec Lokrit s vážnou tváří. Pak promluvil.
"Pokud je to tvé rozhodnutí, bránit ti nemohu. Myslím si, že pokud toto má někdo zvládnout, tak jsi to ty. Přízrak na tebe nemůže. Přemýšlel jsem o tom Johne. To zlo tě nemůže nijak ohrozit, pokud mu to ty sám nedovolíš. Jsi pod ochranou své víry tak dlouho, dokud jí neodmítneš tím, že jí ztratíš."
         Nejen radami otce Lokrita, ale i svými zbraněmi ozbrojený se John Cauntril vydal směrem, kterým musel ve svém životě již několikrát, vždy za dramatických okolností a za velkého nebezpečí, směrem, kam šel vždy jen velmi nerad, směrem k Temnému lesu. Když byl asi ve čtvrtině cesty, zpozorovala ho stáž. Vedle jeho nohy se zabodl šíp. John se otočil a na okraji města spatřil Annu, držící v ruce luk. Něco na něj volala, ale on nerozuměl ani slovo. Po chvíli se otočil a pomalu pokračoval v cestě. Anna ještě chvíli něco volala, potom přestala a jen tak pro sebe polohlasně poslala Johnovi dvě slova. "Hodně štěstí". Potom sledovala jeho siluetu až do chvíle, kdy zmizela v Temném lese.  

konec druhé části
Akoba (A10)

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

7 komentářů

  1. Finvelia

    No,já ti to zhodnotim dohromady s tou první částí.Öbě mě zaujaly a s nepětím očekávám další.Ta první mi přišla zakončená tak jemně…já nevim,takhle to většinou nedopadalo,ale to je vedlejší.Líbí se mi tvůj styl psaní,díky němu se do toho děje vžiju,takže si myslím,že je to moc dobrý!

Leave a Reply