1. Anschenpaamon

 

Amone, náš milovaný
Posvěť našeho pána,
Živoucího Hóra,
budoucího Ozírá,
pána Dvou zemí.
Ať vládne jak mu ty kážeš.
Matka Isis ho ochraňuj.
Nechť je náš pán v životě i ve smrti.

 

 

 

 

 

„Nechť tě bohové ochraňují Anschenpaamon.“
Zazněl do tmy hlas a rozletěl se po stěnách chrámu tak, že to mohlo být i nebezpečné. V době, kdy lidé nesmějí uctívat své bohy je nebezpečné jen vystrčit nos na ulici. A proč? Protože nějaký ňouma, který se prohlásil živoucím Hórem, pánem Egypta, to poručil.
„Bohové nás vždy ochraňovali. Kdyby ne, nebyli bychom my dva.“pronesl sametový hlas.
Starý svraštělý muž, kterému mnoho času již nezbývalo se zadíval do tmy. Tam, jak předpokládal, stála ona, naděje Egypta a jeho bohů.
„Sbohem můj učiteli.“
Její hlas otřásl zdmi i srdcem starého muže. Pak bylo slyšet pouze kroky, které opouštějí chrám.
„Nechť tě bohové ochraňují, Anschenpaamon.“
A z chrámu vyšla dívka, kterou by si snadno každý mohl splést i s bohyní.

 

 

„Ne, to nejsem já!“
„Klid dítě, klid“
„Mami, zase ten sen! Já jsem já! Nejsem někdo jiný, že ne?“
„Ne. Jsi má malá holčička.“
A dívka se schoulila v matčině klíně a začala plakat.
-Kdybys jen věděla má holčičko.- Povzdechla si matka a podívala se na svou překrásnou dcerku. Zrovna před nedávnem byl pátý úplněk v tomto roce. Byla před ním varována, ale neposlouchala. Jak byla bláhová! Teď kvůli tomu její jediné dítě má sny o životě, který je její, ale neprožila ho.
„Víš má milá, když jsem byla malá, tak mi v jednom egyptském chrámu řekli, že já budu ta, která vychová královnu. Nebrala jsem to moc vážně, víš? Už tenkrát se k moci dostávali “oni“. Bála jsem se o tebe a o všechny kolem nás. Víš jak dokážou být krutí, že? Ale od té doby, co ses narodila, se stalo tolik podivných věcí. A teď ty sny o ní!“
-Ano- pomyslela si křehká dívka v jejím klíně- stalo se jich velice mnoho.- A pohroužila se do hlubokého spánku.
„Kéž bych  tě dokázala ochránit líp má Anschenpaamon.“řekla matka dívce do sna.

 

 

„Pusťte mě ke králi!“pronesla dívka hlasem, který nepřipouštěl odpor.
„Pusť ji. Je to jedna z králových konkubín.“křikl kdosi a stráže rozevřely obrovská vrata.
„Ach, má drahá Anschenpaamon.“ řekl krákoravým hlasem muž, který vypadal spíš jako zárodek nějakého hmyzu. Tak byl šeredný!
„Opusťte nás!“rozkázal čumilům, kterých bylo všude plno „nerušte mě pár hodin!“ dodal a odporně se usmál. Anschenpaamon se otřásla. Zaplavil ji pocit hrůzy. Ona že by měla být s touhle kreaturou z nočních můr?
„Můj králi“ a poklonila se až k zemi.
„Věděl jsem Anschenpaamon, že tvůj odpor vůči mě se jednou zlomí.“ a jeho obličej se stáhl v křeč, která asi měla znamenat úsměv.
„Pojď sem.“ a ukázal na honosný divan za sebou.
„Sedni si, neboj se mě.“ sápal se na ni jak hladový pes na kost.
Anschenpaamon se udělalo mdlo. Viděla nad sebou povislé břicho kreatury, která má nad ní absolutní moc. Už se dýl neudržela. V králových očích se objevil strach a zároveň i překvapení. Podíval se dolů, tam, kde mu z břicha trčel nůž s hlavou Wadžet.
„Ty jsi mě zabila?“ zachroptěl a svezl se na zem.
„Ne, já tě nezabila, to byli bohové. Já jsem jen jejich nástrojem.“ a se zájmem se dívala na krále, jak se svíjí a válí bolestí po podlaze. Najednou strašně zařval. Udělal to naschvál, chtěl aby zemřela.
„Ty půjdeš taky. To proto, abychom se mohli znovu setkat. Pak tě dostanu. Slyšíš!? Budeš moje.“ Anschenpaamon se otřásla a podívala se na krále, ale ten byl už mrtev.
„Otevři pane. Co to bylo za výkřik? Někdo ti snad ublížil?“ ozvaly se hlasy strážců, kteří byli přivoláni výkřikem krále.
„ Váš král je mrtev. A vy, vy půjdete brzy za ním, abychom se mohli znovu setkat!“ pronesla Anschenpaamon hlasem, který musel znít v uších člověka ještě celá staletí. Tak silný!
Pak vzala nůž a prořízla si hrdlo.
„Teď je řada na tobě!“ řekla a zemřela.
Do komnaty se navalili vojáci, a hned celý Egypt věděl, že zemřel král. Zavládla radost a lid začal znovu žít.

 

 

„Já ho najdu Anschenpaamon, a my dvě se budeme radovat z jeho smrti, která všechny zachrání.“ pronesla dívka tichým hlasem. Pak se obrátila na posteli a usnula po dlouhé době svým vlastním spánkem. Takovým, který byl pouze její a nemohl jí ho nikdo vzít. Proč taky, teď je vyvolenou přece jenom ona.

 

 

2.“oni“

 

Život se stáčí a nabírá rychlost,
Pak příde někdo a řekne že tě zachrání s toho jedoucího monstra
Co uděláš? Budeš mu snad věřit
Ne, naděje na život přece u tebe již není
Proč by taky měla být

 

 

„Co to sakra děláš! Chceš nás snad zabít?“
„Omlouvám se, ale …“
„… Žádné ale. Jsi nezodpovědný hlupák!“
„Správně, nezodpovědný hlupák, hlupák. Haha.“ zaskřehotal hlas nad nimi.
Oba se podívali nad sebe a vyděsili se. Nad nimi stál android a jeho nedokonalý ksicht se pokoušel o něco, co by mělo připomínat úsměv.
„Doprčic! Posral si to! Kreténe!!“
Dívali se jeden na druhého a v jedněch očích byla beznaděj a v těch druhých jen nenávist a zloba. Byli to otec a syn, ale nikdy otec neřekl synovi synu a nikdy syn neřekl otci tati. A proč? Je to ta doba, nikdo nikoho nemá rád a nikdy nikdo nikoho nelituje. Každou minutou může kdokoli zemřít nebo padnout do zajetí androidů. Tak proč láska nebo lítost?
„Pudete se mnou.“ zaskřípal android svou mizernou napodobeninou pusy.

 

 

„Tady se rozhodne, kdo opravdu jste. Tady se rozhodne za co stojíte. Ti, kteří budou mít štěstí budou sloužit našemu pánu a ti ostatní, kteří se mu líbit nebudou, půjdou do dolů a na pole.“ android se podíval dolů na lidi, nižší rasu, a odešel pryč. Naopak všichni lidé se dívali nahoru na stupínek, kde ještě před chvílí stálo to plechové monstrum.
„ Oni mají pána? Myslela jsem, že jsou to jen oni, kdo se nás pokouší vyhladit?“ zeptala se jedna dívka své matky.
„ Omyl, mají pána. Zlého a krutého člověka. Myslím si totiž, že to co dělají lidem, ty krutosti, že to mohl vymyslet akorát člověk.“ odpověděl úplně cizí muž, který stál vedle její matky a zaslechl otázku. Dívka se na něj podívala, ale nevěděla co říct.
„ Mé jméno je Def a tohle je můj syn Kest.“ řekl muž a ukázal na chlapce vedle sebe. No, chlapce, byl to už muž.
„ Jmenuji se Anta a tohle je má matka Lina.“
Nestačili si říct nic víc, protože přišli androidi a nahnali je jako ovce do ohrad, tam prý budou čekat na svého pána. Svého pána.

 

 

Anta věděla, že je to její osud být tady a zachránit všechny ty lidi. To ona je ta malá dívka, která má sny z minulosti. Teď zabije všechny, kteří mají být už tisíce let po smrti.
„Na co myslíš?“ zeptal se jí Kest a jeho oči ji pozorovaly, pozorovaly každou její křivku a každý vlas, který spadl na záda a na ramena. – On se do mě zamiloval. – Uvědomila si.
„Přemýšlím nad tím, jak mám zabít toho, kdo se prohlásil za pána lidstva.“ už totiž věděla, že ten koho hledá je tady v této době. On je ten, kdo tak tyranizuje všechny lidi kolem. On je vlastně ten, komu říkali „oni“.
„Nemáš horečku? Myslím že blouzníš.“ jakoby pro sebe prohodil Kest a šel si opodál lehnout.

 

 

3. kam se na nás hrabou androidi

 

výsměch a žal…
co všechno musíš snést, aby se usmálo štěstí i na tebe
lásku obětuješ za něco, co je tak vrtkavé!
Myslím, že si udělal chybu
Naprav ji.
Už jen kvůli světu kolem sebe

 

 

Anta dlouho přemýšlela o tom, co udělá až ho znovu spatří. Ale vždy, když se pokoušela vymyslet něco, co by mohlo aspoň trochu pomoct, udělalo se jí zle. Pokaždé, když si vzpomněla na toho muže, kterého zabila, se jí chtělo zvracet. Ale teď stála tady, před jeho dveřmi a nevěděla, neměla tušení, co bude dělat a co ji čeká. Myslela si, že ji ochrání ostatní lidé. Ale když si pro ni přišli a ona je vyzvala ke vzpouře, najednou všichni koukali někam jinam a dělali, že ji neslyší. Dokonce i Kest, jeho otec a její matka. Chtělo se jí brečet. Ještě nikdy nezažila tak velkou beznaděj. Dveře se otevřely.
„Vítej!“ a ona se rozhlédla po místnosti a spatřila jeho, svojí noční můru. Mlčela. Měla pocit, že kdyby promluvila, tak… tak co vlastně? Chtěla by ho zabít, poblila by mu koberec? Panebože, vždyť ona nic neví!
„Nemusíš se mě bát Anto.“
„Nemusím? Viděla sem co si udělal lidem venku a ty říkáš ať se tě nebojím?“
„Ano. Protože já jsem celou dobu chtěl jen tebe. Chtěl sem se pomstít!“ a na jeho obličeji se objevil ten stejně odporném úsměv jak před staletími. Vrhl se na ni.
„Teď mi za všechno zaplatíš!“
„Nech mě!“ snažila se bránit, ale on byl silnější. Už by ji přemohl, kdyby za dveřmi někdo nezačal střílet.
„Co to je?“ podivil se a odhodil ji na zem, kde zůstala bezvládně ležet.

 

 

„Probuď se dítě, vstávej.“ lahodil ji hlas v hlavě. -Ale to musím být v nebi. Musím být mrtvá!- Zděsila se a začala sebou házet a vzpínat se osudu, který o ní už stejně dávno rozhodl.
„Klid, klid. Pojďte mi s ní pomoc. Strašně sebou hází:“ -Tak že bych mrtvá nebyla?- Otevřela oči.
To co viděla byl ten nejkrásnější pohled, který se jí kdy naskytl. Všude kolem stáli šťastní a spokojení lidé, kteří se nebáli vyjít na světlo a projít se třeba v parku, i když těch zbylo málo. Vedle ní byla její matka a držela ji za ruku. Kolem stálo plno lidí a všichni ji drželi, aby se jim nevytrhla. Uvědomili si, že je při vědomí a pustili ji.
„Co se stalo?“
„No, nemohl jsem tě nechat té zrůdě napospas a tak jsem si řekl, že ti pomůžu. Přemluvil jsem i všechny ostatní.“ promluvil nadšeně Kest.
„Vy jste udělali vzpouru?“
„Kvůli tobě.“ otočila se na matku a spatřila v jejích očích slzy.
„Ale řekni nám, jak si ho zabila? Neměla si zbraň ani nic podobného.“ ozvalo se z davu.
„On je mrtvý?“
„Tys to nevěděla?“
„Ne.“

 

 

Stála sama a koukala se z výšky na město.
„Co tu děláš?“ zeptal se Kest a položil ji ruce na ramena.
„Přemýšlím. Nevím co se stalo, ale myslím, že to byla Anschenpaamon.“
„Jo, miluje tě. Jste přece jedna osoba“ a usmál se na ni.
„Ano jsme jedna osoba.“ řekla, otočila se na něj a uvědomila si, že jí na něm možná někdy bude záležet, ale teď ne. Teď je tu jen ona, její svět a Anschenpaamon.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Noxi

    Musím říct, že mám z tvé povídky trochu rozporuplné pocity. Dočetl jsem ji dokonce, což přiznávám občas nedělám, tudíž mě zaujala, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se z tohoto zajímavého tématu dalo vytěžit víc. Např. nějaké popisy krajiny, osob a trochu obsáhlejší dialogy. Ale jinak velmi dobré.:-)

Leave a Reply