Už jako malí kluci si všichni hráli pospolu. Hobit Naret, kudůk Caran a kroll Barn. Naret byl malý hobit, který nedosahoval ani půlky výšky svého kamaráda Barna. Byl to rodilý lhář a podvodník, ale v okamžiku nouze se na něho mohl kdokoli spolehnout. Ovládal výborně svojí kuši po svém dědovi a byl velmi obratný. Caran byl kudůk, byl jenom o trochu vyšší než Naret, a tak si z něho neustále dělal legraci. Caran zase velmi dobře bojoval se sekerou. Barn byl z nich nejvyšší, ale zato nejhloupější. Barn měl svůj meč pořád při ruce, a tak věděl, kdy jeho velkou moc v jeho rukách použít a kdy zase ne. Všichni bydleli v nemalé vesnici u stejně nemalého lesa a každý z nich chtěl být válečník. Každý den si hráli na udatné bojovníky a honili se po lese až do soumraku, kdy už je volali rodiče domů, protože měli strach, aby se jim v nočním lese nepřihodilo nějaké zranění.
Jejich vesnici neustále napadali ohavní a krvelační trollové. Byli jako hladoví vlci – útočili pouze tehdy, jestliže měli hlad. Ten měli bohužel velmi často. Vesnice ležela asi 12 km od jejich města. Nebýt dobrých válečnických schopností, vesnice by už asi dávno zanikla. Náčelník chtěl s trolly uzavřít mír. Trollové však žádnou dohodu o míru uzavřít nechtěli. Proto pokračovali jejich výboje ještě po několik let. Jednoho dne však boje náhle ustaly. Nikdo nevěděl proč a ani to nikoho z vesničanů moc nezajímalo. Tak nastal ve vesnici konečně pokoj.
To už ale ani Barn, Caran, ba ani Naret nebyli malí kluci, ale muži – muži připravení splnit zkoušku dospělosti.
Bylo léto a každý, kdo chtěl být ve svém budoucím životě dobrý válečník, trénoval na cvičišti u lesa boj se sekerou, mečem nebo střelbu z luku či kuše. Obratně se pohybovat, vykrývat rány mečem a dobře zamířit. Tyto věci musel umět každý dobrý bojovník, a proto se bylo na cvičišti stále co učit. Náhle ke cvičišti přiběhl Naret. Hledal své dva kamarády, Carana a Barna. Oba cvičili u slaměných figurín bojovou techniku.
„Chce nás Umab! Rychle!!“ zakřičel pisklavým hláskem Naret přes celé cvičiště, čímž některé přivedl k mylnému výpadu nebo chybnému zamíření na terče.
Umab byl místní náčelník a velmi se zajímal o sousední vesnici trollů. Byl to pro vesničany obyčejný člověk vysoké postavy, když zrovna neměl kápi, mohli jste zahlédnout dlouhé hnědé vlasy a jizvu přes celý obličej. Chodil v tmavém oblečení a na krku nosíval zub z draka navlečený na zlobřím vlase. Byl na svůj náhrdelník náležitě hrdý, protože ho získal ve svém posledním tvrdém boji.
Všichni se vydali za hobitem. Ten měl namířeno k domu, který byl místním hlavním domem pro náčelníky – jednopatrová chatrč s dřevěnými stěnami a malými okny, dvě místnosti obývací, kuchyně, ložnice, chodba a něco, co připomínalo koupelnu. Umab už je očekával u dveří.
„Dobrý den,“ řekli Umabovi všichni naráz, aniž by se domlouvali.
„Zdravím vás!“ odpověděl jim Umab klidným a poměrně tichým hlasem.
„Tak je vedu,“ řekl malý hobit.
„Dobře. Pojďte dovnitř,“ pokynul Umab skupině a rukou ukázal do chodby, „a posaďte se. Asi nevíte, proč jste tady, že? Tak nyní vám to všechno vysvětlím.“
Umab dopověděl tuto větu, na chvíli se utišil a vzhlédl do plápolajícího ohně ve svém krbu.
„Asi už každý z vás přemýšlíte, jak se stanete válečníkem, nebo nemám pravdu?“ zeptal se a možná že ani nečekal žádnou odpověď.
„No, to je snad jasný!!“ řekl silným hlasem Barn a pochopil, že radši neměl nic říkat, a tak se utišil. Umab opět pokračoval.
„Toto léto by vás čekala zkouška válečníka nebo, jak vy říkáte, zkouška dospělosti,“ jakmile toto dořekl, podíval se na všechny okolo sebe a oči se mu opět stočily do ohně.
„Tím chcete něco naznačit, že? Nebudeme snad tuto zkoušku skládat?“ řekl opatrně Caran a netrpělivě očekával odpověď.
„Nebojte se, zkouška vás nemine. Ovšem bude mít jinou podobu!“ zvýšil na konci věty hlas a na chvíli se odmlčel. V místnosti vládlo úplné ticho. Všichni pozorně poslouchali a byli zaskočeni novými informacemi.
„Chci od vás, abyste mi zjistili, co se stalo s městem trollů. To bude váš jediný úkol. Zjistit, co se tam stalo a přinést o tom zprávu sem do vesnice!“ během těchto vět se Umab postavil a chodil kolem krbu.
„A proč tam nepošlete někoho jinýho?!“ řekl rozhořčeně Barn.
„No, víte, mám nějaké zprávy o tom, co se tam stalo, ale mám strach tam poslat někoho jiného než jste vy, protože, abych pravdu řekl, vy jste se mi líbili už odmala,“ pověděl Umab nepřítomným hlasem a stále hleděl do krbu.
„A jaké jsou ty zprávy?“ opatrně se dotázal Caran.
„Dobře. Povím vám je. Říká se, že celé město trollů zmizelo z neznámých důvodů a nikdo neví kam, protože se tam ještě nikdo neodvážil dojít. Také se říká, že našli nějaký amulet trollího mága, který je několik desítek let starý!“ Umab rázem přidal na hlase a díval se na všechny okolo sebe. Všem se rozzářily oči, když slyšeli o amuletu.
„A co má ten amulet společného se zmizením trollů?“ nechápavě se zeptal Caran.
„To právě potřebujeme zjistit!!! To je to, co po vás chci – zjistit, co je to za amulet! Pokud to zjistíte, vaše zkouška válečníka bude úspěšně splněna. A myslím si, že budete ještě bohatě odměněni!“ řekl zvýšeným hlasem Umab.
Všichni v místnosti měli podivný pocit strachu. Nebyl to strach, že by se báli, ale strach z nevědomosti.
„Dobrá tedy. Kdy můžeme vyrazit?“ zeptal se Naret svých kamarádů, kteří pokyvovali hlavou na Umaba, že úkol rozhodně přijmou.
„Co nejrychleji!“ nečekaně odpověděl za Naretovy kamarády Umab a odešel na čerstvý vzduch.
Naret pochopil, že je čas odejít domů a přichystat se na cestu, a tak pokynul Caranovi a Barnovi, aby šli. Naret ještě chvíli zůstal v chatě a přemýšlel o tom, co náčelník říkal. Umab se po chvíli vrátil dovnitř.
„Asi vím, na co čekáš. Chceš se zeptat, jestli věřím ve váš návrat do vesnice, že?“ řekl Umab s přízvukem jasnovidce.
„Ano, to jediné mě trápí,“ odpověděl Naret.
„Abych řekl pravdu, tak ano. Věřím, že se vrátíte v pořádku, protože jste dobří bojovníci, ale hlavně přátelé. Tak teď už je ale čas odejít,“ pokynul Umab Naretovi.
Naret se mlčky zvedl ze židle a odešel se připravit na cestu. Zašel domů pro svoji kuši, toulec šipek, asi 3 zlaté, amulet pro štěstí, dýku, jídlo a kožené brnění, které si dnes navlékl poprvé. Zato Caran přípravě tolik času nevěnoval, a tak si toho vzal o trochu méně – krátký meč, malý štít, koženou přílbu, jídlo a též kožené brnění. Barn si dal do pytle jídlo, bylinky na léčení a do ruky uchopil svůj obouruční meč po svém otci, na hlavu si nasadil kovovou přílbu a na sebe si navlékl šupinovou zbroj.
Bylo dopoledne. Naret se s ostatními dohodl, že společně půjdou na oběd k jeho rodičům. Dva malí hobiti, Naretovi rodiče, je čekali v domě na kraji vesnice a úsměv na jejich tváři jim prozradil, že věří v jejich návrat stejně jako jejich náčelník. Byli pohoštěni přímo královsky. Pečený kanec, polévka z lesních bylinek a plodů, pečené chlebové těsto a výborné pivo. Najedli se, rozloučili se a vydali se na cestu.
Šli skoro celé odpoledne hustým lesem, který obklopoval vesnici. Nikdy by si nepomysleli, že les je takto velký. Byli poškrábaní na obličejích a nohy je pod tíhou všech věcí bolely. Začalo se stmívat, a tak se rozhodli utábořit se. Asi po dvou směnách hledání vhodného místa k utáboření, toto místo našli. Velký dub, který stál uprostřed malé mýtinky v lese. Byl to krásný a mohutný strom, poznamenaný několika sty let válek a míru. Kdyby uměl mluvit, asi by vypravoval své příběhy po celá staletí. Barn rozdělal oheň, Caran šel na obhlídku okolí a Naret hledal dobré místo ke spánku v koruně stromu. Vlezl tak vysoko, že viděl až za veliký les, ve kterém nyní byli. Viděl daleko, ale stmívání mu překazilo krásnou vyhlídku šerem a částečnou tmou.
„Dej si pozor, ať nespadneš!“ zakřičel do koruny stromu Barn, aniž tušil, kde Naret je.
Naret se lekl a málem spadl. Stačil se chytit jednou rukou větve.
„Jo jo, neměj strach, jsem v pohodě!“ rozzlobeně křikl dolů Naret a snažil se přeručkovat ke kmeni, a dostat se tak na pevnou větev.
„Pojď se radši najíst, ty stromolezče!“ zakřičel opět Barn do koruny stromu a přihodil kus větve do ohně, nad kterým se vařilo něco, co vypadalo jako polévka.
Caran se vrátil z průzkumu a oznámil všem, že v okolí je jenom pár vyplašených jelenů a jinak vůbec nikdo, kdo by je mohl napadnout. Všichni se společně najedli a spokojeně usnuli. Každému se zdál nádherný sen.
Když se ráno vzbudili, co nejrychleji si své věci sbalili do batohů a rychle pojedli. Chtěli být totiž z tohoto lesa co nejdříve pryč. Byl to sice les poměrně hezký, byl však temný a hustý.
Po vydatné snídani pokračovali v cestě. Opět se drali houštím a nízkým, stromovým porostem.
„Hurá, jsme na konci lesa!!!“ zakřičel Naret, aniž si uvědomil, že zde musí být potichu, aby na sebe a vlastně celou skupinu neupoutal něčí pozornost.
Jeho kamarádi se zatím ještě probírali stromky.
„Buď zticha, Narete!!!“ řekl polohlasně Caran, který si zrovna rukou odháněl větve od obličeje.
Caran a Barn se také úspěšně dostali z lesa a zhlédli nádhernou pláň. Byla podobná louce, na které si dříve jako malí kluci hráli, s tím rozdílem, že tato louka, tedy pláň, byla asi tak 50krát větší. Celou pláň obklopovaly lesy a její povrch zvlňovaly nevelké kopce, na jejichž vršcích povětšinou také rostly nějaké stromy.
„Hele! Támhle je nějaký shluk stanů! Podle mapy to musí být to trollí město,“ oznámil Naret, který se díval do mapy od Umaba.
Opravdu. Bylo to trollí město. Celé toto město tvořilo asi 100 stanů, které byly uspořádány podle toho, kdo měl jaké postavení v trollí společnosti – náčelník u středu města, bojovníci dále od středu a na kraji vězni nebo sluhové. Město bylo tak blízko, že už se nemohli vrátit. Opět bylo strašné teplo, protože bylo poledne. Barn rozhodl, že všichni společně pojedí, a pak půjdou. Rozdělal tedy oheň a uvařil sušené maso, které měl na dně svého pytle. Caran si zatím prohlížel tu úžasnou krajinu. Všiml si, že se nad trollím městem, které bylo postaveno mezi dvěma kopci v dolíku, tyčí vysoké hory. Vršky těchto hor pokrýval bílý sníh. Bylo to poprvé, kdy viděl sníh, aniž by sněžilo. Po společném obědě měli krátkou poradu. Dohodli se, jak se v které situaci zachovají a pokud by se rozdělili, tak kde na sebe počkají. Vydali se k městu. Trvalo jim to asi hodinu.
Okolo města byl řídký stromový porost, ve kterém se ovšem bez větších problémů schoval i Barn. Viděli stany kruhovitého půdorysu, asi tak 9 metrů v průměru, které byly potaženy kozí nebo vlčí kůži, aby nepromokly. Z pár stanů vycházel horním otvorem, který měl nahradit všem lidem známý komín, kouř, ale co nejvíce znepokojovalo Barna, bylo hrobové ticho v celém městě. Jenom občas se kdesi mezi stany něco hýblo.
„Musíme se dostat mezi stany a pak do středu města – tam by mělo být jakési náměstí,“ zašeptal Naret a vydal se potichu mezi stany. Ostatní ho následovali. Došli k prvnímu stanu a chvíli naslouchali. Neslyšeli nic jiného než sekání sekerou kdesi uprostřed města. Caran nakoukl do stanu, ze kterého vycházel kouř. Na každé z devíti postelí ležel troll. Vypadalo to, jako by spali. Uprostřed stanu hořel oheň. Caran si náhle všiml, že jeden troll má v zádech dýku a další má uříznuté ucho. To ucho se zatím peklo nad ohněm. Šel to oznámit ostatním.
„Cože?! To se mi nezdá! Tady mi něco nesedí! Musíme se dostat k náměstí – tam někdo je a mohl by nám tohle všechno vysvětlit,“ řekl Naret a pokynul Barnovi, aby šel první.
Barn se rozběhl k náměstí. Caran i Naret běželi za ním, ale sotva mu stačili, a tak radši zpomalili a schovali se za nejbližší stan. Barn zjistil, že ho přátelé nenásledují a taky se schoval za stan.Zvuk sekery byl pořád blíže a byl více a více hlasitější. Barn se ohlédl a viděl Carana, který na něho mává. Barn mávání opětoval a tím dal Caranovi znamení, že je vše v pořádku a že může běžet za ním. Naret zatím nakoukl do stanu, u kterého stál, ale viděl skoro to samé jako v předchozím stanu – s tím rozdílem, že jeden troll neměl ruku a další měl mečem rozpůlené tělo. Caran strčil do Nareta, a tak běželi k Barnovi. Stáli asi 30 metrů od středu náměstí, kde podle mapy stojí kašna s pitnou vodou.
„Jdu se podívat na náměstí,“ řekl potichu Caran, když už byl s Neratem skoro u Barna, a náhle zmizel mezi stany.
Neratovi a Barnovi nezbylo nic jiného, než vyčkávat Carana a doufat, že přinese nové informace.
Caran procházel mezi stany s největší opatrností. Zastavil se. Zvuk sekery se ozýval hned zpoza stanu, u kterého se skrýval. Lehl si na zem a plazil se podél stanu až na místo, kde viděl náměstí. Celé náměstí pokrývaly kusy nějakých rozbitých dřevěných barikád a mrtvá těla trollů. Uprostřed byla opravdu kašna. Před kašnou, která od něho byla asi 20 sáhů, stál ohromný špalek a v něm byla zaseknutá sekera. Až teď Caranovi došlo, že zvuk sekery ustal. Srdce mu bušilo tak, že mu skoro vyskočilo z těla. Na konci náměstí se náhle objevil vysoký troll. Měl dlouhé vlasy svázané kusem lana do velkého copu, luk přes rameno a jakési kožené brnění. Na krku mu visel amulet trojúhelníkovitého tvaru, v němž byl zasazen rudý kámen. Troll měl stejně rudé oči jako onen křišťál. Šel ke špalku a uchopil sekeru. Sebral jedno tělo ze země a položil jej na špalek. Máchl sekerou a oddělil hlavu od těla. Caranovi se udělalo trochu špatně. Troll máchl podruhé, odsekl ruku. Zohavené tělo si nasadil na svoje mohutná záda a odnesl jej do nedalekého stanu. Caran tohoto využil k tomu, aby si připravil svůj luk ke střelbě. Nevěřil totiž, že by tento troll byl přátelské povahy. Troll se za okamžik vrátil ke špalku.
„Hééj!!! Tady jsem!!! Můžete mi prosím pomoci, pane?!“zakřičel Caran na trolla.
Troll se rozhlédl okolo sebe a hledal něco, co by mohlo vydávat tento zvuk. Uviděl u stanu malého kudůka, a tak se proti němu rozběhl. Caran natáhl tětivu u svého luku a vystřelil. Šíp zasáhl trollovi nohu. Trolla tato rána ovšem nezastavila. Caran obratně sáhl pro další šíp a znovu vystřelil. Teď mířil na rameno. Vystřelil. Trefil trolla přímo do ramene. Trolla tato rána trochu omráčila, ale nevypadalo to, že by byl vážně zraněn. Troll byl od Carana asi 10 sáhů a pomalu se začínal napřahovat sekerou, která byla celá od krve. Caran ustoupil asi o tři kroky a sáhl pro další šíp do svého luku. Vystřelil. Šíp pronikl trollovi přímo do mozku a troll po této ráně spadl mrtev k zemi. Caran se rozhodl chvíli vyčkat.
Naret s Barnem se zatím schovali v jednom ze stanů. Nevěděli, co se venku děje, ale věřili, že se Caran v pořádku vrátí.
Caran se pomalu plížil k mrtvole trolla. Sekeru zahodil, amulet mu uřízl a vzal ho do ruky. Byl nádherný. Caranovy myšlenky se upínaly pouze k amuletu. Rudý křišťál se blýskal ve slunečním svitu tak nádherně, že si ho Caran musel nasadit. Jakmile si ho uvázal na krk, vysílen padl k zemi. Nevěděl, co se s ním děje, ale nemohl si amulet sundat. Oči mu zrudly a doplazil se pro sekeru. Uchopil ji a s vypětím všech sil došel ke špalku a zvedl jedno mrtvé tělo. Sekera prolétla vzduchem a noha mrtvoly spadla ke špalku na zem. Caran ucítil, že ve svém území není sám a že tu jsou vetřelci. Vyčkával a dělal to, co ho nejvíce bavilo, dál. Opět máchl sekerou a rozpůlil trollovu hlavu. Pochvaloval si ostrost sekery.
Naret a Barn slyšeli opět zvuk sekání. Nemělo smysl dále čekat, a tak se rozhodli, že půjdou také na náměstí. Doplazili se ke stanu, který tvořil okraj náměstí. Viděli Carana u špalku u kašny. Sekal tam do mrtvoly trolla. Naret i Barn se vztyčili a šli k němu. Caran byl zády k nim.
„Co se tady stalo?!“ zeptal se Barn, který stál asi 10 metrů od Carana.
Caran si uvědomil, že jeho území navštívili vetřelci, ale vyčkával. Zvedl druhou mrtvolu trolla, která ležela vedle špalku, a usekl jí hlavu. Tu sebral a hodil ji do kašny. Nareta svíral zvláštní pocit.
„Co to děláš?! My už nemáme co pít a ty zkazíš všechnu pitnou vodu v celém okolí!!!“ zakřičel na něho Barn a šel k němu, aby s ním zaklepal a vše vysvětlil..
Caran ucítil, že na něho někdo útočí, a tak se rozmáchl sekerou, kterou stále držel v druhé ruce, za sebe. Byl slyšet tupý náraz do kovového brnění. Otočil se a uviděl, jak se před ním potácí tělo krolla, který je smrtelně zasažen do břicha. Vytékalo z něho hodně krve a oči Carana ještě více zrudly. Rukou sáhl do kaluže krve, která byla pod Barnem, který umíral, a krev si natřel na obličej. Naret podpíral Barna a náhle ucítil, jak všechno svalstvo v Baranově těle povolilo a tělo se bezvládně, i přes Naretovo držení, sesunulo k zemi. Naret sáhl po kuši a mířil na Carana, který právě zvedal sekeru nad hlavu, aby ukončil život dalšímu vetřelci.
„Nech toho, Carane!!! Nemá to smysl! Co ti vlastně je!“ zakřičel Naret a očekával odpověď.
Místo odpovědi se Naret dočkal mocného zachroptění Carana, který máchl sekerou těsně vedle něho, protože se mu v těle zabodla šipka z Naretovy kuše. Naret obratně ustoupil o pár kroků zpět a nabil svoji kuši, kterou stále mířil na hlavu kudůka. Caran měl šipku zabodnutou v koleni, ale i přes všechnu bolest zvedl sekeru na znamení dalšího útoku. Naret nečekal a šipka z jeho kuše se zaryla Caranovi do hlavy. Caranovo bezvládné tělo spadlo na zem do kaluže krve vedle Barna. Naretovo srdce bušilo tak, že jeho tep byl slyšet i 5 sáhů od něho. Byl vyčerpaný a sám. Rozhodl se, že se podívá na Carana, co že se mu to vlastně stalo. Prohlédl si jeho obličej, ale nenašel žádné stopy po otravě nějakým nápojem či otrávenou šipkou. Všiml si, že má na krku amulet. Utrhl mu ho z krku a dal si ho do svého vaku na věci. Stále se mu honily hlavou strašné vzpomínky na to, co se teď stalo. Nemohl uvěřit, že ztratil své nejlepší přátele.
Ze všeho nejvíce si teď Naret potřeboval odpočinout, ale nechtěl být ve městě trollů ani vteřinu navíc. Sebral své věci, pohřbil těla svých dvou přátel na náměstí u kašny, nabral trochu zkaženého jídla na zpáteční cestu a vyrazil do kopce k lesu, odkud přišel. Pospíchal. Chtěl to všem ve vesnici oznámit. Za necelou hodinu běhu byl Naret u lesa. Byl strašně unavený a také se už stmívalo. Rozdělal oheň a pojedl trochu sušeného masa. Vak se všemi věcmi položil ke keři a hodil přes něj svůj plášť, aby měl všechno ráno suché. Usnul.
Probudilo ho až polední slunce. Popel z ohně už byl dávno větrem rozptýlen do lesa. Umyl si obličej, který měl ještě od krve a hned vyrazil na cestu. Navlékl si na sebe plášť a dal si vak na záda. Čekala ho opět cesta plná malých stromků a trnových keřů. Brodil se těmito keři asi hodinu. Náhle uslyšel zvuk, který byl podobný tomu, když si jako malý kluk roztrhl halenku. Podíval se za sebe a zjistil, že si roztrhl svůj vak. Všechny věci měl vysypané na zemi.
„Prokleté křoví!!!“ zakřičel Naret do křoví, kvůli kterému si roztrhl svůj vak.
Prohlédl ho a hodil do keřů, protože vak byl už nepoužitelný. Kuš si dal přes sebe, své 3 zlaťáky do kapsy a jídlo nechal lesní zvěři. Amulet uchopil do ruky a chvíli se na něj díval.
„Je nádherný,“ řekl Naret, než si uvědomil, že kolem sebe nemá nikoho, koho by to zajímalo.
Amulet, který držel na kusu kůže, si Naret přivázal na krk vedle svého amuletu štěstí. Náhle se cítil slabý. Nohy se mu podlomily, a tak upadl na zem. Chvíli ležel a začal cítit, že potřebuje krev. Hlavou se mu míhaly strašlivé myšlenky o špalku a kašně v trollím městě. Náhle žil jiný život. Věděl to, co dříve nevěděl, a naopak nevěděl to, co mu dříve přišlo zcela běžné. Zahodil zlaťáky, které měl v kapse. Také kuš hodil mezi malé stromky. Dýku pevně tisknul v ruce a přikrčil se k zemi. Chvíli poslouchal hlasy ve své hlavě. Oči měl červené. Kámen v amuletu také více zčervenal a vydával trochu teplo. Naret měl strašný hlad. Krvavý hlad. Prudkým pohybem máchl rukou do vzduchu. Chytil do ní motýla, který letěl okolo něho. Motýla si narval do pusy a spolkl ještě živého. Měl ale stále hlad. Běžel proto k nejbližšímu místu, kde by našel dostatek masa a krve, aby se najedl – do své vesnice. Věděl totiž, že už ho tam všichni čekají…

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply