Pozdní odpoledne se pomalu vkrádalo skrze bílou záclonu. Na okno vesnického stavení klepal mírný vítr a pokojem tančila v slunečním svitu zrnka drobného prachu. V kolébce z dubového dřeva ležela asi dvouměsíční holčička a opodál si hrál malý hošík s malovaným koníkem. Mír a teplo domova byly cítit již na prahu onoho stavení obehnaného zahrádkou s keři růží. V kuchyni mladá žena chystala oběd pro manžela, který šel s dalšími muži opravit střechu zvonice. Vesnička si žila svým poklidným životem stejně jako celá země Jab.

Delší dobu již slýchali obyvatelé této země o hrůzách, jež jsou páchány v okolních zemích, avšak dosud víra v sílu a odhodlání celého národa dokázala zaplašit černé mraky na čelech proroků. Přesto se ale Jab jako jeden muž připravoval na možné nebezpečí. Vládce byl prozíravý a věděl, že nelze vše ponechat v rukou Prozřetelnosti a mágů. Již před delším časem vydal příkaz k vyzbrojení pohraničních měst a rozmístil rychlé posly, kteří by v případě napadení mohli přivést pomoc. Zvony byly v pohotovosti a …

Pronikavý zvuk oznamující jindy začátek trhu nebo jiné slavnosti rozechvěl nyní zvonici. A nejen ji i každého muže, ženu i dítě celé vesnice.

“Co se děje?!” Ptal se každý. “Co znamená ono zlověstné zvonění?!”

 

“Rychle, Anastásie, vezmi děti a utíkejte se schovat. K vesnici se blíží jezdci v dlouhých kápích. Jejich barva připomíná krev. Zahlédli jsme je během oprav.”

“Neznepokojuj se, milý,” mladá žena přejela muži láskyplně po tváři, “Snad jsou to jen vyslanci z okolních států. Jedou žádat o pomoc v těchto těžkých časech.”

Muž rázným gestem odmítl jakékoliv spekulace. V jeho očích se zračil strach a nenávist. Manželka pochopila. Bez dalšího slova odběhla do vedlejší místnosti. Vyjmula z kolébky svou holčičku a chlapci přikázala, aby vzal chléb do brašny. Ve dveřích naposledy vroucně políbila manžela, chytila synka za ruku a zadními vrátky vyběhla z domu. Slzy jí přitom tiše kanuly po tvářích. Nezoufala si, nelamentovala. Věděla, že musí zachránit své děti, odvést je do bezpečí. Srdce měla prázdné a přesto překypovala láskou. Vzpomínala na šťastné chvilky s dětmi a s manželem. Na nedělní odpoledne, kdy Thobias učil malého Patrika vyřezávat ze dřeva a ona houpala v náručí svou malou princeznu. Na všechny večery, kdy se scházely sousedky, aby si vzájemně vypomohli, na radostné očekávání příchodu Kristýnky. A nyní? Snaží se zachránit ten drobný uzlíček v bílé zavinovačce. Vše skončilo. Už nikdy neuvidí manžela a kdo ví, zda … Ne! Takové myšlenky nesmí mít!

“Poběž Patriku,” povzbuzovala syna, kterému ubývaly kvapem síly. Sama však cítila, že k lesu je ještě daleko a bude muset bojovat. Bojovat a doufat. Náhle jí však projela ostrá bolest, nohy vypověděly službu a Anastázie se skácela k zemi.

“Maminko, maminko. Co je Ti?! Maminko,” vyděšený Patrik lomcoval matčiným tělem. “Maminko, tak řekni něco, maminko!” Byla mrtvá. Zasáhl ji šíp jednoho z jezdců.

“Mamin…” slova mu uvízla v hrdle. Zpod chladnoucího těla matky se vydral zdušený pláč. Hošík odstrčil s hrůzou ten beztvarý kus hmoty, jež pro něj ještě před chvilku znamenal celý svět. Vytřeštěné oči a křečovitě stažená ústa ho děsila, ale tušil, spíše instinktem než svým mladým rozumem, že ten pláč je jeho sestřička. Její oblečení už však nebylo sněhově bílé, jak ho vždy vídal, nýbrž zbarvené krví a blátem. S opatrností a jemností jemu vlastní vzal ten drobný uzlík do náručí. Kristýnka propukla v hlasitý pláč. Chtěl ji utišit, ale sám byl vyděšený k smrti. Co si počne malý hošík uprostřed toho nepřátelského světa s malou sestřičkou?! Nevěděl. Zůstal sedět na zemi u matčiny mrtvoly a dal se též do pláče. Nevšiml si ani blížící se skupinky jezdců. Čím byli blíže, tím byli děsivější a větší. Přehnali se přes oba sourozence a kopyta jejich koní bez milosti rozdupala dvě křehká dětská tělíčka, jež se k sobě tiskla. Vzduchem už se nesl jen děsivý smích a zvuk plamenů.

 

Spoušť, spoušť, pusto, prázdno. Děsivé spáleniště halila milosrdná mlha. Jen tu a tam probleskoval tou bílou tmou ohořelý trám nebo pobořená stěna. Z vesnice nezbylo víc než hromada popela. Život jak mávnutím kouzelného proutku ustal. Ze staleté lípy zbyl jen ohořelý kmen a žárem pokroucené obruče obepínající tělo stromu jako matka snažící se uchránit své dítě před zlem. Ten děsivý přízrak byl však jen předzvěstí bojů o holý život.

Celá země začal být sužována Rudou jízdou. I Jab, vždy silný svou čistotou, i on začal podléhat. Kouzla, čáry, lidské úsilí, vše bylo marné. Nebylo úniku, nebylo obrany. Celá země se vzedmula a postavila na odpor Kmérům, ale neznámá síla drtila odvážné muže a ženy, vraždila nevinné děti a měnila celou zemi ve vyprahlou poušť. Spáleniště, než se postupně měnila celá země, už nebylo zemí Jab. Ne, Jab umíral se svými lidmi. Ale kdo ho tedy zachrání?! Všichni mizí a nezůstává nikdo. Padne-li vládce, zůstane lid. Co dělat však, když padne lid?!

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply