Autorka : Magda Pelánková
5. místo v literární soutěži

Jako každý den ráno se Nara procházela po lese a hledala bylinky pro léčení. Vědma zkrátka musela být připravená na jakoukoliv situaci. Naru sice ještě nepovažovali za skutečnou vědmu, ale až příští jaro složí zkoušky, všichni, včetně její učitelky Gaylen, ji uznají a ona se stane novou vědmou. Jenže na to měla ještě dost času. Zbýval jí necelý rok.
Lesy tady na úpatí Edinarských hor v západní Tularii byly plné vzácných bylin i rostlin, které se vyskytovaly všude na světě. Nara věděla, které jsou jedovaté, stejně jako poznala ty, které nikoho na zdraví neohrožovaly. A stejně tak znala míru u jedovatých, kdy nezabíjely, nýbrž léčily. Gaylen ji vše naučila a dost tvrdě ji trestala za náhodné chyby. Nara se dříve na Gaylen pro její krutost hněvala, ale nyní už chápala, proč je její učitelka tak přísná. Stačila jediná chyba a mohl by umřít člověk.
Nara po nějaké době odložila srp a košík s bylinami, narovnala se a protáhla si záda. Z východu na ni majestátně shlížely Edinarské hory s bílými čepičkami u nejvyšších vrcholů, které nedokázaly vysoké borovice a buky zakrýt. Na blankytně modré obloze plula velmi pomalým tempem nádherná bílá oblaka, od nichž se odráželo ostré sluneční světlo.
Nara byla ráda, že se před sluncem mohla schovat v lese. Jak se blížilo poledne, žár neustále zesiloval a zvířata postupně utichala, jak je přílišné horko vyčerpávalo. Nara sama se vydala k horské bystřině, v níž si opláchla ruce a obličej, aby se zchladila. Jako většina Tularianek dosahovala velké výšky, měla tmavě modré oči a husté vlnité vlasy hnědé barvy, které jí sahaly až téměř do pasu. Někdo by si pomyslel, že je krásná, jenže Nara ani nikdo z její vesničky jménem Obelon ji za krásnou nepovažoval. Pro to prostě byla Nara, učednice jejich vědmy a jinak si ji nedokázali představit. Nara jejich názor přiživovala, neboť většinu času, i když byla malá, trávila na půdě nebo v lese, kde se oddávala snění. Jen zřídkakdy se objevila na vesnické zábavě, a i tak brzy odcházela. Nikdo ji nikdy neviděl tancovat či povídat si s ostatními děvčaty. Mnozí říkali, že je divná, že vyspěla příliš brzy, aniž by se naučila trochu si užívat. Někteří ji dokonce chtěli zachránit od osamělého života, který vedla.
Ale Nara jejich pomoc odmítala. Nepotřebovala ji. Žila si svůj vlastní jedinečný život, v němž druzí lidé neměli místo. Největší radost měla ve chvíli, kdy naslouchala šumění lesa, vzhlížela k neskutečně modré oboze, pozorovala vlnky na bystřině a slyšela nádherný koncert ptačích mistrů. Samota jí na rozdíl od ostatních lidí nevadila. Jedině tehdy byla skutečně šťastná. Lidé – a hlavně její rodiče – jí nerozuměli, ale už se ji nesnažili donutit žít jako druzí. Pochopili, že by se jen trápila. Měla z lidí trochu strach, víc jí vyhovovala anonymita.
Když dostala nabídku od vědmy, aby se u ní učila, nejprve ji zavrhla. Ale jak čas plynul, postupně jí docházelo, že jí zbývají jen dvě možnosti – buď se vdá nebo se stane vědmou. Vdát se by znamenalo konec jejího světa. Neustále by se jí pletl do cesty manžel, přičemž ona nikdy o žádného nestála. Často se v duchu smála dívkám, které snily o nějakém muži. Také je litovala. Ještě se nevdaly a už se staly otrokyněmi mužů. O dětech raději ani nepřemýšlela. Takže zbývala vědma.
Jak se ukázalo, být vědmou bylo přesně to, co potřebovala. Jako vědmu ji lidé respektovali a zároveň si od ní udržovali odstup jako od někoho, kdo je příliš vysoko nad nimi. Navíc jí prokazovali úctu, protože v budoucnosti by na ní mohl záviset jejich život. Nara by samozřejmě vědomě nikdy nikoho neohrozila, ale ten pocit moci ji docela těšil. Snad poprvé v životě na sebe mohla být opravdu pyšná. A co teprve, až vyléčí svého prvního člověka!
Něco takového však bylo stále ještě v nedohlednu. Teď se musela vrátit do vesnice, Gaylen na ni čekala. Zvedla se na nohy a chystala se odejít, když zaslechla zuřivý dupot nohou. Ohlédla se a spatřila Barata, asi třináctiletého chlapce s vzácně hnědýma očima v bílé košili, šedé vestě a hnědých kalhotách, jak uhání jejím směrem. Zvědavě se na něj zadívala a on se před ní prudce zastavil.
„Naro,“ vyhrkl, „musíš rychle do vesnice, Gaylen tě hledá. Se starostou je zle.“
Víc říkat nemusel, Nara si vyhrnula sukni a rozběhla se k Obelonu. Barat se okamžitě vydal za ní, ale ona si jej nevšímala. Starosta a nemocný! To jim ještě scházelo! Jako by nestačila špatná úroda z loňského roku, kdy jen tak tak přežili zimu. A teď, když se zdálo, že už je vše konečně v pořádku, přijde další pohroma. Gaylen bude vzteky bez sebe.
Do vesnice se vřítila celá uštvaná a pot z ní lil proudem. Za ní se přihnal Barat. Většina vesničanů postávala u velkého cihlového domu s bílou omítkou, v němž bydlel starosta a téměř všichni si o něm povídali. Gosam Spahi byl velice oblíbený a kdyby zemřel, byla by to pro Obelon těžká ztráta. Když se objevila Nara, všichni jí uctivě ustupovali z cesty a mumlali nejisté pozdravy. Nara jim nepřítomně kývla, veškerou pozornost věnovala dřevěným dveřím vedoucím do starostova domu.
Otevřela je a vstoupila dovnitř. Ocitla se v kuchyni vybavené stolem se šesti židlemi, několika skříněmi na nádobí a kamny, na nichž se vařilo. Všeho si však všímala jen mimochodem, když se před ní vynořily dveře do pokoje. Za nimi zaslechla hlasy. Když vešla dovnitř, našla tam starostu ležícího na posteli, vědmu, která seděla vedle něj na stoličce a Morelle, starostovu ženu.
Gaylen po Naře střelila pohledem a pokynula jí ke stoličce, aby se posadila. „Dobře, že jdeš, Naro,“ pravila překvapivě jasným hlasem, který jako by byl o deset let mladší než ona. „Budu tě potřebovat.“
Gaylen byla kdysi stejně vysoká jako její učednice, ale stáří ji pomalu ohýbalo, takže nyní ji Nara o hlavu převyšovala. Její vrásčitou tvář s jasnýma zelenýma očima rámovaly husté vlnité vlasy barvy oceli, jeř jí spadaly pod pás. Působila mírně obtloustle, ale to byl jen klam. Dokázala se pohybovat neuvěřitelně rychle a mrštně.
Starosta Gosam s tváří zalitou potem a s vlhkými černými vlasy vedle ní působil ještě mlaději než ve skutečnosti. Byl jen o pár let starší než Nara, přesto si však již dávno získal úctu díky síle své osobnosti. Jen málo lidí s jeho volbou na starostu nesouhlasilo.
Jeho manželka Morelle byla křehká žena, o hlavu nižší než Nara. Nyní třeštila své velké šedé oči na manžela a zoufale kroutila kapesníkem, jenž držela v ruce. Byla velmi plachá a hodně lidí se divilo, že si Gosam vybral právě ji, ale Nara věděla o Morelle své. Morelle patřila k těm málo dívkám, s nimiž se Nara přátelila a Morelle měla ze všech nejraději. Vedle ní si vždycky připadala silná a odvážná a dokázala udělat spoustu věcí, od nichž se jindy držela dál. Morelle ale nebyla jen tichá dívenka, která jí dodávala odvahy. Měla hřejivé, laskavé a nesmírně štědré srdce a každému se snažila pomoci. Nara ji jistým způsobem obdivovala. Ona sama by se nikdy nedokázala takhle obětovat.
„Co se mu stalo?“ chtěla vědět Nara. „Jakou nemoc dostal?“
„Je to zápal plic, ale takový jsem viděla jen jednou v životě, když jsem byla malá holka,“ odvětila Gaylen. „Na tuhle horečku zabírá jen květ kudrnatce.“
Nara sebou proti své vůli trhla. Kudrnatec patřil mezi nejvzácnější byliny v celé Tularii a na západní straně Edinarských hor nerostl vůbec. Gaylen rozhodně nic podobného ve svém herbáři neměla a Nara jej ještě nikdy na vlastní oči neviděla. Spatřila jej jen v knížkách, které jí Gaylen ukázala, takže aspoň věděla, jak rostlina vypadá. Jméno se odvozovalo od jeho neuvěřitelně kudrnatých listů, které připomínaly kapustu kadeřavou.
„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše.
Vědma si povzdechla, a pak se ostře zadívala na Naru. „Ty se vydáš na sever k Arzaku, kde se kudrnatec vyskytuje.“ Mladá žena zalapala po dechu, ale Gaylen pokračovala dál, jako by si její reakce nevšimla. „Já jít nemohu, už jsem stará, proto musíš jít ty. Hlavní je, že víš, jak ta bylina vypadá.“
Nara dlouho jen seděla a zírala na Gaylen. Když se konečně vzmohla na slovo, namítla: „Ale on do té doby zemře.“ Morelle zaúpěla, ale Nara si jí pro jednou nevšímala.
„Nezemře,“ odvětila vědma pevně. „Tahle nemoc má velmi zdlouhavý průběh, než se dostane do stádia, z něhož už se vyléčit nelze. A já znám pár rostlin, které mohou průběh nemoci výrazně zpomalit. Stihneš to, uvidíš.“
„Ale – ,“
„Poslouchej mě, Naro. On ten lék potřebuje a když ho nedostane, zemře. Musíš ho přinést, protože já už sotva chodím. Vezmi si některého ze starostových koní a už jdi. A neodmlouvej! Ani nad ničím nepřemýšlej. Prostě to udělej. Běž! Závisí na tobě jeho život.“
Nara se tedy zvedla a skutečně se rozběhla. Nevšímala si nikoho a ničeho, jen uháněla vpřed, bičována vlastním strachem. Držet se od lidí dál bylo něco zcela odlišného než odejít z domova. Hrozně se bála. Bála se, že zabloudí, že ji přepadnou, zabijí nebo se zraní a zemře. Ale ze všeho nejvíc se ve skutečnosti bála světa tam venku. Nechtěla, aby ji chytil do svých spárů a zavřel ji jako do vězení. Přála si zůstat zde, ve své rodné vesnici, skrytá před zrakem okolí. A teď tam musí jít. Hrůza!
Vřítila se do svého domu, který teď byl prázdný, protože se všichni starali o starostu, a rychle začala balit věci na cestu. ,Ó Všemohoucí, vždyť já ani nevím, co si mám vzít!´ úpěla v duchu, zatímco házela šaty, mýdla, ručníky a podobné nezbytnosti do rance. Brzy však zjistila, že se jí tam nevejde ani polovina věcí, které si chtěla vzít, a tak začala zase hezky od začátku. Podruhé už se jakžtakž sbalila a pro jistotu si vzala i jednu knihu od Gaylen, v níž byl kudrnatec vyobrazen. Doufala, že má všechno. Pokud ne, bude si to muset koupit.
Zahleděla se na svůj hubený váček s penězi a zašklebila se. Za tohle si sotva koupí sukno na šaty, ale víc zkrátka neměla a Gaylen jí nic nedala. No, snad ji díky tak malému obnosu ani nebudou chtít okrást. Tak málo peněz by nemělo stát zlodějům za tu námahu. Zhluboka se nadechla, přivázala si váček k pasu, popadla svůj ranec a vyrazila z domu.
Spousta lidí na ni užasle upírala pohled a někteří z nich se jí dokonce ptali, kam odchází. Obelon jen zřídkakdy někdo opouštěl a vědmy a jejich učednice už vůbec ne. Nara jim odpovídala klidně a vyrovnaně, ačkoliv uvnitř cítila rostoucí paniku. Nechtěla Obelon opustit ani zanic! Ale co mohla dělat? Věděla, že by se nikdy nedokázala s klidným vědomím dívat na někoho, kdo umírá a přitom vědět, že lék někde existuje. Jak říkala Gaylen, naděje tu ještě byla.
Před starostovými stájemi už na ni čekala Jasmína, krásná klisna barvy isabela se žlutou srstí a bílým ocasem a hřívou. Kdysi, jako malá dívka, Nara snila o tom, že Jasmínu dostane. Teď je čekala dlouhá společná cesta, která Naře kalila radost z klisniny přítomnosti.
Přistoupila ke koni a upevnila mu svůj ranec k sedlu, když se vedle ní vynořila Morelle. Nara se k ní obrátila a nejistě se usmála. „Prosím, zachraň mého muže,“ řekla Morelle tiše.
Nara před ní uhnula pohledem a opatrně odvětila: „Budu se snažit, Morelle, ale…“ Zoufale zavrtěla hlavou. „Nejsem jistá, jestli to stihnu včas. Přísahám, že udělám cokoliv, ale… Úspěch ti zaručit nemohu. Promiň.“
Morelle sklonila hlavu. „Já vím,“ řekla lítostivě. Pak zvedla zrak a zahleděla se Naře do očí. „Šla bych s tebou i na kraj světa, kdybych tak Gosama zachránila, ale Gaylen mi to zakázala. Nezlob se, ale nemohu s tebou jít. Gaylen má pravdu. Tady budu Gosamovi užitečnější.“
Nara užasle zamrkala. „Ale já nikdy nechtěla, abys šla se mnou,“ namítla. „Je mi jasné, že to budu muset zvládnout sama. Nic jiného jsem si ani nemyslela.“
Morelle chvíli tiše stála a jen se na ni s bolestným výrazem dívala. Pak promluvila: „Buď opatrná, Naro. Ne všichni si budou cenit tvé upřímnosti. Dávej si pozor na jazyk a taky na to, s kým mluvíš. Muži dokážou být velice lstiví, když chtějí ženu dostat. Ale ženy jsou ještě horší. Musíš být opatrná, jinak tě přinutí litovat první chvíle, kdy ses nadechla.“ Zaváhala, a pak dodala: „A hlavně se nezamiluj do někoho, kdo si to nezaslouží nebo miluje jinou.“ Poté se obrátila a zamířila ke svému domu.
Nara se za ní užasle dívala. Nechápala, co měla Morelle na mysli. Věděla, že si musí dávat pozor jak na muže, tak na ženy. Ale co to mělo společného s její upřímností? Morelle si přece právě této její vlastnosti cenila nejvíce. A co teprve ta poznámka o lásce? Nechápavě zavrtěla hlavou. Zamilovat se! Takovou pitomost ona určitě neudělá. Ještě nepotkala muže, který by jí něco říkal. Občas jí dokonce připadalo, že se jí muži bojí, včetně nabručených dědků, kteří jinak na každého hulákali. Ne, taková pitomost jako zamilovat se jí určitě nehrozila.
Vyhoupla se do sedla a vyrazila z vesnice. Cestou nepřítomně odpovídala na pozdravy, myšlenkami však kroužila kolem svého úkolu. Znovu ji zachvátil strach a podivná předtucha. Něco jí říkalo, že tato pouť jí převrátí život naruby. Chtěla se otočit, prchnout a skrýt se někde v lese tak dlouho, dokud všechno nepřejde. Jenže nemohla nechat starostu zemřít. Měla ho docela ráda, jelikož z ní nikdy nevyskakoval z kůže jako jiní muži. Jistě, kdyby chtěla, mohla ujet několik desítek mil, na nějakém bezpečném místě se skrýt a vrátit se až po dlouhé době, přičemž by mohla tvrdit, že neuspěla. Ale takové chování považovala za ubohé a nečestné a ona by nikdy nepřipustila, aby si pošpinila svou čest. Navíc nedokázala s klidným svědomím nechat zemřít člověka.
A tak tedy pokračovala dál, připravená čelit všemu, co ji potká. Kolem se rozprostíral les listnatých a občas i jehličnatých stromů, mezi nimiž vedla cesta jako hnědá stužka. V korunách zpívali ptáci, občas se ozval nějaký hlodavec a všechno místy přerušilo šumění větru, který si hrál s listy. Slunce prosvítalo mezi korunami stromů a vytvářelo na stezce roztodivné obrazce jako síť ze zlatých ok a provázků za stínů. Lepší den si na odjezd snad ani vybrat nemohla. Obavy a podivné napětí z ní spadlo a ona se konečně cítila svobodná.
Poprvé v životě jí došlo, že si celou dobu pouze nalhávala, že je paní svého osudu. Už pouhá skutečnost, že před lidmi utíkala do lesů, dokazovala, jak málo ovládala průběh věcí, jež se děly kolem ní. Nic na této skutečnosti neměnil ani fakt, že jí lidé byli lhostejní. Vždyť právě kvůli nim trávila všechen svůj čas sněním v lesích mezi stromy. Lidé jí vlastně celou dobu řídili život. Ale teď už tomu tak nebude. Nyní je svobodná a postaví se všemu, co se ji bude snažit polapit do okovů.
,Ale jak můžeš být svobodná,´ ozval se jí v hlavě hlásek, ,když teď jedeš splnit důležitý úkol? Tvůj boj je marný, oni tě vždycky chytí a zavřou do klece. Přivážou si tě řetězy sice neviditelnými, ale silnějšími než kov. Nikdy nebudeš svobodná, protože nikdy nedokážeš žít zcela bez lidí!´
Nara se zamračila, záhy ji však naplnila lítost. Ten hlas měl pravdu. I když si teď připadala zcela svobodná, přece jen jí k duši připevnili vodítko v podobě její povinnosti vůči Gosamovi, jímž si ji přitáhnou zpět. Tato svoboda byla pouhou iluzí její bláhové mysli, která podléhala naivním snům. Vyslali ji ne proto, že by jako jediná kudrnatec poznala, nýbrž z toho důvodu, že věděli, že se vrátí. Gaylen jí viděla až do žaludku. Chtělo se jí z toho brečet.
Jakmile se snesla noc, Nara úplně zapomněla na své starosti. Ještě nikdy se neodvážila spát venku ze strachu, že potká medvěda nebo pumu. Vlci jí rovněž naháněli strach, ale ti by se s ní neobtěžovali, poněvadž by pro ně nepředstavovala dostatečnou kořist. Rovněž si vybavila Morellina slova a strach jí sevřel srdce ledovou pěstí. Každé zašustění jí lekalo a ona nadskakovala jako vyplašený králík, čímž děsila Jasmínu. Noční les působil mnohem strašidelnějším dojmem než ve dne. 
Kvůli planým obavám se moc dobře nevyspala, a proto byla rozmrzelá, když se ráno vydala na cestu. Už minula několik rozcestí, a přesto ji překvapilo, když potkala skupinku lidí mířících na jih. Většina z nich šla pěšky, na velkém voze taženém čtyřmi těžkými koňmi se vezli pouze děti a staří lidé. Ti mladší kráčeli podél vozu a nesli na zádech rance. Jejich špinavé oblečení rolníků svědčilo o tom, že jsou z chudých poměrů a cestují už delší dobu.
Nikdo z nich na mladou ženu nepromluvil, jen někteří se jí uctivě poklonili. Většinou to byli muži, ženy – pokud jí vůbec věnovaly pohled – si ji prohlížely s neskrývanou záští. Naru jejich reakce zaskočila. Snažila se přijít na důvod, proč se jim tolik nelíbila. Že by ji nenáviděly kvůli čistým šatům a ušlechtilému koni? Zmateně se ohlédla za mizejícím zástupem, ale díval se na ni pouze malý hošík, který vykukoval zpod odhrnuté plachty na voze.
Naposledy potřásla hlavou a zatlačila jalové myšlenky do kouta. Ona jim nic neprovedla, proto neměla důvod trápit se výčitkami svědomí. Ostatně lidské hlouposti si užila už dost. Nepotřebovala si zatěžovat hlavu starostmi, za něž nenesla odpovědnost. Gaylen by se možná o něco pokusila, ale Nara silně pochybovala, že by tady uspěla.
Před ní se vynořilo první město, které kdy v životě spatřila. Málem jí úžasem spadla brada, ale nakonec se ovládla. Podle mapy dorazila ke Kasiru, maličkému městečku u řeky Evijany. První, co ji při pohledu na město napadlo, bylo, že není vůbec malé. Svou velikostí Obelon mnohonásobně překonávalo a určitě zde žilo mnohem více lidí. Mohutné hradby obepínaly město jako široký šedivý pás vysoký několik sáhů a pod nimi se černal stejně hluboký příkop s bodci na dně. Když přejížděla přes padací most, jen stěží potlačila závrať. Ještě nikdy v životě se nedívala z takové výšky.
Uvnitř města vše vypadalo úplně jinak než v Obelonu. Domy zde byly vyšší a jaksi „chudší“, ačkoli si Nara nedokázala odpovědět proč. Také ji překvapilo, jak blízko sebe budovy stojí. Občas se zdálo, že desítky domů vytvářejí jeden jediný dům a rozlišovaly je pouze dveře, které se samozřejmě nacházely na každém domě. Ulice, které domy lemovaly, byly dlážděné kočičími hlavami, což Naru také dost překvapilo, protože v Obelonu nebyla dlážděná ani náves.
Nejvíce ji však zaskočily davy lidí, které Kasirem proudily. Zdálo se, že každý přesně ví, kam jde – nebo taky jede – a při tom si razil cestu mezi ostatními nehledě napravo nalevo. Davem se tlačily i povozy se zbožím nebo kočáry boháčů, kteří několikrát málem někoho přejeli. Nara se jim raději už z dálky vyhýbala, ač to nebylo snadné, jelikož všude kolem ní se hemžili lidé a ona by nikdy nedokázala někoho jen tak ušlapat.
Samotní lidé vypadali všelijak. Byli zde chladní seveřané se světlýma očima a bledou pletí i ohniví jižané se snědou pokožkou, černými vlasy a hnědýma očima. Muži nosili všechno možné od zcela obyčejného oblečení nejasných barev po drahé oděvy vyšívané zlatými nitěmi. Nejvíce ji však zaujaly ženské šaty. Tolik různých střihů a barev ještě jaktěživa nespatřila. A co teprve šperky! V duchu si musela přiznat, že kdyby měla peníze, stala by se z ní pěkná parádnice.
Když kolem ní projel nevysoký muž s rudými vlasy a jílcem vykukujícím mu nad ramenem a šedýma očima si ji uznale prohlédl, vzpomněla si na Morellino varování a vzpamatovala se. Náhle se začala rozhlížet a pečlivě kontrolovala své okolí. Dávala si dobrý pozor, zda ji někdo nesleduje. Nehodlala se stát hračkou pro nějakého chlípníka!
Teprve až nechala město za zády a znovu se ponořila do lesa, oddechla si. Poprvé jí došlo, jak zranitelná ve skutečnosti je. Osamělá žena představuje poměrně snadný cíl pro každého, kdo má dost odvahy střetnout se se zákonem a vlastním svědomím. I takových je však více, než by bylo zdrávo.
Nynější strach bez potíží přehlušil ten předchozí. Teď se bála i ve dne, jelikož někteří lidé páchají své zločiny ještě před západem slunce. A jak Nara věděla, lidé dokáží způsobit mnohonásobně větší zvěrstva než zvířata. Ta loví pouze z hladu, ale někteří lidé se utrpením nevinných nesmírně baví. Pod tíhou takových myšlenek se Nara bála každého temného zákoutí, zatáčky i keře, jenž byl dostatečně velký, aby skryl člověka. Neustále se rozhlížela a nohy držela dál od klisny, aby ji v případě nutnosti mohla okamžitě pobídnout patami.
Takto nastražená putovala několik hodin a její ostražitost už pomalu uvadala. Slunce mělo ještě hodinu cesty k obzoru, když vyjela na kopec a shlédla dolů. Po tolika nezáživných prohlídkách nečekala, že něco objeví, a proto ji zaskočilo, co spatřila. Dole pod kopcem kousek od stezky stál elegantní hnědák s krátce zastřiženou hřívou a nervózně pohazoval ušlechtilou hlavou. Naru překvapila už pouhá jeho přítomnost, takže si až po chvíli všimla, že je osedlaný. Ještě více ji však šokovalo, když si uvědomila, že ten podivný modrý flek na zemi vedle koně je ve skutečnosti člověk, patrně muž.
Chvíli stála a čekala, co se bude dít, ale muž se nehýbal. Jediný pohyb zajišťoval nervózní hnědák. Zvíře očividně bojovalo mezi touhou utéci a poslušností k pánovi. Nara zatím uvažovala. Když se nad vším zamyslela, přišla pouze na dvě možnosti. Buď je tohle past – což jí ovšem připadalo nepravděpodobné – anebo je muž skutečně zraněný a tudíž potřebuje pomoc. Vzhledem k tomu, že se jí první možnost příliš nezdála, bylo rozhodnuto.
Sjela dolů pod kopec, kde se zarazila. Hnědák přestal neklidně přešlapovat a ohnivýma očima ji zlověstně sledoval. Nara už jednou viděla, co dokáže rozzuřený hřebec. Ke Gaylen tehdy přinesli mladého Sygana, kterého pokopal Merotův chovný hřebec. Pocházela od něj nejlepší hříbata z kraje, ale všichni se shodovali na tom, že zvíře má přímo ďábelskou povahu. Sygan pracoval u Merota teprve krátce, když jej kůň zranil. Ubohý mládenec dopadl tak nešťastně, že mu Gaylen musela nohu pod kolenem uřezat, jelikož mu kopanec roztříštil celou holenní kost i kotník a kosti nechtěly srůst.
Když se teď Nara na hnědáka dívala, vzpomněla si na Sygana. Rozhodně nechtěla skončit jako on, proto se rozhodla prozatím z Jasmíny neseskakovat. Třeba bude kůň milejší, když se k němu přiblíží na klisně. Podle tukového hřebene poznala, že je to samec, jen si nebyla jistá, zda je valach nebo hřebec. Choval se spíše jako hřebec.
Když se k němu dostaly na pět kroků, hnědák náhle vyrazil klusem k nim. Nara netušila, zda je dobře, že kluše, místo aby cválal, ale raději by byla, kdyby k nim došel krokem. Kůň se však vůbec nezajímal o ni, nýbrž o Jasmínu. Očichal se s ní a neustále se o ni otíral hlavou. Klisnu po chvíli jeho dotěrnost přestala bavit a chňapla po něm, aby jej odehnala. Hnědák okamžitě uskočil, nicméně se znovu pokusil vloudit se do její přízně.
Naru napadlo, že by jeho zájmu mohla využít. Předpokládala, že je to tedy hřebec – rozhodně se tak choval – a rozhlédla se okolo. Muž stále ležel pět šest kroků od ní, jako by čekal jen na její záchranu. Natočila Jasmínu tak, aby stála mezi ní a hřebcem, a vyhodila nohu ze třmenu.
Ve stejné chvíli se ozval hluboký mužský hlas: „Nesesedej!“
Výkřik ji úplně zmrazil. V tom hlase zaslechla zvláštní naléhavost, která ji nutila poslechnout. Ohlédla se a no kopci spatřila dva muže na koních. Oba měli hnědé vlasy svázané do culíku, ale tomu staršímu se již spánky zabarvily šedinami, kdežto mladší měl vlasy tmavší, téměř černé. Nara předpokládala, že je asi tak v jejím věku. Seděl na pěkném tmavém ryzákovi s úzkým nosním pruhem a barva jeho tmavě hnědé tuniky ladila s jeho vlasy. Starší muž byl oblečený v zelené tunice a měl černého koně s podlouhlou hvězdou, která téměř vytvářela koni na nose kříž.
„Zůstaň sedět!“ opakoval muž.
Nyní poznala, že na ni volal ten starší. Oba se vydali k ní a ačkoliv nespěchali, ze způsobu jejich jízdy přímo čišela obezřetnost. Když přijeli blíž, zjistila, že mladší má šedé oči, kdežto starší je má modré. Zjevně pocházeli z Tularie stejně jako ona.
Zatímco se znovu usadila v sedle, mladší se zastavil vedle ní a ostražitě si ji prohlížel. Jeho jednání ji nepřekvapilo. Doma se na ni dívali muži stejně nejistě. Starší sesedl a zamířil k hnědákovi. Nara odtrhla zrak od mládence a zahleděla se na druhého muže. Ten se opatrně přiblížil ke hřebci, který jej sledoval se zlověstným leskem v očích. Nara doufala, že kůň na muže nezaútočí. Mohl by dopadnout velice špatně.
„Jen klid, Blesku,“ promluvil muž náhle uklidňujícím hlasem a jí poprvé došlo, že ti dva koně a nejspíš i zraněného znají. „To jsem já, chlapče, Erton. Už je dobře, Blesku, už jsme tady.“ Jeho slova zřejmě koně skutečně uklidnila, protože poslušně vyčkal, než jej Erton chytil za otěže. „Tak, pojď.“ Hnědák se nechal odvést ke stromu, kde jej muž uvázal. Teprve nyní si Nara oddechla. Také jí došlo, že celou dobu zadržovala dech ze strachu, co zvíře udělá.
„Už můžeš sesednout,“ ozval se mladší muž a řídě se vlastními slovy seskočil.
Nara váhala jen chvíli, než jej poslechla. Mezitím se Erton vrátil a stoupl si po boku mladšího muže, takže ji sledovali oba. Starší byl asi o hlavu vyšší než ona a mladší nedosahoval o mnoho menší výšky. Neušlo jí, že si stoupli tak, aby jí zatarasili cestu ke třetímu muži, který stále ležel na zemi.
Ticho ji začalo tížit, a tak se zeptala: „To je ten kůň vážně tak nebezpečný?“
„Zabil by tě jedinou ranou,“ odtušil mladík.
„O to teď nejde,“ zavrčel Erton netrpělivě. Naru napadlo, proč otálel, když má nyní tak naspěch. „Řekni mi, ale popravdě, cos tu dělala.“
Nara překvapeně zamrkala a záhy se zamračila. „Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě.
„Jen se nedělej!“ vyjel Erton. „Chtěla jsi ho okrást, co? Ale byl tu naštěstí ten kůň a ten ti v tom zabránil. A teď jsme tě chytili při činu.“
Nara jej užasle poslouchala, ale pak v ní vzkypěl vztek. „No dovol?! Já jsem vědma! Jak se vůbec opovažuješ mě takhle urážet? Kdybych měla dost času, dotáhla bych tě před naše radní, aby ses mi omluvil! A to bys viděl, jak by s tebou zatočila Gaylen! Ta by ti dala, obviňovat nevinného člověka z loupežnictví!“
Konečně jí došel dech a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že se oba pobaveně smějí. Popleteně na ně zamžourala, ale mladík jí řekl: „Jenom klid, chtěli jsme tě jen vyzkoušet, nic víc.“
„Vyzkoušet!“ odfrkla si. „Raději mi jděte z cesty, ať se můžu podívat na toho třetího.“
Skutečně ustoupili a ona kolem nich prošla se vztyčenou hlavou. V duchu si myslela: ,Hlupáci! Kdo to kdy viděl, takhle se chovat k cizímu člověku! Jak se vůbec mohou opovážit nařknout někoho jen tak? Kdyby tohle provedli v Obelonu, Gaylen by je nechala vypráskat ze vsi. A já bych se rozhodně přidala!´
Když přistoupila k ležícímu muži, zatlačila jalové myšlenky do kouta. Ležel napůl převalený na břicho a paže mu překrývaly obličej, takže zahlédla pouze delší, mírně zvlněné tmavé vlasy, které mu nedosahovaly ani k ramenům. Rozhodně je však měl delší než muži z její vesnice. Modrou tuniku měl špinavou od bláta a nalepilo se mu na ni pár listů, což dokazovalo, že se po pádu chvíli kutálel po zemi.
Uchopila jej a jemně ho obrátila na záda. Jakmile spatřila jeho obličej, úplně jí vyschlo v krku. V naprostém úžasu zírala na nejkrásnějšího muže na světě. Nebyl prostě jen hezký nebo půvabný, byl skutečně krásný. Jeho dokonale formovaná tvář působila se zavřenýma očima nezvykle klidným a mírumilovným dojmem, který nekazila ani špína na snědé pokožce. Tento muž určitě nepocházel z Tularie, ale mladíci jako on se často vydávají do světa.
Její okouzlení trvalo jen chvíli, než se vzpamatovala a začala se věnovat jeho ranám, ale bylo jí jasné, že se zamilovala. Něco takového nelze jen tak popřít. S povzdechem se tedy nad ním sklonila, aby si prohlédla jeho zranění. Většina z nich nebyla příliš vážná, což znamenalo, že se udeřil do hlavy a až poté upadl do bezvědomí. Opatrně mu prohrábla vlasy – při tom se jí srdce rozbušilo tak prudce, že doufala, že se příliš nečervená – a nahmatala těsně pod uchem malou bouli, kterou nejspíš utrpěl při pádu z koně. Ostatní rány tvořily mělká bodnutí, jež pocházela s největší pravděpodobností od nože nebo možná i od meče. Našla pouze tři a žádné z nich nebylo závažné. Stačí pár obkladů a mladík bude v pořádku.
„Jsi vážně velmi šikovná,“ ozval se nad ní mladý mužský hlas a ona nadskočila.
Když se ohlédla, spatřila mládence, jenž přicestoval s Ertonem. „Říkám, že jsem vědma!“ odsekla podrážděně. Poté se trochu uklidnila a dodala: „Nebo spíš teprve budu.“ Vzdorovitě zvedla bradu. „Ale Gaylen tvrdí, že se jí určitě stanu, takže to vyjde nastejno.“
Mladý muž se usmál a dřepl si k ní. „Já ti věřím. Jen mě překvapuje, že jsi tak mladá. Obvykle čím starší vědma, tím schopnější, ale ty jsi šikovná už teď. Asi máš velký talent.“
Nara si odfrkla. „Talent má každý. Jde o to chtít. Když nechceš lidem pomáhat, ten talent ti je k ničemu.“
Nedůvěřivě pozvedl obočí a ona zrudla. Když ho viděla zblízka, došlo jí, že je asi o pár let starší než ona a viděl ze světa mnohem více. A ona si tu hraje na vědmu. U nějakého hlupáka by jí podobné řeči prošly, ale tenhle mládenec ji hned prokoukl. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se.
Překvapeně zamrkala a vrhla po něm podezíravý pohled. Čekala, že se jí zeptá na věk, čímž by se dokonale zesměšnila. V její vesnici si lidé téměř neuvědomovali, jak je mladá. Proto si také nestěžovali, když s nimi mluvila, jako by byli dětmi a ona stará bába. Gaylen jí tento způsob mluvení od začátku vštěpovala do hlavy, aby působila starší a tím pádem také důvěryhodnější. Ale tento mládenec ji prohlédl.
„Nara,“ odvětila. „Nara Rogollová.“
„Moc mě těší, Naro. Já jsem Jais Alvan.“
„I mě těší.“ Zadívala se na ležícího muže. „A on? Jak se jmenuje?“ Dalo jí dost práce, aby se jí nechvěl hlas.
Jais se na druhého mládence zamračil a úkosem se zadíval na Naru. „Proč to chceš vědět?“ zeptal se podezíravě.
„No, já se jen ptám,“ vyhrkla nejistě, přičemž na Jaise užasle zírala.
Zřejmě se trochu vzpamatoval, odtrhl od ní zrak a zhluboka si povzdechl. „Promiň. S Brylem – tak se jmenuje – je to někdy těžké. Je příliš hezký, takže všude vzbuzuje u žen velkou pozornost.“
Nara povytáhla obočí. „A co je na tom špatného?“ podivila se.
„V podstatě nic, kromě toho, že když je Bryle se mnou, žádná si mě nevšimne. Už jsem potkal pár hezkých holek, kvůli kterým bych zanechal svého řemesla, ale stačilo, aby se objevil on a už jsem pro ně byl vzduch.“ Ke konci mluvil rozhořčeně, ale když se podíval na Naru, rozhořčení vystřídal smutný úsměv. „Už je to pár let, ale ještě jsem si nezvykl.“
Nara ho upřímně litovala. Bylo to skutečně velice nespravedlivé. Jais vlastně nebyl vůbec ošklivý, ale vedle Brylea nemohl vyniknout. „Jen se neboj,“ utěšovala ho, „jednou najdeš tu pravou, které se Bryle líbit nebude. Mimochodem kromě vzhledu je jaký?“
Jais se ušklíbl. „Dokonalý. Ženy si ho nemůžou vynachválit. Udělá pro ně první poslední.“
Tohle prohlášení v ní vyvolalo kdoví proč nával odporu. Z nějakého důvodu se jí tahle věc vůbec nelíbila, ačkoliv by právě toto měly ženy obdivovat. Ale ona byla jiná a na své odlišnosti si nesmírně zakládala. Když se nyní zadívala na Brylea, její okouzlení pominulo a ona náhle užasla nad svou slepostí. Ten muž byl jako nepoužitá šperkovnice – hezký navenek a prázdný uvnitř. Rázem se jí přestal líbit.
Pak si vzpomněla na Jaisova slova a zeptala se: „Předtím jsi mluvil o svém řemesle. Co vlastně děláš?“
Mládenec zaváhal, než odpověděl. „Víš… Jsem lovec lidí.“ Nara zalapala po dechu a on rychle pokračoval: „Ne že bych je zabíjel nebo lovil jen tak, to ne. Já chytám zločince.“
Znovu si jej prohlédla od hlavy až k patě a všimla si detailů, jež jí dosud unikaly. Například jí nyní neušlo, jak má široká ramena. Rozhodně je měl širší, než by u muže jeho výšky čekala. Kolem krku se mu rýsovala zvláštní jizva, jako by se jej pokusil někdo oběsit. A také si uvědomila provazce svalů na ruce, která mu vyklouzla z tuniky.
„Nejsi na to trochu mladý?“ namítla pochybovačně.
„Stejně jako ty na vědmu,“ opáčil suše a ona zrudla. Její zvyk mluvit upřímně jí tady moc nepomůže.
Otevřela ústa, ale než stačila promluvit, přihnal se k nim Erton a vykřikl: „Pozor, jsou tu – ,“
Víc nedořekl, protože se mu z úst vyřinula krev a on se zhroutil. Nara užasle zírala na konec šípu trčící mu ze zad a jen z povzdálí vnímala dusot kopyt. Vůbec si neuvědomovala, že se k nim blíží nějací muži. Jais neztrácel čas, popadl ji za paži a vytáhl ji na nohy, ale dál se nedostal, protože je jezdci obklíčili.
Teprve tehdy zvedla hlavu a zjistila, že se dívá do tváře vysokému světlovlasému muži s šedýma očima a v černém kabátci a kalhotách. Ostatní byli oblečení stejně, ale hlavy jim skrývaly podivné přílbice ve tvaru zvonu, s rohy po stranách a na obličejové části byly vytvarovány jako masky s hrozivě vyceněnými zuby a šikmýma očima.
Šedovlasý muž s ostře rýsovaným nosem pobídl svého vraníka vpřed a zastavil se jen pár kroků od dvojice. Nara se instinktivně přitiskla k Jaisovi, ačkoliv věděla, že jí v tuto chvíli příliš nepomůže. Muž upíral své pronikavé oči na ni a dokonce se maličko naklonil, aby viděl lépe.
„Hezké děvče,“ prohodil uhlazeným hlasem, který působil v ostrém kontrastu k situaci. Konverzační tón vše ještě zhoršoval. „Tebe je na hry škoda. I když… Mnozí muži se rádi dívají na souboj krásných žen.“
„Nikdo se jí ani nedotkne!“ vyjel Jais.
„A kdo nám v tom zabrání?“ odtušil muž suše. „Snad ne ty? No, když tolik toužíš po tom ji chránit, dostaneš příležitost. Chopte se jich!“

Nara seděla na dřevěné lavici pod zamřížovaným oknem a opírala se o studenou kamennou zeď. Teď v zimě byla ještě studenější, ale ona chlad nevnímala i přesto, že na sobě měla jen úzké kožené kalhoty a kožený živůtek, který jí skrýval pouze prsa. Ramena, paže a břicho měla holé, na čemž jí však nezáleželo. Dlouhý tmavý cop jí spadal do půli zad a trochu ji šimral na nahé kůži, ale i  na tohle si už zvykla. Měla času dost.
V kamenné místnosti, jejíž podlahu tvořil písek, strávila již několik měsíců. Jako hořká upomínka se jí před očima vynořil den, kdy opustila Obelon. Gosam už byl nejspíš mrtev a Gaylen možná také. Vzpomíná na ni někdo? Chybí vůbec někomu? Svým rodičům možná a hlavně lidem, které by měla jako vědma vyléčit. Ti si asi mysleli, že utekla. Pravda však byla úplně jiná.
Měsíce poté, kdy ji unesli vojáci otrokáře Hana – což byl onen muž s výrazným nosem – ji učili bojovat a zabíjet. Hano chtěl mít bojovnice do arény a vybíral si obzvlášť hezká děvčata, aby spolu bojovala. Na rozdíl od mužů spolu nezápasily na život a na smrt, ale pouze do chvíle, kdy soupeřka upadla na záda. Nara zpočátku uvažovala nad tím, že bude při boji schválně prohrávat, ale Hano měl svou odměnu pro poražené. Noc strávenou v nahotě pověšená za ruce na pět sáhů vysokém kamenném sloupu si rozhodně zopakovat nechtěla. Tak měl Hano zajištěno, že bojovnice budou do boje dávat všechny své síly.
Přistoupil k ní Jais, usedl na lavičku, opřel se o zeď a zavřel oči. V jeskyni široké asi dvacet kroků, od ostatních oddělené mřížemi, žilo kolem dvaceti lidí, ale Hano se nenamáhal oddělovat muže od žen. Byla mu za to vděčná, protože měla Brylea a Jaise u sebe.
„Už mě to nebaví,“ povzdechl si Jais a otevřel oči. „Uvažuju nad tím, že se v příštím zápase prostě nechám zabít.“ Na rozdíl od žen muži v bojích umírali a Jaise a Brylea mnohokrát zachránilo jen její nadání léčit.
Jeho slova ji polekala. Naklonila se, popadla jeho bradu a otočila ho k sobě. „Na to vůbec nemysli!“ zasyčela. „Přece mě tu nemůžeš nechat samotnou, Jaisi. Já tě potřebuju.“
Trhnutím se osvobodil a odvrátil se od ní. Když promluvil, v jeho hlase zazníval vztek, ale i hořkost a beznaděj. „Ovšem že tě tu nechci nechat samotnou. Ale už nevím, co dál! Chci se odtud dostat, ale jediná cesta je zřejmě smrt.“
„Nemluv hlouposti,“ zavrčela Nara. „Ty určitě na něco přijdeš. Za celé měsíce nás udržovala při životě naděje, že ty najdeš cestu.“
Jais si odfrkl. „Jo. Já tomu taky věřil, ale… Čím víc nad tím přemýšlím, tím více si uvědomuju, jak těžký útěk je. Místo abych našel nějakou slabinu, objevuju stále více překážek. A stejně – jestli mě zítra Dalak zabije, o tom já nerozhoduju.“
Při zmínce o Dalakovi jí přeběhl mráz po zádech. Mezi ostatními byl považován za žijící legendu a říkalo se, že nikdy neprohrál. Byli i tací, kteří tvrdili, že ještě nenalezl rovnocenného soupeře. A tomu muži se měl Jais zítra postavit. Na jednu stranu to svědčilo o jeho schopnostech. Hano proti Dalakovi neposlal nikoho, kdo by na to skutečně neměl. Jenže na druhou stranu Dalaka nikdo neporazil. Nara si proti své vůli nedokázala představit, že by nad ním zvítězil právě Jais. Nahlas sice nic takového neřekla, ale uvnitř jí svíral útroby mrazivý strach.
„No, třeba budeš mít štěstí a Dalaka porazíš,“ poznamenala nakonec. Jais se na ni suše podíval a ona rychle odvrátila zrak. Nechtěla, aby viděl v jejích očích strach.
Otevřel ústa, jako by se chystal něco říci, ale než stačil promluvit, přistoupil k nim Bryle. I když ho znala dost dlouho a vídávala ho každý den, přesto se jí při pohledu na něj rozbušilo srdce jako obvykle. Bryle vypadal prostě dokonale. Pohyboval se s neskutečným půvabem a krásné tmavé oči upíral na ni, jako by ji chtěl ovládnout pouhým pohledem. Ale takhle se díval vždycky a na každého. Na sobě měl jako všichni bojovníci kožené kalhoty koženou vestu, takže ramena a paže měl nahé. Po měsících intenzivního výcviku se mu pod kůží rýsovaly svaly stejně jako u Jaise, ale u Brylea to prostě vypadalo…lépe. Jais působil spíš drsně než hezky, i když nebyl ošklivý. Ale nemohla si pomoci, Bryle byl prostě úžasný.
„Raději vás nechám o samotě,“ zabručel Jais a zvedl se. Nara jen nepřítomně kývla, veškerou pozornost věnovala Bryleovi.
Ten si sedl vedle ní místo Jaise a ani na chvíli z ní nespustil oči. „Vypadáš smutně,“ pravil a její srdce se při zvuku jeho hlasu rozběhlo ještě šílenějším tempem.
Když k ní pronikla jeho slova – naštěstí téměř okamžitě – povzdechla si. „Chtěla bych se vrátit domů,“ posteskla si. „Nechci strávit zbytek života jako otrokyně, kterou předvádějí jako nějakou pouťovou atrakci.“ Zlostně pohodila hlavou a upřela tvrdý pohled na krásnou blondýnku s modrýma očima, která na Brylea zírala tak, až si Nara myslela, že jí vypadnou oči z důlků. Když si však žena všimla Nařina pohledu, spěšně vycouvala ke vzdálenější stěně. Všechny ženy se na Brylea takhle dívaly a jí to nebylo zrovna milé.
Bryleův ustaraný výraz se změnil v úsměv. „Už jsem měl strach, že se začínáš vzdávat jako náš drahý Jais.“
„To je další důvod, proč jsem zoufalá.“ Zadívala se na Jaise, o půl hlavy vyššího než ona, s dlouhými černými vlasy svázanými do culíku, jak podrážděně přechází v rohu místnosti. „Už víš o Dalakovi?“
Bryle kývl. „Slyšel jsem.“ V jeho hlase zaznívala stejná obava, již Nara cítila ve svém srdci. „Nevím, jak bych mu mohl pomoci.“
„Myslíš…myslíš, že ho Dalak zabije?“
Nastala krátká chvíle ticha. „Ano,“ odvětil nakonec.
Právě ta prostá odpověď jí sevřela srdce jako železná ruka a do očí jí vhrkly slzy. Měla Jaise ráda, vždycky jí připadalo, že je jako ostrov klidu na rozbouřeném moři. Byl zde, když potřebovala oporu a mohla se mu svěřit s čímkoliv. Nedokázala si ani představit, že by ji zradil. Nejednou se u něj vyplakala, když ji přemohla lítost a on ji vždycky utěšil. A teď ho čekal soupeř, nad nímž nemohl vyhrát. Jais přece nesmí zemřít. Ne on, její drahý přítel, její milovaný Jais –
Náhle se zarazila. Milovaný? Musely se jí zamotat myšlenky. Ona přece milovala Brylea, Jais byl vždy jen a jen přítel, nic víc. Úkosem na něj pohlédla. Rozhodně nebyl ošklivý, ale vedle Brylea prostě nevynikl. A přesto, měl zvláštní kouzlo, které už ji několikrát nesmírně zaujalo. Ale Bryle…byl prostě Bryle.
Jais si všiml, že jej pozoruje, zastavil se a povytáhl obočí. Ponurý výraz se z jeho šedých očí na chvíli vytratil, ale než stačil otevřít ústa, k jeskynním mřížím přistoupil Hano doprovázený dvacítkou svých legonů v černém a s maskami na hlavách. Jais obrátil svou pozornost na otrokáře, který právě vstupoval do jeskyně. Jako vždy Naru zaujal jeho zvláštní, ostře řezaný obličej s výrazným nosem. Zdálo se, že Všemohoucí se neobtěžoval s nějakým obzvláště výrazným modelováním Hanovy tváře a ponechal jej strohý, jako by nedodělaný. Přesto právě díky tomu působil Hano impozantně. Vedle něj vypadali i ti nejzuřivější válečníci jako nevycvičená štěňata.
Hano přelétl pronikavýma šedýma očima celou místnost a zarazil se u Jaise. Zvedl ruku a pokynul mu, aby přišel blíž. Když jej Jais poslechl, Hano se zeptal: „Ty jsi Jais, viď?“ Jais, o palec menší než světlovlasý muž, kývl. „Plány se změnily. Livor chce tvůj souboj s Dalakem vidět už dnes.“
Při jeho slovech se Naře sevřelo srdce. Hano mluvil právě dost nahlas, aby jej slyšela. Jak již dávno zjistila, Hano pořádal tyhle zápasy pro pobavení boháčů, kteří si mohli dovolit zaplatit. Účtoval si sice ohromné částky – zčásti také proto, aby udržel své bojovníky ve výborné kondici – ale našlo se kupodivu dost hlupáků, které pohled na krev a utrpení druhých bavil. Livor patřil ke stálým zákazníkům a nejčastěji si vybíral Dalaka. To bylo Hanovo další pravidlo. Když mu zájemce zaplatil, mohl si určit dobu a válečníky, kteří spolu budou zápasit. Livor sledoval Jaise při jeho posledních třech bojích a byl prý jeho výkony nadšen.
Nyní Livor využil svých práv a změnil dobu boje. To znamenalo, že již dnes může Jais zemřít. Něco takového Nara nehodlala dopustit. Zatímco si Bryle pro sebe cosi temně vrčel, Nara se vymrštila a rozběhla se k Hanovi. Jeden z legonů jí sice zastoupil cestu a přinutil ji zastavit, ale podařilo se jí upoutat Hanovu pozornost.
„Můj pane, prosím, vyslechni mě!“ vykřikla.
Hano se k ní otočil a pokynul legonovi, aby ji pustil. „Co si přeješ, Naro?“
Padla před ním na kolena a zvedla k němu oči plné prosby. „Můj pane, prosím, nenech Jaise bojovat s Dalakem.“
Hano povytáhl obočí. „A proč ne?“ chtěl vědět. „Livor mi už zaplatil a jak víš, mě žádné zamilované nářky nepřesvědčí.“
Nara zrudla vzteky, že ji ten mizera podezřívá z lásky zrovna k Jaisovi, jako by ho nemohla mít ráda jenom tak, ale Hano si myslel, že zčervenala rozpaky a jen se shovívavě usmál, jako by právě odhalil tajemství, jež mu bylo zřejmé již dávno. Nejspíš to tak bylo nejlepší. Přesto ji příliš nepotěšilo, že předpokládal takový stav věci.
„Můj pane, já vím, že city ti nic neříkají“ – při této větě se napjal, ale ona si prostě musela rýpnout – „ale když se na to podíváš z dlouhodobého hlediska, tak musíš uznat, že by bylo výhodnější nechat Jaise ještě pár let cvičit.“
„A proč by to mělo být výhodnější?“ zeptal se Hano mrazivým tónem a zkřížil ruce na prsou.
Nara cítila, že jí šance zachránit Jaise klouže mezi prsty a v duchu si vynadala za neopatrnost. Náhle si vzpomněla, co jí říkala Morelle. „Ne všichni si budou cenit tvé upřímnosti.“ Morelle jí vždycky radila dobře. A ona teď ztrácela šanci, protože si nedokázala odpustit sarkasmus. Kdyby Hana nepopudila svou hloupou, byť pravdivou poznámkou o citech, možná by měla mnohem větší naději jej přesvědčit.
„Víš, můj pane, Jais je velice schopný a talentovaný bojovník a za pár let by mohl být ještě lepší než Dalak. Stačí jen, když ho nenecháš bojovat s Dalakem.“
„Ale já už jsem Livorovi ten souboj slíbil.“
„Tak mu třeba řekni, že je Jais zraněný a nemůže nastoupit.“
„Zraněný, říkáš?“ Hano zvedl hlavu, zadíval se do ztracena a zamyšleně si mnul bradu. „Asi při tréninku, viď?“ Pohlédl na Jaise, jenž se střídavě mračil na Naru a na Hana, ale neřekl nic. Hano jej chvíli zvažoval, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Ne. Teď se mi to nehodí.“
„Ne?“ vydechla Nara zoufale.
Hano znovu odmítavě potřásl hlavou. „Ne,“ zopakoval pevně. „Je mi líto.“ Obrátil se a chytal se odejít.
„Do háje s tvojí lítostí!“ zařvala Nara a vrhla se na něj.
Hano se překvapeně otočil ve chvíli, kdy vykřikla, čímž jí poskytl větší šanci. U pasu nosil nůž a jí se podařilo vytrhnout jej z pochvy dříve, než některý z legonů zareagoval, aby ji zastavil. Rozmáchla se a vší silou zarazila nůž do Hanova břicha. Teprve tehdy jí došlo, co udělala. Hano se zhroutil a z břicha mu vystříkla krev na písčitou podlahu. Nara zděšeně zírala na umírajícího a zděsila se.
,Zabila jsem člověka!´ blesklo jí hlavou. ,Zabila jsem ho!´ S hrůzou vytřeštěnýma očima se dívala na Hana a nebyla schopná se pohnout. Její čin ji úplně ochromil.
Pak si uvědomila, že tu něco není v pořádku. Násilím odtrhla oči od Hana a rozhlédla se po místnosti. Legoni, od nichž očekávala, že se na ni okamžitě vrhnou, jen stáli a dívali se na ni. Nezdálo se, že by ji chtěli potrestat za smrt jejich pána. Jais mezitím přiskočil k ní, aby ji v případě potřeby chránil vlastním tělem.
Nejvyšší z legonů, téměř o hlavu vyšší než Jais, k nim vykročil pomalým krokem. Naře se prudce rozbušilo srdce. Jen koutkem své mysli vnímala Bryleho, který si stoupl vedle ní. Veškerou pozornost věnovala vůdci legonů, který se blížil k ní. Když se dostal na dosah oběma mládencům, zastavil se. Tehdy bez jakéhokoliv viditelného signálu k nim přiskočili další dva legoni a odhodili Jaise s Brylem tak, aby odhalili Naru stále ještě klečící na zemi.
Ta se chvíli dívala na zuřivou masku, načež polkla, sebrala všechnu svou hrdost a odvahu a postavila se. Vzhlédla k legonovi a snažila se proniknout štěrbinami pro oči, aby aspoň částečně odhalila, nač legon myslí. Jenže žádné štěrbiny nenašla. Nechtěla ani vědět, co to znamená.
Náhle legon promluvil. Poprvé v životě slyšela hlas jednoho z nich. Legoni nikdy nemluvili a dokonce ani při bojích neřvali. Nikdy nevydávali zvuky, jako by snad neměli ústa. Nyní však vůdce promluvil a z jeho hlubokého, zdánlivě zvířecího hlasu jí naskočila husí kůže. „Zabila jsi Hana Elcada a tím jsi nás vysvobodila z naší služby. Děkujeme ti, Naro Rogollová. Nikdy ti to nezapomeneme.“ Odstoupil od ní, otočil se a sledován ostatními legony odešel.
Nara za ním užasle hleděla. „Jakou službu měl na mysli?“ divila se, když se Jais s Brylem k ní vrátili.
„Já myslím, že vím, o čem mluvil,“ ozval se Jais. „Říká se, že když je měsíc v novu, vycházejí z podzemí duše mrtvých zločinců, aby zaplatili svůj dluh společnosti tím, že budou někomu sloužit. Člověk, který je chce získat, však musí přečíst magickou formuli. Nesmí se při čtení splést ani se nechat rozptýlit, jinak ho podzemní démoni odvedou s sebou a on se stane jedním z nich. Proto se jen málokdo odváží využít jejich služeb.“
Nara při pohledu na Hana potřásla hlavou. Při představě, jakým způsobem se mohli snažit Hana rozptýlit, se otřásla. „Já bych to teda nezkusila ani zanic.“
„Já taky ne,“ podotkl Bryle, „ale jestli tu zůstaneme, tak z nás brzo budou mrtvoly.“
Nara odtrhla zrak od otrokáře, rozhlédla se a ke svému překvapení zjistila, že kamenná klec je téměř prázdná. Všichni ostatní vězni už utekli. „Dobrá, tak tedy pojďme.“
Opatrně vyklouzli na chodbu, již ze strany, kterou tvořila skála, osvětlovaly louče. Na konec chodby nedohlédli, jelikož se kousek za jejich jeskyní stáčela doprava, ale chodili tudy již mnohokrát na zápasy, takže cestu ven znali. Nebo spíše cestu do arény. Ale všichni si byli jisti, že právě z arény se dostanou ven. Hlavně že uniknou vězení.
Z chodby se ozýval křik a rachot oceli a když zahnuli za roh, spatřili, jak ostatní bojovníci pouštějí další vězně na svobodu. Na zemi sem tam leželi mrtví žalářníci. Někteří z uvězněných válečníků s výskotem vyběhli z cely a neopomněli si kopnout do mrtvých věznitelů. Občas Nara zaslechla, jak svolávají ostatní k honbě na Hana. Bryle se jim pokusil sdělit pravdu, jenže oni jej buď neposlouchali nebo se mu vysmáli.
„Ty tomu věříš?“ smál se jeden plešatý chlapík o hlavu vyšší než Nara. Do svého smíchu dal patřičnou dávku pohrdání, načež se otočil a rozběhl se k východu. Bryle se po několika neúspěších vzdal.
Konečně se ocitli v aréně a sluneční světlo, čerstvý vzduch a neomezený prostor Naru po delší době nesmírně nadchl. Dříve, když sem přicházívala, měla žaludek stažený strachem a nervozitou, takže se podobnými věcmi nezabývala. Zároveň však do nich udeřila zima v plné míře. I tu však Nara vítala jako upomínku svobody. Když si prohlédla okolí, maličko si poopravila dojmy. Prostor, na nějž ještě před chvílí myslela jako na neomezený, ve skutečnosti ohraničoval vysoký železný plot, jakási náhražka hradby, který tvořil arénu. Ta sama o sobě byla široká dost, aby se zde mohla nasimulovat i menší bitva. Díky tomu, že poslední měsíce většinou trávila v jeskyni, připadala aréna Naře ohromná. Přesto představovala jeden z klíčových způsobů, jak zajatcům připomenout jejich otroctví.
Nyní byla aréna plná bojujících lidí. Tvořili je zajatí válečníci a Hanovi sluhové. Bojový řev, křik umírajících i řinčení zbraní naplňovaly okolí hrozným rámusem. Kam oko dohlédlo, všude se bojovalo. Legoni však někam zmizeli. Nara by se klidně vsadila, že se vrátili do podzemí.
Náhle se před nimi vynořil nějaký muž. Nara ho s hrůzou poznala. Byl to Dalak. Mohutný svalnatý muž svlečený do půli těla měl vyholenou lebku a z drsného obličeje s vystouplými lícními kostmi na ně zíral pouze jedním tmavě hnědým okem. To druhé mu kdysi kdosi vypíchl a teď nosil na prázdném očním důlku černou klapku. Svůj pohled upíral na Naru.
„To ty jsi zabila Hana,“ zavrčel. „Za to tě zabiju.“
Nara užasle zamrkala. Ten chlap se asi za ta léta vězení scvokl. Ona mu poskytla šanci uniknout – přičemž vůbec nechápala, jak se vše tak rychle dozvěděl – a on ji teď za to chce zabít. Vše jí prolétlo hlavou jako blesk, přičemž neuběhla ani vteřina od chvíle, kdy promluvil, ale Dalak jí nedal šanci cokoli říci.
S hrozivým zavrčením se vrhl vpřed, když mu do cesty vskočil Jais. Nara si nevzpomínala, kde sebral meč, ale bylo dobře, že ho měl, protože Dalak už ten svůj držel v rukou. Jejich čepele se se zazvoněním střetly a Bryle Naru přiměl zacouvat k východu z jeskyně, odkud boj sledovali. Nara si nemohla pomoci, aby pokaždé, když Jais pod Dalakovým náporem zakolísal, nevyjekla. Stále nedokázala uhodnout, kdo má navrch, ale zdálo se jí, že štěstěna je na Dalakově straně. Jais jen tak tak stačil odrážet útočníkovy rány, přičemž se ani jednou nedostal k útoku na Dalaka. V aréně při čistém souboji by ho Dalak určitě porazil.
Pak Jais uklouzl, upadl do sedu a Dalakova čepel se mu zabořila do ramene, aby vyjela s gejzírem krve na druhé straně. Jais zařval a zhroutil se. Dalak se vítězoslavně zasmál a nevšímaje se Jaisova sténání, stoupl mu na rameno, aby vytáhl meč z těla. To už Nara nevydržela. Pevně sevřela prsty kolem jílce dýky, jíž zabila Hana a mrštila ji po Dalakovi. Vždycky uměla skvěle házet a jen málokdy minula cíl. I tentokrát se trefila přesně. Dalak, zaneprázdněný Jaisem, si nevšiml hrozby, dokud se mu z boku do hrdla nezabořila čepel až po jílec. Překvapeně vyvalil oči, pustil meč, jenž právě vyprostil z Jaise – naštěstí meč spadl vedle Jaise a ne jemu na hlavu – chytil se oběma rukama za hrdlo a zhroutil se vedle druhého muže.
Nara se rozběhla k Jaisovi a klekla si vedle něj. Mladý muž měl oči zavřené, tvář politou potem a ztěžka dýchal, přičemž neustále sténal. Bryle si dřepl k ní a pohotově mu roztrhl košili na rameni. Objevila se hrozivá rozšklebená rána, z níž se valila ohromná spousta krve.
„Zatraceně!“ zaklela.
Bryle se na ni ostražitě zadíval. „Je to zlé?“ chtěl vědět.
Kývla. „Hodně. Jestli tu krev nezastavíme, tak vykrvácí.“
Zoufale se rozhlédla po okolí hledaje přitom, čím by ránu mohla stáhnout a zrak jí padl na Dalaka. Překročila Jaise a klekla si k mrtvému válečníkovi. Po krátké námaze mu odepjala pásek s pochvou na meč a pochvu odstranila. Bryle ji nechápavě sledoval, ale po chvíli se mu rozsvítilo. Společnými silami pak pásek omotali kolem Jaisova ramene a stáhli ho. Protentokrát si Nara Jaisova výkřiku téměř nevšimla.
Naštěstí jim nikdo příliš nevěnoval pozornost a tak společně odtáhli Jaise k jednomu z východů z arény, jenž neústil k jeskyni. Hned ten první, k němuž dorazili, byl otevřený. Bryle vykopl dveře, aby mohli vynést Jaise ven, jelikož neměl tři ruce. Svoboda je přivítala chladným tichým lesem přikrytým bělostnou sněhovou pokrývkou. Příliš se však nerozhlíželi a dál klopýtali pryč od arény, zápasů a otroctví.
Po hodině, kdy už se Naře slabostí nohy téměř podlamovaly, se konečně zastavili. Bylo to dost daleko, takže arénu už neviděli ani neslyšeli křik bojujících. Ti už možná dávno nebojovali. Nara si chvíli odpočinula, načež se začala věnovat Jaisovi. Rána vypadala opravdu ošklivě, ale ona s sebou nosila pytlíček bylin zavěšený u pasu. Chtěla být vždy připravená.
Bryle ji sledoval a po chvíli řekl: „Napadlo tě někdy, co k tobě cítí?“
Překvapeně na něj pohlédla. „Kdo? Jais?“ Bryle kývl a ona se nejistě ošila. „No, myslím, že mě má rád. Asi mě považuje za svou kamarádku.“
Mladý muž vyprskl smíchy. „Tak to si myslíš?“ Potřásl hlavou, jako by nevěřil svým uším.
„A co bych si měla myslet?“ vyjela podrážděně. Co si ten chlap myslí, že je? Věštkyně? Nebo že umí číst myšlenky?
Bryle zvedl ruce, aby ji uklidnil. „Tak už se nezlob,“ chlácholil ji mírným tónem. „Nemyslel jsem to zle. Ale napadlo tě někdy – ,“ Zarazil se a náhle změnil téma. „Co k němu vlastně cítíš ty?“
Nara po něm střelila rozhněvaným pohledem. „Proč se na to ptáš? To má být výslech?“
„Ne, jen jsem se chtěl ujistit.“
„Ujistit o čem?“ zařvala. Úplně ji rozběsnilo, jak se vyhýbal odpovědi. Neměla ráda, když z ní někdo dělal blbce nebo vyváděl hlouposti.
„Že jsi pro něj ta pravá.“
Chvíli jen seděla a zírala na něj. Pak se opatrně zeptala: „Co tím myslíš?“
Bryle se zhluboka nadechl, načež odvětil: „Chci říct, že tě miluje. Je to skvělý muž a ty si podle mě přesně takového zasloužíš.“
„Cože?“ vydechla nevěřícně. „On mě miluje?“
Šokovaně se zadívala na Jaise, který už delší dobu nebyl při vědomí. Nyní, když spatřila jeho tvář v novém světle, se v ní něco zlomilo. Náhle jí došlo, jak byla slepá. Celou dobu myslela na Bryleho, protože věřila, že když se zamiluje do něj, bude to jako milovat krásný přelud, jehož se nikdy nedotkne. Věděla, že Bryleho srdce jí nikdy patřit nebude, a proto se spokojila se zbožňováním na dálku. Takhle nemusela dělat nic, byla v bezpečí před vlastními city. A Jais? Ten si ji přečetl už ten první den, kdy se potkali. Zamiloval se do ní, ale díky Brylemu mu okamžitě došlo, o koho má Nara zájem. A tak jen stál v povzdálí, vše sledoval a poskytoval jí oporu svou přítomností, kdykoliv jej potřeboval, bez ohledu na cokoliv. Její srdce náhle zaplavilo moře nekonečné lásky k tomu muži, který obětoval svou lásku pro její štěstí. Všechno, co dělal, dělal pro ni.
„Je to šok,viď?“ ozval se Bryle chápavě. „On umí své city skrývat velmi dobře. Možná až moc dobře.“
Nara si jej nevšímala. Pohladila Jaise po tváři a do očí jí vhrkly slzy. „Proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi to tajil?“ Ale odpověď byla až příliš zřejmá. Jais celou dobu věřil, že její srdce patří Brylemu. A teď, když se dozvěděla pravdu, mu hrozí smrt. Ale ona ho zemřít nenechá! Zachrání ho a částečně tím splatí dluh, který má vůči Gosamovi.
Použila veškeré své umění, aby ho vyléčila. Bryle našel nějakou jeskyni – Nara se v ní sice po tolika měsících strávených v kamenném vězení necítila dobře, ale spát na mrazu a ve sněhu také nechtěla – a tam strávili dva měsíce, než se Jais uzdravil. Nara si s ním hrozně moc přála mluvit, ale pak si řekla, že počká na dobu, až se jeho stav po všech stránkách výrazně zlepší. Málem praskla, jak bojovala s touhou promluvit si s ním. Také se musela velice ovládat, aby se jej nedotýkala častěji, než bylo nutné. Naštěstí si Jais ničeho nevšiml.
Konečně přišel den, kdy byl dost silný, aby se znovu postavil na nohy. V okolí už se vše krásně zelenalo vzduch byl provoněn jarem a vůní květin. Ptáci nadšeně zpívali a ohlašovali příchod jara stejně jako potůček, který vesele uháněl podél jejich jeskyně hlouběji do lesa. Tento krásný prosluněný den si Jais vyšel na procházku a Nara se k němu připojila, zatímco se Bryle věnoval lovu.
Ušli hodný kus od jeskyně a Jais už se chtěl vrátit, ale ona jej zastavila. Poslechl ji, ale v očích se mu ostražitě blýskalo.
„Hádám, že si chceš se mnou o něčem promluvit,“ řekl dřív, než stačila otevřít ústa. Neustále ji podobnými věcmi překvapoval a vyváděl z míry. Ale tentokrát se rozhodit nenechá.
„Správně,“ odvětila vyrovnaným hlasem. Tolikrát si v duchu předříkávala, co mu poví a vymýšlela všechny možné odpovědi na různé varianty jeho reakcí, ale nyní, když se vše stalo skutečností, dostala strach. I když věděla, že ji miluje, nedokázala se přimět zeptat se ho ze strachu, že by se jeho city za tu dobu změnily. Navíc ji svou schopností odhadnout její chování zcela vyvedl z míry. Byla to jen jedna jediná věta, která by jí navíc vše měla ulehčit, ale místo toho způsobila, že se Nara zasekla a nevěděla, jak dál.
Jais trpělivě stál a čekal, přičemž se na ni neustále díval. Očividně jí chtěl ze svízelné situace pomoci – ostatně jako vždy, za což mu byla nesmírně vděčná – ale díky jeho upřenému pohledu ze sebe nedokázala vypravit ani slůvko. Po chvíli ji jemně vybídl: „No, tak povídej.“
Trpělivost a něha, které zaslechla v jeho hlase, uvolnily kleště, jež jí svíraly hrdlo a jí sklouzlo ze rtů: „Miluju tě.“
Jaisovi se úžasem rozšířily oči. „To myslíš vážně?“ vydechl nevěřícně.
Nara místo odpovědi natáhla ruce, vzala jeho hlavu do dlaní a políbila jej. Chtěla se k němu přitisknout vší silou, ale vzpomněla si na jeho zranění a rázně ovládla své vášně. Jais ji zdravou rukou objal kolem pasu a opětoval její polibky se stejnou ohleduplnou péčí, s jakou se k ní choval od první chvíle, kdy se potkali.
Když se od sebe konečně odtrhli, Nara pocítila chvilkovou lítost, kterou však ihned potlačila. Na líbání Jaise teď bude celý zbytek života. Jaisovy oči zářily nevýslovnou radostí a na tváři mu vykvetl nádherný úsměv. Nara si byla jistá, že žádný muž se neumí usmívat tak jako on. Po chvíli však jeho úsměv pohasl.
„Bryle ti to řekl, že?“ zeptal se tiše.
Nara kývla. „Jsem mu za to vděčná, protože z tebe bych pravdu asi nevypáčila.“ Zrudl a ona se pobaveně pousmála. Snad mu dala malou lekci o tom, že před ní nemá nic skrývat.
Odkašlal si, a pak rychle navrhl: „Raději pojďme za ním, ať o nás nemá obavy.“
Znovu se zasmála, zavěsila se do něj a opřela si hlavu o jeho rameno. Cítila se šťastná jako nikdy v životě. Konečně byla opravdu svobodná. Pohlédla na Jaise a uvědomila si, že nechce nic než jeho. A on ji miloval. Existuje snad na světě větší štěstí?

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply