Putovala celý týden s přestávkami na odpočinek. Pokaždé, když zavřela oči nebo na chvíli usnula viděla před sebou obraz Meldona. Viděla jeho křivý úsměv, krev na tváři a v jeho blonďatých vlasech. Viděla i sebe, jak stojí nad ním s nenávistí ve tváři. Přesto všechno jí ale tekly slzy po tváři.V tom snu bylo i dítě, které se jí zjevilo poprvé na hradě. Smrt, bolest a nářek. To vše cítila po probuzení. Její sny se stávaly více emotivnějšími a vysilovaly ji čím dál tím více, nemohla unést to břemeno smutku. Probouzela se zpocená a udýchaná. Nepamatovala se na přesné údaje ze snu, nebo na osoby, cítila jen strach. Myslela na své dítě.

Bylo to před mnoha léty. Jedno z jejích prvních setkání s Meldonem. Vypadalo stejně jako každé následující. Sex, bití a útěk. Meldon měl na ni zvláštní vliv,nikdy mu nedokázala nic odepřít, či ho nenávidět. Jejich první setkání. Pamatuje si ho přesně, vzešlo z něj něco nádherného, co ale v zápětí musela skrýt z dosahu jeho očí.


 

 

„Hejá,“ křičeli jezdci na koních projíždějící vesnicí. Byli jak černí ďáblové. Muže zabíjeli, ženy znásilňovali a děti odváželi na práce v kamenolomech nebo jako otroky do velkých barů v hnusných městech bez zákona, kde platil jen jeden zákon…zákon peněz.

Jezdci s oblibou nechali své kořisti náskok a pak ji dohonili a zabili. Tehdy se zachránila pouze Elanor. Lovila v lese kus od vesnice. Procházela se bezstarostně, pohvizdovala si. V tom ale uslyšela nářek a výkřiky, neváhala a rozběhla se za hlasy.Probíhala vesnicí a zmocňoval se jí pocit bezmocnosti, chtělo se jí brečet a zároveň řvát na celý svět, vykřičet se z bolesti. Na zemi se váleli muži, její přátelé, v kalužích krve. Zapáchalo to tam, bylo to až nechutné.Viděla děti plačící a objímající své matky, které jezdci podřezali, když jim posloužili. Všechna ta bolest se jí sice vlila do paměti a nikdy ji neopustila, ale to, co následovalo poté, ji všechnu bolest vyhnalo z hlavy.

            Uslyšela za sebou dusot koní. Otočila se, ale nestačila uhnout. Jezdec na ni hodil síť, do které se zamotala a spadla na zem.

            „Tak tohle je mimořádně hezká baba,“ řekl jeden a seskočil z koně.

            „Vždyť je to elfka,“ řekl znechuceně druhý, „ Tu jen můžeme zabít, ani vopíchat se nedá.“

            „Máš pravdu,“ vložil se do toho třetí hlas. „ Nikdo ji opíchával nebude, jak si to trefně nazval, ani mečem, ani ničím jiným. Slyšels Masko?“

Muž sklopil hlavu a drze procedil mezi zuby: „Elfská havěť. Pobít je a byl by klid. Ale my je…“

Nestačil to doříct a dostal pěstí, skácel se k zemi. Elanor se vymotala ze zbytků sítě a zastrčila si dýku, která ji z toho pomohla, zpět do boty.

            „Seš dobrá elfko.“ Usmál se vysoký muž na bílém koni.

            „Takhle se jedná s dámou?, řekla jízlivě.

            „Máš pravdu, jsme to ale nezdvořáci, jmenuji se Meldon.“

Okouzlil ji, jeho oči. Zamilovala se do něj. Zapomněla na vše co udělali jeho kumpáni její rodině i přátelům, zapomněla na tu bolest, co viděla a na kterou jistě nezapomene, ale teď. V tuhle chvíli nemyslela na nic. Meldon jí podal ruku. Chytla se a vyskočila za něj na jeho koně. Naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha: „Jmenuji se Elanor.“

Meldon pobídl koně a vyrazili, bylo to poprvé a naposledy, co tam nechali zbylé ženy a děti. Meldon se do ní také zamilovat a byl ochoten obětovat hodně kvůli ní.

 

Odvezl ji do svého sídla, byl to velký dům. Opevněný jako hradiště. Říkal tomu s oblibou sídlo. Hostil ji tam jako královnu. Miloval se s ní jako s královnou. Milovala ho, ale nikdy mu neodpustila co jí provedl.

 

„Víš, jsi opravdu nejkrásnější elfka, kterou jsem kdy viděl,“ řekl a přejížděl jí rukou po těle.

„Nemluv tolik.“

Nalehla na něj a políbila ho. V tom do pokoje vtrhnul Maska. Neobtěžoval se ani zaklepat, asi to nebylo v jeho pravidlech slušného chování.

            „Co je k sakru? Co se děje?!“zaklel Meldon.

            „Ta elfská svině na nás poslala královské vojsko.“

Meldon se otočil a podíval se na ni. Nikdy už neviděla jeho oči takové jak byly tenkrát. Zuřil na ni. Bohužel měl tu vlastnost, že bezmezně věřil svým lidem. Pro Elanor se tohle stalo prvním podnětem nenávisti mezi ní a Maskou.

Zatmělo se jí před očima. Ucítila bolest a spadla z postele. Meldon vstal a oblékl si kalhoty. Opásal se mečem a vzal si svou oblíbenou dýku. Ještěra. Poručil Masce, aby ji odnesl do cely.


 

 

Seskočila s koně, přehodila uzdu o větev, která se volně válela u cesty a svalila se do trávy. Na chvíli zavřela oči, chtěla si odpočinout od úmorného tepla a od celodenní jízdy na koni, nešlo to. Opět se jí před očima zjevil Meldon. Snažila se vypudit myšlenky, zaposlouchala se proto do zpěvu ptáků, do šumění trávy i do Jiskry odfrkující u cesty, poslouchala i svůj vlastní tlukot srdce. Snažila se myslet na cokoliv jen ne na Meldona.

            „Už jen týden, týden,“ promluvila si sama pro sebe.

            „Myslíš, že se potom něco změní? Že tě pozná? Vždyť tě ještě neviděla,“ odpověděla jí Jiskra.

            „Říkala jsem ti, ať mě neposloucháš a nebo ať neodpovídáš.Víš toho moc a i příliš málo, abys mě mohla soudit, tak si nech ty své nevhodné kecy.“

Ulehla do tráva a zaklonila hlavu. Zakručelo ji v břiše, z hladu. Nejedla více než dva dny.

            „Myslíš, že jsi udělala dobře,“ pokračovala Jiskra.

            „Udělala,“ odsekla, „Jinak to nešlo, kdyby ji našel, zabil by ji. Znáš přece sudbu a všichni si myslí, že to bude ona.“ Sklesnul jí hlas a do očí se jí vehnaly slzy.

            „Musíme sehnat něco k jídlu, nejedla jsem více než dva dny, alespoň myslím, čas se tak vleče, je těžké ho počítat, když…když máš starosti.“

            „Óoh, já nemusím nic shánět, všude je trávy dost a mě to stačí, ty si něco sežeň.“

            „Jenomže kde?“ vzdychla a opět si lehla.

            „Zkus ten potok, kolem kterého jsme projeli.“

            „Potok!“ vyskočila a sebrala meč. „Potok! Proč mě to nenapadlo dřív.“

Vydala se směrem, který jí řekla Jiskra, po chvilce narazila na potůček. Čistě průzračná voda, plno ryb, ráj na zemi. Jak pro koho. Pro Elanor se všechny krásy země staly noční můrou v její cestě.

            Sundala si boty, aby si opláchla bolavé nohy po dlouhé a namáhavé cestě. Chvíli se jen tak cachtala a odpočívala. Pak ale přestala dělat prudké pohyby v domnění, že se jí podaří nalákat pár ryb a potom je zabít. Její domněnka byla správná. Netrvalo to dlouho a už se pod jejíma nohama hemžilo hejno ryb. Proplouvaly jí kolem kotníků. Elanor čekala na vhodnou chvíli k úderu. Chytla jílec meče, opatrně, bez prudkého pohybu. V tom uslyšela šplouchnutí vody, rozrušilo jí to. Ihned se podívala za zvukem. Uviděla vydru, jak se ladně pohybuje po hladině a chytá ryby do svých drápů. Myslela rychle, uchopila kámen, který našla a mrštila ho po ní. Zasáhla vydru. Rozeběhla se s nadšením do vody, nevnímajíce stříkající vodu kolem sebe. Během chvíle byla úplně mokrá. Nevadilo jí to, měla úlovek, na který byla patřičně hrdá. Vyhodila vydru na břeh a poté jí usekla hlavu. Ještě naposledy se vydra zacukala. Elanor nechala vydru vykrvácet do vody. Dívala se, jak se zbarvuje a nemohla dostat z hlavy černé myšlenky na Meldona. Proprala ji ze zbytků krve a odnesla ji zpátky k Jiskře.

            „Dobrý úlovek, podívej,“ zvedla vydru nad hlavu, v jedné ruce třímajíc tělo a ve druhé nakousanou hlavu. Pusu měla špinavou od krve. Vysála mozek, nejhutnější část těla a bohatou na bílkoviny. Dobře to věděla, proto se ani neobtěžovala s vařením. Krev z pusy si utřela do rukávu. Pohodila vydru stranou a začala hledat dřevo na oheň. Našla pár větví a sestavila ohniště.Rozdělala oheň a čekala, až se řádně rozhoří. Sedla si na bobek a znuděně čekala. Po chvíli šťouchla klackem do ohniště a vhodila tam vydru. Celou i s kůží, pouze vyndala vnitřnosti, ty byly nechutné a ani jí nechutnaly.Dívala se, jak se pomalu pálí chlupy na její srsti a ucítila pach spálených chlupů. Usoudila, že to bude nějakou chvíli trvat a tak se lehla na pravý bok a lokty se opřela o trávu.

            „Měla by sis také odpočinout,“ řekla Jiskře.

Lehla si a usnula. Zasnila se do příjemného snu, alespoň se jí tak zpočátku jevil, ale vzápětí byl vystřídán známou noční můrou.

            „Ne!“ vykřikla a posadila se.

            „Zase ten se?“ zeptala se Jiskra.

            „Ano,“ zprudka oddychovala. „A je to čím dál tím víc horší. Cítím to po celém těle. Cítím její strach.“

            „Ale pořád je tu naděje. Musíš jen doufat.“

            „Naděje,“ rozesmálo jí to slovo. „Naděje je přepych, který si v tuto chvíli nemohu dovolit. Chápeš?!“

Vstala a přisedla si k ohni. Klackem šťouchla do masa, aby zjistila, zda je již propečené. Kůže byla spálená jako uhel, černá a odpadávali z ní kousky. Když rozřízla maso mečem, bylo krásně propečené. Musela spát dlouho, aby se to tak propeklo. Vyndala upečené vnitřnosti a vhodila je zpátky do ohně. S chutí se zakousla do masa, ale uvědomovala si, že čas, který tu strávila jí bude chybět na cestě.

            Během, chvíle spořádala celou vydru a mastné ruce si otřela o trávu a spokojeně si říhla.

            „Ale no tak, elfko!“ řekla posměšně Jiskra.

            „Co je? Pojedeme.“ rozesmála se. Po dlouhé době upřímně a od srdce.

Zakopala ohniště se zbytky z oběda a vyhoupla se na koně.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply