Jeli několik kilometrů. Chvíli tryskem, pak cvalem a když si Elanor myslela, že nabrali trochu času, zvolnili na krok. Jiskra těžce oddychovala, od úst jí šla pěna a byla celá zpocená. Z nepřehledné lesní cesty se konečně dostali na cestu, která byla nejspíše používaná pro obchodní účely. Mezi kameny byly vyjeté stopy od kol a půda byla méně porostlá trsy trávy. Nikam teď nepospíchali a i kdyby, daleko by nedojeli, Jiskra byla opravdu moc unavená. Elanor slezla na zem, aby jí ulehčila, ale kobyla si neodpustila jedovatou poznámku:
„Bolí tě zadek, co?!“
Elanor se usmála a chytla ji za uzdu: „To víš, že jo. Není to co to bývalo…“
Přerušil jí výkřik. Někdo volal její jméno. Volající byl muž, podle hlubokého hlasu. No tak hlubokého ne, ale poznala, že se opravdu jedná o muže. Otočila se za hlasem uviděla muže sedícího na hnědákovi s bílými pruhy a fleky na těle.
„Héj! Elanor, prdelinko!“
„Jarre?“ zašeptala si sama pro sebe.
Muž se přiblížil a seskočil s koně.
„Jarre!“ rozběhla se za ním, jista si jeho totožností. Byl to její přítel z mládí. Skočila mu okolo krku a políbila ho na tvář.
Byl to elf jako ona, celým jménem Jarrenold Marrali, jen trochu vyšší, ale o to více hubený. Kulatý obličej, na tváři několika denní strniště a zablácené šaty. Mastné světlé vlasy, ale šťastný výraz ve tváři, když mu skočila kolem krku.
„Chyběla jsi mi, prdelinko. Dlouho jsem o tobě neslyšel, až do nedávna. Asi před týdnem jsem seděl v hospodě a zapíjel žal.“
„Zajímalo by mě, kvůli které tentokrát.“ Ušklíbla se.
Oba se dali opět na cestu a dlouze si spolu povídali.
„Tu neznáš, byla to jen obyčejná holka, člověčina, ale pěkná, to ti povím. Sice ne tak hezká jako ty, ale mě stačila.“
Elanor se rozesmála a šťouchala ho do ruky.
„No povídej, milovníku. Co se stalo? Byla vdaná či to byla dcera starosty jako tenkrát?“
„Nedělej si ze mě srandu. Je mi trapné to před tebou říkat. Vzali jsme se, ale musel jsem před ní utéct.“ V tu chvíli jeho obličej zrudnul jako rajče. „Nestačil jsem jí.“
„Nestačil jsi jí v čem?“
„No ty víš v čem. Ona byla…jak se tomu řekne, když to někdo chce pořád?“
„Nevyčerpatelná milovnice? Opravdu?!!“ Elanor se popadla za břicho a smála se. „Ty mi hochu dáváš a já si myslela, že tě musím zase tahat z brindy. Doufám, že na tebe nevydala zatykač?“
„Nedělej si srandu. Stačilo mi, že se mi smála celá vesnice,“ zesmutněl.
„Jarre, no tak. Jsem vždy při tobě, znáš mě. A jak si sám řekl, byla to jen člověčina, ty jsi elf. Až by ona byla stará a seschlá, byl bys v nejlepších letech, nepoznamenán stářím. Ale dost o tobě. Co jsi slyšel v tý hospodě?“
„Ty mi tak můžeš radit o vztahu s lidmi,“ pousmál se. „Povídá se, že jsi zabila Meldona.“
Elanor vyschlo v krku a jen ztěžka se jí drala na povrch úst slova.
„Ano zabila, ale…je to těžší než to vypadá.“
„Tys ho milovala, viď. Tenkrát cos od něj utekla a schovala se u nás. Neměla jsi v očích strach. Tvé oči byly prázdné a přece tak jiskřivé. Vypadala si spokojeně. I přesto, že tě honili námezdní lovci.“
„Ano Jarre, milovala jsem ho, ale musel zemřít. Nejsem vrah, ale nejsem ani anděl. Někdy prostě musíš udělat to, co ti nařizuje rozum. O to větší je pak bolest ze ztráty. Ještě teď se mi o něm zdá. Každou noc. A navíc mne s ním spojuje cosi, co nejde jen tak zahodit a vymazat to ze své paměti.“
„Jak tě znám, tak mi neřekneš co tě s ním spojuje.“
Elanor sklopila hlavu a zakroutila hlavou.
„Možná později, teď si to sama musím v hlavě urovnat a hlavně musím spěchat. Tak jestli ti to nevadí, nasedneme znovu na koně a alespoň trochu zrychlíme.“
„A kam jedeme mi snad povíš.“ Vyšvihl se do sedla a narovnal si záda.
„Jedeme do lesů Světla. Ke kněžkám.“
„Já myslel, že ten les je jen mýtus. Pohádka.“ Vyštěkl překvapeně.
„Pohádka?“ pousmála se s zavrtěla zadkem v sedle, aby se jí lépe sedělo. „Milý Jarre, všechno je jen pohádka, ale cítím, že tahle šťastný konec mít nebude. Říká mi to srdce.“
„Ale bude věř mi, o to se postarám.“
Elanor se pousmála a v duchu se přesvědčovala, že Jarre má tu moc, odvrátit od ní vše zlé. Bohužel se ale přesvědčovala marně. Jarreho kůň si teď zvykl na tempo a zdálo se, že začal pokukovat po Jiskře. Tu to viditelně znepokojovalo a tak se s tím svěřila Elanor.
„Nediv se. Jaký pán takový…kůň.“ Uchichtla se a pokračovali dál.
Jiskru to nepotěšilo, ale uklidnilo ji to.

Po několika hodinách namáhavé, leč vcelku zábavné jízdy, protože Jarre vyprávěl své zážitky s danou slečnou, se chtěli uchýlit někam, kde by se v klidu vyspali.
„Počkej, můžeme jet ještě asi tak půl míle…někde by tu měla být víska. Tam se dá přenocovat a ráno se tam pořádně nasnídáme.“
„Jo? A z čeho? Mám si peníze vycucat z prstu? Nemám s sebou ani zlaťák. Ty snad něco máš?!“ zeptala se ospale, ale naštvaně Elanor, která se chtěla v krátké době někam uchýlit a vyspat se. Bylo jí jedno jestli to bude mech nebo postel v hospodě.
„Jo, koukej,“
Před obličejem jí zahoupal pytlíkem plným peněz.
„Kde si je sebral? Neříkej, že vydělal!“
Zasmála se, jakoby čekala odpověď, kterou předpovídala…a taky se stalo.
„Ehm, vydělal, no to není to správné slovo.“ Zašklebil se
„Já si to myslela. Ach Jarrenolde, ty jsi nepoučitelný.“
„Neříkej mi celým jménem, víš, že to nesnáším.“ Urazil se a popohnal koně dopředu.
Elanor se nesnažila ho dohonit. Po chvíli se ale obměkčila a křikla na něj.
„Ty si myslíš, že jsi jediný, kdo má problémy s láskou. Taky jsem někoho potkala a není…tedy nebyl to Meldon.“
Jarre zpozorněl a zpomalil tak, aby se dostal zpátky k Elanor.
„Ty víš jak mi obměkčit srdíčko, prdelinko.“
„Varuji tě, pokud mi budeš dál říkat prdelinko, budu tě oslovovat Jarrenolde, zbabělče.“
Ušklíbl se a pokýval hlavou. „Dobrá, tak už ale vyprávěj.“
Elanor spustila. Vyprávěla mu o tom, jak opět utekla Meldonovi a jak jí v lese postřelil. O muži který jí zachránil a poté se do něj zamilovala, ale zpočátku to vypadalo velmi bídně. Tomu nechtěl Jarre věřit, věděl, že po Elanor se vždycky otáčeli chlapi i elfové a pískali na ní a dělali jí různé návrhy. Přesto ji měl rád, jako svou starší sestru. Elanor pokračovala i o tom, jak se museli k Meldonovi vrátit, protože ukradl jednorožce královně, jak ho zabila i o tom jak Erunera opustila, kvůli…
„No tak, kvůli čemu si ho opustila? Zase se ti zdál nějaký sen? Pověz mi už konečně o čem.“
Elanor si povzdychla, ale věděla, že by na to stejně tak za týden přišel. Chtěla ho připravit o překvapení. „Tak tedy,“ začala. „Poprvé, no poprvé ne, ale je to už,“ zamyslela se. „Je to už patnáct let od toho..incidentu.“
„Tak proč jsi mu utíkala?“
„Sama nevím Jarre, sama nevím. Utekla jsem před ním do hospody. Tam kde jsem to neznala, jsem považovala za bezpečné. Jenže mě tam znásilnili, nemohla jsem se bránit, tehdy jich na mě bylo pět a navíc jsem prohrála svou zbraň v kartách. Umíš si to představit. Po několika měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem si ale jistá. Vlastně si jsem jistá, že to dítě je Meldonovo. On si mě potom našel a k mému překvapení ty muže zabil. Už tehdy mi bylo jasné, že to dítě bude mít jednou velkou moc. Po svém otci. Byl to sice jen , ehm, loupežník, ale měl obrovskou moc, vliv a kontakty, které zasahovaly do mnoha krajů, proto mě také všude tak rychle našel. Zůstala jsem u něj několik měsíců a vše bylo v pořádku do té doby, než si tam ten parchant Maska nechal přivést vědmu. Ta Meldonovi řekla, že ho zabije někdo blízký jeho srdci a jeho dítě ovládne svět. Byla to bába pošahaná.“ Odkašlala si. „Ale všichni jí věřili. Najednou se na mě Meldon přestal dívat očima, které mě milovali, ale teď to byli oči, které nechtěli, aby byl připraven o moc a hlavně o život. Utekla jsem. Jedné noci, ukradla jsem mu opět koně, ale tentokrát jsem rovnou jela do lesa, který prý ani neměl existovat. A sama bych ho asi ani nenašla. Musím Matce přírodě poděkovat za dar, který mi dala, zachránil mně a mé dceři život. Porodila jsem v lese Světla, ale ihned po porodu jsem to místo opustila. Věděla jsem, že by mě i tam, na místě, které prý neexistuje, Meldon našel. Ani nevím jak vypadá a jestli si mě bude pamatovat.“ Do očí se jí nahrnuly slzy. „Jarre, nikdy jsem jí neviděla. M–mé dítě. Pořád jsem jí cítila, ale teď je to silnější, než kdy dřív. Musím se o ni postarat. Zachránit jí.“
„A ty si myslíš, že na to máš?“ zeptal se Jarre a podal Elanor kus hadru, který vytáhla z torny.
„Nejde o to co si myslím, ale o to, co jsem schopna udělat a obětovat. A věř mi, jsem schopna všeho.“ Otřela si slzy a schovala hadr do své torny.

Hospoda smrděla kouřem z dýmek a ohněm. Byl tak nepříjemný až štípal do očí. Elanor z toho slzely oči, promnula si je a koutky si utřela do rukávu. Objednala si ještě jedno pivo na Jarrův účet.
„Dá se tady ubytovat a spát na měkké posteli?“ zeptala se ospale Elanor a zívla si.
Hospodský, od pohledu bodrý chlapík s pupkem jako těhotná dáma, jí odpověděl s jízlivostí v hlase: „Myslíte, že bych tu jinak měl tolik lidí? To víte, že se tu dá ubytovat, ale pozor na některé hosty. Na rovinu vám říkám, že elfové tu nejsou vítaní, ani když zalezou do pokoje, raději se na noc zamkněte. Pokud budete chtít mít s manželem chvilku pro sebe, mám tu jeden pokoj v podkroví, moc hezky zařízený.“
Jarre se zakuckal piva a Elanor se hlasitě rozesmála. Lidé v hospodě na ně ihned upřeli zrak a hostinský zrudl.
„On není můj manžel, jsme přátelé,“
Než to stačila doříct, přistoupil k ní ožralý chlápek. Vytáhl nůž a vrazil ho do stolu.
„Tady ne, Christiane, uklidni se.“ Popadl muže hostinský a odtáhl ho zpět k jeho stolu.
„Omlouvám se, ale varoval jsem vás, přílišná pozornost přivádí k elfům mnoho špatných lidí. Věřte mi, měli byste se jít ihned nahoru vyspat, než to dopadne ještě hůř.“
„Děkujeme za radu i za večeři a pivo,bylo to vše výborné. Mohl byste nás ráno vzbudit, musíme brzy vyrazit,“ řekla Elanor a pomalu se zvedla ze židle.
Jarremu se motal svět pod nohama, tak ho podepřela a s pomocí hostinského ho dotáhli nahoru do pokoje.
„Děkuji, ale už to zvládnu sama,“ poděkovala a hodila Jarreho na postel.
„Dobrou noc, přeji.“ Zavřel dveře a odešel.
Elanor chvíli poslouchala jak vržou schody a poté vyzula Jarreho a vysvlékla do spodního oblečení. Jarre jen občas zabručel a nebo škytnul.
Ten bude mít hezkou kocovinu, pomyslela si a ulehla do postele vedle něho.
Byla to první noc, kdy se jí nezdál žádný sen a nebo si žádný sen nepamatovala. Ráno je ještě za úsvitu vzbudil hostinský, přinesl jim chleba a sýr, trochu mléka, nad kterým ale Jarre ohrnul nos.

Vyrazili na cestu. Kolem krčmy viděli ležet několik opilců ze včerejšího dne, dokonce tam ležel i buřič, co je ohrožoval dýkou. Leželi a chrápali, byli cítit zvratky a alkoholem, jako Jarre, tedy až na ty zvratky. Jarre se v sedle kroutil jako kdyby mu ve střevech tančili čerti, občas si i nechutně říhl.
„Proboha, kolik jsi toho včera vypil?“
„No, asi šest piv, ale předtím, jak jsem byl v kuchyni, tak jsem si dal ještě pálenku, ble.“ Zvednul se mu žaludek. Zastavil koně a otočil se na stranu. Elanor znechuceně odvrátila hlavu a počkala.
„Ty taky musíš chlastat všechno.“
„Zapíjel jsem žal…“
Následovalo další žblunknutí a linoucí se zápach.
„Ty žal zapíjíš pořád a jak se vůbec jmenovala?“
„A kdo se jmenovala?“
„Áh, tak tvoje nymfomanka.“
„Verika.“
„Verika? Takové jméno existuje?“ zašklebila se.
Místo odpovědi, ale uslyšela další žblunknutí, otočila se a uviděla Jarreho, jak si utírá pusu do rukávu a plive na zem.
„Skončils?“
„Snad už ano, ale připomeň mi, že když někdy pojedeme kolem, nemám pít jejich pálenku.“
„To víš, že ti to připomenu, ale nevím, jestli se tu ještě někdy zastavíme. Mám naspěch a je to na opačnou stranu, než je tahle krčma.“
Putovali dál, noci se stávaly více teplejšími. Tak se jim spalo lépe a navíc Elanor již netížily zlé sny. Jakoby se jich v krčmě zbavila. Cítila se svěží vždy, když vstala. I když přece jen jí tížila myšlenka, proč se jí ty sny už nezdají. Snad se něco nestalo.

„Tak jak ti je?“ zeptala se ho druhý den, když už konečně chytil barvu.
„Už fajn, jen mám okno, dokonce si ani nepamatuji, kdy jsme včera odjeli.“
„Hned ráno, to ale není podstatné, hlavní je, že se už cítíš lépe.“
„Tak jak daleko je to ještě? A řekneš mi konečně, kam to jedeme, nebo se tu zastavím a už nikam nepojedu.“ Zahrozil, ale nevyšlo mu to, Elanor ho měla dokonale prokouknutého.
„Tak si tu zůstaň…ne to byl vtip, jedeme do lesa Světla. A ujišťuji tě, že to místo existuje. Když neumíš chlastat, tak nechlastej, protože zapomínáš věci.“ Zareagovala, když uviděla jeho výraz ve tváři.
„Ale, nesmí tam jenom ženy a navíc kněžky?“
„Smí, ale já si tam jedu pro dceru. Poto jsem jí musela ukrýt, chápeš, byla to hrozba. Pro něj i pro mě a hlavně pro nás.“ Posmutněla. „Už tam budeme, ještě kousek.“ Pořád dokola si v hlavě omílala ty slova o hrozbě a o nutném úkrytu. Tolikrát si to opakovala, že začala věřit ve skutečnou hrozbu od Meldona i když je už mrtev.
Sjeli do lesa, plného listnatých stromů. Na zemi byl mech, tmavě zelený a voňavý bylo to cítit všude, znává vůně lesa, vůně domova, alespoň pro Elanor, i když nikdy opravdový domov neměla…její domov byly cesty a lesy.
Připomínalo jí to krátké chvíle, které zde prožila. Necelé dva dny ve kterém provedla to nejemotivnější a nejbolestivější rozhodnutí v jejím životě, opustit tento les a svou dcerku, vlastně ani nevěděla, jak ji kněžky pojmenovaly.
Projížděli bezmyšlenkovitě lesem, když vtom něco zastavilo jejich koně.
„Stůj, hola, no tak, nevrť sebou.“
Uslyšeli hlas, ale neviděli osobu.
„Vítej Elanor, už jsme tě tu čekaly.“
Jarre rozpoznal ženský hlas a po chvíli uviděl ženu. Sundala se plášť z hlavy a tak se odmaskovala. Její hnědé vlasy prošedivělé stářím jí končili pod pláštěm.
„Pojďte dále do lesa, kde je bezpečno, i ty Jarrenolde.“
Pohlédla na něj a jejich oči se střetly.
Žena měla oči temné jako bouře, černé a chladné.

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply