Můj přítel Bůh


(Mojí krásné Mici)


@}—}—






Sonet

(aneb dopis štěstěně)


Má nejmilejší štěstěno,
Píši ti dopis k rozveselení, 
Neboť já – opřen zde o čelo
Mám v mysli příliš temnění.

Potkal jsem dívku, 
Co se tvářila jak anděl .
A já, aniž bych to věděl,
Vrazil jí do zad dýku.

Anděl pak vznes se do nebes. 
Stál najednou tu hrůzný běs. 
Anděl byl to cherubín.

Já teď trpím jeho ohnivým mečem
Jak tak běžím tím nekonečným časem
A hledám dívku co mi rozumí.


Recept na pravdu

Vezmi jednu konstantu 
Obal jí krémem sladkých lží 
Vše uzavři do formy laskavých slov 
A upeč. 
Pak uteč.

Až ti to přijde někdo sníst 
Tak se schovej za roh 
A až pak začne jíst 
Řekni mu, že je to sladký tvaroh.


Upír

„Upír, nebo chcete-li – Vampýr, patří k takzvaným nemrtvým neživým nebo také živým mrtvým. Vyznačuje se velmi bledou pokožkou, zvláště v obličeji, a dlouhými býlými tesáky. Pamatujte si, že se živý vaší lidskou krví. Dnes však na tyto bytosti již nenarazíte. Může se vám však stát, že narazíte na upíra energetického. Takový upír je stále živý člověk bez žádných pozorovatelných znaků. Místo krve se živý vaší životní energií, k čemuž nepotřebuje žádný tělesný kontakt. Většinou jim stačí obyčejný pohled na svou oběť. Není těžké se těmto praktikám naučit. V podstatě jde pouze o koncentrovanou mysl a stejně koncentrovaný oční kontakt. Vezmou si vaši energii a jdou si po svých. Vy však ztrácíte svůj elán a najednou se vám nechce vůbec nic dělat. Není těžké se bránit – pokud upírovu přítomnost vycítíte, nemůžete žádnou energii ztratit. Vyhýbejte se pohledům do očí od podivných lidí.“ 
„Třeba jako jste vy, profesore?“ 
„Ano, slečno, velmi správně.“

Povídka o lípě

Vyšel jsem si jednou na procházku kolem mé rodné hroudy. Procházel jsem loukami, polem, šel jsem po hrázi, po mezi. Dorazil jsem až k okraji lesa. Byl jsem unavený a tak jsem si chtěl odpočinout pod nejbližším stromem. Byla to lípa. Nebyla ani mladá, ani stará. Takových sto dvacet sedm let bych jí tip. Šahala do výšky a byla krásně rozvětvená. Lehl jsem si pod ní a přemýšlel jsem. O tom, co se mi stalo, i zdálo, a co přehnal jsem. Jak tak přemýšlím, tak se ozvalo: „Co se ti stalo, mládenče?“ 
„Kdo to mluví?“ polekal jsem se. 
„To já byla, já lípa,“ znělo mi v odpověď. 
„A co že tak živá?“ podotkl jsem. 
„Probudil jsi mě. Vypovídej se němému stromu.“ 
„Vždyť nejsi němá. A jak jsem tě probudil?“ 
„Ztichl jsi a poslouchal. Tak už to vyklop.“ 
„A neřekneš to nikomu?“ 
„Jak bych mohla. Jsem přece strom.“ 
„Ale já s tebou mluvím.“ 
„A nikdo jiný již se mnou mluvit nebude.“ 
„No dobrá tedy. Potkal jsem dívku. Párkrát jsem ji potkal. A jsou to již tři léta a já na ní nezapomněl.“ 
„Tak to ji musíš mít rád. A proč tak dlouho čekáš?“ 
„Já nečekám. Já jsem ji prošvihl a víckrát ji neviděl.“ 
„A hledal jsi ji.“ 
„Ano. Hledal. Všude. Nikde však nebyla.“ 
„To je zlé.“ 
„Utekla mi. Beztak s jiným. A možná je to tak dobře.“ 
„Proč?“ 
Bála se mne.“ 
„Bála?!“ 
„Byl jsem pro ni příliš cizí. Víš přece. Jinej než ostatní. Tak trochu blázen.“ 
„To přece není důvod.“ 
„Ale je. Takový už lidi jsou. A já sám jsem taky takovej. Úplně stejnej jako všichni ostatní.“ 
„A přece nejseš.“ 
„Proč si to myslíš?“ 
„Protože tu mluvíš se stromem.“


Budiž Světlo


‚Budiž světlo‘ 
Řeklo se. 
A světlo bylo 
Na světě.

Budiž člověk 
Řek Ten nejvyšší 
A takový nevděk 
Dostal do uší.

Já sám nemohu se řadit mezi ateisty 
Avšak ani křesťanem či muslimem já nejsem 
A nemám ani srdce hinduisty. 
Můj Bůh je skryt kdesi v těle mém.

Kam se tedy dere ten můj skvět? 
J
á prostě věřím ve vlastní svět. 
Ale i v svět nás všech 
Aby k světu kvet.

O vlivech

Nikdy jsem nechtěl být něčím ovlivňován. Bohužel. Dnes už vím, že to prostě není možné. Kdybych nebyl ovlivněn, tyhle řádky bych nikdy nenapsal. Nenapsal bych nic z toho, co jsem vytvořil. Byl jsem ovlivněn filmy, knihami, hrami, svými sny i ostatními lidmi. A z těch lidí to byla hlavně ona. V mém světě Lea Rudovláska, v tom jejím, a vlastně i našem, Jana Nesvadbová. Snad to byla láska, snad jen poblouznění. Ale já vím, že na poblouznění to bylo moc silné, ale zas ne tolik, aby to zbořilo ty zdi, co jsme si oba kolem sebe postavili. A navíc – už je to pryč. Dneska už se nechvěji štěstím a neprojede mnou ten blesk, když ji potkám. Protože jsem ji už nikdy nepotkal. A přesto mne pořád ovlivňuje.


Zmiz

Zmiz odsuď 
Kdo jsi pro nás? 
Ten hnusný osud? 
Zmiz. Opusť náš řád! 
Zdlouhavý úděl pro tebe 
Být tu teď s námi 
Vypadni člověče! 
Chceme být sami.

„Vzpíráte se moci mé?! 
Chásko nevděčná! 
Všechno byste chtěli, ale Boha né?! 
Vy teď zmizte, bando pekelná.“

Ty nejsi bůh 
T
y nestvořil jsi nás 
T
ys z křídel much 
Vyvolal jen strach 
Oč si říkáš člověče? 
Slyšíš náš řev? 
Teď tady krev poteče! 
Tvá, tvá bude ta krev!


Leave for war

I want to kiss you 
My honey 
Our hour is coming 
Now I must leave you.

Let’s get presents 
They are very nice 
But minute is worry


Evil is terrain 
And I must pay big price

And time is hurry.

I don’t understand war 
I don’t want any more  
Why I don’t with you here stay? 
My mom is now my land and state.

 


Vpisky

Dopřávat si, ukájet se, ješitnost? 
A proč ne? Když vás to baví…

Samozřejmě, že stále nenávidím Strakonice, motoráky a smažky. Ale jakkoliv je nenávidím, život bez nich už si představit nedokážu.

Bestie je přesně taková, jak má být. Rychlá, zmate vás, a taky nebezpečná. Velmi.

Umělecká impotence nastává ve chvíli, kdy ji nejvíce nepotřebujete.

„What do you need, Gem Signor?“ 
„Energy, J.I., Energy.“ 
„Energy from Mici?“ 
„Yes. Too. Energy from Source!“

„Where are you, Mici?“
„Everywhere. Everywhere around you!“


Bůh není můj kamarád

Co stalo se? 
Co má se stát? 
Muž, co nezdá se, 
Že by mohl lhát.

To proto, že 
Jeho jméno je svaté 
A
přesto ti v jednom kuse lže! 
A
v pravdu mění to jak dítě plaché.

T ak řekni si: 
Proč si v pravdu lež měnit? 
Když můžeš! Jsi!
Nech svou zuřivost pěnit!

Proč milovat Boha? A všechny? 
Proč ne jen svou dívku? Ženy? 
Tak si nalej číše jakostního vína 
Obejmi holku, co tebe má ráda 
Pak jemně vpluj do jejího klína 
A zapověz Boha za svého kamaráda.


Tak stalo se, co stát se mělo

Tak stalo se, co stát se mělo
Má duše opouští mé shnilé tělo
Teď stoupá výš a výš 
Až tam, kde bude Bohu blíž

Tak postřelen jsem padl k zemi 
Nasytil krví hlínu pode mnou 
Jen poslední věc v uších zní mi 
Znovu slyším tvou řeč dojemnou.

Tak takhle nechtěl jsem by to skončilo 
M
á milá slyš! teď! 
Nechtěl jsem býti já to zlo. 
Však na mne teď jak na zlosyna hleď!

Uvěřil jsem v sílu okovů a želez 
A tobě nedal, co měl jsem dát 
Mou mysl zalil cinkot peněz 
A málo říkal: Lásko, mám tě rád.

Tak stalo se, co stát se mělo 
Má shnilá duše opouští mé shnilé tělo.

Teď stoupá výš a výš
Až tam, kde bude Bohu na obtíž


Pravda o dívce

Po dlouhé odmlce 
Řekl jsem pravdu 
Nelíbila se dívce 
Vrazila mi facku.

Po té události 
Mám již dívek dosti 
Jsou pro mne jak ohlodané kosti 
A páchám jim samé zlosti.

A však bylo i dívek pár 
Co měl jsem i rád 
Byl pro mne to dar 
Když mohl jsem psát

J enže těmhle dívkám 
Já ublížil víc než dost 
Každý okamžik pikám 
A
v dívkách zbyla jen zlost 
A ta mne nutí dále psát 
O dívkách, co měl jsem kdy rád.


Jedinec ve společnosti
Společnost v jedinci.

„Zdá se to podivuhodné, ale i přesto, že tato společnost odsoudila schizofrenii k chorobám evoluce, našli se takový schizofrenní jedinci, kteří využili svou chorobu ke každodennímu normálnímu, ale hlavně úspěšnému životu. Jak? Každý jedinec se vyvíjí individuálně s různou závislostí na společnosti. To tvoří úspěch společnosti, její ‚různorodost‘. U schizofrenie přebírá člověk jako duše, ono ‚Já‘, funkci společnosti. Schizofrenik, který si to uvědomí včas, může této poučky využít ke svému prospěchu. Může si sám sebe rozdělit na několik osobností a každou tuto osobnost vybavit určitou vlastností vhodnou pro konkrétní činnost. Musím vás však upozornit, že je to velice nebezpečné. Je třeba nejprve svou duši sjednotit pod dokonalého jedince, pak teprve dělit. Avšak neúspěch schizofrenní společnosti, začne tam, kde té lidské. Není nic horšího než hádka dvou duší v jednom těle.“ 
„Děsíte mě, profesore.“

O změně

Změna je život, slýchával jsem často. Dnes již tolik ne. Jsou to už dva roky. Jako Šíňo jsem změnil školu, jako J.I. zaměstnání a jako Gem Signor svou lásku. Nemohu za to, že Lea ve mně zemřela. Musel jsem odejít z Šíleného města. Jenže brzy na to jsem poznal, to co už jsem dávno předtím jako Gem Signor napsal. Totiž to, že Lea byla skutečně onen zdroj, který dodával energii Gem Signorovi, onu inspiraci. Královna je tedy mrtvá.

Nechť žije královna. Po roce se v mém životě objevila slečna Mici. Na rozdíl od Ley, která byla ve znamení nestálého ohně, šla Mici cestou vody. Klidné, hluboké a temné vody. A zatímco Lea mu dodávala inspiraci, Mici přidala i další velmi cenné vlastnosti. Především vášeň.



Ticho


Jak krásné bylo 
Jak krásně znělo 
To ticho rozverné 
To ticho mrtvolné

To ticho co měl jsem rád. 
To ticho co miloval jsem 
Když nechtěl jsem se na nic ptát 
Když cítil jsem se býti lvem.

K dyž na tebe jsem myslíval 
Hloupě jsem se usmíval 
S
myšlenkou jsem usínal 
A do ohně lásku přilíval.

Vídával jsem tvoji tvář. 
A z tvé duše hrdou zář! 
T
eď jen všude kolem mne 
Mrtvolné ticho – dojemné 
Kdo z nás mrtev? A kdo živ? 
Ž
e žiji já – ty ne, to ubohý je div.

Dáti košem

Ten den vítr vál studený 
Slyšet byl nářek slov 
Odešel od tebe v srdci zlomený 
Stejně byl jen plný zlob.

Ř ekni jen 
Proč si od něj odešla? 
B
yl to sen? 
Snad tvá odveta?

Ř ekni jen 
Proč si od ní odešel? 
Znáš moc jmen? 
Dívek, co už jsi měl? 

Je lepší se ze snu probuditi 
Než v noční můru stačí se změniti 
Dál vlastním životem žíti 
S bývalou láskou raději se nepotkati 
Již.

Mé drahé Mici

Jak jsi krásná 
Však příliš pyšná 
Proč nechceš se mnou jít? 
Se mnou život žít?

J en říct jsem ti chtěl

Že nejsem tak zlý 
S
nad říct jsem ti měl 
Jak krásně se sní

O tobě a tvé kráse 
Cítím se zamilovaný zase 
Do tebe a tvých očí 
Čas se zastavil, svět se netočí

Ztratily se hodnoty 
N
a chvíli byl jsem s tebou sám 
Jen já a ty 
Stejně ti své srdce dám

A přesto, že jsem tě dnes neviděl 
Zase jsem sám sebe nenáviděl.


 

Proč?

Proč 
Ptám se a nikdo neodpovídá

Proč 
Na věži major hlídá

Proč 
Musím jít tam do té místnosti

Proč 
Máš v očích tolik lítosti

Proč 
Tolik lidí naříká

Proč 
Nikdo z nich nic neříká

Proč 
Život není sladký med

Proč 
Já se nedožiji sedmnácti let

Proč 
Je tato doba tak moc zlá

Proč 
Mi nepomůže Jehova?

Protože žít jsem musel s tím
Že toto místo nazývá se Osvětim.

Bůh je můj kamarád

Byl se mnou každý večer
Když psal jsem báseň pro ni 
Vždy tak potichu vešel. 
Snad byl to cit, co měl jsem v dlani.

Byl tam uvnitř v srdci mém 
Když jsem ji miloval 
Nikdy ani slovo a ničem zlém 
Ale nakonec mi ji On sám vzal.

Pak jsem s ním dlouho nemluvil 
A i když jsem se snažil ze všech sil 
Nic jsem tenkrát nenapsal 
Pochopil jsem co vše mi vzal.

A teď tu píši tyhle řádky 
A
vše mám zase zpátky 
Jak krásné je psát básně 
Možná ho mám zase rád 
Teď mohu říct bez hany a bázně 
Bůh je můj kamarád.


O tvorbě

Že mi osud nadělil tohle značně nedokonalé tělo, to už jsem mu odpustil. Ale to, že se pokaždé zamiluji do dívky, která mě nenávidí, popřípadě nenávidět začne později, když jsme si před tím tak krásně rozuměli, to tý prašivý Bestii nikdy neodpustím. Jenže ono je to vždycky dvojsečný. Když mne někdo nenávidí, je to pro mne nejlepší stav, kdy mohu napsat něco hodnotného. Báseň, povídku, knihu. Píseň, možná i divadelní hru. Připadá mi, jak jsem byl příšerně jednostranný, když jsem byl zamilovaný do Ley a že jsem toho vytvořil strašně málo. Jeden sešit, sic myšlenka za myšlenkou, ale jinak bída. Nový věk již mohla být dobrá kniha, kdybych ji mohl dokončit. Osud – nebo Bestie, mi to nedovolily. A Leu již nemiluji. Tento sešit je věnován Mici. Pokaždé, když jsem psal něco sem, myslel jsem na ni. Možná, že ona mne ještě nenávidí tak moc, aby se to nedalo spravit.


Psát na čisté stránky

Psát na čisté stránky 
Jak ohavný je čin! 
Otevřít podivné branky 
Tam kde svět je jin.

Zapálit svíci barevným plamenem 
Duhu vytvořit mávnutím ruky 
Hrad postavit hozeným kamenem 
Les myšlenkou na tenké pruty

Pak tvořit tvory podivné 
Co ani příroda nepoznala 
Podoby života rozličné 
Co fantazie světu dala.

Pak obrátit list na další stranu 
A
zas otevřít novou bránu 
Do světa modrých červánků 
Tam kde svět je zase jin 
Popsat další bílou stránku 
Jak překrásný je čin.


Slib

(Dar života)

Viděna jsi byla s chlapcem 
Co nebezpečí znamená 
Doposud proplouvalas životem hladce 
Teď už jím navždy však budeš znavená.

Teď přichází s kouzlem života 
Ten, co kouzlům svůj vlastní život zasvětil 
V těle milost, v duši čistota 
A tvůj život láskou zaplatil

Jako jeden z mála viděl nahotu tvojí 
A byl jediný, co miloval tě celou svou bytostí 
Láskou, co jen tebou mohla projít 
A
váš vztah byl plný vášně, hádek i lítosti

A ten chlapec mi dal slib 
Že tebe nikdy neopustí, dokud bude živ 
Žít bude s tebou střídmě a vždy klid  
Tak ho už konečně polib

Jen prosím tě žij v souladu se svým partnerem 
A dej mu stejnou lásku, kterou dává on tobě 
Ať projdeš klidným porodem 
A neubližuj tvoru, kterého nosíš v sobě.

Ta bytost ti dá tu největší lásku 
Co v životě můžeš kdy poznat.


Sen

Dnes zdál se sen 
Ten sen zdál se všem 
Ve snu já šel jen tak 
A došel tam kde vykvet vlčí mák

Tak nádherný zdál se mi svět! 
K
rásný, jak jeden vlčí květ! 
A byl jsem šťastný sám se sebou 
Že nebyl jsem tam kde kytky nekvetou

Pak rozhlédl jsem se kolem sebe 
A všude stáli další lidi co jsem znal 
Všechny jsem tam znal a tak jsem stál 
A hledal tebe

Pak jsem se probudil 
A pochopil jsem, proč jsem tě tam neviděl 
Zatímco každý, koho jsem znal, ten spal 
Ty ležela si vedle mě a líbala mě na čelo,
abych se ti jemně probudil

Jen škoda, že nebyla jsi taky
Na louce, kde kvetly vlčí máky
Jen škoda že jsi neviděla svět 
Kde tak krásně kvet
jeden vlčí květ.

Ty

Když podívám se na tvou krásu 
T
u krásu přenádhernou 
Nemohu vyjít z úžasu 
A tak mé oči tiše žhnou

Tvé zlaté vlasy září do daleka 
T
a tvář co máš tak sladká je! 
Mé srdce kvůli tobě pořád vzlyká 
T
a tvá láska mě jednou zabije

Já vidět chci tu lásku 
Jenž září z tebe do daleka 
N
e jen cítit duši na provázku 
Co připoutána je k srdci, co jen vzlyká.

A možná chvíli být už zticha 
M
ěl bych k lásce, co je lichá 
Však ta láska tiše vzdychá 
A osud, ta Bestie, nové karty míchá 
V osudu napsán je život, láska 
Život je sázka a Bestie láska!


Astrální Larvy



Pokud se energetickým upírům můžeme bránit relativně snadno, o dalším zloději energie již toto říci nelze. Astrální larva je totiž náš vlastní výtvor, neboť tyto bytosti vznikají uvolňováním energie z nás samotných. Navíc nejsou součástí materiálního světa, ale astrálního, psychického. Vycítit astrální larvu je prakticky nemožné, když již její přítomnost pociťujeme, bývá pozdě. Esence těchto bytostí jsou smyslové pocity jako vášeň, touha nebo strach. Pokud soustředíme svou mysl na jeden smyslový pocit (i nevědomě!), můžeme vytvořit astrální bytost nebo astrální larvu – v podstatě odpad. Astrální larva je nevypočitatelná a neovladatelná narozdíl od bytosti. Larva potřebuje ke svému životu energii, většinou smyslový pocit, ze kterého byla stvořena. Ten si bere od svého stvořitele, který začne trpět psychickými poruchami, které mohou vést až k sebevraždě. Zatím se nepodařilo zjistit, zda zemře i larva, nebo se upne na jiného člověka. To je pro dnešek vše, třído, příště si probereme obranu.





What is love?

What is love? 
Tell me my little Mici 
Where is this damned dove? 
The another Witchi?

When I want to be with you 
And day is near to end 
In my mind left thougs a few 
What I want to you send 

But you are far from me 
I
would like to you see 
But between you and me 
There is one big sea

This sea is evil world 
World, which hates me 
I want be with you 
What this is feeling sort?

Please came and save me! 
I give love & thougs a few 
I tell you what is love.

Bestie


Koho miluji už je jasné 
Teď trochu o tom koho nenávidím 
Co je pro mně strašně děsné 
Kdo nepřítel je nejvíc lidí

Jiní mu říkají osud 
Pro mne však to žena je 
A říkám jí až dosud 
Prašivá Bestie

V šak i strach nese jméno Bestie 
Strach co mně jednou zabije 
S
trach trestající 
Pocit co budí spící

Neboť tento strach já nepřemůži 
N
emohu přece zabít sám sebe 
Svůj život tedy dlužím muži 
Co zírá na mne z hůry nebe

A tak zrcadlo mi tiše dlí: 
„Bůh tě chrání před tvou Bestií.“

 

Poslední úvaha

Tak nastal konec tohoto sešitu. O čem vlastně byl? O mých citech vůči Bohu a Mici? Nebo spíše o mých snech, co se nikdy nenaplní? City jsou podivné. Dokáží se vetřít potichu do zkoncentrované mysli a tam nadělat chaos. A co z toho? Jen přerušení koncentrace a napsání pár hloupých veršů. Ale nemám jim to za zlé. A co je vlastně hloupé? A co není? Tuhle otázku nechci řešit. Nemám na ni znalosti ani náladu. Ani odpověď. Možná později. Nebo nikdy. Napsal jsem tenhle sešit. Ale nepodařilo se mi promluvit s Mici ani s nikým z jejích známých. A nepromluvil jsem ani s Bohem. A přesto mám radost. Radost, protože je hloupé se otáčet za tím, co se již stalo a nedá se zvrátit a nakonec se utopit v minulosti. Ale nezapomenout. Jak mi řekl jeden velice moudrý člověk, kterého jsem potkal tento rok: „Děkuj Bohu za každou chybu, kterou uděláš. A laskavě ji nedělej znovu.“ A tak se rozloučím i s tímto sešitem. Je plný mých vlastních pocitů, na které nezapomenu. A i když jsem s nimi nemluvil, nezapomenu ani na ty dva, protože jsem s nimi zažil nádherný a úrodný rok. Ahoj Mici, ahoj Bože.

Konec

Konec nadešel 
Gem Signor padl k zemi 
Slečna Mici pláče nad jeho hrobem 
A zatím dávno mrtvá Lea ho vítá na Věčnosti

Lea umřela po nemoci 
Mici brzy zemře žalem 
Gem Signora zastřelil kdosi 
Těžkým černým revolverem

Nebyl překvapen, dávno to věděl 
Ve svých vizích přece všechno viděl 
A
však než se k svému Bohu připojí 
Setká se s dívkou černovlasou – jeho Bestií

Tak zastavil se kouzelník v Mezi světí
Před ním Věčnost, za ním již jen hora smetí 
Tu černovláska zjevila se v prostoru 
„Pojď se mnou na svou cestu poslední“ 
Signor řka: „Proč věřit bych měl netvoru?“ 
A bestie tiše z jeho duše vymizí.


Chlad

Z bělma holých zdí 
Máš strach? 
Nikdo neodpoví 
Z těch holých zdí 
T
emné sny se sní 
Lidem kteří bdí 
Osud nenasadí 
Se svou věrnou družkou Bestií


A tak ti zbyl jen hlad 
Máš strach. Máš strach? 
Cos lidem krad ?
Že umíráš tak mlád ?


A sláb jsi sám 
Uvěřil v náš klam 
T
ak teď si hlavu lam 
Že tvůj život v rukou mám

A možná dám 
Ho osudu, Bestii 
Těm dvoum co se nestydí 
Být sám, mít hlad 
Mít strach, mít Strach! 
Stejně obrátíš se v prach


A co pak?


EDIT 14. 11. 2009: Tyhle básně jsou staré 5 let a já už na ně vzpomínám s nostalgií. Někteří autoři se svými prvotinami moc nechlubí, nebo se za ně dokonce stydí. Dnes už vím, že ten první komentář měl pravdu a já se podle něj snad také zachoval. Ale já jsem stále na tohle dílko hrdý. Bylo to přenádherné období mého života, které mi teď v téhle době strašně chybí. Přestože v nich pokulhává rytmus i rým, nemají řádnou formu, použitá angličtina je ta nejprimitivnější, a i obsah je povrchní, naivní a skoro dětinský, tak to všechno přehlušuje jakási pozitivita, radost ze života a víra. A teď nemyslím v Boha, což samozřejmě také, ale víra v lásku a v sama sebe. Možná jsem byl naivní, ale byl jsem šťastný. A to je to,  co se počítá.

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.

8 komentářů

  1. Alcil

    Jen bych chtěl upozornit Hwaelose, že rým není podstata básně, rytmus taky ne (i když ho pořád tady na serveru hodnotí, bože!). Navíc Gem Signor použil rým označovaný jako asonance, pokud se nemýlím, což je klasický uznávaný básnířský prostředek. Víš ,Hwaelosi, chtělo by to víc číst poezii 🙂
    Jinak, tohle dílko se dá opravdu navat poezií, je v tom trochu intimna, trochu lyriky, trochu svěžích slovních spojení, trocha nápadu a i docela sarkasmu (na mě to alespoň tak působí). Ačkoliv poezii jinak nečtu (ne, že bych jí nerozuměl, nepotřebuju ji :-), jsem šťastný (pořád)), tvůj výtvor mě docela potěšil.

    • Hawk

      zveřejnit tohle chce hlavně dost odvahy a taky možná trochu alkoholu v krvi 🙂 nebo taky krve v alkoholu 🙂
      obdivuju tě, tolik svých pocitů bych nikdy nezveřejnil, dokonce si troufnu říct, že na tomhle světě není žádný člověk, který by mě znal alespoň z poloviny
      vážně se klaním tvé odvaze

  2. GemSignor

    Děkuji. Děkuji mnohokrát, ještě nikdy jsem nebyl potěšený tak jako dnes. Ale já nejsem žádný básník. Tohle je kus mého života, je to spíš příběh. Ještě nikdy jsem neodkryl tolik, co nyní. Děkuji za pochopení. A smrt? Viděl jsem svou smrt, mám ještě dost času :), ale části mě umírají. Zemřel rytíř, zemřel snílek, zemřel čaroděj. Ještě jednou děkuji.

  3. Hawk

    ten první koment mě zarazil- je to krásný, strašně krásný…když někdo miluje, nebo se utápí v žalu, nemyslí na dokonalost
    Láska-Mrcha….Osud-Bestie…..Bůh-Lhá ř….. a proč to všechno?…. pro Smutek! všechny tyto věci nenávidím a pochybuji, že miluji
    doufám, že ty řeči o smrti jsou čistě obrazný-kvůli lásce se nesmí zemřít
    rozdmýchals jen několik hodin staré vzpomínky, jenž chci zapudit, ale pořád mi všude a všechno připomíná věci, jenž chci zapomenout… Ano, láska je MRCHA, něco o tom napíšu, teď abych se ale šel dívat na pána prstenů
    mimochodem-líbí se mi že píšeš i anglicky, taky to někdy zkusím

  4. Alatar

    Právě se stalo něco, v co jsem už ani nedoufal. Jsi blázen, že píšeš zrovna sem. Máš mnohem na víc. Vůbec si nevšímej nějakých požadavků na rýmy. Víš stejně dobře jako já,že ty nejsou zdaleka tak důležité jako obsah a forma jako celek. Tvoje básně, i vše ostatní, má hloubku v jakou jsem tu už nedoufal. Smekám. Pokud se mně podaří někdy napsat něco jako je toto, budu si říkat básník. Ode mne se nelze dočkat větší pochvaly. PS:Zkus si rozšířit slovní zásobu. Občas mi nesedí nějaké slovo do daného celku. PPS: Promiň, že červ u tvých nohou se ti pokouší radit 🙂

Leave a Reply