Valentina vystoupila z vody. Vypadala nádherně. Člověk by si pomyslel, že vidí Dianu vystupující z čarovného jezera. Její nahota nebyla hanebná, spíše panensky krásná orámována blankytem umělého jezírka. Pomalu se natáhla pro hedvábnou osušku a lehce stírala kapky vody, jež s rozkoší klouzaly po ladném těle. Když byla hotova, oblékla se do připravených šatů. Látka protkaná měsíčním svitem zašustila a pevně obepnula štíhlou postavu. Nikoliv Diana, ale bohyně stokrát krásnější. Krásná svou čistotou těla i duše. Všechny bolest, žal a pach boje zůstaly uvězněny pod hladinou.

   Tanečním krokem vlastním jen nejněžnějším bytostem se Valentina přenesla do Přípravny. Místnost byla velká, prostorná a přitom celá zaplněná policemi a skříňkami z cedrového dřeva. Vše bylo provoněno čajovými lístky, jichž zde bylo v miskách a skleněných dózách nepřeberné množství. Vprostřed stál velký kulatý stůl s otevřeným ohništěm, na němž se připravoval čaj, nápoj králů.

 “Světlo,” pomyslela si Valentina a hned se zažehly dlouhé bílé svíce. “Děkuji vám, svíce. Dnešního večera mi sloužíte naposledy. Nyní jste volné.” Plaménky všech se zachvěly. Po stěnách přeběhl stín.

 “Proč, naše paní, proč?” Volaly svým němým hlasem jedna přes druhou. “Nejsi-li s námi spokojena, pokárej nás, znič nás, avšak nevyháněj nás od Tebe. Raději bychom zvolili smrt než Tě opustit!”

 “Dobře jste sloužili,” povzdechla Valentina, “proto vás propouštím. Vaše plaménky jsou nyní volné a vy můžete odejít ke Světlu.” Jindy by jí jistě po tvářích kanuly slzy, ale voda vzala vše, bolest, slzy i odpuštění. Už nemohla plakat, ani se smát. Raději postavila na ohniště vodu. Z jedné police vyndala křišťálovou dózu a jemně z ní vyňala zvláštní kuličky čaje. Byly to leknínové květy, které se ve vroucí vodě rozvily a nechaly vyniknout svou chuť i aroma. Vložila je do připravené čajové misky. Ten rituál, který prováděla snad stokrát, byl nyní něčím výjimečný, zahalený v mlze předtuchy. Voda začala vřít a Valentina jí zalila připravené květy. Se zaujetím a temnou touhou v očích sledovala proces vzniku a zániku. V očích se jí zračila něha, láska i zrada, bolest a prohra. Těžko se odpoutala od té podívané, ale nakonec se přinutila stočit pohled jinam a okamžitě si vzpomněla na svůj úkol. Ze zlacené skříňky vyndala truhlici z ebenového dřeva vykládanou slonovinou. S posvátnou úctou ji položila na stůl a vyňala z jejího sametu smaragdovou lahvičku. Čaj byl již připraven a zbývalo jen přidat do něj poslední ingredienci. Otevřela závit a vylila obsah do misky.

 “Mé poslání zde je dovršeno.” Tak prostě vyřkla skutečnost o své zemi. Vzala misku a odnášela ji do altánu.

 “Odcházíš-li naše paní, vezmi nás s sebou nebo nás zahub. Bez Tebe nechceme zde být.” Plamínek nejbližší svíce se zachvěl a zazářil ještě čistším a oddanějším světlem. A náhle se i ostatní svíce rozzářily, jakoby poslední vzepětí té hrdé a odhodlané země se zračilo v onom světle. Bylo to světlo Boží, jež ozářilo Přípravnu, příslib odplaty. Valentina postavila misku a s láskou zhasila každou svíci. Avšak světlo nemizelo, lesk, odvaha a příslib zůstával.

   Když zhasila poslední plamínek, vzala misku a bez ohlédnutí opustila místnost, jež pro ni byla svatyní. Nyní věděla, že poslání je dovršeno, ale ne skončeno. Ulehla do damaškové lenošky v altánku a jedním douškem vypila připravený čaj. Na tváři se jí usadil poklidný výraz bojovníků, kteří vědí. Slastně zvrátila hlavu a její kaštanové vlasy vyklouzly zpod závoje a rozprostřely se na opěradle. Odhalila se celá její krása. Oči vždy ohnivé a plné odhodlání se zavřely a jen lehké chvění dlouhých řas prozrazovalo, že je v nich ještě dosti života a síly. Naprosto klidná tvář odrážela její duši. Už nebylo třeba boje. Vše skončilo, zrada pohřbila poslední místo vzdoru a prostoty. Nemyslela na dění mimo zdi tohoto domu. Věděla, že TAM už není nic. Vše zemřelo. Zůstala jen princezna, poslední opora. Dokud ona žije, země nepadne, ale až zemře, povstanou mrtví a v jediném dokáží získat zpět, co jejich jest. Proto je třeba dovršit svou pouť zde. Lidé zemřeli, princezna musí odejít s nimi. Valentina však nyní myslela více na otce a matku, kteří zemřeli v rukou svých “přátel”. Nemohla jim pomoci, na to již její síla nestačila. Co se má státi, stane se. Tak bylo psáno. Proto neplakala a duše její byla klidná. Jen srdce naplněné láskou a touhou po životě se bouřilo. I ono však začalo pomalu utichat. Čaj působil. Pleť, jindy meruňkové barvy, se nyní podobala sloní kosti, tak byla bílá. Rty naposledy zašeptaly modlitbu než z nich vyprchal všechen život.

   Princezna zemřela, aby oni se mohli zrodit. Barbaři naleznou jen prázdný dům. Ona dostala křídla a změnila se v mstitele. Země je zachráněna.

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Finvelia

    Už jsem dlouho nekomentovala,tak nevím,jestli mi to půjde:)
    Tvůj styl popisu je dokonalou ukázkou,jak se má psát,aby si čtenář okamžitě začal představovat všechny detaily,protože ty je nenásilnou a nerušivou formou vypisuješ.Tohle ovládá málokdo-popis,který neotravuje příběh.jinak i děj je skvělý a dává ti velkou možnost pokračovat.I když to tak nevypadá,nemám slov!!!Máš mé plné uznání!!!

  2. Yuyka

    Krásný popis, nádherná představa a skoro touha ztvárnit z toho film. (Ale pro film by to chtělo větší děj, takže zůstaňme u úžasného zpracování).
    Dobře se to čte, odborník nejsem, takže víc neřeknu.
    To Hawranna: Mág jab bych prosila s malým J:o)

  3. hawranna

    Pročpak si myslíš, že je to povídka "trochu jiná, než na jaké jsme zvyklí?" Přečti si Mága Jaba, filosofie a lyriky futrál! Lyrické zpracování vydařené, dojemné (místy). Vřele doporučuji probrouzdat se místními povídkami, bývají značně inspirativní.

Leave a Reply