Na dřevěný pult těžce dopadla velká mince. Hluboký cinkot stříbrného tolaru ustal. Hostinská ho vzala do ruky a zadívala se na hlavu panovníka, jejíž obrysy byly častým užíváním stříbrňáku značně otřelé. Tak velkou platbu za večeři a nocleh nečekala, ale záhadný cizinec pokynul rukou na znamení, že nazpět nechce. Žena tedy spokojeně hodila minci mezi tržbu, která se do té doby skládala ze samých měďáků. Tolar po dopadu mezi drobné zachrastil, jako když mezi hrst hřebíků spadne kladivo a váček hostinské ztěžknul. To jí ale vůbec nevadilo a spokojeně odešla za pult. Vesnice se chystala ke spánku a postupné odcházení místních štamgastů domů signalizovalo pokročilou hodinu. Ještě o něco později se pro jednoho z hostů dostavila jeho manželka a za značného nadávání ho přiměla krčmu opustit. V místnosti, která sloužila hostům k občerstvení nyní zbyly jen dva lidé. Krčmářka Ileraim a její zvláštní host, který za celou dobu nesundal svojí kápi z hlavy. Vždy, když mu nesla pivo, cítila Ileraim takový zvláštní chlad, který jí vůbec nebyl příjemný a naplňoval jí strachem. Ten však zahnala každá další mince, kterou host platil. Když už nechtěl jíst ani pít, odebral se do připraveného pokoje a krčmářka mohla podnik pro tento den zavřít. Zamkla hlavní dveře a odešla do své ložnice, kde tvrdě spal její manžel. Vzhledem k tomu, že do rána zbývaly už jen čtyři hodiny, usnula hned i ona sama.

Když se Ileraim ráno probudila, manžel již byl v šenku a čistil korbely.

„Takhle brzy jsi vstával?“ Zeptala se ho s úsměvem.

„No já bych klidně spal, ale ten tvůj divnej host chtěl už ven. Stál tu u dveří a cloumal s nimi. Když jsem je otevřel, otočil se na mě, vložil mi do ruky tolar a odešel. Do tváře jsem mu neviděl a ani bych snad nechtěl. Měl jsem z něho takový divný pocit. Byl studený jako peníze, kterými platil,“ řekl muž a šel zamknout dveře, protože si uvědomil, že má vlastně ještě zavřeno. Pak se oba manželé odebrali zpět do ložnice, lehli si na postele a pokusili se znovu usnout. Ale ani napodruhé jim nebylo přáno vzbudit se do nového dne podle jejich uvážení. Ani ne půl hodiny na to někdo mohutně zabušil na dveře krčmy. Ileraim se neochotně zvedla a odešla se podívat, kdo to v takový brzký čas ruší. Otevřela mohutné dřevěné křídlo hlavních dveří a bez pozvání se dovnitř cpalo šest vojáků. Pět z nich se rozeběhlo do všech koutů krčmy a šestý, asi velitel, si všímal vyděšené ženy.

„Omlouvám se, ale budeme muset hostinec celý prohledat. Mé jméno je Davsius a jsem zmocněnec velitele městské stráže. Mám na vás několik otázek.“ V tu chvíli se už u pultu objevil i manžel Ileraim a snažil se pochopit co se děje.

„Chci vědět, jestli tady byl přes noc někdo cizí a kdy odešel.“ Začal se ptát voják.

„No, je pravda, že tu byl takový zvláštní host. Šel z něj divnej chlad.“ Přiznala hostinská.

„Říkal něco?“ Zeptal se Davsius.

„Nic. Jenom si objednával. Jídlo, pití, nocleh. Slušně zaplatil a ráno ho manžel pustil ven,“ řekla Ileraim vše popravdě.

„Pane, to musel být on,“ oslovil svého velitele jeden z vojáků, ale když se na něj jeho velitel přísně podíval, hned zmlknul.

„Prozradím vám jen jedno. Měli jste štěstí,“ pronesl Davsius směrem ke krčmářce, dal pokyn vojákům a všichni krčmu opustili. Ileraim si sedla na jednu ze židlí a dlouze přemýšlela o tom, co byla ta poslední návštěva její krčmy zač. S příchodem prvních štamgastů rychle zapomněla na příhodu s vojáky a opět se plně věnovala svým hostům. Její manžel se mezitím stavil na trhu, aby u směnárníka dostal za hromádku měďáků a stříbrňáků z tržby předchozího dne zlaťák tak, jak to dělal pokaždé, když nashromáždil dostatek drobných. Směnárník Worsk byl starý muž malé postavy a svou živnost provozoval v nevelké pracovně vedle tržiště už řadu let. Za malý poplatek dokázal zákazníkovi z hromádky mincí udělat jeden zlatý dukát, nebo naopak rozdrobit tolar až na ty nejmenší měďáky. Jeho služeb využívali všichni větší obchodníci ve městě a i na tržišti se díky jeho přítomnosti obchodovalo snáze. Na pultu měl v dřevěných krabičkách s pouzdry naskládány tisíce měděných krejcarů, kterých bylo do dukátu potřeba dva tisíce, dále o něco větších tříkrejcarů a v menší krabičce vedle ležely malé stříbrné čtrvrttolary. Tolary, kterých bylo do dukátu deset a samotné dukáty měl schované v šuplíku za sebou, aby mu je nikdo nemohl ukrást. Krčmář Ionser vysypal měšec před Worska a ten začal drobné třídit. Přitom pokukoval po svém zákazníkovi a navázal hovor.

„Slyšel jsem o té vojenské návštěvě ve tvém podniku Ionsere,“ začal nenápadně konverzovat.

„Co o tom víš Worsku. No tak mluv!“ pobídnul starce krčmář.

„No, nic konkrétního. Ale velitel stráží tady měnil deset dukátů na tolary pro své muže. Vzhledem k tomu, že tento týden už žold dostali, vypadá to na nějaký speciální příplatek za prodlouženou službu. Někoho hledají a moc ho chtějí dostat. Copak sis nevšimnul těch stráží všude kolem?“ Zeptal se směnárník a zadíval se zkoumavě na Ionsera.

„No, to je pravda, ale opravdu by mě zajímalo, koho to honí,“ odpověděl on a směnárník zatím počítal roztřízené mince.

„Obchody se jak se zdá hýbou. Tento týden jsi u mě podruhé pro zlaťák,“ pronesl, když dopočítal a v jeho hlase bylo možné zachytit nedůvěřivost, se kterou to říkal. I jemu bylo jasné, že místní hosté nejsou za noc schopni dohromady utratit víc než tři tolary. Dál se ale svého dobrého zákazníka na nic neptal a ten po chvíli odešel zpět do své živnosti, kam dorazil několik minut poté. Jeho manželka měla plné ruce práce s hosty a Ionser si všimnul dvou mužů, které předtím nikdy neviděl. Zaujala ho jejich pestrá výzbroj a rozhodl se zjistit o nich něco víc. Přišel k nim, představil se a začal si s nimi povídat.

„Buďte vítáni v našem skromném podniku. Přicházíte zdaleka?“

„Ano. Cestujeme dlouho a chtěli bychom si trochu odpočinout,“ odpověděl jeden z nich.

„Ale zajisté. Přicházíte do našeho města služebně, nebo jste si přijeli odpočinout?“ pokračoval až příliš nápadně ve výslechu hostinský.

„Přivádí nás sem povinnost. Možná byste nám mohl pomoct. Řekněte, stalo se v tomto městě za poslední týden něco zvláštního?“

„No abych řekl pravdu, tak ne. Kromě toho, že mi vojáci pročesali hospodu a jsou teď na každém rohu.“

Muži zpozorněli a krčmář si toho všimnul. Byl odhodlaný dostat z nich co nejvíc informací. Naklonil se k jednomu z nich. „Třeba hledají vás. Mám zavolat stráž?“ Pošeptal mu. Muže to značně rozrušilo a chytil Ionsera za ruku. „To nemusíte,“ odpověděl a přinutil ho, aby si sednul vedle něho. Potom vyndal z kapsy malý medailónek s drakem a Ionser pochopil, že ti dva jsou královští gardisté.

„Nebudeme chodit kolem horké kaše. Nejsme tady náhodou. Chceme vědět, jak vypadal ten muž, kterého zde hledali vojáci,“ pronesl gardista rázně. Ionser se nezmohl ani na známku odporu a podle pokynů svých dvou hostů s nimi odešel do zadní místnosti, kde trojice pokračovala v hovoru.

„Ti vojáci sem přišli krátce poté, co mojí krčmu opustil zvláštní cizinec. S ženou jsme se shodli, že z něj šlo něco děsivého. Co to bylo jsme ale nedokázali určit. To je všechno co vím.“

Gardisté se podívali jeden na druhého. Jeden z nich pak pokračoval v rozhovoru s hostinským. „A ráno. Bylo vše v pořádku po jeho odchodu?“

„Jak to myslíte?“ Zeptal se on.

„Abych se vyjádřil jasně. Zůstali všichni ostatní hosté naživu?“

Hostinský se na oba muže vyděšeně podíval. Vstal ze židle, na které do té doby seděl a začal křičet. „O co tady jde? Kdo to byl. Kdo byl proboha v mé hospodě. No tak, mluvte,“ povykoval a chytil jednoho z mužů pod krkem, aby tím zdůraznil naléhavost své prosby.

„Za svého života to býval mocný člověk. Ovládal magii a byl…“ gardista nestačil větu dokončit, protože mu hostinský skočil do řeči „…no tak moment. Co se mi to tady snažíte říct. Že nějaká zombie…“

„…Ten mág žil před stovkami let. Dělal divné pokusy na svém sídle. Jednou došla lidem z blízké vesnice trpělivost a vtrhli do toho sídla. Mága v něm ale nenašli a tak se vrátili. Prý se pak v té vesnici ztratilo několik lidí. Tolik říkají staré svitky. A nejsou tomu ani dva měsíce, co přišel králi zvláštní list. Varování, které má s touto osobou spojitost. Víc ale prozradit nemůžeme. Jediné, co od vás potřebujeme je pokoj, kde nás nebude nikdo rušit. Budete nás informovat o všem zvláštním, co se kde stane a o naší přítomnosti se nebudete nikde zmiňovat.“

„Spolehněte se. Rád pomohu,“ odpověděl hostinský už o mnoho klidněji. Potom se trojice mužů vrátila do lokálu, kde zrovna Ileraim řešila potyčku s jedním hostem.

„Jestli ti to jídlo nechutná, tak ho můžu hodit do stoky a víš co to znamená?“ Rozčilovala se krčmářka. „Zcela určitě deratizaci. To nemůžou krysy přežít.“ Odpověděl výsměšně již značně napitý host. „Ne. Znamená to, že ti tady už nenandám ani sousto,“ zuřila žena nad kritikou svého kuchařského umění. Teď teprve si ale všimla svého muže v doprovodu dvou cizinců. Nechala hádky a začala zjišťovat co se děje.

„Ileraim. Dej pánům ten pokoj vzadu. Ať je nikdo neruší.“

Hostinská poslechla a zavedla dvojici do malé, potemnělé místnosti, která zcela postrádala jakékoli vybavení. Výjimku tvořily dvě postele, stůl a u něj tři židle. Oběma mužům se však pokoj zdál postačující a tak je Ileraim nechala o samotě.

„Řekl´s mu toho moc, Toriku,“ promluvil pak jeden z cizinců směrem ke svému druhovi.

„Nemyslím si. Může nám pomoct. Takhle si nás nikdo nebude všímat,“ odporoval Torik muži, který se jmenoval Orm a začal si na stůl vybalovat své bojové náčiní, skládající se ze zvláštně zahnutého dvojmeče a několika dýk. Potom vyndal mapu, aby si podrobně prohlédl, kudy vedou cesty a co se v okolí nachází zajímavého.

+ + +

Bylo tomu již několik hodin, co slunce zapadlo a na krajinu dopadnula tma noci. Mia začínala mít strach o svého manžela, který se dlouho nevracel z města, kam ráno odešel za prací. Cesta na samotu, vzdálenou dva kilometry od prvních městských chalup, nebyla příjemná pro osamoceného cestovatele ani ve dne, natož pak když neviděl na krok. To Mia věděla a ač dlouze hleděla z okna do tmy ve snaze zahlédnout svého muže vracet se domů, byla přesvědčená, že na noc zůstal raději ve městě, než aby musel podniknout tu nepříjemnou noční procházku. Její tříletý syn už dávno spal ve své posteli, ale ona stále čekala. Na chvíli musela usnout, protože když znovu otevřela oči, stále natočené ven z okna, zjistila, že všechny svíčky již dohořely a v celém stavení je tma. Vtom si však všimla siluety postavy, která se objevila asi sto metrů daleko na pěšině vedoucí k domu, osvětlována slabou září měsíčního světla. Mia se zaradovala, že snad přecejen se manžel vrací a chtěla vyběhnout ven, ale něco jí říkalo, aby tak neučinila. Zmocnil se jí nepříjemný pocit, jako kdyby se právě probudila z nepříjemného snu. Podívala se ještě jednou a spatřila, jak se k jejímu stavení blíží postava v kápi. Odstoupila od okna a stoupla si do temného rohu místnosti, aby nebyla vidět oknem a její zraky se upínaly tím směrem, kterým okno bylo. Nehybně stála a snažila se ve venkovní tmě něco rozeznat. Uplynulo několik nekonečných minut a nic se nedělo. Mia se však přesto nehýbala. Najednou se však v okně něco objevilo a ona sebou trhla leknutím. Spatřila kápi a pod ní žlutě svítící oči. Jinak ale nic. Žádný obličej. Dovnitř místnosti se dívalo něco, co nahánělo strach.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

(Akoba A05)              

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

12 komentářů

    • Akoba

      Děkuji za komentář. Co všichni máte s tím hororem? Já jsem vážně napsal jen trochu hororovou povídku. A trochu hororová může být opravdu i pohádka. Proč ne? A k té dáélce povídky. Dlouhá je, ale každému se líbí něco jiného a mě se víc líbí dlouhé povídky.

  1. Yuyka

    Já stejně moc nechápu hororové povídky. Ať je to od kohokoliv, nikdy se nebojím (narozdíl od filmů). To prostě podle mě dělá to prostředí a hlavně hudba (kdybyste si pustili nějaký horo bez zvuku, nebo byste si k němu na plné pecky zapli nějakou veselou irskou hudbu, určitě byste se nebáli!)

    • Akoba

      To chce číst v noci 🙂 Ta irská hudba není špatný nápad. Zkusím to někdy k Drákulovi. Ale teď vážně. Napsat horor aby se u toho lidi spíš nezasmáli je strašně těžké. Proto volím spíš trochu hororové fantasy, aby to bylo fantasy s hororovými prvky a aby to mělo děj i mimo tyto pasáže. Díky za komentář.

      • Yuyka

        To je jasné. Já bych si horor psát asi netroufla, a když, tak jenom proto, abych ten papír pak zmačkala a hodila do koše. Takže i proto soudím, že jsi buď hororově založený člověk (což spíš ne), nebo odvážný člověk (???), nebo někdo, kdo se do všeho vrhne s obrovskou vervou a chutí (k tomu bych se taky moc nepřikláněla). Takže se těším na další povídky, které mohou říct ještě mnohem víc…

      • Akoba

        Vystihnula jsi to poměrně přesně. Samotný horor bych asi raději nezveřejňoval (i když jsem je také psát zkoušel), ale když to bude fantasy, tak příměs něčeho jiného by neměla vadit. Ale uznávám, že bát se u toho bude těžké. Snad alespoň trochu zaujme příběh.

Leave a Reply