Utíkala lesem jak splašená, nevnímala bolest ostrých kamenů zařezávajících se jí do nohou ani větví šlehajících ji do obličeje. Utíkala…nevěděla kde je, přesto se snažila dostat do bezpečí. Na chvíli se zastavila, aby se rozhlédla a zjistila, kde se nachází.

„Bože,“ vzdychla si, opřela se rukama o stehna a vydechovala, zprudka.

 Všude byl jen les, nekonečný lán stromů. V tom za sebou uslyšela dusot koní. Aniž by se ohlédla začala opět utíkat. Běžela dlouho, nohy ji stěží nesly, ale věděla, že pokud bude

v lese, Meldon ji nedostihne. Její jistota ale vzala za své a brzy se přesvědčila, jak krutě se zmýlila. Na okamžik strnula a pak padla k zemi jako podťatá. Měla štěstí, hlavou padla na mech, o kousek dál ležel ostrý kámen.Omdlela…zůstala ležet napospas Meldonovi se šípem v zádech.

 

 

     „Už se probírá, můj pane.“

Elanor si promnula oči a s údivem zjistila, že necítí žádnou bolest v zádech. Opatrně se posadila. Prohrábla si své blond vlasy a pořkrábala se na hlavě.

„Smím už jít, pane?,“ zeptal se vysoký muž v kápi.

„Jdi, už tě tu nebudu potřebovat.“

Elanor si teprve teď všimla muže stojícího v rohu pokoje se zkříženýma rukama na prsou, jak nevěřícně kroutí hlavou.

„Co je???!!!“  vyhrkla.

„Tak mladá a už má tolik problémů a nepřátel,“ promluvil klidným hlasem.

„Co je vám po tom!“

Snažila se zvednout, ale muž přistoupil a rukou ji shodil zpět na postel. Na chvíli se zastavil a zadíval se do jejích modrých očích, byly tmavé jako noční obloha a divoké jako bouře. Plál v nich plamen nenávisti a zloby.

„Co je? Proč nemůžu odejít? To se ti snad líbím? Hm…chceš mě? Teď a tady?“

Naklonila se k němu, jakoby ho chtěla políbit.

„Nebuď naivní, nejsi tu pro tohle. To já jsem tě zachránil v lese před tím lovcem.

To já jsem tě vyléčil. To já…“

Nestačil to doříct a ihned mu skočila do řeči.

„To je samý já, já…co chceš, k věci, rychle, nemám času nazbyt.“

„Slyšel jsem, že se umíš dorozumět se zvířaty.“

„Jo, to umím. Proč, chceš se zbavit krys? A jak se vlastně jmenuješ? Co?“

„Jmenuji se Eruner a přestaň být jízlivá, nemám náladu tě poslouchat,“ sednul si k ní na postel a sundal si kápi.

Ihned poznala, že je to elf. Její krev…trochu ji to uklidnilo.

„Tak o co jde, s čím chceš pomoct.“

„Umíš se dorozumět i s jednorožcem? Myslím, aby ti věřil. Je to ojedinělá schopnost, kterou ovládají jen vyvolení.“

„Hm, tak jsem vyvolená,“ přisunula se k němu, „A co bys mi za to nabídl ty?“

„Hele. Vím proč se ukrýváš před Meldonem i to, proč jsi taková.“

„Jaká? Nic o mě nevíš, nevíš o mě vůbec nic, buďto okamžitě vyklopíš co po mě chceš, nebo si hledej jiného blázna. Nemíním se nechat urážet. A už ne od elfa…jako jsi ty.“

Věděla, že sama sobě lže, ten elf byl jako vystřižený z obrázku. Nádherné hnědé oči, splývavé tmavé vlasy, okouzlující úsměv a chování gentlemana. Takhle mile se k ní ještě nikdy nikdo nechoval. Sice měla pár známostí, ale to byly letmé lásky, jak říkala: „Na jednu noc a pak už nikdy více.“ Jenže on byl jiný, možná to bylo tou atmosférou, kterou ona sama dusila, ale tohle je její obraná reakce. Sama ani pořádně nevěděla, proč se tak k němu chová, možná si už nedokázala nikoho pustit k tělu, zažila toho až příliš špatného, že skoro zapomněla co je dobré a co není. Šlo jí jen o peníze a o vlastní užitek a teď když k ní někdo projevuje soucit a nabízí jí pomoc, odmítá…

„Dobrá,“ spustila, „přijmu tvou nabídku, ale pověz, co z toho budu mít já?“

Eruner se chvíli odmlčel a zadíval se z okna do dálky.

„Budeš mít z toho dobrý pocit a jako jedna z mála lidí a elfů vůbec uvidíš jednorožce.“

„To je sice moc hezký, ale žaludek mi to nezasytí a už teď cítím, že bych něco slupla. Nepromluvíme si spolu při obědu….ehm při večeři, už je stejně čas.“ Usmála se na něj.

Eruner zavolal svého sluhu. Do dveří vkročil muž v kápi, který tam byl předtím. Sklonil se k němu a Eruner mu něco zašeptal. Sluha se usmál a odešel. Za chvíli se vrátil s mísou plnou ovoce a vydatného pití.

 „Ovoce???,“ řekla znechuceně, „vy nejíte maso?“

„Jíme, ale je Leittanan, zapomněla si? Dnes a celý týden se musí jíst potrava z neživého tvora.“

„Ach ano. Já…ztratila jsem pojem o čase, tak dlouho jsem byla zavřená? Kéž bych toho Meldona dostala pod ruce,“ přistihla se, že opět žvaní.

Sklopila oči a zakousla se do jablka.

„Chutná?,“ zeptal se Eruner.

Elanor přikývala hlavou, nejedla pořádně víc než 14 dnů, Meldon ji držel zavřenou ve sklepení za to, že ho okradla o vzácný diamant. I takhle se člověk musí živit, ale měla štěstí, kdyby totiž pro ni Meldon neměl slabost, byla by už dávno mrtvá. Hltala nápoj a s chutí se zakusovala do jablk, hrušek a všeho co jí přinesly.

„Kdo vlastně jsi?“, zeptala se ho.

„Jak kdo jsem? Jsem Eruner.“

„Jo to vím, ale kdo jsi, jako povolání, víš.“

„Já…já jsem hraničář, ale jinak nemám povolání. Žiji tu jen krátce. Tedy spíše přebývám, než žiji. Mám ale naplánováno zachránit jednorožce a proto potřebuji tvou pomoc. Královna Erummeldë si mě sama vyžádala, abych jí ho přivedl zpět, ale potřeboval jsem někoho, kdo mluví zvířecí řečí…Tebe.“

„No jo, já jsem ta pravá na tyhle statečné úkoly, nechceš si raději najít někoho jiného?  A když je to královna, jakto že z toho nekápne taky něco pro mě. Jak si asi myslíš, že jím? To si to vyrobím, či co? Ne, musím někde získat peníze, takže pokud nebude odměna, se mnou nepočítej. Rozuměno?“

Eruner se beze slova zvedl a odešel. Elanor se pokusila také utéci, ale přede dveřmi stáli strážní a když vyhlédla z okna, zjistila, že je se věži. Byl z ní sice krásný výhled, ale na to aby mohla utéct musela hodně rychle zapomenout. Sedla si na postel a začala se rýpat v peřině. Nudou by tu peřinu nejspíše roztrhala, kdyby nepřišel Eruner a neřekl jí, že královna souhlasí s jejími požadavky.

„No vida a ani to nebolelo, tak kolik?“

„Královna ti vzkazuje, že dostaneš měšec zlata a můžeš si u ní vybrat šaty, meč a koně na cestu.“

„Tak to beru“, usmála se nad svým malým vítězstvím ,ale kdy se jí poštěstí mít nového koně a meč a hlavně šaty.

 

 

Vybrala si pohodlné cestovní oblečení, šaty neměla ráda, proto zvolila kalhoty a vhodný svršek s pláštěm. Eruner ji zavedl do zbrojnice. V životě neviděla takovou krásu. Musela obdivovat umění zdejšího kováře. Vskutku to byly mistrovské kousky. Nemohla si vybrat, z té krásy až oči přecházely. Nakonec ale její zrak zůstal upřený na jediném meči…Hadhafangovi.

Nádherná šavle, zahnutá lehce doprava. Šáhla po ní a zkusila jak zasviští. Čepel lehce protnula vzduch a snadno si poradila i s brněním, na kterém ji vyzkoušela, aby si byla jistá kvalitou.

„Spokojená?“, zeptal se jí Eruner.

„Jistě že jsem, kdo by nebyl?,“ zadívala se blaženě na nový meč, „ a co koně? Jaké jsou tu? Pokud jsou tu koně jako meče, bude těžké si vybrat…“, zasmála se pro sebe a nepřestávala si prohlížel Hadhafang. Eruner ji odvedl do stájí. Tam výběr nebyl tak těžký, její kůň; poslední kůň, kterého měla se jmenoval Jiskra; byl černý valach. Uviděla zde navlas podobného. Neváhala a osedlala si ho:

„Můžu si ho nechat?“

Eruner jen s úsměvem na tváři pokýval. Hbitě vyskočil na svého koně a vyjeli.

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply