Třetí den ráno, po pečínce, se vydali dál vyšlapanou cestou. Konečně narazili na onen kámen s obličejem šklebícího se muže, který Erunerovi popsala královna.
    „Tak a jsme u ďábla,“ řekla Elanor a seskočila z Jiskry.
    „Výstižný název toho hajzla,“
    „Ne takhle se jmenuje ten kámen, Meldon mu tak říkal,“ usmála se a prohlížela si okolí, „Zdá se že všichni jsou vevnitř.“
    „Dobrá, rozdělíme se. Já půjdu zadem a ty jdi předem. Tebe alespoň Meldon nezastřelí hned jak tě uvidí.“ Usmál se a políbil ji na tvář.
Elanor znejistěla a do tváře se jí nahnal ruměnec. Podívala se na odcházejícího elfa a vzdychla si. Než se stačila probrat z okouzlení, omdlela. Kamenem ji praštil nějaký kolohnátek, ještě štěstí, že nezpozoroval Erunera. Odnesl ji dovnitř.
    Probrala se na posteli s rukama svázanýma za zády.
    „Ale ale, vrátila si se nějak brzy?“ uslyšela hlas.
Rozhlédla se po pokoji, byl bez oken, plápolalo tam několik svíček a ze stínu vyšel muž. Meldon. Pohledný, ale podle očí zlý chlápek. Vysoký, blonďatý, ale nebyl to elf, neměl ladnost v pohybu jako mají elfové a navíc se zdálo, že kulhal.
    „Co se ti stalo s nohou. Pokousal tě některý z tvých vlků?“ ušklíbla se.
Rychlím krokem byl u ní v posteli. Chytl ji za obličej a stiskl ji sanici tak, že kdyby chtěla křičet, nemohla by.
    „Hm, jsi stále taková. Před pár dny jsi málem škemrala o to, abys byla raději u mě v posteli než dole ve sklepení a teď, když tě tam mám, seš drzá.“
    „Znáš mě, mě nikdy nic neuspokojí.“
    „Vážně?“ řekl a začal ji líbat na krku. Vášnivě a rychle. Věděl co se jí líbí. Najednou přestal. Zvedl se a vytáhl nůž. Jemně zahnutou dýku ve tvaru ještěra. Slizkého jako je on sám, pomyslela si Elanor. Věděla co bude následovat. Stalo se už tolikrát, že to zapomněla počítat.
    Otočil ji na břicho a rozřízl jí pouta. Otočil ji zpět. Chtěla něco říct nebo vykřiknout, přikryl ji ústa rukou. „Vedle jsou stráže, takže se o nic nesnaž,“ řekl a políbil ji. Hrála jeho hru s ním, přestože v duchu myslela ne Erunera. Chytla ho kolem krku a líbala ho. Naštěstí Meldon patřil k těm lidem, kteří museli mít v předcích elfa. Nemohl být tak krásný a nemít za prapředka elfa. Meldon si to nepřiznával, ale jeho vášeň pro elfky a hlavně pro Elanor se mu stala osudnou. To samé mu kdysi řekla, ale on se jí jen vysmál a pak skončili na jeho lóži.
Jeho ruka klouzala po Elanor jako divá. Hladil ji všude. Vjížděl jí pod kazajku i pod kalhoty. Vzal nůž a jedním tahem ji zbavil svršku. Podivila se nad jeho zručností, ale přála si, ať Eruner honem rychle něco udělá. Stalo se. Najednou někdo začal křičet, že je tu vrah a že hoří. Meldon odtrhl svá ústa od jejího pupíku a zlostně se na ni podíval. Než stačila cokoliv udělat, udeřil ji. Spadla na zem a praštila se hlavou o zem. Ležela tam polonahá a z koutku úst ji tekla krev.
    „Ty se nikdy nezměníš,“ řekl. „Kurva kurvou zůstane i když je elfka.“
Kopl do ní a popadl svůj meč, který měl vedle na provizorním trůnu. Rád se nechával obskakovat a oslovovat jako král lupičů. Byl to ale jen prachsprostý vrah a násilník.
Povyk okolí způsobil skutečně Eruner. Hodil do místnosti, kde přechovávali píci pro koně olejovou lampu a ta způsobila požár. Musel také zabít strážné, kteří na druhé straně hlídkovali. Bylo jich celkem pět, ale poradil si s nimi vcelku dobře. Utržil jen malé škrábnutí na pravé paži. Oni ale takové štěstí neměli. Musel postupovat rychle a tudíž i zbrkle. To mělo i následky. Sice se nepozorovaně dostal až ke stáji, kde byl jednorožec, ale nevšiml si strážného, který spal pod hromadou sena. Když jednorožce odváděl pryč, kůň zaržál a to vzbudilo hlídače. Eruner dostal tupou sekyrou přes hlavu. Měl štěstí, že byla tupá, jinak by byl na místě mrtev.
Druhé probuzení v Meldonově doupěti už nebylo tak měkké a voňavé. Ruce měla připoutané nad zemí a jen tak pro radost hlídači daleko od sebe. Neměla svršek. Všimla si toho až když dotyčnému začaly téct sliny po bradě. Byla sice připoutaná u stěny, ale jen rukama. Hlídač nějak zapomněl, že má i nohy. I což, jeho chyba, která se mu brzo vymstí. Rozhlédla se po okolních celách. V jedné ležel elf s rozbitou hlavou. Eruner, pomyslela si. Začala přemýšlet, jak by se odtud dostala. Měla zlehčenou situaci, jelikož hlídačem ve vězení býval Maska a toho zabila v lese. Nového hlídače neznala, vlastně si ho ještě nikdy předtím nevšimla. Nejspíš byl nový, jelikož koukal na její ňadra jak zjara. Tohle by mohlo zafungovat, pomyslela si.
    „Hej, ty,“ křikla na něj, když zrovna jedl, „Svědí mne bradavka, mohl bys mi jí podrbat? Prosím, je to nesnesitelné,“ vyloudila ze sebe ten nejněžnější úsměv, jaký uměla.
Chlapík ihned zanechal všeho, ve spěchu si rozlil misku s jídlem, jen se ohlédl a spěchal za ní. Vzrušeně a roztouženě hledal klíč k její cele. Konečně ho našel. Rychle odemkl a přispěchal k ní. Uchopil do rukou její ňadra a zeptal se:
 „A které madam?“
Oslovení madam ji pobavilo.
„No ehm, myslím, že je to už lepší,“ řekla a hbitě zvedla nohu a projela mu rozkrokem, „Co kdybys mi uvolnil jen jednu ruku, ukázala bych ti něco, co jsi nikdy nemohl zažít s lidskou holkou.“
    „Já nevím, madam,“ kroutil hlavou.
    „No tak, jen jednu ruku, co ti mohu udělat?“ zeptala se a jazykem olízla jeho ucho.
Očividně ho nažhavila, jelikož se objem jeho poklopce značně znásobil. Hlídač začal horlivě hledat klíč a uvolnil jí jednu ruku, poté si svazek klíčů opět strčil za pas.
    „Tak co mi uděláte?“ zeptal se dychtivě.
Elanor se na něj usmála, ladně vyskočila, dala mu své stehna kolem krku a prudce trhla. Bylo slyšet jemné prasknutí, jak mu zlomila vaz. Usmála se a chytila klíče z padajícího strážného. Rychle se odemkla, vzala si jeho košili a našla klíč od Erunerovy cely. Ležel v bezvědomí, takže neměl ani potuchy o tom, co se tak stalo. Párkrát ho propleskla a když se začal probírat, zatřásla s ním.
    „Honem nemáme čas,“ řekla a pomohla mu vstát.
Eruner se trochu zamotal a pohladil si bolavý zátylek.
    „Pomoz mi,“ vrátila se pro zabitého strážného a odvlekla ho na místo, kde předtím ležel Eruner. Pečlivě ho přikryla senem a hodila přes něj deku. Zbraně nehledali dlouho, leželi vedle stolku hlídače. Nestačil je ještě ani odnést.
    „Co se stalo s hlídačem,“ otázal se Eruner, když zamykala celu.
    „No, on. Nějak ztratil hlavu,“ pousmála se ze vtípku a vzala si svůj meč.
Opásala si ho kolem pasu a opatrně vykoukla ven na chodbu. Vzduch byl čistý. Eruner jí ukázal místnost, kde byl zavřený jednorožec.
    „Jdeme pro něj a vypadneme.“
    „To zní jako dobrý nápad Elanor,“ přitakal Eruner.
Jednorožce našli bez problémů. Zabili jen dva strážné, kteří ho hlídali. Necítil se dobře ve špíně, která byla všude okolo něj. Meldonovi lidé ho zanedbávali. Když uviděl čistou elfku, radostně pohodil hlavou.
    „Neboj tak špatně na tom ještě nejsem,“ pravil jednorožec.
    „Musíme pryč, rychle,“ odpověděla mu Elanor.
Opatrně vyšli ven a dívali se jak se požár rozšiřuje na okolní místnosti. Viděli lidi vycházející z hořícího doupěte, smetávali ze sebe prach a popel. Někteří sami hořeli. Byl to nechutný pohled. Zápach spáleného masa byl cítit všude. Elanor se zvedal žaludek. V tom se Erunerovi přitížilo, zamotala se mu hlava a upadl.
    „Honem,“ řekla a pomohla posadit Erunera na jednorožce, „Pospíchej na hrad, tam mu pomohou. Plácla ho přes zadek a jednorožec vyrazil.
Z hořícího doupěte po chvíli vyšel Meldon, vykašlával popel. Spadl na kolena a oklepal ze sebe popel a udusil doutnající kabát. Rychle si ho sundal, aby se nespálil. Elanor na něho pohlédla a on na ni. Zvedl se ze země a vytasil meč, ona také. Zaútočil první. Sekl ale Elanor hbitě uskočila, jenže Meldon využil setrvačnost a sekl podruhé. Zasáhl ji do zad. Vykřikla. Kroužil kolem ní jako sup, mečem neustále kroutil v ruce a hrál si s ní.
    „Víš co je nejlepší?“ zasmál se sám pro sebe, chystaje se zasadit další ránu, „Že jsem tě na chvíli miloval, alespoň jsem si to myslel.“ Než to stačil říct, Elanor se roztočila v piruetě, nabrala rychlost a sekla. Její útok zastavil a odrazil. Elanor s sebou celá trhla, nečekala takovou odezvu na její sek, myslela si, že je dost prudký a silný, že by mu mohl alespoň přeseknout meč ve dví. Odskočila kousek stranou a opět se napřáhla. Meldon ji ale opět odhodil na stranu jako nic. Nyní ale Elanor ke vší zlosti upadla přes kámen. Meldon k ní jedním skokem přiskočil a povalil ji na zem. Posadil se na ní a meč jí vytrhnul z ruky.
„Už ho nebudeš potřebovat,“ vzal ho a odhodil kus opodál.
„Co mi chceš, proč mě nenecháš jít? Alespoň ze slitování…ah, já zapomněla, ty žádné
slitování nemáš, s nikým a s ničím. Jsi jen…“ nedořekla a Meldon ji prudce uhodil.
Po chvíli se jí tvář zbarvila do rudy a z úst jí začala týct krev. Cítila jak její rty hoří, do pusy se jí dostal prach a špína ze země  a nepříjemně to teď pálilo.
    „Tak co ty malá čubko.“ řekl a oblíznul jí tvář. „Co kdybychom si to tu naposledy rozdali, pěkně postaru, jako to máš ráda. Naneštěstí tu nemáš toho svýho elfa, kterej by tě zachránil a naneštěstí pro tebe tě asi ani nikdo nebude postrádat a hledat. Nemáš přátele, měla jsi jen mě a já ti nabídl toliko, mohlas mít všechno, ale ty ses ode mě odvrátila a plivla mi do tváře.“
    „Já myslela, že tě takové praktiky vzrušují,“ skočila mu do řeči a ušklíbla se.
    „Ty!“ chytil jí pod krkem a tisknul.
Elanor se snažila nějak sebou škubnout, nebo se mu nějak vytrhnout, ale seděl na ní příliš těžce a tak jen dokola chňapala rukama. Když ani to nepomáhalo, pokusila se ho zastavit. Z posledních sil si rozepla blůzu. Meldon na to překvapivě skočil, když stisk povolil. Kůže kolem krku byla narudlá, ale vypadalo to, že to neponese nějaké vážnější následky, než mívala…cucáky od kluků a elfů.
    „Tak si to sám chtěl, ne?!“ pokračovala ve svlíkání.
Nyní převzal iniciativu opět Meldon, blůzu jí roztrhl a ponořil svůj obličej do jejího dekoltu. Elanor znechuceně odvrátila tvář, myslela na Erunera a na to kde je. Doufala, že je někde na cestě v pořádku a s jednorožcem. Jak ale měla otočenou hlavu zjistila, že její meč je blízko. Pokusila se natáhnout ruku. Povedlo se.
    „Hej Meldone,“ křikla na něj.
Meldon pozvedl hlavu a podíval se na ní. Viděl jak třímá meč a do očí se mu vehnal strach.
Meldon padl na zem. Rukou si držel krk a v druhou stále měl na Elanořinu poprsí. Pohlédl na ni, jakoby tomu nechtěl uvěřit. Přepadl na znak a hýkal jako osel, z úst mu šla krev, zalykal se vlastní krví. Přála mu to. Elanor k němu přispěchala, hodila meč za záda a sebrala mu dýku, ve tvaru ještěra, kterého měl za páskem. Nechtěla riskovat další zranění. Něžně ho položila a pronesla:
„Víš co jsem to kdysi řekla o tvé vášni pro elfky? Stane se ti osudnou, pamatuješ. Vyplnilo se. Já tě nemilovala nikdy a nevěřím, že bys ty mohl něco vědět o lásce. Tvá definice lásky je tam zpět tam a tam a zpět a ty elfko si sama skuč blahem,“ zakroutila nevěřícně hlavou, „Mě vyprávěj něco o lásce. Já si vždy našla někoho, kdo mi nahrazoval lásku, kterou si mi, jak říkáš, jedenkráte nabízel.“
Políbila ho na rty.
Zvedla meč a uťala mu jeho hlavu. Utřela si slzu a vstala. Pokusila se najít svého koně. Nechtěla ztratit i jeho. Podívala se do stájí. Měla štěstí, oheň se ještě nerozšířil až tam. Pozdravila ho a rychle na něj naskočila, nezdržovala se sedlem ani uzdou. Stejně by jí to jen vadilo. Co nejrychleji se vydala na hrad.
Nezdržovala se přespáním ani zastávkami, jen kvůli jistým potřebám čas od času zastavila. Na hrad dorazila na konci druhého dne putování. Projížděla bránou a lidé se k ní sbíhali a děkovali jí. Nevěděla za co, snad za jednorožce. Pak ji ale malá holčička zatahala za nohavici a řekla: „Děkujeme za tolik krásných koní, paní.“
Elanor se otočila a uviděla koně ze stáje Meldona.
    „Asi jsem jim chyběl,“ řekl její kůň.
    „Nepochybně,“ odpověděla mu a radostně se přitiskla k jeho šíji.
    „Elanor,“ zaslechla výkřik, než se stačila vzpamatovat, někdo ji strhnul na zem, ale zachytil ji před pádem. Byl to Eruner.
„Konečně jsi tu! Chyběla jsi mi,“ řekl a políbil ji. Líbala ho něžně a pomalu, vychutnávajíce si každý jeho pohyb. O tomhle snila už dávno. Nechala se vést proudem vášně a žáru jejich těl. Konečně se jejich rty od sebe odrhly.
„Chyběla si mi, vím, že to byli jen necelé tři dny, ale tam, u Meldona jsem si uvědomil, co k tobě cítím. Nedával jsem to najevo, ale teď to ze mne vyšlo ven a já jsem tak šťastný.“
Objal ji a zvedl ji nad zem. Elanor věděla, že tohle od něj chtěla slyšet už dlouho a ten polibek, bylo to nádherné, ale nemohla přestat myslet na Meldona. Je mrtvý, to ano, ale jen fyzicky. V její mysli bude navěky, nepovede se jí vymazat ho ze svého života. Je s ním spjata silnějším poutem, než si kdy chtěla přiznat. Sklonila hlavu, protože se jí do očí začaly hrnout slzy.
    „Co se stalo?“ zeptal se nechápavě.
    „Nic,“ vzlykla a utřela si slzu, „byla to jen vzpomínka. Nic víc a nic míň.“
Chytla Jiskru za uzdu a odvedla ho do stájí, sundala mu ji a zavolala sluhu. Ihned pochopil co žádá a ujal se koně. Umyl ho a nechal ho pořádně najíst a odpočinout.
Mezitím se Elanor plouživým pohybem dostala až do pokoje, kde se poprvé seznámila s Erunerem. Odhodila plášť na židli a spadla na postel. Nechala myšlenky volně plout. Dívala se do stropu a pokoušela se usnout. Na chvíli se jí to povedlo, ale měla živý sen o Meldonovi. Stál v temné místnosti a držel dítě. Vyselo hlavou dolů a bezmocně se na ni dívalo. Jeho modré oči a světlé vlásky byly slepeny krví. Zaschlou a hnědou. Cítila pach krve. V tom Meldon vzal nůž, který se objevil v jeho ruce a uřízl dítěti hlavu. Pak se rozesmál děsivým způsobem a hodil hlavu dítěte na Elanor.
    „Nééé,“ vzbudila se politá potem. Srdce jí bušilo jako o závod. „Ne to nemůže být možný, nevěděl kde je,“ snažila se uklidnit sama sebe.
    „Co se stalo?“ vešel do pokoje Eruner. Posadil se vedle ní a objal ji.
    „Zdál se mi jen sen. Jen sen.“
Věděla, že to nebyl jen sen. Něco není v pořádku. Musela rychle z města. Eruner ji začal líbat na krku. Během chvíle to z ní opadlo. Všechen strach a bolest byli pryč. Zapomněla na starosti, které ji tížily. Zapomněla na strasti, kterou utrpěla. Oddala se mu. Celým svým tělem.
Tu noc se milovali. Byl to zcela jiný pocit, než milování s Meldonem. Eruner byl něžný, věděl co potřebuje. Nikam nespěchali. Jejich těla se navzájem proplétala. Zpocení a unavení usnuli v náručí.
Když se Eruner ráno probudil, zjistil, že Elanor odešla. Nebylo tu nic z jejího šatstva. Vzala si i plášť, který měla na cesty. Věděl, že se něco stalo. Musel za ní, ale nevěděl, kde je. Oblékl se a spěchal dolů.
    „Kde je?“ ptal se hocha, který ošetřoval jejího koně.
    „Odjíždí, můj pane. Vzala si koně a šla si pro meč. Odjíždí, ale neřekla mi kam.“
Vyběhl před bránu a v tom ji spatřil. Seděla na Jiskrovi. Jistě a odhodlaně. Zahalená černým cestovním pláštěm. Kapucu měla staženou hluboko do obličeje, že bylo možné zahlédnout jen pravé oko a část úst. Ale i to mu stačilo, aby poznal, že pláče. Z oka se jí kutálela slza jako hrách. Utřela si jí do rukávu a zašeptala, aby to nemohl slyšet:
    „Miluji tě, ale s Meldonem mě váže víc, než bys chtěl vědět. Je to má cesta. Zůstaň a najdi si elfku hodnou tvé lásky. Já si ji nezasloužím,“ sklonila hlavu.
Jejich pohledy se naposled setkali. Nečekala už ani chvíli, kopla Jiskru do slabin a tryskem odjela pryč.
Meldon tam stál jako přikovaný a nechtěl tomu věřit. Ztratil ji. Navždy. Chtěl jí toho tolik říct……

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Ann

    Škoda, že se tak strhující povídka sama shazuje gramatickými chybami a jazykovými přeskoky. Někde je jazyk skoro archaický, vzápětí autor sklouzává do hovorových výrazů. Příběh je však skvěle vygradovaný a troufám si říct,že by se za něj styděl málokterý autor nynější fantasy.

Leave a Reply