„Ach, kdy zastavíme?“, povzdechla si Elanor a rukou si pohladila bolející zadek, „z té cesty mě už bolí zadnice, nešlo by to alespoň na chvilku, jen…někde zastavit,“ prosila ho.

„Ne, musíme jet, tlačí nás čas,“ řekl Eruner, a dál pokračoval.

Prohlížel si krajinu a snažil se vybavit, jakéže to místo mu královna popisovala, ale jeho jediné vodítko byl velký kámen ve tvaru obličeje; obličeje šklebícího se muže.

„Jo, to je sice hezký, ale jak se mám pak soustředit? Bolí to čím dál tím víc…“ Nebyla zvyklá na sedlo, dávala přednost volnosti pohybu a tím sedlo rozhodně neoplývalo.

 

Po nějaké době už toho trucování nechala. Věděla, že by to stejně nemělo smysl, Eruner si jede podle sebe. Už neseděla na koni vzpřímeně, ale hrbila se bolestí a čas od času si vzdychla. Pokaždé, když to udělala, Eruner se podíval přes rameno. Byla ráda, že alespoň takhle s ní projevuje soucit.

„Co je mi do nějakého elfa, proč tu vlastně jsem a hlavně proč snáším tu bolest,“ brumlala si. Pevně se již rozhodla. Zastavila koně a sedla si kousek po cestě na mech. Oddychla si blahem. Pozorovala Erunera, jak nevědomky putuje dále. Její úkol to není, je tu jen jako výpomoc. On se vrátí, pomyslela si. A taky že se stalo, netrvalo to dlouho. Slyšela dusot kopyt a ze zatáčky se vyřítil Eruner, v očích měl zlost.

„Něco jsem ti řekl!!!“ křikl na ni.

„Hele uklidni se, nesedím tu ani půl hodiny, zadek mě pořád bolí. Vím, že pospícháš, ale půl hodina ještě nikoho nezabila, co myslíš?“

„Myslím, že ti namlátím,“ zuřil.

„Uklidni se, posaď se vedle mě a chvilku si odpočin. Jedeme již celý půl den. Já tohle tempo nevydržím,“ řekla mu. Lehla si na záda, ale raději se opřela lokty o zem, aby ho ještě více vyprovokovala. Povedlo se jí to.

„Vstávej!!!“ křikl na ni a vzal ji za ruku a prudce s ní trhnul.

Elanor to vyhodilo na cestu a stěží udržela rovnováhu, nechtěla spadnout a ušpinit se. Divila se, kam se poděl ten sympatický elf, kterého poznala na hradě, jeho chování gentlemana bylo pryč.

            „To bolelo,“

            „Přežiješ to, i když bych si teď přál, aby ne.“

            „Co tě tak žere? Proč se tak ženeš? Jednorožec počká. Pokud s ním mají nějaké plány, budou ho potřebovat živého. Kdo ho vlastně unesl?“

            „To zjistíš, až tam budeme.“

Donutil ji opět nasednout na koně. Nechtěla si přivodit další problémy, proto raději nic neříkala a jela s ním. V jeho vražedném tempu pro její zadek. Konečně se začalo smrákat, byla tu naděje, že na noc zastaví a odpočinou si. Když ale po další hodině cesty Eruner nevykazoval známky toho, že by chtěl zastavit, nechala valacha, aby zvolnil tempo a šli krokem. Konečně uslyšela z jeho úst:

 „Zastavíme a přespíme poblíž.“

Radostně seskočila z koně a sykla bolestí, rukou si pohladila, stále ještě bolející zadek.

Eruner jí nařídil, aby uvázala koně a sehnala nějaké měkké listí na spaní. Sám se vydal nasbírat dříví na oheň.

            Vrátil se s náručí plnou dřeva, Elanor si oddychla, že konečně bude teplo. Společně rozdělali oheň, ale seděli každý na druhé straně. Ne že by jí to zase tak vadilo, byla na něj naštvaná za to odpoledne, jak se k ní zachoval, ale nedávala to najevo. Ovinula si plášť kolem sebe, aby si zajistila trochu svého tepla a lehla si na bok, směrem k ohništi. Koukala do ohně, uklidňoval ji a ona zapomínala na bolest. Usnula jako malá elfka po namáhavém výcviku v chrámu.

            Ráno zjistila, že tam Eruner není. Znepokojeně se podívala na koně, byli tu oba. Zvedla se a rozhodla se, že zjistí kde je, popřípadě najde nějakou vodu na umytí. Procházela se lesem, který nápadně připomínal ten, ve kterém se schovávala před Meldonem. Doufala, že je to jen její výplod fantazie, že jsou tu lesy stejné. Na chvíli se zastavila a poohlédla se po nějakých zvířatech. Zahlédla jen veverku a mraveniště. Shledala je nedostačujícími pro rozhovor a tak se vrátila k ohništi. Přiložila, aby oheň nevyhasl.

            „Ty asi nevíš kam šel? Že ne?“ otočila se na svého koně.

            Kůň zavrtěl hlavou.

„Ale já vím,“ ozval se kůň Erunera.

            „Povídej,“

„Šel se vykoupat, když jsi ráno spala, prohlížel si to tu a našel malé jezírko, asi je tam.“

„Děkuji ti…“

Sedla si a přemýšlela, jestli má za ním jít. Kdyby ji spatřil, vynadal by jí. Tohle nechce riskovat, musí si alespoň s jedním elfem udržet vřelé vztahy. Posadila se tedy k ohni a čekala, až přijde zpět.

Ucítila vůni mýdla, otočila se a tam stál Eruner. Měl umyté vlasy, splihlé a ještě dost mokré.

„Na,“ hodil jí mýdlo, „Kousek odtud je jezírko, jdi se vykoupat, počkám tu na tebe a vyrazíme.“

Chytla mýdlo a šla se umýt. Šel s ní, aby jí ukázal jezírko. Počkal na ní až se umyje Zpět se vrátila ve skvělé náladě. Cestou si prozpěvovala známé elfské písně. Eruner je ale očividně neznal, pokaždé, když začala zpívat jinou, se zeptal, která to je. Zvedla se jí nálada, že ho může taky v něčem poučit, ale zároveň ji znepokojovalo, že ty písně nezná. Odkud asi tak pochází, pomyslela si. Skoro nic jí o sobě neřekl.

„Tak vyrazíme, ne?,“ zeptal se a popadl svou tornu.

Sbalili si věci, které předešlou noc potřebovali a uhasili ohniště. Elanor jej zasypala hlínou.

            „Ble,“ ušklíbla se nad umazanýma rukama. Chvilku s nima máchala ve vzduchu, ale pak to vzdala a utřela si je zezadu na stehna. Vyskočila na koně, kopla ho jemně do slabin, kůň ihned poznal její záměr a vyjel. Eruner se zdál značně nespokojen zpožděním, ale bylo v tom i něco jiného. Elanor to vycítila z jeho chování. Celou hodinu a půl nepromluvil ani se neotočil, aby Elanor pokáral, že se zpožďuje. Samozřejmě to dělala schválně, aby elfa vyprovokovala. Ale nestalo se tak. Opravdu nebyl ve své kůži. Pomalu jí začínala docházet trpělivost a rozhodla se, že zakročí. Riskovala sice nadávky, ale i přesto dojela s koněm vedle něj. Cesta byla dost široká, aby se na ní vešli oba. Chvilku jí trvalo chytit správný rytmus jízdy. Když ale Eruner zvolnil, chytla se šance.

            „Co se děje? Dlouho jsi nic nepromluvil.“

            „Zdál se mi divný sen.“

            „Vyprávěj,“ pobídla ho.

            „Zdálo se mi o tobě,“ spustil, „ V mém snu jsi byla někde na hradě, v místnosti bez oken. Byla tam tma a plály tam jen svíčky. Nebylo vidět na krok. V tom si se na mě otočila, usmála si se a objala jsi hada, který se tam objevil,“ skončil a suše polkl, „A pak…pak tě uštknul a tys umřela.“

            „Eh…“ očividně ji to překvapilo, čekala něco jiného. Ale sen? Nevěří ve sny,.Měla pár divných snů, ale nikdy se nevyplnily a babským řečem se vysmívala. Musela ale usoudit, že jistá špetka pravdy ve snech být musí, jinak by to Eruner nebral tak vážně.

            „No byl to jen sen a sny jsou výplodem našeho podvědomí, jak nás to učili v chrámu, chodils do chrámu, ne?“ zeptala se ho. Věděla, že je to cesta k tomu, aby od něj získala alespoň nějaké informace.

„Nechodil, ne každý elf měl tu možnost, já jsem měl mistra. Umřel, zabili ho ve válce, před lety. Tu ty nemůžeš pamatovat, byla jsi ještě malé dítko.“

            „Za co mě máš?“, urazila se a popojela víc dopředu, pobídla koně a tryskem vyrazila vpřed. Eruner se ji nesnažil následovat. Věděl, že tempo zvolní a že se bez něj ztratí. Částečně měl pravdu, zvolnila tempo a po půl hodině ji dojel, ale neztratila se, naopak, našla několik chutných malin. Sesedla z koně a dala se do nich. Pečlivě si vybírala ty zralé. Dala si jich pár do pusy a mezi zuby jí překvapivě zaskřípal písek.

            „Tahle cesta je hodně používaná? Jezdí po ní někdo?“ zeptala se ho a vyplivla kousek maliny i s kamínky.

            „Pokud vím tak tudy nikdo nejezdí, alespoň ne kupci ani vojáci, měla by být prázdná.“

            „Hm, jak vidíš, tak někdo tudy jezdit musí a často. Maliny jsou samý prach.“

Přistoupil a ochutnal:

 „Opravdu,“ zaskřípal zuby. Na chvíli se zamyslel ale pak ihned nasedl na koně.

            „Jedem! Hned!“ křikl na ni a rozjížděl se.

            „A co takhle kouzelné slovíčko,“ ušklíbla se.

            „Hned!!!“

            „Hm, tohle jsem nemyslela,“ řekla si pro sebe.

Nasedla na koně a dojela elfa. Opět nastala chvíle hrobového ticha, což se jí vůbec nelíbilo.

 

Jeli celý den, Elanor si už zvykla na bolest po dlouhé jízdě, ale nepřestávali ji udivovat zvířata, koně. Snesly takovou zátěž a ani si nestěžovali, jeli prostě dál, tak jak jim pán poručil, žádná odezva nebo protest. Musela obdivovat jejich houževnatost. K večeru je stihla bouřka, byla to spíše jen taková přeháňka, ale stačila, aby bylo nemožné rozdělat oheň a zahřát se.

            „Dnes v noci spíme spolu,“ řekl Eruner, aniž by hnul brvou.

Elanor se usmála sama pro sebe, bylo to spíše takové zachichotání.

            „Kvůli teplu,“ dodal a rozestlal na mechu.

Zem byla promočená a mech na tom nebyl o nic líp. Výhoda ale byla, že po uschnutí hřál zespoda. Elanor si lehla zády k Erunerovi. Objal ji a přitiskl si ji k sobě, natolik, že ucítil vůni mýdla. Příjemnou jasanovou vůni. Elanor cítila jeho dech na krku, vzrušovalo ji to, ale nesnažila se nic podniknout. Alespoň ne první, věděla, jak by to dopadlo. Zachumlala se do dek, které si vezly s sebou, ale mokro a chlad od mechu byl zpočátku nepříjemný. Zabraňoval jí usnout. Když se ale z mechu vypařila přebytečná voda, stal se hřejivým a ona usnula.

Ráno se vzbudila první. Eruner ještě spal. Vstala a protáhla se. Zakručelo ji v břiše, že se až zastyděla a na chvíli se podívala na spícího elfa, zda ho to neprobudilo.

            „Sakra,“ řekla, když prohledala zbylé jídlo v torně. Bylo buď zvlhlé od ranní rosy, nebo nepoživatelné. Vzdala další hledání, místo toho vzala luk a šípy ze sedla Erunera a šla ulovit nějakého zajíce, stačil by i malý, jen aby zasytili jejich žaludky.

„Eruner na tom bude určitě stejně,“ pomyslela si a převzala na sebe odpovědnost za snídani.

 

Procházela lesem a v tom uslyšela zašelestění v keři, hodila tam kamínek. Vyskočil středně velký zajíc. Napjala tětivu a neomylně trefila. Pousmála se nad úlovkem a šla si pro něj. V tom ale uslyšela hlasy. Nebyly to žádné vnitřní hlasy napovídající kam se dát, jak se tradovalo, když se lovec ztratil v neznámém lese. Byly to hlasy mužů. Vzala zajíce, hodila ho kousek stranou a napjala tětivu. Schovala se za strom a čekala. Z lesa vyšli dvě postavy, muži, možná elfi. Nepoznala je, byli dost daleko, ale šli jejím směrem. To ji začalo znepokojovat, jen do té doby než zjistila, kdo to je. Byli to nohsledi Meldona. Trejer a Maska, říkalo se mu tak, jelikož mu kdysi Elanor rozbila olejovou lampu o tvář, teď mu ale říká o ksicht. Maska měl vždy divné narážky na její zjev, hlavně na původ. Nesnášel elfy. Přišli ještě blíž, to už ale nevydržela a vystřelila. Jako první zasáhla Trejera, padl na zem se krkem proťatým šípem. Maska vytáhl svůj od krve zaschlý meč, neobtěžoval se ho vyčistit. Ačkoliv on si na hygienu také nikdy moc nepotrpěl.

            „Kdo jsi, vylez zbabělče a bojuj jako chlap,“ křikl a rozhlížel se kolem sebe.

Elanor si to ale nevzala k srdci. Napjala luk znovu a opět vystřelila. Tentokrát zasáhla do hrudi. Maska se podíval na šíp trčící mu z hrudníku, pustil meč a padl na kolena. Zaskučel a spadl na záda. Elanor vyšla z úkrytu podívat se do tváře bezmocného stvoření, které se válelo na zemi a z úst vyplivovalo svou vlastní krev. Očividně se strefila do plic.

            „Jak chutná šmejde?,“ zeptala se a plivla na něj. „Vzpomínáš, já jsem tvá milovaná elfská svině. Bolí tě to?“

            „Elanor, t-ty čubko zatracená, aby do tě hrom…“

Nestačil to doříct, Elanor se sklonila, vzala šíp v jeho ráně a vrazila ho hlouběji. Chvíli s ním točila a posmívala se při tom. Pak ho prudce vytrhla. Rána byla teď dost široká, bylo vidět srdce. Nikdy neminula, pokud to nebylo jejím cílem. Teď se ale něco zvrtlo, nechala Masku chvíli žít, jen aby ho v zápětí mohla zabít krutějším způsobem. Dívala se jak jeho srdce pomalu přestává tlouci a uvolňuje rytmus. Až nakonec přestalo tlouci nadobro.

            „Co se tu stalo?“

Otočila se a za ní stál Eruner. Uviděl tu hrůzu, ty zabité muže. Jistě to byli banditi, nepochybně, ale proč s nima zacházela jako s dobytkem. Ještě hůř i dobytek měl důstojnější smrt. Elanor se zvedla a utřela si ruce do vesty mrtvého muže. Pozorovala, jak krev prosakuje kazajkou a vestou a dere se na povrch.

            „Kdo to byl? A proč si je takhle zabila?“

            „To je moje věc,“ odsekla, sklonila se a utrhla Masce váček se zlaťáky. Potěžkala si ho v ruce a zakroutila hlavou. Přešla k mrtvole druhého muže a udělala to samé, jeho váček byl ale o poznání plnější. „To je lepší“

Eruner jen kroutil hlavou nad barbarským jednáním tak křehké elfky, která se mu tak ze začátku jevila. Sice byla trochu drzá a prostořeká, ale za chladnokrevného vraha by ji nikdy nepovažoval.

Elanor zpozorovala jeho obličej a chladně pronesla:

„Život je plný překvapení, tys mi taky neřekl, že jdeme pro toho jednorožce k Meldonovi, chtěls mě i kvůli mému vztahu k němu,“ odplivla si kousek od jeho bot.

            „Jak to víš, já…promiň, že jsem ti to předtím neřekl.“

            „Hm no mluvím se zvířaty,“ ušklíbla se. Sehnula se pro mrtvolu a ještě jí prohledala tornu. Vzala ji celou, usmyslela si, že se nebude zdržovat prohledáváním, když se její žaludek stále častěji dožadoval jídla. „A navíc tohle byli sluhové Meldona, sice jsem je neměla v lásce a moc jsem se s nimi nestýkala, ale jednou či dvakrát jsem je viděla. Nepadli jsme si do oka a Maska byl na mě vysazený kvůli tomu, co jsem mu udělala s obličejem. Zasloužili si smrt.“

            Vzala zajíce, kterého pohodila opodál a vydala se směrem kde přečkali noc. Dříví bylo už suché. Vzala menší větývky a rozdělala z nich oheň. Pomalu přikládala a foukala, aby se co nejrychleji rozhořel. Našla dvě velké a silné větve, udělala z nich stojan a když Eruner vykuchal zajíce, napíchla ho na něj. Čekali a dívali se, jak se opéká nad ohněm. Elanor přemýšlela o události v lese. Snažila si dát pět a pět dohromady.

            „Proč by Meldon unášel jednorožce? K čemu mu bude?“

            „Meldon,“ odmlčel se, „Meldon již dlouhou dobu sužuje království Erummeldë. Jako jediná ale byla ochotna podstoupit razantní opatření, které se šlechtě zdála moc…krutá. Našli jsme a pověsili, veřejně, několik Meldonových lidí. To ve městě způsobilo takový zmatek. Všichni elfové začali protestovat, lidé ze strachu začali hromadně odjíždět. Všichni se báli Meldona a jeho nohsledů. Říká se, že kdo se s nimi setkal, nevyvázl živý,“ sklopil hlavu.

            „Tak to tě asi zklamu, já jsem naživu, jak vidíš. Nikdy jsem si nemyslela, že by tohohle byl schopen. Já…jsem měla Meldona za lupiče, krále lupičů, někdy se tak i choval, ale nevěděla jsem o tom, že je takový…“

            „Pro legraci jeho lidi vyvražďují vesnice, ženy a dívky znásilňují a pak jejich utrpení ukončí,“ do očí se mu vkradly slzy, „oni, oni je vykuchají zaživa.“ Otočil hlavou a zvedl se.

Vzdychl si a otřel si oči.

            „To se stalo tvé rodině?“ stoupla si a objala ho.

            „Ne, já rodinu jsem neměl, vychoval mě mistr. Tohle zvěrstvo udělali mé ženě,“ sklopil oči a povzdychl si, „Byl jsem tehdy na výpravě, doneslo se, že někde vykrádají město. Vcelku ironie, když jsem potom přijel domů a má žena ležela ve světnice, rozhalená, všude kolem byla krev. Já-já jsem zuřil,“ začal se mu zrychlovat tep a hlouběji dýchal. „Vyběhl jsem ven a našel jsem jen několik mrtvých mužů před branou se šípy v zádech. Zbylo jen málo těch, kteří přežili. Přísahal jsem, že se Meldonovi pomstím. Vybral jsem si tě jako návnadu, promiň, ale nedostal bych se tam bez tebe.“

            „To je v pořádku,“ rukou ho pohladila po tváři a podívala se mu do očí. „Meldon je hajzl a určitě si to zaslouží.“

Eruner se k ní naklonil, ale ona ucouvla.

            „Podívej, málem bych ho spálila,“ řekla a otočila zajíce.

Snažila se pochopit, proč ucouvla, tohle přece chtěla. Chtěla aby ji Eruner líbal. Chtěla cítit jeho dech na rozpáleném těle, zmítat se ve víru extáze a slasti, ale nedovolila to. Nemohla, sice ve svém životě udělala spoustu chyb, ale nechtěla využít jeho zranitelnosti teď, když si vylil srdce. Věděla, že by to stejně nic nezměnilo, byl by to sex ze soucitu. Nechtěla to, nebyla toho schopna. Rýpala klackem v ohništi a přemýšlela.

            Konečně byl zajíc opečený, byl námět k tématu po tak dlouhé a jaksi trapné pauze. Elanor vzala pečínku a mečem ji rozpůlila na dva kusy. Podala jeden Erunerovi. Dotkli se prsty. Nedala na sobě nic znát, ani náznak nejistoty. Sama uchopila kus masa a s chutí se zakousla. Zajíc nebyl nijak kořeněný, pouze posolený a to ještě solí, kterou našla u Trejera v torně. Ale stačilo to aby se oba vydatně nasytili.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply