Kolem se tyčily tři vysoké menhiry, tvořící trojúhelník, jehož středem
byla deska. Eldreth je zvědavě obcházela. Znovu se na nich snažila
najít nějaké znaky. Znovu bezvýsledně. Připadala si tu jako na
hřbitově.
Ale kde jinde by mohla najít další vodní hladinu. Váhala.
Ber nebo nechej být, vytanulo ji na mysli.
Beru, řekla nechtěně nahlas. Zdálo se jí, že se k ní kameny chtivě
naklonily. Otřásla se a vydala se raději sbírat dřevo. Tentokrát brala
vše na co narazila, mokré i prohnilé. Když bude chtít, bude hořet.
Nabrala velkou zásobu, kterou odnosila na kopec. Mezitím se setmělo.
Bylo bezvětří a celkem jasno. Měsíc osvětloval holé návrší, na kterém
Eldreth rovnala dříví. Kameny vrhaly černé tápavé stíny, které jí
naháněly strach. Toužila po ohni, který by je rozehnal.
Zabořila prsty do hlíny. Zavřela oči a začala odříkávat verše :
Rudá řeko plamene,
propuč mi svou sílu…
Ale na hranici slyšitelnosti (nebo v její mysli) se ozvalo:
Žádej kosti, řeka tmavne,
V naší síle světlo zhasne…
Eldreth se na chvíli zarazila. Uvažovala, zda neznámý hlas nebyl pouze
výplodem její fantazie. Byl to jen záblesk. Rychlé, naléhavé zašeptání
a pak zase ticho. Ustrašeně zapálila oheň, který, vrhal kruh
příjemného světla a stíny v něm bledly, ale na hranici světla a tmy se
stále kroutily v pitvorném tanci. Chvílemi se Eldreth zdálo, že
zahlédla tváře, pokroucené, otvírající beztvará ústa ve výhružném
šklebu. Častokrát sledovala takovou hru stínů a nechala volně pracovat
svou představivost, ale tady ne, ne na tomto místě.
Začala pochybovat o správnosti svého rozhodnutí, které se zdálo
výhodným, když ještě kopec osvětlovaly sluneční paprsky. Ale vydat na
cestu se jí už nechtělo.
Sevřela v ruce přichystaná stébla. Měla jen tři. Bylo obtížné je
sehnat a při sušení se jich do potřebné červené zbarvilo jen žalostně
málo.
"Jako dar duším lesa", odříkala Eldreth pomalu. Poklekla k ohni a
vhodila bylinu na rozžhavené uhlíky. Uschlé lístky se ihned začaly
kroutit a vycházel z nich červenavý dým; plamen nabral nachový
odstín.
Z pouzdra na opasku vyňala nůž a řízla se jím lehce přes levou dlaň.
Vytryskl malý pramínek krve, stékající po čáře osudu k zápěstí, kde se
oddělilo několik kapek. Se zasyčením dopadly do ohně.
"Jako oběť mé víry"
Možná to byla jen představivost, ale Eldreth se zdálo, že chvílemi
vidí v ohni tvář. Neměla tušení, jak kouzlo probíhá. Přála si, aby ji
duchové vyslyšeli.
Co si žádáš, dítě?, otázal se šepotavě vlídný a nesmírně klidný hlas.

"Prozraď mi, co mne čeká", poprosila Eldreth tajemnou bytost. Nastala
chvíle ticha, které rušilo jen praskání větévek.
Ach, mé dítě. Jsi v nebezpečí, vydechl žalostně duch, utíkej před
smrtí, kterou Vrána nepřepraví. Pohleď do zrcadla a spatříš Vlka!
Eldreth, zmatená a vyděšená z vyřčené sudby, se nahnula nad desku s
kaluží vody. Viděla světlo; byl to oheň. Seděl u něj muž s tváří,
kterou ve tmě nebylo možno vidět, jen oči, ve kterých se odráželo
světlo-dva bystré, vědoucí ohýnky. Obraz se zamlžil a ona opět uviděla
měsíc a hvězdy.
"On ti pomůže, je tvá záchrana", naléhal duch. "To Vlk unikne před
osudem, jež ti určila hrobka i pevnost."
"Hrobka? Jaká hrobka?", zmateně vzlykala Eldreth. Z neklidu, který náhle
čišel z tajemného hlasu měla strach. Já neumřu, já nechci!Já
přece….
"Jdi, mé dítě!", přerušil ji náhle duch. "On přichází." Oheň zhasl jako
sfouklá svíčka a rozprostřela se tma. Eldreth popadla panika. Ten hlas
byl tak upřímný a soucitný. Říkal jí mé dítě a měl ji rád. A mluvil
naléhavě – měl o ni strach.
A byl pryč…
Vrať se! Prosím! Kdo jde?
Zlověstné ticho.
Ne, ne. To nejde, já neumřu, nemůžu. Nejsem v hrobce, začala z
rozrušení mluvit nahlas a odmítavě kroutíc hlavou popadla rychle svůj
batoh. Po tváři jí stékaly slzy; dnes poněkolikáté. Chytila se
bezradně oběma rukama za hlavu.
Náhle ztuhla uprostřed pohybu. Někdo tu byl. Neslyšela nic, byl to
spíš pocit. Kameny byly tak živé, vědoucí.
"On přichází", ozvalo se v jejích myšlenkách. Polila ji chladná vlna
strachu. Nohy ztuhly, ruce ji volně sklesly podél těla, zaklínadla se
vypařila z hlavy. Eldreth stála nehybně jako socha. Pocit cizí
přítomnosti sílil. Čekala, že každou chvílí se objeví.
"Vítej, Eldreth", Ozval se kus za ní zvláštní hlas. Pomalý, válel každé
písmeno na jazyku, jako kdyby mělo mít přesný účel, jiný než
sdělovací. Ten hlas prořízl ticho jako ledový nůž, až sebou poděšeně
cukla. Neodvažovala se otočit ze strachu, co by spatřila. Stejně tak
nedokázala odpovědět. Ona, která bez potíží pohotově a kousavě odsekla
na jakoukoli narážku a urazila tucty lidí tak snadno, jako když mávneš
rukou- nyní ale slova došla a ani jediné nepřišlo na jazyk. Její
fantazie mezitím horlivě vytvářela různé podoby majitele hlasu.
Za zády jí zazněl pobavený, škodolibý smích. "Bojíš se?"
Žádná odpověď.
"Samozřejmě, že se bojíš. Strach!, ozvalo se nadšeně, Tak krásná věc,
tak povzbuzující, tak, tak… osvěžující, jako-"
"Kdo jsi?", přerušila nechutný proslov, stále otočená zády.
"Není důležité kdo jsem já", opravil ji hlas, "není důležité ani jak
vypadám. Důležité je, že jsi přišla. A proto tě znovu vítám do svého
skromného příbytku."
"Jak se jmenuješ? Znáš mé jméno, řekni mi své", odsekla Eldreth, ačkoliv
uvnitř umírala hrůzou. Její fantazie vyrobila mezitím konečnou podobu-
pohublá postava oděná v cárech černého hávu, kostnaté bledé prsty,
zaryté do kamene…jen tvář neznámému zatím nepřiřadila. Až na
pronikavé oči- temně hnědé, se zakaleným bělmem, stále arogantně
pozorující okolí.
"Mé jméno není důležité. Ne, není. Nechceš ho znát", zopakoval, jako by
sám pro sebe.  "Nebuď na mě zlá. Budeme spolu trávit dlouhou dobu,
Eldreth. Budeš si muset zvyknout." Znovu se škodolibě rozesmál. Eldreth
přemítala nad poslední větou.
"Byudeme spolu trávit…?Ne! Já s tebou nebudu ani chvíli." Vztek ji
dodal odvahy a chtěla se zrovna otočit, když uslyšela, jak neznámý
pomalu vykročil k ní. Znovu ztuhla zděšením.
"Nepřibližuj se!", vykřikla hystericky a kroky zaváhaly.
Eldreth začala zhluboka dýchat. Nesmí být rozrušená. Když je
rozrušená, kouzla se vymykají kontrole.
Začala se pevně soustředit.
"Zbytečně se namáháš, čarodějko", uchechtl se.
Rudá řeko…
"Nepokoušej své štěstí", kroky se zastavily jen kousek od ní. Na dosah
ruky.
Rudá řeko, prosím ….. Ucítila horkost na spáncích a v rukou. Někde
hluboko v podvědomí uviděla nekonečnou planoucí plameny protkanou
Řeku, z níž do proudila energie. Vzduch kolem se zavlnil horkem, (nebo
se Eldreth zamotala hlava). Prsty ji rozbrněly. Příliv energie nešel
zastavit. Nedokázala to. Neustále se jí do mozku zavrtával nepříjemný
hlas.
"…..viděl jsem mnoho kouzelníků a čarodějek a jejich směšná zaříkání
(…nesmí být rozrušená…), křičená, šeptaná, nevyslovená, a všechna
končila tak tragicky",…teatrální povzdych.
Byla rozrušená. Příliš myšlenek věnovala vzteku a moc málo na zavření
imaginárních dveří, kterými do ní proudil oheň. Na prstech se jí
začaly dělaly puchýře.
"Nech už sakra toho-", rozkřičel se hlas, který ji vytrhl z transu.
Uvědomila si jeho přítomnost a polila ji nenávist, která nahradila
vztek svou ledovou rozvážností. Ve zlomku vteřiny si uvědomila kdo za
všechno může (dveře se zabouchly).
Věta byla v polovině, když se Eldreth zprudka otočila a vykřikla. Z
rukou jí vyšlehly plameny, které ji oslepovaly v měsíční noci. Stále
držela napřažené ruce a prsty rozevřené do vějíře. Zůstala tak chvíli,
možná dlouho. Nevnímala čas. Ozvalo se prasknutí. Ať vlna zasáhla
kohokoliv, musel být spálený na uhel.
Zatřepala prsty a oheň zmizel. Před ní bylo spáleniště, jeden kámen
pukl v půli a rozdrolil se, ale žádná spálená mrtvola nebo hromada
popela a ohořelých kostí. Nic.
Eldreth se udýchaně rozhlížela. Nikdy neudělala nic podobného. Byla
plná energie, nabrala jí mnoho a ještě v ní dost zůstalo. Horko trochu
polevilo .
"Zvláštní", ozval se znovu odkudsi hlas, "málokdy jsem viděl takový
výsledek. Myslím, děvče, že to bylo tvoje poslední kouzlo. Trochu jsi
to přehnala." Znělo to docela úlevně.
Ledová ruka ji chytla pevně za zápěstí. Cítila ty pohublé prsty, které
jí pevně svíraly. Úlekem vyjekla a vzedmula se v ní další vlna horka.
Prudce se vyškubla, a naslepo za sebe napřáhla ruku v impozantním
gestu. Úlekem ztratila kontrolu a odlila mnoho síly.
Zablesklo se a ozvala se dunivá rána. Náhlý tlak smetl Eldreth na zem.
Jeden menhir byl v polovině puklý.
"Ty! Jak si to…", ozvalo se nevěřícně a užasle. Eldreth neviděla nic.
Ležela na zádech a mžourala do tmy. Před očima jí tančila světélka.
Pořád v ní zbývala trocha síly. Ale stále víc, než kdykoli předtím
cítila.
Ze tmy se náhle vynořila bledá ruka, splňující všechny její předchozí
představy. Neměla čas si pogratulovat za dobrý odhad, protože ji
okamžitě sevřela hrdlo. Zrak se jí začal znovu zatemňovat. Rozeznávala
jen obrys hlavy, kousek od jejího obličeje. Tvář útočníka však zůstala
skrytá pod rouškou tmy. Chtěla ji vidět.
Další důvod proč zůstat naživu.
Z posledních sil nad sebou zatápala rukou, která narazila narazila na
ledový krk, bez života a bez jediné kapky krve, která by ho zahřála.
Slyšela pohrdavý smích, který v ní znovu probudil nenávist.
Nevěděla o tom, ale když se zvedla vlna horka a z její ruky vyšlehly
plameny, měla na rtech slabý úsměv, který nezmizel, ani když ztratila
vědomí.

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Epic

    Mám malou připomínku, netýkající se povídky, ale editace článků.
    Asi si redaktoři všimli, že je tam nový editor.
    Ale vyšla nová verze redakčního systému, takže to možná chvíli bude trvat než ten stávající editor upravím pro novou verzi.
    Každopádně, mělo by brzy jít ke svým článkům připojovat JAKÝKOLI obrázek z galerie, což je podle mě dost velká výhoda.
    To je asi tak vše.
    P.S. – u komentářů budou brzy smajlíci 🙂

  2. Epic

    Co ti mám na to říci, starý brachu 🙂
    Svět se změnil, a myslím že i naše povídky. Cítím v tomněco jiného, zlášť v téhle části než v jiných. A hodně se mi to líbí.
    Čili bych tuhle povídku ohodnotil jako větší nadprůměr (to mám z těch SCIO) 🙂
    No, a na závěr: co se ti děje, že se nemůžeš z domu dostat k editaci?

Leave a Reply