Lidé se shromáždili na náměstí a zvědavě čekali, co udělá ten záhadný mrak, který se před dvěma dny objevil na obloze. Před královský palác vyšel Zafir, vládce země Dalnashar. Za velkého jásotu davu dal pokyn svým nejlepším mágům, aby vyslali ničivý paprsek energie proti tomu zlověstnému útvaru. Ti se začali soustředit a za odříkávání nějakých slov či vět z jejich zvláštních holí vyšlehly světélkující paprsky, které se těsně před mrakem spojovaly v jeden proud, směřující do jeho středu. Paprsek svítil asi minutu, než oslábl a ztratil se úplně. Jeden z mágů se omluvně podíval na krále.

„Už nemají sílu, pane“, naklonil se ke králi jeho tajemník. Než však stačil cokoli dodat, vyšlehla z mraku mohutná střela energie, která zasáhla královský palác. Ten se během mžiku proměnil na tisíce kusů létajících trosek, které začaly padat mezi vyděšené lidi. Ti se snažili skrýt, pobíhali a tlačili se, jen aby už byli pryč z toho strašného místa, kam jindy chodili tak rádi trávit volná odpoledne. Král se jen bezmocně díval, jak jeho město pustoší záhadný oblak. Nebo to, co se za oblak vydávalo. Ještě chvíli zaváhal, ale potom se už také musel schovat do bezpečí, aby ho nezasáhla některá z trosek padající chlouby města, sídla a domova panovníka, královského paláce.

     Zafir se rozběhl přes náměstí, ale najednou ho zastavila záhadná postava v plášti, která se objevila přímo před ním. Král pocítil zvláštní předtuchu. Postava promluvila.

„Tato země je teď moje. Každý, kdo se mi postaví na odpor, bude zničen. Strážce, kterého mám na obloze, se postará o kázeň. A Ty jdi, králi! Odejdi a nikdy se nevracej, jinak neušetřím jediného obyvatele tohoto města.“

     Král Zafir hleděl vyděšeně na mocného okupanta, ale nakonec mu jeho duchapřítomnost umožnila vznést další otázku.

„Můj syn. Je teď u chůvy nedaleko odsud. Dovol mu, aby šel se mnou. Jsou mu teprve tři.“

„Nezáleží mi na něm. Vezmi si ho a zmiz odsud.“

Pak ta postava zmizela. Král se ihned rozběhl do domu, ve kterém byl jeho syn schovaný. Zafir ho tam ukryl předtím než vyzval mágy ke zničení mraku. Zaklepal na dveře a otevřela mu vyděšená chůva.

„Co se děje pane? Slyšela jsem ty rány. Proboha co se děje?!“, vyhrkla na něj vyděšeně.

„Není čas na vysvětlování Armo. Kde je Anir? Rychle!“, pobídl jí.

„Je dole, spí“, odpověděla chůva.

„Přiveď ho, musíme jít!“

Chůva běžela pro malého Anira. Když se s ním vrátila, král ho popadl a měl se na odchod.

„Alsane,….pane, kdy vás zase uvidíme?“, zavolala za dvojicí Arma. Král se zastavil, pomalu se otočil a díval se na ní. Pak si ale uvědomil, že musí jít a vyrazil na cestu městem, kterým pobíhali jeho vyděšení obyvatelé.

     Netrvalo dlouho a Zafir se synem doběhli k hradbám města. Z nich vedla cesta zprvu upravená, která se během několika stovek metrů stále více začínala podobat lesní pěšině. Král se ohlédl. Město bylo zmatené a nad ním se vznášel zlověstný mrak. Dvojice dříve nejmocnějších lidí v zemi Dalnashar zmizela v hustém lese.

     Začínalo se stmívat. Toto bude jak pro krále, tak pro jeho syna první noc v jejich životě, kterou budou trávit pod širým nebem, necháni napospas lupičům a zlým nočním přízrakům. Toto je první noc od chvíle, kdy země Dalnashar padla do rukou nebezpečného Alfixe.

 

O rok později

„Ardajáši, musíš rychle pryč! Jdou si pro tebe Alfixovi poskoci!“

„Vím, cítím to. Jsem připraven vyrazit“, odpověděl mág. Mág, který jako jediný přežil. Jako jediný z těch, kteří se před rokem pokusili zničit Alfixův nástroj moci, jenž připomíná mrak na obloze. Nyní již rok v doprovodu svého věrného přítele Lana uniká před zlým čarodějem, který z jeho krásné země udělal ponuré místo plné strachu.

     Ardajáš si přes rameno hodil pytel s osobními věcmi a za šera končícího dne se vyplížil z krčmy, která mu celý týden poskytovala úkryt před pronásledovateli. Proběhl hlavní ulicí malé vesničky a zmizel v lese. Jeho společník vyrovnal účet u hostinského a odešel za ním. Byli na cestě celou noc, protože dobře věděli, že čím dál se dostanou od Afixových poskoků, tím mají větší šanci uniknout z jeho moci, přestože je velká. Oba uprchlíci klopýtali přes kořeny stromů a brodili se potoky tak, jako tisíckrát předtím.

     „Ty, poslyš, Ardajáši. Není ten tvůj kamarád trošku neodbytný“, zeptal se Lan jízlivě, když už byli oba v bezpečí osamělé lesní hospody.

„Nedá nám pokoj, dokud mě nedostane. Nikdy mi nezapomene, že jsem se pokusil zničit magický mrak, jeho největší kouzlo, kterým zastrašuje a ovládá lidi této země. A není to můj kamarád.“

„No jo. Tady! Ještě jedno pivo!“, otočil se Lan na hostinskou. „A co budeš dělat dál? Nemůžeme se pořád skrývat“, dodal.

„Ano, máš pravdu. Rok stačil. Země je zničená, lidé se bojí a všichni kdo mají příležitost, pokouší se prchnout. Mnozí utíkají do říše Nalsab.“

„Jo, ale jsou to blázni. Alfix má na hranicích ta svá monstra, br.“ Lan se zachvěl odporem.

„A právě tam musíme také my“, pronesl Ardajáš, jako by neslyšel slova svého přítele, který se málem zalknul pivem.

„Zbláznil ses! To se raději můžeme pokusit propašovat na Alfixovy čajové dýchánky jako družičky. To je snad zlý sen. Rok běhání po lesích, po krčmách a můj společník se mi z toho zcvokne.“

„Uklidni se Lane“, řekl mág klidně. Vím jak na to. A vím také, jak zastavíme toho zločince. Neptej se ale na podrobnosti. Až přijde čas, všechno ti vysvětlím. Teď je důležité dostat se do Nalsabu.

 

„Přidej, jsou nám v patách!“

„Už nemůžu“

„Dobrá, ponesu tě. Musíme jim uprchnout. Za chvíli jsme Nalsabu.“

„Kdo jsou a proč nás honí tati?“

„Anire, víš jak jsem ti povídal o zlém mágovi Alfixovi, který nás vyhnal a teď nás pronásleduje.“

„Ano tati, vím. Byl jsi král a on ti zemi ukradnul. A teď nás honí?“

„Ano Anire. Určitě lituje, že nás nechal jít. Bojí se nás. Nevím proč, ale bojí. Hele, podívej! To je hranice. Rychle!“

Zafir běžel s dítětem v náruči a přitom ještě pozorně poslouchal, zda v okolních houštinách nezaslechne nebezpečí. Najednou se asi sto metrů za nimi objevilo pět postav. Postav lidských, ale lidem nepatřily. Byly to přízraky, které sloužily Alfixovi. Dali se do běhu směrem k Zafirovi, ale ten na nic nečekal a běžel, jak mu stačily síly. Když byly postavy tak dvacet metrů za jeho zády, proběhl kolem hraničních kamenů a běžel dál. Příšery na hranice nedbaly a pronásledovaly ho dál. To už však z křoví vylétl šíp a první z pronásledovatelů se svalil k zemi. Vtom z blízkých houštin vyskočilo asi dvacet strážců hranice, kteří po krátkém boji zvítězily nad čtyřmi Afixovými sluhy.

„Odneste je. Toho zraněného ošetřete a vyslechněte“, rozdával pokyny velitel stráže. Potom přistoupil k Zafirovi a Anirovi.

„Jsem velitel stráže hranic. Jste uprchlíci?“

„Ano. Utíkali jsme před nimi. Já jsem Zafir, král Dalnasharu a toto je můj syn. Prcháme před tím zločincem už rok.“

„Je mi ctí pane. Buďte vítán v naší zemi. Sdělím svým velitelům, že jste tady.“

„Děkuji. Jsme velmi unavení.“

„A ještě něco. Chtěl jsem Vám jen říct, že i tady v Nalsabu jsme všichni rádi, že žijete.“ Velitel se na krále podíval a ten poznal, že i za hranicemi své země má podporu lidí. Nalsab je silná a velká země, na ní si Alfix netroufne, ale i zde mají strach z jeho nájezdů. Už to, že před rokem někdo spáchal atentát na krále a jeho šestiletá dcera nemá ještě znalosti k tomu, aby mohla vládnout, znepokojuje lidi. Sice jí v těchto těžkých chvílích zastupuje tajemník, který je plně oddán své zemi, ale chybí vládce.

„Královna Raina v zastoupení tajemníka Svera vás očekává.“

Tato slova, která pronesl strážný, zněla po úmorné cestě z hranic do paláce pro Zafira jako rajská hudba. Vzal syna a spolu vstoupili do velké, slavnostně zdobené místnosti. Směrem od dveří k tribuně vedli ozdobné koberce. V čele místnosti bylo několik křesel. Ano, byla to slavnostní královská pracovna. Obsazena byla jen dvě křesla. Na prvním z nich seděla mladá královna a ze druhého vyskočil tajemník Sver hned, jak spatřil návštěvu.

„Pane Zafire, jsem velmi šťasten, že jste Vy i syn v pořádku. Mnozí už nedoufali, že vás kdo kdy spatří. Nalezněte prosím v naší zemi domov do doby, než zlo pomine. Než přijde ta chvíle, budete chránění na neznámém místě v této zemi.“

 

Konec první části

Akoba (A01)

  

Komentáře

komentářů

About The Author

Šéfredaktor

2 komentáře

  1. Epic

    tak, se spožděním jsem začal teďka číst tuhle sérii.
    CO dodat? Myslím, že hodně jsem ti toho napsal v mailu, a to stále platí. Styl jakým píšeš ke mně osobně promlouvá, to můžu říct za sebe.
    Nevím co ostatní, nějak ty komentáře u posledních článku za poslední 3,4 dny zhasly… 🙂
    Takže se vrhnu dál na pokračování. Zatím dobrý.

Leave a Reply