Plamen pochodně osvětloval hladkou bílou stěnu. Jak plápolal, stín na zdi se lehce třepotal a měnil už tak znetvořený obraz. Eganě připadalo naprosto vyloučené, že by stín na zdi mohl patřit právě jí. Vždyť ona… ona, nádherná dívka, tak krásná, že na světě není sličnější panny… a tento ponurý černý stín? Neměl nic z toho, co měla Egana. Sněhobílá pleť, jasné modré oči lemované dlouhými a hustými černými řasami, jemné obočí, ale vlasy husté a černé jako havraní peří. Ale toto byl úplně obyčejný šedivý stín, který neměl ani kapku z Eganiny krásy. Přesto k dívce patřil tak, jako jedna strana mince patří ke druhé.

Egana znechuceně odhrnula další pavučinu. Proč se zatraceně ukryla právě sem? Proč do tohoto špinavého a odporného sklepení, kde se navíc prochází její temný stín? Náhle jí do očí vhrkly slzy, když si dnes již podruhé uvědomila, co se to vlastně děje. Otec! Matka! Bratr! Stihnou se před tou zkázou, řádící nahoře, schovat? Měla s nimi zůstat. Království Eganina otce padalo v popelu. Jen hustý dým se linul z nekonečné záplavy smrtícího ohně. Nepřátelé nikoho neušetřili. vůbec nikoho. Kéž by alespoň Eganini nejbližší přežili!

Egana nebyla nikdy odvážná tak, jak by si přála. Chtěla by se teď obrátit a utíkat rodičům a malému Gomovi na pomoc, ale nedokázala to. Chodba před ní byla ještě hodně dlouhá a všude byla černočerná tma. Plamen pochodně svítil sotva krok dopředu, a samozřejmě na zdi uzoučké chodby. Opět tady byl ten plíživý stín.

Najednou, jakoby Egana uslyšela výkřik. Polekala se a rychle se otočila směrem, odkud přišla. Nikoho neviděla, a co hůř, už nic víc neslyšela. Dostala strach. „Je tam někdo?“ zavolala do tmy. S bušením srdce očekávala odpověď. Místo ní se ovšem ozvaly tiché kroky, které se stále zrychlovaly… až se ve světle plamene objevil asi čtyřletý chlapeček – Eganin bratr.

„Gome!“ zvolala úlevně a objala dítě. Gom nebyl schopen jakékoliv věty, natož slova. Jednoduše ze sebe nevydal ani hlásku. Byl vyděšený mnohem více než Egana a mnohem více, než jak ho kdy dívka viděla. Snažila se z něj vymanit, co se děje s otcem a matkou, ale jakoby nevnímal. Byl ušpiněný a odřený, na mnoha místech měl hlubší rány. Potřeboval lékaře.

Egana dobře věděla, že asi po čtyřech mílích chodba sklepení končí a otvírají se zde dveře do záchranné komnaty, ve které jsou tři postele, zásoby jídla, dva vojáci, doktor a služebná. Ale tak dlouhou cestu už Gom nemusel přežít – Egana si totiž povšimla velmi hluboké rány v bratrově hrudníku, ze které ještě vytékala krev. Při tom pohledu Egana propadla zoufalství.

Opět na ni ze zdi hleděl stín, klidný jako obvykle. „Co si tak stojíš!?“ vyjela naň plná zlosti, „copak nevidíš, co se děje? Bratr umírá! Otec a matka možná nežijí! A ty si myslíš, že to je naprosto normální, že se vůbec nic hrozného nestalo!“ Když odezněla ozvěna Eganiných slov, nastalo ticho. Pak dívka pokračovala. „Nic necítíš! Jsi chladný jako led! A odporný, hnusíš se mi, nenávidím tě! Nenávidím sama sebe! Nenávidím sama sebe…“ poslední větu pronesla téměř neslyšně. Po zdi chodby se sesunula dolů a hořce plakala. Gom se přibelhal k jejím nohám a začal je hladit svou malou ručkou.

Egana vzlykala, svět se jí rozpadal pře očima. Nic už neměla. Kromě svého stínu, který s ní měl zůstat na věky.

„Jak to dopadlo?“ zeptal jsem se potom naplněný zvědavostí. Yuyka pokrčila rameny. „Nemám konec,“ odpověděla, „neumím psát konce. Nevím, jak z toho příběhu ven.“

Zamyslel jsem se a po chvilce jsem prohlásil: „Myslím, že Gom zemře, Egana s ním a oba se dostanou do jiného světa. Světa bez stínů.“

„Do světa bez stínů?“ zopakovala Yuyka, „žádná věc by tam neměla dvě strany… jen jednu. Tu lepší. Otázka je, zda by se pak dobrá ztrana neztratila…“

„Raději nad tím nepřemýšlej. Jdu spát. Dobrou noc.“

Komentáře

komentářů

About The Author

12 komentářů

  1. Sarka

    Zase po dlouhe dobe jsem zavitala na stranky mfantasy a nemohla si odpustit neprecist si nektere stare, ale oblibene povidky. Mezi nimi byla i tato a pred vlastnim pripomenutim si pribehu jsme si precetla komentare. Uz tehdy se mi povidka velmi libila, takze se mohu jen prpojit k pochvalnemu vyjadreni predchozich komentatoru. Nemohu si ale odpustit poznamku na ucet vsech, kteri se ohrazovali proti nedokncenosti tohoto pribehu. Naopak, tato povidka ma jasny a uceleny zaver. Cozpak vzdcky potrebujete v zivote vedet presne, jak veci dopadnou? Nehlede na to, ze vam tu Yuyka naservirovala zaver jako na zlatem podnosu. Tahle povidka je krasna a i kdybych ji chtela neco vytykat, nemohu, protoze by to mohl byt maximalne jiny druh stylu psani, cimz bych akorat ubijela autorcin osobity krasny vyraz. [Kdybych vedela, kde se na tehle pitome klavesnici skryva vykricnik, uz bych ho t pozila minimalne dvakrat. Notebooky jsou obcas des, zvlaste ty jablickove.]
    Mam dojem, ze uz jsem toho tu napsala c

  2. Yuyka

    V první řadě díky za pozitivní komentáře. K těm havranům… k čemu jinému bys černočernou čerň přirovnal? K temné noci? Ne, mně tam ti havrani sedí! A Finvelio, já mám radost, že pořád mám čím tě zaujmout a možná inspirovat!!! Ještě jednou, dík.

  3. Gangleri

    Zajímavé, ale takhle se mi to zdá moc neuzavřené. Nemám nic proti otevřeným koncům, ale takhle najednou děj utnout… a neříkej, že neumíš psát konce 😀 Buďto žili všichni šťastně až do smrti a nebo všichni umřeli… – ne dělám si srandu 🙂

Leave a Reply