Byl začátek jara. Sněhy roztály a lesy se rozlily drobné bystřiny. Zpod bílé pokrývky vykoukla zelená tráva a z? mas sněhu zbyly malé ostrůvky, které svítily v? měsíčním světle. Lesní zvířena probuzená po dlouhé době k životu se všemožně ozývala .

Vzduchem proletěl kámen. Noční ticho protrhl tříštivý zvuk. Okno se rozletělo na desítky střepů. Zlomek vteřiny zavládlo ticho. Ale stejně rychle jako ztichl, les znovu ožil světly pochodní a výkřiky. Malá chaloupka byla rázem obklíčená houfem s? vidlemi a cepy.

Vyveďte jí! Obcuje s? démony!”

“Nečistou!”

“Vražedkyni a čarodějnici.!”

Zvedl se ledový vítr. Prohnal se korunami stromů, zavířil davem a pochodně zhasly. Hluk jako rázem ustal. Rozlilo se opět ticho půlnočního lesa.

“Vyveďte ji!”, vyjekl znovu kdosi v? tíživé snaze něco udělat. Výkřik zapadl do ticha. Těžko říct, zda by se někdo odvážil dovnitř. Ale ona vyšla sama.

Když se objevila, lidé o krok couvli. Čekali rozlícenost, hněv, tvář pokřivenou vztekem. Spatřili však překvapení a smutek. Po tvářích bledých? v měsíčním světle jako sníh stékaly slzy, dlouhé černé vlasy se vlnily přes ramena, některé spadaly do obličeje. Postava byla v? noci těžko rozpoznatelná, schovaná pod černé šaty.

“Proč? Proč taková jména pro mě? Čarodějnice? Dcera pekel? Za co jsem si od vás zasloužila takové nadávky?” vzlykala dívka a přistupovala k? lidem. Ti od ní v? bázni ustupovali.

“‚Proč????, se nás ptáš?”, vyjekl ženský hlas, “Tak já ti to povim! Můj manžel, buď mu země lehká, to jo, se vždycky motal kolem tvojí chalupy. Snad si ho svedla nebo co. A já měla zlý tušení. Povídám: ‚Nechoď tam, nedělá to dobrotu???, ale vždycky mě odbyl mávnutím ruky. A pak se ztratil. A tady Fionora ho našla. Chuděra. Viď, Fionoro? ” Fionora zalomila rukama a zaskučela.

“Vidíš?”, pokračovala dál. “Z? toho, co viděla je úplně pryč. Chuděra, jak řikám. Rozsápaný tělo na kusy, hlava pryč. Co já teď vdova ubohá!?”, obrátila se na zbytek lidí a spráskla rukama. Pak se horlivě otočila zpět na slzící dívku. “Skončíš na hranici za to cos provedla.”

“Má pravdu! Na hranici s? ní!” vykřikla další žena.

“Jak jen…já…. jsem nikomu nic neudělala.” rozbrečela se dívka a klesla na kolena. Vzpřáhla k? nim prosebně ruce. “Cožpak tu není dost medvědů? Probouzí se ze zimního spánku, jsou hladoví a rozzuření. A proč tolik nenávisti pro mě a ani slza pro zesnulého?”. I když měla v? očích slzy, znělo to dosti vyčítavě. (Fionora vyjekla a zalomila rukama) Pak se prosebně obrátila ke zbytku lidí.

“Prosím. Neodsuzujte mě za to, co jsem nespáchala.”

Z? davu vystoupil robustní muž a stoupl si před klečící děvče. “Radši táhni! Jen to, že nechceme mít na svědomí vraždu, ti dovoluje odejít. Ukážeš se tu ještě někdy a už nebudeme tak milosrdní.”pohrozil jí, majestátně mávajíc vidlemi.

“Ale…”začala dívka.

“Mlč! Být po mym zítra se pečeš v? ohni”, okřikla ji vdova.

“Ale klid, co když to byl opravdu medvěd?”, snažil se umírnit vesničany postarší muž. “Eldreth má pravdu-jsou teď trochu naštvaný. Ona se ve zvířatech vyzná. Může snad někdo z? vás najisto dokázat, že to byla ona?”

“A kdo dokáže, že to neudělala?”, oponovala mu vdova.

“Taky nikdo,” odpověděl věcně stařec. “A proto navrhuju mírnější řešení- vyhnat ji pryč.”

“A co pak? Nesnesla bych vědomí, že bude činit zlo někde jinde. Je mi už teď líto vesnice, kde by se usadila ta čarodějnice.”, a hodila nenávistný pohled na vzlykající “čarodějnici”.

To už se stařec neudržel: “Ty, že by ses modlila za cizí vesnici? Ty která skřípeš zubama, když tě někdo poprosí o špetku soli a-”,zarazil se když vyděl ohromené výrazy, které je sledovaly. Pomalu se nadechl. “Dobře. Když máš takové cítění pro všeobecnou dobrotu, tak ji upalme” -Eldreth zbledla ještě víc- “Ale dokážeš to?”, stařec se zadíval vdově přímo do očí a pomalu přistupoval k ní “Dokážeš ji postavit na hranici a zapálit ohe??. Sledovat, jak ji plameny pomalu pohlcují? Dokážeš to, Helgo? Kdo z? vás to dokáže?!”, zakřičel, až sebou přítomní cukli. Padlo zase to ticho, číhavé a dychtivé po rozsudku.

“Nikdo?”, udivil se stařec. “Ale podívejme- ve vesnici taková rozhodnost, že by před ní i skály uhýbaly a najednou zhasla, jako když sfoukneš svíci. Nechte si projít hlavou o co tu de. Já bych byl pro, aby Eldreth zůstala, ale to mi asi neprojde. Tak ji vyže??te, ale já s? tím nemám nic společnýho”, a otočil se a odešel domů.

“Jo, jo . To bude nejlepší. Tak to bude, ať odejde a bude klid”, ozývalo se z? davu. Přijít a rozbít okna nebylo nic hrozného, ale upálit člověka? To si nikdo nechtěl vzít na svědomí.

Ale dívka se ještě víc rozbrečela “To mám zmrznout v? lesích? A co moje chalupa? Takhle se odvděčujete za to co jsem pro vás udělala?”

“Bude jaro, nějak to přežiješ. Sbal si věci a za úsvitu ať tě tu nevidíme. Když máš tak ráda medvědy, tak jim řekni ať ti naloví jídlo”, uchechtl se tlouštík, který opět nabyl odvahy, když stařec odešel.

“Ale já chci pomstít smrt manžela!” zbrunátněla vdova, hledajíc oporu u vesničanů. Ze zbytku lidí už naopak vyprchalo nadšení. Stejně rychle jako přišlo. Většina navíc nic proti Eldreth neměla. Ale byla podivín. Samotářka. Pomohla lidem-to ano, ale stejně….sama v? lese a neměla nikdy nouzi a hlad. A co když má Helga pravdu? Není to normální. Když odejde bude alespo?? pokoj. A tak se pomalu všichni otočili a pomalým krokem odešli domů. Nikdo se nezastal, nikdo nepomohl. Rozlícená vdova chvíli stála před vzlykajícím děvčetem, ale když viděla, že všichni odcházejí, sehnula se k? dívce a sykla : “Stejně umřeš, ohněm nebo mrazem.”, otočila se a rychlým krokem dohnala zbytek vesničanů, kteří se ani jednou neohlédli.

Dívka ještě chvíli mlčky klečela na prochladlé zemi, po chvilce se zvedla a razantně odešla do domku. Ten se skládal z? jedné velké místnosti- kuchyně, přeplněné sušenými bylinami nad pecí- a dvou menších. V? jedné z nich, stroze vybavené postelí a starou truhlou, se zastavila a prudce nadzdvihla víko. Přehrabovala se v? oblečení a zlostně si mumlala: “Jen to že nechceme mít na svědomí vraždu ti dovoluje odejít. He! To víš že jo, kdybys neměl naděláno v? kalhotách, třeba bys dokázal říct něco lepšího”, pak pokračovala kvílivým hlasem: “Ale já chci pomstít smrt manžela!-rychle koukla na rozbité okno, přešla k? němu a zakřičela z? plných plic do tmy: “Huso!”

Shodila ze sebe v? rychlosti šaty a oblékla kalhoty, které upnula širokým opaskem, vysoké kožené boty, košili a kožich. Přes záda přehodila plášť

“Já vám dám – vyhánět mě. Ale víš co? Já pudu. Proč ne? Jestli si myslíte, že tu jako puťka zůstanu do rána a budu kvílet: ‚Ne, ne neupalujte mě! Buďte milosrdní!???,tak to se teda pletete. Měla sem co dělat, abych nepřestala předstírat brekot a jednu jim nenatáhla. Tý hysterce i její povedený Fionoře…Stačí sfouknout jim ohýnek a oni zmlknou a já se tu…” a dál a dál pokračovala v litanii nadávek. Mezitím jako vichřice zuřila po celém domě.Ve spíži si zabalila vyuzenou šunku, pecen chleba a pár jablek. Nad pecí se chvíli probírala bylinkami, tu uštípla, tu sebrala celý svazek., až se místností se rozlily vůně všech druhů. Když byla spokojená vyšla před domek smutně se zastavila. Místo vypadalo tak vábivě, když odcházela. Ale třeba se vrátí. Jednou.

“Já se sem zas vrátím. Už brzo. A pak to začne.”, otočila se od domku a tepve teď se jí na tváři objevila opravdové slzy.

Komentáře

komentářů

About The Author

7 komentářů

  1. Anonym

    Konečně něco co stojí za přečtení.
    Je tam několik věcí, který mi nesedí, jako že se chudá vesničanka jmenuje Fiora, to je spíš jméno pro šlectičnu ne?;) Ale je brzo pro jakýkoliv komentáře.:) Každopádně ale fajn atmosféra a pěknej úvod do povídky s dobrými dialogy(nebo spíš monology:), jenž popár dílech nebo povídkách budeš mít jistě n1.
    Doufam že ti nevadí, že jsem se neuskromnil na slova, že povídka je super. 😉 Oba tušíme že kdybych se ted snažil sebevíc-neřesahovala by úroven poloviu úrovně tvé.

Leave a Reply