I.

Noc byla ledová, ale brzy poté co opustila domov začalo svítat a od jihu zavál teplý vítr, který rozvíval plášť a líně se proplétal mezi stromy. Když se na východě objevily první paprsky, sešla Eldreth z cesty, která se vinula od vesnice dál na západ. Les byl řídký a pokrytý hnědým kobercem listí s posledními zbytky sněhu.

V hlavě se stále mísily myšlenky na pomstu s otázkou kam dál. Lesy znala celkem slušně, hlavně na východ, kde mnoho mil nebyla žádná vesnice a les houstnul ostružinovými keři a nízkým porostem. V létě tu sbírala ostružiny, borůvky a jahody. Rostly tu i různé bylinky, které jiným možná přišly nezajímavé, ale Eldreth s nimi dokázala opravdové divy. Na západ naopak les řídnul, protkán poli, osadami a řídkou sítí cest. Ani jeden směr teď nevypadal dobře. Na západ neprostupný les, na východ lidi.

“Prašť jako uhoď”, pomyslela si Eldreth, ale pak se zamračila:“Vlastně ne, lidi sou horší než ostnatý křoviska”.

Jak tak dumala, podvědomě se vydala na sever. Les na severu měla nejradši. Stromy tam byly staré a vysoké; nejvíc buky a platany. Velké plochy tu byly porostlé mechovým kobercem, někde stromy zhoustly a ohraničovaly malé palouky, kam v noci tak krásně svítilo měsíční světlo.Mírně zvlněnou zem zřídka prořízla ostrá skaliska, na kterých se vší silou držely pokroucené borovice. Eldreth tu znala jednu nádhernou říčku, tekoucí z malého jezera, zčásti ohraničeného nízkými skalami. Voda nebyla hluboká, ale byla křišťálově čistá. Na břehu byly velké oblé balvany, skoro celé ponořené do vody, které v létě rozpalovalo slunce.

Místo nádherné a lidé sem nechodili, i když asi dva hony odtud vedla cesta a u ní stál hostinec.

To byl jediný cíl, kam se upnula. A až dorazí, uvidí se co dál. Po lesích se samozřejmě potloukalo pár lidí, kteří si mysleli, že lepší je vydělat peníze na druhých (těch pracujících), ale z nějakého lapky si hlavu nedělala. A o sebe se vždycky uměla postarat. Krom banditů lesy křižovali i lovci. Někteří lovili zvěř pro maso, jiní, ti zkušenější se hnali za kožešinami, nebo byli najati, aby vybili vlčí smečky, zabili medvěda a podobně. Poradí si s lovci, medvědy i vlky.

Poradí si s každým. Jen s hladem ne. Ten bude útočit pravidelně a nevzdá se. Hostinec byl odtud tři dny cesty, takže jídlo s trochou skromnosti vystačí. Pokud dojde, zná i jiné možnosti…

Když se Eldreth upnula k cíli, cesta jí ubíhala rychle.Pozorovala, jak se slunce vychází a putuje po obloze bez mraků. Vítr zeslábl a k polednímu bylo už celkem příjemně- jen země byla promokřelá, a tak byly boty a plášť brzy od bahna. Nastal čas “poobědvat”.

Posadila se na žulový balvan, který byl jak dělaný pro sezení. Položila na něj batoh a šla se porozhlédnout po palivu. Velká většina byla mokrá a napůl shnilá. Po dlouhé době nashromáždila trochu jakž takž suchého dřeva a vyschlé trávy a kůry na podpal. Z batohu vytáhla křesadlo. Stačila trocha snahy a jiskry podpálily trávu. Eldreth potěšeně zamnula rukama, spokojená sama se sebou, a chystala se vytáhnout šunku, když tráva bezvýsledně zhasla, aniž by zapálila promokřelé dřevo. Po dalších dvou bezvýsledných pokusech úsměv na tváři zmizel.

“To snad neni pravda!”, a chystala se hodit křesadlo co nejdál. Pak se jí na tváři rozhostil škodolibý úsměv. Křesadlo uložila do batohu a zadívala se na hromadu dřeva, jako by bylo živé a kdovíjak rafinované.

“To bych se na to podívala, aby mi hromada dříví kazila náladu”, zahuhlala si pro sebe Eldreth. Klekla si k ohništi a prsty zabořila do hlíny. Upřeně sledovala dřevo a šeptala stále dokola:

…Rudá řeko plamene,
propůjč mi svou sílu
zapal větve zmokřené,
vysuš mokrou hlínu!..

 

Brzy se ozval sykot. Z hromádky stoupala pára a kůra se kroutila. Eldreth přeříkávala slova stále dokola, a postupně zrychlovala. Pak vykřikla prudce: “Zapal větve zmokřené!”, a sevřela ruce v pěst. Náhle před ní vyšlehl prudký plamen až polekaně odskočila. Pár větévek se rozletělo kolem, ale hromádkou se už proháněly ohnivé jazyky. Sedla si znovu na kámen a hřála si ruce. Dřevo praskalo a míza syčela.

“Trochu sem vyšla ze cviku”, pomyslela si Eldreth, upřeně pozorujíc oheň.

“Ale co nadělám, budu se muset cestou trochu procvičit”, povzdechla si a šla pro další dřevo. O chvíli později se vedle ohniště vršila hromádka větví a Eldreth zamyšleně žvýkala plátek šunky a přikusovala chleba. Oheň podivuhodně uklidňoval a pročišťoval mysl. Přemítala jaké by bylo, kdyby skončila na hranici a oheň by se pomalu živil na jejím těle. Ještěže se jí zastal starý Akerus. Měl podivuhodnou schopnost, ten děda. Řešil spory raz dva. Učiněný soudce. Byla mu vděčná. Vlastně jí zachránil život.

Vesničané jí překvapili. Od smrti Helžina manžela se na ni dívaly přes prsty. To už Helga rozdmýchávala pomluvami nenávist. Ano, zabila ho. Tedy ne ona- to medvěd, nelhala jim, ale ona poslala medvěda. Dokonce měla Helga pravdu, že ho svedla. Ačkoliv to nebylo to pravé slovo. Ermin byl hodný člověk a taky hezký, nikdy nechápala, jak si mohl vzít takovou ukřičenou nánu. Helga se to ale dozvěděla, sehrála doma divadlo a ze strachu před ní ji Ermin odpřísáhl, že to s Eldreth skoncuje. Přestal si jí prostě všímat, ale miloval ji dál. Doufala v to. Bylo jí smutno a dostala vztek, v noci prosila duchy lesa o pomstu. A oni ji slíbili. Ráno litovala, moc litovala, ale nešlo to zvrátit. Když šel Ermin večer z lesa (byl dřevorubec), duchové splnili svůj slib.

Když pak viděla, jak vypadá bylo jí na zvracení. Samozřejmě, že Fionora a Helga vše zveličili. Hlava byla na místě a tělo na kusy nebylo. Měl “jen” rozdrápaný krk- vykrvácel.

Probrečela několik nocí, zato Helga neuronila ani slzu.

Nečekala, že přijdou. Asi by si poradila a utekla, ale takhle to bylo lepší. Některým byla opravdu trnem v oku, někomu se prostě nedalo zavděčit. A ty pomluvy, že je čarodějnice- ne že by byly nepravdivé, ale stejně se jí dotkly.

A tak tu teď sedí, jen s malou představou co bude dělat. Najednou na ní všechno dolehlo- nemá kam jít, Ermin je mrtvý, a zabila ho ona. Vlastně nemá nejmenší ponětí co s ní bude. Prostě se pod tíhou minulých dní rozbrečela.

Kdyby šel někdo kolem, viděl by tragikomický výjev: dívku, v jedné ruce chléb v druhé plátek šunky a oči zarudlé.A před ní plápolá oheň, ze kterého stoupá stužka dýmu, která se prosmýkne holými větvemi stromů a nechá se unášet větrem na sever.

Brečela dlouho, vybrečela ze sebe všechno co ji trápilo, smutek odcházel s každou slzou.

“Dost”, napomenula se rázně Eldreth a otřela slzy. “Pláčem to nevyřešíš.”

Přihodila větev do ohně, až se roztančily jiskry. Proč váhat nad budoucností, když se může zeptat. Nikdy to nedělala, ale nějak to zvládne. Snažila se vybavit si, jak na to. Potřebuje měsíční světlo nebo světlo z modré svíce, ano, jistě. A potřebuje vodní hladinu, stačí malá. A svazek rudé trávy. To je ono. A trochu štěstí, samozřejmě. Jak přemýšlela, hřála si ruce u ohně, dokud nevyhasl.

Vydala se na cestu. V noci stačí nají louži nebo tůňku. Jednoduché, pokud do té doby neumrzne. Zima se zahryzla o to víc, když neseděla u ohně, ale po chvíli si zvykla.

Cesta by se někomu mohla zdát jednotvárná, ale Eldreth si ji docela užívala. Sledovala každou drobnost, každou maličkost. Poděšenou veverku, šplhající na strom, vrabčáka, který se rochnil ve spadaném listí ve snaze najít alespoň zrnko nebo brouka. Les tím podivně uklidňoval, přestože bez listů vypadaly stromy trochu smutně. Pupeny byly ale zelené, připravené prasknout a zahalit větve listím. Jedině borovice stály dál s šupinatými větvemi obalenými jehličím jako by se nic nedělo, jako by žádná zima nebyla.

Když slunce začalo klesat a zabarvovat oblohu, stále bez mraků, odhadovala Eldreth, že ušla přes dvacet mil. Byla si jistá, že nezabloudila. Les byl o něco kopcovitější, občas se do země zařízly hluboké strouhy, které byly většinou celkem strmé a zarostlé, takže je musela obcházet. Nohy ji nebolely, byla zvyklá. Do cesty přikusovala jablko, rozhlížejíc se po potřebné tůňce a po místě k přenocování.

Bylo už šero, když země začala prudčeji stoupat. Před ní byl hřeben, vyšší než ostatní a nahoře byla “pleška” bez porostu s podivnými kameny. Tohle místo si nepamatovala. Možná se teď kopec zdál vyšší, když stromy kolem byly bez listí. Vydrápala se nahoru a rozhlédla se. Byla jako na ostrůvku v moři. Všude trčely do nebe holé větve, jako vyzáblé prsty snažící se vyškrábat se na oblohu; místy se zazelenala borovice. Z velké dálky zahlédla pár chuchvalců kouře, hlavně na jihu a na západě, kde byly vesnice.

“Třeba mi zrovna hoří barák”, poznamenala pro sebe posmutněle.

Její pozornost náhle přitáhl proužek dýmu stoupající k nebi. Ten nebyl z vesnice, to bylo ohniště. Bylo asi dvě míle od ní, jejím směrem.

“Vypadá na lovce”, dumala Eldreth. Na jednu stranu neměla náladu kohokoliv potkat, ale mohlo být zpestřením natrefit na někoho, kdo se za ní nepožene s pochodní. Šance, že se navzájem minou, je ale velká, a tak celou záležitost odsunula a prozkoumala kopec.

Byl úzký a podlouhlý, vrcholek byl korunovaný zploštělými vysokými balvany- z dálky vypadaly jako zuby. Nebo náhrobky. Přestože trčely ze země celkem náhodně a ledabyle, Eldreth se nemohla zbavit pocitu, že jsou tu s úmyslem. Svým způsobem ji fascinovaly. Přecházely od malých sotva po kolena, až k velkým, vyšším než ona. Některé byly zasazeny (byly zasazeny- tohle dílo nemohla vykonat příroda) rovně, jiné vychýlené do stran. Všechny byly porostlé vybledlými lišejníky, kontrastijícími s tmavou horninou.

Eldreth se snažila najít známky opracování, rytiny, nápisy. Nic. I přes svou zvláštnost působily přirozeně. Narazila však na jediný povalený- nebo byl tak úmyslně posazený. Byl velký asi jako deska od stolu, mírně prohlý. Uprostřed byla malá kaluž vody. Eldreth si ji skepticky prohlížela. Možná by mohla stačit.

Zůstane tu přes noc.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Epic

    Tak, už jsem se k tomu konečně dostal a opravil to. Pokud doma píšeš povídku ve Wordu, a pak ji překopírováváš do okna u přidávání článků, zeptá se tě to jestli to má vymazat formátování. Pokud dáš ano, vymaže to odstavce, pokud ne, tak by to mělo vypadat tak, jako ve Wordu.
    btw: to pokračování je opravdu zdařilé.

Leave a Reply