Legenda o zrození boha
 
    Klečel na písčité planině, jedno koleno se dotýkalo rozžhaveného písku. Čelo měl opřené o jílec svého meče, tichým hlasem promlouval ke svému jedinému bohu. Po tvářích mu stékali stružky potu, oči měl podlité krví a slzami. Před očima se mu míhaly obrazy mrtvé ženy, dítěte, bratra i otce, cítil svoje obrovské utrpení. Slyšel dusot nohou a nelidský orkský řev, cítil jejich pach. Slzícíma očima se zahleděl k? obzoru, spatřil desítky, možná stovky zelených kůží. Blížili se k? němu nadpřirozenou rychlostí, on ale nechtěl ustoupit, chtěl se jim postavit. Jediný muž, jediný rytíř proti stonásobné přesile, ta myšlenka ho vzrušovala, napl??ovala šílenou touhou po zabíjení. Vzplál v? něm neskutečný hněv, léty nashromážděný vztek, který se snažil dostat ven, už neposlouchal svou mysl, pohltila ho touha zabíjet.
    Na jeho pozlaceném brnění se odrazily paprsky odpoledního slunce, jeho meč se nepřirozeně napřímil, jakoby právě sám ožil. Rytíř vstal a rozkročil se, odhodlaný postavit se zplozencům temnoty, orkům. Cítil neuvěřitelnou sílu, která jím prostupovala, cítil, že je silnější než kdykoliv předtím. Na zjizvené, větrem ošlehané tváři se objevil úsměv, vědoucí úsměv. On, rytíř Alexandr Adanis se stal bohem!
     Masa orků se zastavila, viděli proměnu člověka v? boha. Postava stojící v? záři poledního slunce se smála stonásobné přesile krvežíznivých orků. Zaváhání, trvající několik dlouhých minut. Stáli a jen užasle hleděli.
    Ale rytíř, bůh Adanis se jim rozeběhl vstříc. Orkská horda viděla plát jeho dlouhé zlaté vlasy ve větru, ačkoliv měl těžké plátové brnění běžel nadpřirozeně rychle. Jeho tvář se neustále usmívala, sbíhal z? kopce a jakoby se země ani nedotýkal. Orkové se zalekli a dali se na zběsilý útěk, obraceli se ,prchajíc před hněvem boha. Byli však příliš pomalí, příliš.
    Adanisův meč procházel bez jakéhokoli odporu brněním a lámal meče, sekery i kopí jediným úderem. Orkové jeden po druhém padali, řvali bolestí a jen ti nejodvážnější se alespo?? snažili bránit.
     Po několika minutové bitvě zbylo na bojišti na desítky mrtvých orků a jen jeden živý muž, stál mezi mrtvými a vzdával jim čest, opět poklekl na jedno koleno a čelo přiložil k? jílci svého meče. Modlil se ke svému jedinému bohu, k? sobě.
 
     „A jen jediného orka tehdy nechal uprchnout. Díky němu dnes víme o zrození našeho boha, boha války Adanise.“ Dořekl starý muž, skrývající tvář pod černou kápí. V? hospodě u Zlomené šavle zůstalo po jeho vyprávění ještě dlouho ticho.
 
Stál v brnění zakutý,
s mečem v ruce zrozený.
S kamennou tváří vzpřímený,
 bolestí v srdci zhrzený.
Z lidské matky zrozený,
v bitvě v boha změněný.
Orkové jdoucí mu vstříc,
již stloukají si kříž.
Zatím bez bázně jdoucí,
za chvíli jen strachem posedlí.
Spatřili člověka slabého,
v mocného boha změněného.
Jeho meči se smáli,
svou nezkrotnou silou se hřáli.
Teď však zemřou v křeči,
mocný meč je po desítkách kosí.
Jen jeden jediný,
 k životu je určený.
Běží všem povědět,
že bůh války Adanis je zpět.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply