Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.
– Eurípidés
    
     Muž na bárce ke mně natáhl svojí kostnatou ruku. Ani se neobtěžoval zvednout pohled. Kápě zahalovala skoro celý obličej.  Tlumené světlo pochodní vrhalo tajemné stíny, které tančily okolo nás. Zdráhavým pohybem jsem sáhl do kapsy a  nahmatal minci. Pomalým pohybem jsem ji vložil do nastavené dlaně a obezřetně vstoupil na bárku. Převozník se beze slova otočil a odpíchl nás od břehu. Ten se za chvilku začal topit v mlze. Řeka byla podivuhodně klidná. Rytmické zvuky bidla čeřícího hladinu měnili minuty v hodiny. Plavba nebrala konce. Seděl jsem a celý čas jsem přemýšlel, hlavu složenou  v dlaních. O sobě, o své minulosti, o činech, které jsem vykonal.
     „NE, tohle ještě nemůže být KONEC!“ řvalo něco v mém nitru.
     „Zasloužíš si odpočinek, tvůj čas na zemi skončil. Čeká tě jen všeobjímající temnota posmrtného života.“ uklidňoval mne druhý hlas.
     Seděl jsem dál a přemýšlel. Co bude teď? Vstoupím na břeh a… Zapomenu? Zapomenu na vše, čím jsem byl?   Zapomenu na lidi, které jsem miloval? Na Ivon?  NE, tohle se nesmí stát!
     Odhodlal jsem se k činu. Chvíli jsem přemítal, jak daleko asi bude břeh od kterého jsme se odpluli. Je to jedno, klidně
se utopím, za risk to stojí. Musím jednat rychle. Napřímil jsem se. Převozník ani nehnul brvou. To je moje chvíle. Odrazil jsem se. Plavným skokem jsem se vrhl vstříc hladině. Voda byla studená, mě to však nezastavilo. Vůně svobody
byla silnější než pach smrti. Ohlédl jsem se. Postava na loďce se pomalu otočila. Ze záhybu svého pláště rozvážným
pohybem vylovila něco lesklého. Převozník natáhl ruku nad vodní hladinu a rozevřel dlaň. Z ní vypadla mince. Poznal jsem
ji bezpečně, byl to stříbrňák. Bezpochyby ten, který jsem mu dal při vstupu na loď. Něco mě hnalo vpřed. Co nejrychleji
být na břehu.
     „Na jakém břehu?“ pomyslel jsem si, „co bych tam dělal a proč jsem vlastně ve vodě?“
     Spousta myšlenek mi probíhala hlavou a já neznal na žádnou odpověď.
     „Kdo jsi?“Zaznělo náhle odněkud. Tahle otázka přehlušila rej v mojí hlavě a jako čepel se mi vryla do mozku. Dál a dál,
znovu a znovu. „Kdo jsi?“ šeptaly tisíce hlasů: „Kdo, kdo vlastně jsi?
     Řev, mocný a nespoutaný se rozhostil pod klenbou podzemní jeskyně, dokud mysl neunikla do říše nevědění.  Za několik hodin později vyplavila podzemní říčka na břeh tělo v roztrhaných šatech. Ne nebyl mrtev, jen spal. Svaly projelo škubnutí, jak se do nich navracel život. Oči se otevřely. Bylo na nich něco strašného. Ten nepřítomný pohled. Pomalu jsem se zvedl, neschopen rychlého pohybu. Prázdnota mě obklopovala a ještě hrozivější byla v mém nitru. Ne nezodpovězené otázky, jen prázdno. Tam v dáli mě zaujalo světlo. Pomalu jsem se vysápal po dlouhém schodišti vzhůru. Již jsem si nepamatoval ty schody, po kterých jsem sestupoval dolů k převozu. V ústí tunelu mě objalo světlo. Už nevím jak jsem se ocitl na bitevním poli. Sta a sta mrtvých ležely bez pohnutí ve věčném odpočinku. Rozhlédl jsem se. Nedaleko ode mně se pohybovala postava. Pomalé pohyby, nepřirozeně zkroucená ruka, nejméně nadvakrát zlomená. Kdysi nás jako malé děti strašili báchorkami o tvorech potloukajících se bezcílně po světě, o tvorech, jejichž jediný pocit je touha po krvi. Teplé a čerstvé krvi. Těmto stvůrám se říkalo ghoulové.
      Kdesi v hloubi mého prázdného nitra se objevila zčistajasna myšlenka. Rostla stále víc a víc. Nejdříve byla jen jako 
světlo na konci tunelu, ale za pár chvil vyplňovala vše. Byla to touha po krvi, teplé a čerstvé krvi…

Komentáře

komentářů

About The Author

11 komentářů

  1. Hawks´ King

    mně se to líbilo
    já sám mám ne moc pěknej pohled na to, co následuje po smrti-myslím že je to sen, co ve skutečnosti trvá jen zlomky sekund-uvidíš možná svůj život, třeba nějakou krásnou krajinu- a pak… tma, dál už nic, prázdno, ale to prázdno mě děsí, protože si ho ani nedovedu představit, je to divný, jakoby duše zanikla —– to je moje vize, nechci vám to vnucovat

  2. hwrnn

    Nádherná depresivní atmosféra! Takový podzim lidské duše, kterým prorůstá poslední snítka sedmikrásek. Málokomu se ale snaha přivolat zpátky léto vyplácí, že? Obdivuhodné zpracování, filosofie, náboj a pocit, že člověk čte o něčem, to všechno tak nějak nenásilně prokombinované. Úplně to dýchá vnitřním poselstvím. Smyslově mi to trošku připomíná směr toho, co smolím já, když se mi v hlavě usadí nějaká neodbytná vzpomínka… ovšem formou a stylem drží tenhle příběh hodně vysokou úroveň. Smím -li, hodnotím čistou jedničkou.
    P.S. A ne aby Tě někdo umluvil napsat pokračování! Někdy to známé "méně je více" opravdu platí!

  3. Niere

    Když "jsi" skočil do vody ymslela jsem, že se staně něco úplně jiného a když převozník pustil minci do vody, lekla jsem se hrozných následků, které se mohly v tu chvíli stát, ale ten konec? To by mě opravdu nenapadlo, jít zpět a ani nevědět kudy, škoda, že to ještě trochu nerozvíjí, co bylo potom.

  4. Yuyka

    Úžasně, vážně se ti to podařilo, Gandalfe! Připomnělo mi to vlastní pocit, kdy přemídám nad smyslem života a nad smrtí. Někdy si dokonce myslím, že se smrti nebojím, i kdž mám život ráda. Ale co když se ve smrti skrývá jiný, nový život? Třeba lepší, třeba horší (jestli to jde) a třeba stejný jako tento… Ta myšlenka mě vždycky fascinovala. A jestli si v tom posmrtném životě budu vybavovat předsmrtný život:o) Vážně skvělé.

Leave a Reply