Krásný život
 
       Ielwin seděl pod rozkvetlou, košatou jabloní, slyšel zpěv desítek rozličných ptáků, a cítil vůni jara. Všude kam jen pohlédl viděl rozkvetlé květiny, stromy a keře. Cítil neúprosný teplý vítr vanoucí lesem, stín stromů ho chránil před přímým slunečním svitem, ale ne před dotěrným větrem. Vstal a došel k nedalekému potůčku, nohy do něj po kotníky ponořil, lehl si do trávy a podepřel si hlavu. Chladivá voda neustále omývala jeho jemné a přesto drsné nohy, vždyť celý svůj dosavadní život chodil bos a jeho noha byla na dotek jemná, ale jinak elfa dobře chránila před vlivy lesa.
      „Ielwine, je čas!“ Ozval se za ním přísný hlas. Syn Adanitův věděl kdo ho volá, jeho mistr boje beze zbraně. Velmi starý muž i na elfa, stále se však pohyboval s dokonalou lehkostí a v boji beze zbraně byl opravdovým mistrem. Každý dopívající elf musel projít hodinami boje beze zbraně, boje s mečem, lukostřelbou, boje s tyčí, filozofie, dějepisu a přírodovědou, psaní a počty byli samozřejmostí. Elf byl považován za dospělého, když dosáhl věku dvacetipěti let a složil zkoušku dospělosti. Ielwina to čekalo za měsíc.
        „Teď už bys měl umět vše co jsem tě naučil téměř dokonale.“ Řekl mistr a poklonil se svému sokovi. Mladý elf se také uklonil a provedl rychlý výpad pěstí, pak klamně zdvihl nohu, jakoby v útoku, a vyrazil levou pěstí. Mistr všechny ty kroky předvídal a z lehkostí je odrážel, začal obcházet mladého soupeře v kruhu. Ielwin se soustředil pouze na svého protivníka, celý svět pro něj utichl, byl tu pouze on a jeho nepřítel. Vyrazil levou nohou, pak rychle pravou a znovu levou, při posledním úderu nestačil mistr uhnout a byl prudce zasažen. Svalil se na zem a nehýbal se. Mladý elf k němu poklekl a chtěl mu pomoci, když ho starý muž překvapil rychlou ranou pěstí do břicha a následným kopem do obličeje. Ielwin se svalil na zem a svíral si břicho.
„Učíte mě snad podvodům a podlosti.“ Zeptal se rozhořčeně.
„Nikoliv, snažím se ti ukázat, že nepřítel není vždy poctivý. Až jednou porazíš nepřítele a on bude ležet bezvládně na zemi, budeš mu chtít pomoci a v tu chvíli si vzpomeneš na dnešní lekci.“ Odvětil mistr vesele a podal svému učni ruku.
„Jinak musím uznat, že jsi si vedl skvěle. Jsi opravdu rychlý a bystrý, jako tvůj otec. A běž už, mistr Algerbo tě již čeká.“
 
* * *
 
        Měsíc byl minulostí a Ielwin se chystal ke zkoušce dospělosti. Rodový zdobený meč zvaný Stříbrňák uložil do pochvy, krásný ručně řezaný luk na záda, do ruky vzal dubovou tyč a vyrazil. Na obrovské louce už všichni čekali, stáli tu i jeho tři stejně staří přátele, kteří s ním dnes skládali zkoušku. Zařadil se do řady a zahleděl se na elfku, Královnu lesa.
„Drazí elfové, dnes přišla vaše chvíle, dnes se jistě všichni stanete dospělými elfy, elfy, kteří dokáží chránit a zvelebovat naši rasu. Dvacetpět let jste se učili jak bojovat a jak být moudří, nezneužijte tohoto daru a budete se těšit mé přízně, ale zneužijte-li ho čeká vás vyloučení a život v podzemí mezi odpornými drowy.“ Proslov Královny byl směsicí radosti a děsu, Ielwin napjatě poslouchal a skoro zapomněl dýchat, bylo to poprvé co spatřil královnu.
         První zkouška byla boj beze zbraně, učeň bojoval z mistrem jiného učně, aby se předešlo jakýmkoli podvodům. Adanitův syn nastoupil jako druhý, bojoval dlouho a nakonec mistra porazil. Druhá zkouška byla hádankou, trvalo dlouhou chvíli než přišel na odpověď, ale uspěl. Další zkouškou byl boj s tyčí, mladý elf v něm po dlouhém boji prohrál, ale i tak byl spokojený. Čtvrtá zkouška spočívala v poznávání druhů rostlin a jejich vlastností a účinku, tam Ielwin několikrát nevěděl, ale většinu z nich správně objasnil. Poslední zkouškou byl boj s mečem, mladý elf stál v tváří tvář mistru Karasovi, kroužili kolem sebe s meči vodorovně před sebou. První výpad přišel od mistra, veden byl na koleno, ale pak náhle změnil směr k hrudníku. Adanitův syn úder vykryl a ťal po soupeřově krku, mistr se skrčil a podkopl útočníkovy nohy, mladý elf se odkutálel před dorážkou a kopl mistra do slabin, ten slabě zasténal a padl na kolena. Ielwin ho lehce řízl do paže a pak vítězně zdvihl ruce nad hlavu. Boj byl totiž bojován do první kapky krve.
          Konec zkoušek, teď se čekalo pouze na výrok rady elfů, kteří vše celou dobu bedlivě pozorovali. „Sahan, Paliemar a Ielwin prošli zkouškou.“ Tak zněl výrok Královny. Jen jeden z učňů neprošel, zkusí to zas za rok? Často se stávalo, že elfové, kteří nesložili zkoušku neunesly hanbu a vyrazili na cesty, někteří zavítali do podzemí, mezi temné elfy, zvané drowy. Adanitův syn na to již nechtěl myslet, poslechl si řeč a šel se radovat s přáteli, vypil spoustu vína a spal dlouho do odpoledne následujícího dne.
          Došel k domu svého otce, lehce zaklepal. Po chvíli otevřel dveře a vstoupil, otec seděl v proutěném křesle a četl knihu. Ielwin došel až k otci a poklekl před ním, Adanit vstal a podíval se na syna přísným zrakem.
„Děkuji otče, děkuji za vše co jsi mě kdy naučil.“ Řekl mladý elf a sklopil hlavu.
„Vstaň!“ Odvětil otec.
„Jsem na tebe hrdý synu.“ Řekl a objal ho. Poprvé v životě pocítil mladý elf lásku svého otce, poprvé ho objal a řekl něco takového. Dlouhou dobu spolu mluvili, poprvé jako dospělý muž s dospělým mužem, poprvé jako rovný s rovným.
           
* * *
 
          Ielwin opět seděl pod rozkvetlou jabloní blízko potoka a poslouchal zpěv ptáků. Spal lehkým spánkem, pohyboval se na hranici mezi snem a realitou. Zřetelně slyšel zpěv ptactva, pak ale něco náhle prolomilo ranní idylku, byl to hlas mistra Karase.
„Ielwine, Ielwine, kde jsi?“
„Tady mistře.“ Řekl mladý elf a vstal z měkkého mechu. „Co se děje?“
„Královna si tě žádá, máš se prý co nejrychleji dostavit na louku.“ Odvětil Karas a pokračoval hlouběji do lesa. Proč mám jít za Královnou? Co se děje? Chtěl se ještě zeptat mistra, ten byl ale dávno pryč.
           Adanitův syn dorazil na rozlehlou louku, kde před několika málo dny složil zkoušku dospělosti. Díval se na ni se směsicí pýchy a úcty, vždyť kolik elfů tady muselo složit tu samou zkoušku. Bylo jich na tisíce, tato louka zde byla po několik generací, elfích generací.
           Na pařezu vyřezaném do podoby trůnu seděla Královna, před ní stáli další dva elfové, kteří nedávno spolu s Ielwinem složili zkoušku dospělosti.
„Přeji dobrý den synu Adanitův. Jdete poněkud pozdě, ale důležité je, že jdete!“ Řekla Královna poněkud rozzlobeným hlasem. Mladý elf se poklonil a řekl:
„Omlouvám se Královno.“ Proč tady všichni asi jsme?
„Jistě všichni přemýšlíte nad tím, proč jsem vás nechala tak rychle svolat. Před pár dny jsme dostali zprávu, že lidé se chystají vyslat proti orkům – kteří obléhají Vardar – armádu. My chceme pouze vědět jak si povedou, proto se vy vydáte na pozorovací misi. Hrozí tu také nebezpečí, že se temní elfové spojili s ohavnými orky, to by znamenalo velké nebezpečí pro lidi i pro nás. Půjde s vámi také hraničářka Yarwara.“ Řekla Královna a ukázala na dívku. Z početné skupiny elfů, stojících kolem trůnu vystoupila nádherná žena se zlatavými vlasy.
„Děkuji Vám Královno, bude to pro mě ctí.“ Řekla elfka a zařadila se zpět do řady.
Je opravdu krásná, už se těším až vyrazíme.
„Smím mít otázku Královno?“ Zeptal se nesměle Ielwin. Královna lehce přikývla.
„Kdy vyrážíme?“
„Pozítří navečer. Přichystáme vám ty nejlepší koně a zásoby, i vy buďte pozítří připraveni!“ Hlas Královny zněl teď vážně a přísně, mladého elfa z toho tónu až zamrazilo.
„Teď můžete jít.“
          Druhý den ráno vstal Ielwin brzy, vzal svůj meč a vyrazil k potoku. Utrhl kousek zvláštní zelené trávy elfy nazývané troas a začal s ní čistit ostří svého meče. Po několika minutách se čepel krásně leskla a ostří se zdálo ještě ostřejší, než předtím. Vzal svůj luk a zkontroloval tětivu, také ji otřel kouzelnou travinou a položil vedle sebe. Natrhal několik druhů rostlin a vložil je do misky, všechno důkladně rozmačkal a zalil troškou vody z potoka. Právě vyrobil velmi účinný jed, z toulce vyndal všech třicet šípů a postupně je namáčel, potom je nechal hodinku zaschnout a na každý hrot šípu umístil koženou čepičku.
          Líbila se mu náročná příprava, věděl, že musí být dokonale připraven na svůj první úkol. Velice se těšil na své první setkání s orky, lidmi, možná i temnými elfy, na svůj první opravdový boj a v neposlední řadě na krásnou Yarwaru.
          Když dokončil všechny přípravy vydal se cvičit s mečem, šel na své oblíbené místo k jabloni. Stoupl si vedle stromu a začal s dokonale nacvičenými seky. Vše pohyby byli dokonale sladěny, každý úder a následný kryt, každé přikrčení a výpad. Ielwin při cvičení s mečem ztrácel pojem o čase a až když se začalo stmívat zjistil, že zde strávil celé odpoledne.
           Vykoupal se v průzračném potůčku, a nechal vánek aby ho osušil, cítil každý sval v těle. Položil se do mechu a přikryl se šedým pláštěm, během několika chvil tvrdě usnul.
            Probudil se až druhého dne dopoledne, rychle se opláchl a běžel se připravit na cestu. Oblékl si lehkou koženou zbroj, kalhoty z ovčí vlny, přes ramena si sepnul šedý plášť. Za pas si připjal svůj dlouhý meč Stříbrňák, na záda luk a toulec,  k noze pod kalhoty si dal dýku. Poprvé v životě si nazul boty, byli to jen lehké mokasíny, ale mladému elfovi připadali stejně nepohodlné. Zašel ještě navštívit svého otce, dlouhou chvíli spolu mluvili o světě mimo les, o lidech, orcích a temných elfech. Otec ho varoval před silami temné magie, kterou provozují drowové. Když se loučili, Adanit mu daroval malý medailónek s elfími runami.
             Opět stál na velké louce, připraven vyrazit, jeden z jeho společníků právě kartáčoval koně.
„Zdravím tě, jak se jmenuješ?“ Zeptal se  Ielwin.
„Jsem Sahan a támhle je Peliemar, a ty jsi?“
„Ielwin syn Adanitů.“
„Tak ty jsi syn Adanita, hmm.“ Řekl Peliemar sarkastickým tónem.
„Máš snad něco proti němu, jestli ano, můžu ti vyříznout jazyk a přibít ho ke stromu!“ Odvětil Ielwin rozhořčeně. Tak to by jsme měli, právě jsem si udělal nepřítele, hned na začátku cesty.
„Jak chceš, tak se ukaž!“ Řekl elf a tasil dlouhý meč, nečekal až se protivník připraví a provedl výpad. Ielwin se obtočil kolem svého soka a tasil meč, přehodil si ho z pravé ruky do levé a zase zpět, pak rychle bodl. Nepřítel nestačil úplně zareagovat a meč ho škrábl do boku. V tu chvíli chtěl Ielwin skončit, ale Peliemar nikoliv, jeho levačka vyletěla v klamném úderu a ruka s mečem sekla na hlavu, Adanitův syn to očekával a skrčil se, pak ho udeřil jílcem meče do kolena.
„Nechte toho, nebo já osobně prověřím vaše schopnosti.“ Řekl hlas za nimi, Ielwin okamžitě poznal, že patří Yarwaře.
„Vy asi nechápete důležitost naší mise, nejde jen o to dívat se, jak lidé bojují, ale jde zejména o to zjisti, jestli se spojili s drowy. Když ano, pak budeme potřebovat každého bojeschopného muže i ženu.“ Pokračovala mladá elfka, v Ielwinovi se začalo probouzet svědomí a připadal si jako malé dítě, které právě pokárala maminka. Podal ruku svému nepříteli, ten ji nepřijal a otočil se zpátky ke svému koni.
„Aspoň jsem se snažil.“ Řekl spíš pro sebe, než pro někoho jiného.
„Odjíždíme!“ Vykřikla Yarwara a už seděla na nádherném bílém koni.
Mladý elf přišel k poslednímu koni bez jezdce, muž stojící u něj mu řekl, že se jmenuje Vítr, Ielwin ho pohladil po nozdrách a vyšvihl se mu na hřbet. Elfové vždy jezdili bez sedla, prosazovali harmonii mezi zvířetem a jimi samými, považovali sedlo za jakási pouta. Hnali se lesem jako zběsilí, Yarwara pravděpodobně chtěla otestovat jejich um v jízdě na koni.
 
* * *
 
         Uplynul dlouhý týden cesty, k řece Pak zbýval jen jeden den. Družina se zastavila u malého potůčku. Mezi všemi panovalo jakési napjaté mlčení, málokdy se mluvilo, jen když někdo o něco žádal nebo byl vydán nějaký rozkaz.
          Ielwin se skláněl nad potokem a plnými dlaněmi nabíral vodu, když v odlesku na hladině spatřil Yarwaru.
„Je studená?“ Zeptala se příjemným hlasem. Mladý elf se otočil se šibalským výrazem. Chvíli váhal, a potom začal cákat co mu síly stačily. Hraničářka se začala smát a strčila ho do potoka. Po chvíli nabídla promočenému elfovi ruku, ten ji pevně uchopil a stáhl dívku do potoka. Oba dva se vesele smáli a ani nevnímali Pelieamara, stojícího vedle nich.
„To je pěkné, nevím kdo nám říkal o tom, jak je naše mise důležitá, a jak ji máme brát vážně. Nebyla jsi to náhodou ty Yarwaro?“ Řekl Peliamar tvrdým hlasem.
Ielwin měl chuť ho v tu chvíli zabít, kdoví jak by se to s krásnou elfkou mohlo vyvíjet a on sem zrovna musel přijít. Zapudil myšlenky na zabíjení a vylezl z vody, pak pomohl Yarwaře a šel se osušit.
           Další den cesty, na obzoru se rýsovalo malé skalisko, z kterého stékala řeka Pak. Třpytivé sluneční paprsky odrážející se na hladině široké řeky, malý vodopád vytvářející duhu v přímém slunečním svitu, zeleně kvetoucí traviny kam jen oko dohlédlo, šum stromů a zvuky bublající řeky, to vše si mladý elf představoval ve snech, teď to spatřil na vlastní oči. Sesedl z koně a zahleděl se po proudu směrem k moři, viděl třpytící se hladinu a průzračně čistou vodu.
            „Musíme proti proudu, kde se stéká řeka, tam se mají sejít všechny lidské armády. Najdeme si tam vhodný úkryt a budeme je pozorovat. Dva z nás se ale vydají k Vardaru a zjistí vše o tamní situaci. Hlásí se někdo dobrovolně.“ Řekla hraničářka a prohlížela si je přísným pohledem. Přihlásili se téměř všichni najednou, Ielwin si přál aby byl vybrán on a mohl jet s Yarwarou.
„Dobrá, půjde Ielwin s Paliemarem. Já a Sahan pojedeme k soutoku a počkáme na lidi, vy prověříte situaci a vrátíte se zpět!“ Mladý elf nevěřil, že je to pravda, má jet se svým největším nepřítelem. Proč mi to jen Yarwara udělala? Podíval se závistivě na Sahana, ten se jen blaženě usmíval a když odjížděli vyplázl na ně s potěšením jazyk. Skvěle, tenhle šašek bude s Yarwarou a já jedu s tim pitomcem.
           Neujeli ani míli, když Pelieamar zastavil. „Tak podívej se, mě se o nic víc nelíbí, že musím jet s tebou. Taky se mi vůbec nezamlouvá, že je Sahan s hraničářkou a že na jeho místě nejsem já sám, ale nedá se nic dělat a my musíme táhnout za jeden provaz. Jasný?“ Řekl efl a výhružně se podíval do Ielwinových očí. Mladého elfa ta slova zaskočila, nečekal od něj jakékoliv ústupky za to, že ho v boji porazil.

„Je mi to nad slunce jasné.“ Odvětil Ielwin sarkasticky a pobídl svého koně vstříc Vardaru.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply