Pomalu, velmi pomalu mu to docházelo. Vrávoravě sáhl za sebe. Potřeboval nějakou oporu, protože jeho tělo ochromením vypovídalo službu. Oživlá mrtvola v jeho domě… zabila Terraxe… TOHLE P??ECE NENÍ SKUTEČNÉ!
Poslední slova patrně bezděčně vyřkl nahlas, neboť netvor zareagoval. Celkem svérázně. Bez jakéhokoliv varování prudce poklekl, sáhl po ukořistěné hlavě a podstrčil ji Mysteriovi přímo pod nos: „Pro Tebe, pane.“
Vykladač tentokrát své vnitřnosti dokázal uklidnit. Jen párkrát znechuceně polkl, než dokázal mdle hlesnout:“Dej to pryč.“
Zombie jej znovu uposlechla. Ale proč? Zmateně uvažoval o nějakém trapném snu, jenže všechno okolo nasvědčovalo pravému opaku. Do hajzlu, zvedla ho ze země, když mluvila, cítil onen podivný chlad…
Jeho zrak pečlivě uhnul pohledu na ubohé ostatky obtloustlého obchodníka. Nejistě pozoroval svého neživého společníka – asi začínal bláznit, jelikož mu extvář tohoto stvoření připadala povědomá. Stejně tak i vlasy, boty, plášť. „Kdo ksakru jsi?“ promluvil tím nejpevnějším tónem z pestrého inventáře úzkosti.
Muž – či lépe bývalý muž – odpověděl s nepatrným zpožděním, zato vyrovnaně, věcně, až letargicky. „Mé jméno zní Fossor, pane. Přijals??? mne do svých služeb.“
„Zvláštní. Že bych najímal padlé žoldáky a nevěděl o tom?“
Žádná odezva. Zkusil to jinak: „Jestli jsi pod mým velením, jak jsi mohl jen tak oddělat Terraxe?“ Vylovil v paměti pár údajů o nemrtvých, ovšem zatím žádný do téhle záhady nevnášel světlo. Spíš jí ještě víc zamotávaly.
„Poručils??? mi to, pane.“
Absurdita tohoto sdělení vyvolala u Mysteria psychopatické uchechtnutí. „Ještě, než jsi sem přišel?“
„Ano, pane.“
Páni, s ním to nebude lehké. „Jak jsem ti to podle tebe přikázal? Vyřídil ti to Terrax?“
„Ne, pane. Nestačil promluvit. ??ekls??? mi to myšlenkou. Chtěls??? to.“ Dodal Fossor, aniž by opustil svou suverénní kolej.
Zato vykladače tím sdělením poněkud rozhodil. Odkdy tyhle potvory ovládají telepatii?
Sluha odvětil bleskově, daleko rychleji než předtím: „Všichni neumí, co já.“
„Vážně? Co jsi –ehm- byl zač?“
Zase ona delší pauza. „Damného čaroděj, pane.“
Damné. Zatracenec mezi zatracenci. Napřed strhl na svou stranu několik menších lupičských skupinek. Pak díky nekromancerskému umu sestavil ve věžích Guerry nemalé vojsko oddanců, s nimiž čas od času plenil místní kraje. Kolovaly i zvěsti o založení nové magické školy, kam nevybírají zrovna dobrovolníky. Loupežné výpravy rok od roku nabývaly na síle, až plynule přešly v dobyvačná tažení. Naštěstí jiným směrem, ačkoliv poslední bitvu rozpoutali nedaleko odsud… Nedaleko odsud…
V náhlém osvícení Mysterius bývalého kouzelníka obešel. Ano, nemýlil se. V pomněnkové látce na bedrech mezi jinými trhlinkami vynikal sytě červený koláč s výraznou bodnou ranou ve středu.

Z oken několika stavení dosud blikalo světlo. ? irokou dlážděnou cestou klopýtal jakýsi opilec. Vysoká postava v dlouhém hábitu ho málem srazila k zemi, jak se právě ohlížela a poklusem při tom mířila kamsi k městským hradbám.
I v zadním traktu Terraxovy putyky ještě žhnuly lampy, když udýchaně dorazil k jejím vrátkům. Nervózně zabušil. Bohové, kéž otevře ona!
Uvnitř capaly lehké ženské krůčky. Konečně kdosi zarachtal klíčem. ? těrbinu mezi dvěma kovovými deskami rozjasnil mihotavý plamínek svíčky. Téměř dívčí silueta nejprve strnula, pak ale s necudnou lehkostí vtáhla návštěvníka dovnitř. Musel ji od svých rtů odlepit násilím. Rozcuchaná, jen v županu, velmi nerada poodstoupila.
„Dlouho ses tu neukázal, miláčku.“ Cosi v jejím hlase mu znovu roztepalo krev na spáncích, tentokrát o něco příjemněji. Náhlý záchvat pudovosti ale musel ustoupit důležitějším záležitostem.
„Poslyš, Leno…“ vlastní neobratnost ho doháněla k šílenství, což znepokojovalo i paní domu.
Ve snaze pomoct mu přistoupila blíž, namotávajíc přitom pramínek kaštanové hřívy na bělostné prsty. Vínové rty se zastavily těsně u jeho ucha: „Kolik máme času?“
Stále ještě ovládal sám sebe. Chytil ji za ramena – až překvapivě pevně – a odstrčil ji na délku lokte. „Terrax… božemůj, Leno, já ne, věř mi… “
O hlavu menší než on, vzhlížela k němu s něhou a láskou. Nikdy si nepřipadal tak mizerně.
„Je mrtvý.“
Rysy ženy v bílém ztuhly do nechápavé grimasy. Nevěřícně lapala po dechu: „Cože?“
Uvnitř jeho hlavy explodoval kotel potlačovaných emocí. Sebekontrola selhala při pohledu do těch dětsky nevinných očí…
„Nemohl jsem nic dělat!“ zařval tak nepříčetně, až odskočila. „Myslíš, že pro mě to nebyl šok? K čertu, strčil mi jeho hlavu přímo před obličej!“ Proud lítosti i prožité hrůzy zvedal intenzitu jeho monologu přímo geometrickou řadou. Zaplavil jej příval životní křivdy, prudká sebelítost ho oslepila natolik, že nevnímal ani slzy, kanoucí po hřbetu její ruky.
Kdesi vzadu zapraskalo sklo. Prudce sebou škubl: zrcadlo v předsíni zřejmě nevydrželo hladinu hluku. Lena trhaně zavzlykala. Veliký střep na podlaze odrážel blikotání svíce, výsměšně lámal paprsky na všechny strany. Mysterius kdovíproč pocítil vztek – nebo to byla radost? Nějaká mohutná vlna citů ho definitivně připravila o zrak.
Město usínalo pod antracitovou dekou tmy. Tichý mír zpíval poklidnou sonátu spolu s nekonečným tepem lidských srdcí, dech v šedavých obláčcích zdobil manželská lůžka.
Jediným průzorem dosud pableskovala záře dohasínajícího knotu. Horký vosk kapal v pomalých intervalech nerušeně k zemi, kde podoben drobounkým perlám matněl v kaluži krve.

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

Leave a Reply